Ratifikován signatářskými státy (vyjma USA). 24. 7. 1929 nabyl působnosti. 9. 2. 1929 k němu na základě podpisu tzv. moskevského (též tzv.Litvinovova) protokolu přistoupily Sovětský svaz, Polsko, Lotyšsko, Estonsko a Rumunsko a okamžitě uznaly jeho platnost; 1. 4. t.r. pak Turecko a 5. 4. t.r. Litva. Do roku 1938 k paktu přistoupilo celkem na 60 států.

 
President Německé říše, president Spojených států severoamerických, Jeho Veličenstvo král belgický, president Francouzské republiky, Jeho Veličenstvo král Velké Británie, Irska a britských území zámořských, císař indický, Jeho Veličenstvo král italský, Jeho Veličenstvo císař japonský, president Polské republiky, president Československé republiky,

jsouce si hluboce vědomi svého slavnostního závazku podporovat dobro lidstva;

přesvědčeni, že přišel čas, kdy je třeba upřímně se zřeknout války jakožto prostředku státní politiky, aby tak mohly navždy trvat mírumilovné a přátelské vztahy, existující nyní mezi jejich národy;

přesvědčeni, že veškeré změny v jejich vzájemných vztazích mají se dít jen pokojnými  prostředky a uskutečňovat v pořádku a míru a že každá smluvní mocnost, která by se napříště snažila uplatnit své státní zájmy válkou, má pozbýt výhod této smlouvy;

v naději, že všechny ostatní národy světa, povzbuzeny jejich  příkladem připojí se k tomuto humánnímu snažení a svým přistoupením k této smlouvě, jakmile nabude působnosti, umožní svým národům účast na jejích blahodárných ustanoveních, spojujíce takto civilisované národy světa tím, že se společně zřeknou války jakožto prostředku své státní politiky, rozhodli se uzavřít smlouvu a ustanovili k tomu cíli svými plnomocníky:
(jména plnomocníků), kteří se po vzájemné výměně svých plných mocí, jež byly shledány v
dobré a náležité formě, dohodli na těchto článcích :

Článek 1
Vysoké smluvní stany slavnostně prohlašují jménem svých národů, že odsuzují válku jako prostředek k řešení mezinárodních sporů a zříkají se jí jako prostředku státní politiky ve svých vzájemných vztazích. 

Článek 2
Vysoké smluvní stany uznávají, že urovnání neb vyřešení veškerých sporů a konfliktů, které mohou mezi nimi vzniknout, ať budou jakékoli povahy nebo původu, nemá se nikdy dít jinak než pokojnými prostředky.

Článek 3
Tato smlouva bude ratifikována Vysokými smluvními stranami jmenovanými v úvodu podle jejich příslušných ústavních předpisů a nabude mezi nimi působnosti, jakmile všechny  ratifikační listiny budou uloženy ve Washingtonu.

Až tato smlouva nabude působnosti, jak je  ustanoveno v předchozím odstavci, zůstane otevřena tak dlouho, dokud bude třeba, k přístupu
všech ostatních mocností světa. Každá listina dosvědčující přistoupení některé z mocností bude uložena ve Washingtonu a ihned po uložení nabude smlouva působnosti mezi mocností takto přistupující a ostatními smluvními mocnostmi.

Vládě Spojených států se ukládá dodat každé vládě, která je jmenována v úvodu, a každé vládě, která k této smlouvě dodatečně
přistoupí, ověřený opis smlouvy a každé ratifikační listiny aneb listiny o přístupu. Bude také povinností vlády Spojených států ihned telegraficky uvědomit tyto vlády o uložení každé listiny o ratifikaci nebo přístupu. Na důkaz toho podepsali příslušní plnomocníci tuto smlouvu v jazyce francouzském a anglickém za stejné platnosti obou znění a připojili k ní své pečeti.

Dáno v Paříži dne 27. srpna roku tisícího devítistého dvacátého osmého.



Z. Veselý (ed.): Světová politika 20. století v dokumentech (1900 -1945). Praha: Vysoká škola ekonomická, 2000, s.117-119.
http://smsjm.vse.cz/wp-content/uploads/2008/10/sp3.pdf