Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Pruské Německo mělo jen jednu vojenskou minulost. Pokud vůbec chtělo mít armádu, nemohlo minulost odčarovat. Jinak tomu bylo v Rusku, kde z hrozné občanské války vzniklo něco vskutku nového. Německo se však od ledna 1919 rozhodně postavilo proti komunismu - co jiného mělo dělat - a proto také odmítlo „Rudou armádu". Ostatně víme, že i Rudá armáda, stejně jako armády francouzské revoluce, nebyla tak docela nová, jak se zpočátku zdálo. Prostředníkem mezi armádou a demokratickou republikou měl být říšský ministr obrany Gustav Noske. Proti tomuto muži se ozývala z kruhů německé levice rozhořčená kritika a Noske je jedním z těch, který nutí autora, aby přiznal barvu. Nebyl to žádný bystrý myslitel, ale silný, praktický muž, který měl srdce na pravém místě. Byl to skoro zázrak, že tento „rudý", který ani nyní neskrýval své sociální a demokratické přesvědčení, si přesto získal úctu armády, vojáků, stejně jako důstojníků. Dělal jistě chyby, ale republika neměla lepšího muže pro kontrolu generálního štábu, když už s ním jednou navázala spojenectví. Bylo by bývalo lepší, kdyby Noske mohl pokračovat v tom, co začal dělat. Ale jeho životní dráha byla předčasně a náhle přerušena.

Politické třídy byly staré, staré bylo vedení armády a staré byly také politické strany, které nyní vládu nejen kontrolovaly, ale přímo samy ze svých řad sestavovaly. Některé strany si změnily svá jména a zahrnuly do nich slovo lid tak spěšně, že konzervativci se nyní nazývali německá národní lidová strana, národní liberálové se stali německou lidovou stranou a bavorské křídlo strany Centra se nyní nazývalo bavorská lidová strana. Pokrokáři a svobodomyslní se teď nazývali „demokraté". Sociální demokraté a strana Centrum si ponechali svá stará dobrá jména. Tyto strany, které bývaly Bismarckovými odpůrci, neměly žádné důvody, aby předstíraly, že se staly něčím jiným. Ale i ony byly stranami z Bismarckových dob. Jejich předáci podstoupili křest ohněm na sklonku Bismarckovy éry. Jen na krajní pravici a levici bylo něco nového. Nalevo to byli „nezávislí sociální demokraté", kteří se brzy nato rozdělili. Jejich umírněné křídlo našlo cestu zpět k původní straně, radikální se však přimklo k sektě komunistů a teprve tehdy se skutečně vytvořila masová komunistická strana. Na pravici byly podivné nacionalistické a „lidové" skupiny, jejichž cílem nebyla restaurace minulosti jako u konzervativců, ale splnění pradávných nebo naopak zcela nových, neobvyklých, divokých snů o říši a rase. To byl zlý výplod doby války a poválečných let. Nelze říci, že by komunisté byli důslednými dědici staré sociální demokracie. Řídili se ruským příkladem a ten byl sám o sobě nový. Zformovaly ho drásavé zkušenosti války a osobitý Leninův duch. Rusko bylo osudem německých komunistů tehdy i později, ba až do dneška. Komunisté a populiste byli novými kameny na šachovnici, kameny obtížnými, a proto při hře raději přehlíženými.

Řekli jsme již, že skutečné revoluce nejsou ničím dobrým. Neměly by se stávat ani filozofií ani nejvyšším cílem. Přerušují dějinnou kontinuitu, rozdělují zemi na nepřátelské tábory, plodí boj a utrpení. Nepřátelství, která vyvolávají, nemizí ani po staletích. Dojde-li naproti tomu k nepravé revoluci, tj. k takové, která jen převrátí politickou strukturu, ale společenské se nedotkne, bude nová budova stát na nepevné půdě. V tomto případě by bylo bývalo lepší ponechat staré stát a budovu jen opatrně zařídit trochu jinak, tak jak se o to v říjnu 1918 pokusil Max Bádenský spolu se sociálními demokraty. To bylo právě ono. Listopadové události nebyly připraveny a určitě ne těmi, kteří se pak chtě nechtě postavili do jejich čela a převzali je. Bylo to zhroucení, nepředvídané a nežádoucí. Nebyla to připravená, cílevědomě řízená revoluce. Zůstal tedy zachován celý vládní aparát a duchovní systém císařství: správa, justice, univerzity, církve, hospodářství, generalita. V důsledku toho byla politická moc slabá. Pracovala s byrokraty, soudci a učiteli, kteří vykonávali dále svá povolání, někdo dobře, někdo špatně, v republiku však nevěřili. Proto ti, kteří věřili v pravou revoluci, takovou, která by změnila společenskou strukturu, byli nespokojeni s tím, čeho bylo dosaženo. Chtěli to zvrátit zleva podle Leninova příkladu. Díky tomu měli zastánci starého systému dva přitažlivé argumenty k protiúderu zprava: nová, demokraticky uspořádaná moc nestála na dosti pevných nohou a neskýtala záruky proti komunistickému nebo anarchistickému nebezpečí.

První, kdo chtěl tyto argumenty v březnu 1920 uplatnit, byl staropruský byrokrat jménem Kapp. Využil přitom dobrovolnický sbor umístěný u Berlína, který se obával rozpuštění a byl proto ochoten k jakémukoli dobrodružství. Kappovi se podařilo obsadit hlavní město, přinutit říšskou vládu k rychlému útěku do jižního Německa a po několik dnů si počínal jako kancléř. Generál von Seeckt zaujal v těchto dnech ironicky neutrální postoj: počkáme si, jak daleko se Kapp dostane. Tenkrát se příliš daleko nedostal. Státní převrat nebyl dost důkladně připraven. Nepodpořil ho lid, nepodpořilo ho ani úřednictvo. Především dělníci byli proti. Odbory nařídily generální stávku, energicky ji uskutečnily a donutily diktátora po čtyřech dnech k demisi. Prezident Ebert se mohl vrátit do Berlína.

Neveselá událost. Jen málo lidí hnulo pro čtyřdenního diktátora prstem. Ale bylo veřejným tajemstvím, že mluvil mnoha lidem ze srdce, když hřímal proti bezmocnosti parlamentarismu. Pravicové strany odmítly jeho metodu, ale ne jeho cíl. Armáda neodmítla ani metodu. Parlamentní demokracie předpokládala shodu o základních pojmech. Nyní bylo jasné, co mohli lidé vědět již dříve - že takováto shoda neexistuje. Významná menšina uznávala řád, který měl nyní nastat, nanejvýše jako přechodný, platící do odvolání. Nebrala ho vážně, nepřijímala ho srdcem. K této menšině patřila armáda, jíž byla svěřena ochrana tohoto pořádku.

Bylo pochopitelné, že se sociální demokraté rozhněvali na svého říšského ministra obrany. Nepodařilo se mu totiž uskutečnit to, co slíbil - vytvořit z armády spolehlivý nástroj republiky. Poučil se z porážky? Udělal by to jeho nástupce lépe? Jeho nástupcem však nebyl sociální demokrat. Toto místo převzal „měšťák". Držel si ho po řadu let a nechal generály vládnout. Teprve po pádu Noskeho byl von Seeckt povýšen na šéfa armádního velení. Teprve nyní se pustil naplno do toho, aby z armády vytvořil stát ve státě. Měl nároky jako v Prusku, ale ve skutečnosti nepostupoval jako v Prusku. Stará pruská armáda byla loajální ke svému státu, zatímco Seecktova Říšská obrana se dívala na republiku jako na něco "cizorodého" a přála si s ní mít jen ty nejnutnější styky...

Golo Mann (27. března 1909, Mnichov, Německo – 7. dubna 1994, Leverkusen, Německo)
Německo-švýcarský historik a spisovatel, syn slavného německého spisovatele Thomase Manna, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1929. Studoval filosofii a historii v Heidelbergu, byl žákem Karla Jasperse. Ve studiích pokračoval v St. Cloud a na universitě v Rennes. V letech 1937-1940 redigoval časopis Maß und Wert. Za války byl internován ve Francii, odkud se mu po její porážce podařilo odletět do USA, kde působil od roku 1942 jako profesor historie. Po válce působil jako profesor v Německu a později žil ve Švýcarsku.

Sám úspěšný spisovatel a historik, oceněný řadou literárních cen (např. Goethova cena města Frankfurtu nad Mohanem za rok 1985). Golo Mannovo dílo nás vede ke konfrontacím s minulostí, k jejímu porozumění, k tomu, abychom dokázali číst její aktuální smysl. Tak je tomu v jeho dílech Valdštejn, O duchu Ameriky, Dějiny a události, Německé dějiny 19. a 20. století. Golo Mann napsal také cennou autobiografii, v níž líčí své dětství a mládí v letech 1909-1933, které strávil výlučně v Německu.

Dějiny Německa 1919-1945 jsou nejen zasvěcenou historickou studií, ale - jak je pro autora charakteristické - zaníceným, s živou účastí sdíleným pohledem na nedávnou minulost, stále plnou otázek a úvah.

Poznámka Golo Manna v úvodu k německému vydání knihy (1990)
Ve Fischerově brožované edici vycházejí dvě kapitoly z mých Dějin Německa 19. a 20. století, vydaných na podzim 1958. Pojednávají o Výmarské republice a následujících dvanácti letech, tedy o období, které má jistou dějovou jednotu. Od roku 1945 žijeme v novém světě. Co se událo po pádu Třetí říše, jsem nemohl vylíčit stylem historika, ale jen krátce načrtnout; tedy se o něm již nezmiňuji. Od pádu směrem nazpět, do minula, je ovšem kontinuita velice pevná; degradace a hluboce nepovedený, nešťastný konec první světové války patří k těm velice, velice důležitým článkům řetězu německého osudu v první polovině dvacátého století, který zde má historik popsat. To, co následovalo, nebylo sice těmito články nezvratně předurčeno, nicméně však připraveno a umožněno. Z této skutečnosti zde také vycházím. Každý začátek poukazuje zpět na začátky dřívější: rok 1919 na rok 1918, ten zase na roky 1914,1890 a tak dále. Má-li si autor vybrat dějinný úsek, musí vždy někde svévolně stanovit jeho počátek.

Informace o knize i autorovi čerpány z českého vydání Dějin Německa 1919-1945 z roku 1993 (Český spisovatel, překlad Jan Havránek).