Máme velké kusy společné historie, zejména ve dvacátém století, a podobný jazyk. Poláci však nejsou stejní jako my, mají hlubší a vřelejší vztah ke své státnosti i ke svým dějinám. Vždycky mě překvapovalo, jak dobře mí polští přátelé znají svou historii, a jak dalekosáhlé závěry z ní vyvozují. U nás tomu tak nebývá, jsme méně patetičtí, ostýcháme se velkých slov, ale taky toho o minulosti vlastní i o minulosti svých sousedů méně víme. A přitom vzájemné poznání nabízí oběma společnostem velmi užitečné zrcadlo: Poláci by se mohli – a mnohdy by si to přáli - ledacos naučit od nás, a my naopak od nich.

Proto bychom měli polské dějiny znát; ostatně při takovém poznávání a srovnávání jednak lépe poznáme dějiny vlastní, a jednak se nám mnohé z toho, co jsme pokládali za samozřejmost, začne jevit v trochu jiném světle. Nejde jen o to, abychom se zbavili hloupých předsudků a zažraných stereotypů, ale i o to, abychom pochopili, že nežijeme na izolovaném ostrově a že v globalizovaném a víc a víc se globalizujícím světě máme jako desetimilionová společnost malou šanci se prosadit. Středoevropský region má větší sílu a střední Evropu si bez Polska nelze představit. Cílem poznávání polských dějin tedy není jen poznání minulosti, ale i utváření budoucnosti.

A do třetice nezvratných pravd ještě dodám, že nejvíc se toho člověk naučí ve škole, i když si to často nerad připouští. Je tedy nesporné, že bychom se toho ve školním dějepise měli o polské historii naučit víc, než je dosud v kraji zvykem. Otázka nezní zda, ale jak. A v tom by chtěl učitelům i studentům napomoci tento web.

Petruška Šustrová

patronka česko-polské rubriky portálu Moderní dějiny