Paměť krajiny
Krajina, podobně jako lidé, má svoji paměť. Jsou v ní místa, která tuto paměť pomalu ztrácejí. Na některé z nich se však mělo zapomenout úplně. Takovým místem je Karvinná, která již dnes v původní podobě neexistuje. V současné době se nazývá Karviná-Doly a je pouhým torzem své původní podoby. Vlastně je divokou džunglí, která vyrašila na jejím dnes již zničeném místě. Místo něj vyrostla o kus dál Karviná nová, a ta původní byla rozhodnutím úředních míst srovnána se zemí. Kromě zapomenutí na Karvinnou se mělo zapomenout i na její dějiny.
Během druhé světové války se stalo toto místo svědkem bezpráví páchaných nacisty na vězních a zajatcích. Průmysl byl nacisty za války silně exploatován, jak lidsky, tak materiálně. Nacisté využili všechny dostupné pracovní síly na maximum. Stavěly se zde nové průmyslové provozy. Zde v Horním Slezsku chtěli nacisté otrockou prací vybudovat četné průmyslové provozy, jejichž přispěním chtěli zvítězit ve válce.

Jedním z mála svědků, kteří se dožili dnešních dnů, je dodnes fungující teplárna Karviná, která vyrábí elektřinu a teplo pro stejnojmenné město. Byla postavena s využitím otrocké práce sovětských, italských, jugoslávských zajatců a židovských vězňů transportovaných sem z nedalekých ghett v Sosnovci a Będzinu. Na toto vše se mělo zapomenout. Odborná literatura téma nijak výrazně nezpracovala, a tak se postupně zapomínalo. Náhodou jsme se ale k informacím o těchto událostech dostali a společně se studenty dějepisného semináře Jazykového gymnázia Pavla Tigrida v Ostravě-Porubě se podařilo nově nalézt svědectví vězňů těchto pracovních táborů.

Objevení míst utrpení nacistické zvůle
Skutečnost, že se dosud o těchto nacistických táborech nucených prací mnoho nevědělo, je důsledkem souhry několika okolností. Na konci války nacisté svou úřední dokumentaci záměrně ničili, dochovala se jí pouze malá část v archivech. Původní centrum staré Karvinné (dnes Karviná Doly) bylo zničeno poddolováním. Následně došlo k obrovským poklesům půdy, místy až o několik desítek metrů, způsobených intenzivní důlní těžbou. Řada budov se sesunula, jiné byly demolovány.

Paolo Complojer, pocházející ze severní Itálie z oblasti Dolomit, který zde jako italský válečný zajatec pracoval na stavbě karvinské teplárny, chtěl po 66 letech navštívit místa, kde tehdy trpěl více než 22 měsíců. V roce 2011 se nám podařilo zorganizovat jeho návštěvu díky lokalizaci místa, kde byl vězněn.

Následně v roce 2013 Hannah Berliner Fishthal PhD., profesorka na St. John's University v Queensu v New Yorku, upozornila i na existenci židovského tábora v Karvinné ZALfJ Karwin. Teprve po zajištění patnácti svědectví přeživších z databáze USC Shoah Foundation se podařilo najít důkazy pro existenci tábora.

Karvinnská pracovní komanda zajateckého tábora STALAG VIII D TESCHEN
Jeden z největších zajateckých táborů na našem současném území se tak nacházel na území Českého Těšína s centrem na tehdejší ulici Cihelní. V roce 1944 dosáhla jeho kapacita a naplněnost centrálního tábora a pobočných pracovních komand maxima. Bylo v nich uvězněno na 71 981 válečných zajatců. Pocházeli z mnoha zemí: byli zde nasazeni Italové, Angličané, Francouzi, Belgičané, Jugoslávci, Poláci a sovětští vojáci. Nacisté postupně měnili organizační začlenění zajateckého tábora, takže se postupně měnilo i označení tábora, jehož centrum se posunulo do Lambinowic, ze Stalag VIII-D na Stalag VIII-B/Z pak na Stalag VIII-B. V pracovních komandech v Karvinné byli zajatci umístěni od listopadu 1943 až do dubna 1945. Pracovali jak na stavbě současné teplárny, tak i v jiných průmyslových podnicích v okolí, ponejvíce v okolních dolech Barbora, Gabriela, Honeger, a Žofie.

Tábor nucených prací pro židy v Karvinné - ZALfJ Karwin
Nacistický tábor nucených prací pro židy v Karvinné se nalézal v bezprostřední blízkosti dnešní teplárny, vedle pobočného tábora sovětských válečných zajatců. Byli sem transportováni židé, převážně ze severovýchodní části Horního Slezska po likvidaci ghett v Sosnovci a Będzinu. Pracovali převážně na výkopech a přípravě pro betonáž základů teplárny. Nelidské pracovní podmínky a život v táboře si vyžádali množství obětí na životech. Desítky jich zde bylo mučeno, někteří zde byli popraveni za pokus o útěk. Tábor zde fungoval v letech 1940 – 1943, pak byl uzavřen a vězni přesunuti do jiných lágrů.

V blízkosti teplárny se nacházel také tábor nucených prací pro polské civilní obyvatelstvo, které zde bylo vězněno. Nesl nacistické označení Polenlager Karwin.

Životní osudy Paola Complojera
Paolo Complojer se narodil ve vesnici La Valle v roce 1922 do rodiny místního sedláka. Žili obyčejným, tvrdým životem zemědělců hospodařících vysoko v Dolomitech. Vesnice se sice nachází v Jižním Tyrolsku, kde se běžně hovoří tyrolským nářečím němčiny, nicméně jeho vesnice již patří do jazykové skupiny jazyků rétorománských, konkrétně ladinštiny. Italsky se Paolo začal učit až na základní škole. Mimochodem, jeho otec bojoval za I. světové válce na rakouské straně. To proto, že se jeho oblast stala součástí Itálie až po tomto světovém konfliktu. Paolo se vyučil stolařině. Ve svých 17ti letech narukoval do italské armády, zrovna v době, kdy Mussolini nařídil okupovat Řecko. Sloužil u 63. pěšího pluku „Cagliari“ u dělostřelců. Italský postup se komplikoval, proto jim na pomoc přišel Wehrmacht. S původních spojenců se však stali po spojeneckém útoku na Itálii nepřátelé. Paola spolu s ostatními italskými vojáky zajala německá armáda v roce 1943 v Řecku a poslali je do průmyslového Slezska, kde tehdy Třetí říše potřebovala početnou pracovní sílu. V karvinské pobočce těšínského zajateckého tábora Stalag VIII D prožil téměř dva roky. Životní podmínky válečných zajatců, kteří pracovali v podobných průmyslových objektech, byly velmi kruté. Nacisté se k vězňům chovali jako k pracovním nástrojům, neměli jména, byla to jen čísla. Paolo měl označení 42 610. Italští vojáci velice těžce nesli zejména zimní podmínky, byla zde vysoká nemocnost a také úmrtnost. Zajímavým detailem je i fakt, že Paolův mladší bratr, po německé okupaci severní Itálie musel narukovat k Němcům. Dokonce přijel Paola v německé uniformě do Karvinné navštívit.

Na konci války se italští zajatci najednou ocitli bez německé stráže. Paolo a další zajatci se pak na vlastní pěst pěšky snažili dostat domů. Cesta to byla komplikovaná. Několik nocí strávil u německých sedláků na Hané a musel uprchnout ze sovětského sběrného tábora v Bratislavě. Domů se nakonec dostal až po půlročním putování.
Vyrovnání se s pamětí

Po válce se Paolo postavit se na vlastní nohy. Vzal si úvěr v bance. Postavil si v rodné vesnici dům, kde si zařídil vlastní stopařskou dílnu a začal podnikat. Oženil se a založil rodinu. Postupně se jim narodili dva synové a jedna dcera. Všechny zapojil do fungování rodinné firmy. Postupně všem dětem postavil domy a v 80. letech 20. století postavil i dodnes prosperující rodinou fabriku na výrobu nábytku a interiérů. Podle svých slov na své zajetí pořád vzpomínal. Nikdy však o tom s nikým nemluvil, ani s rodinou. Jedinou výjimkou byl jeho kamarád z vesnice, kterého potkal podobný osud zajatce za války. Zřejmě není náhoda, že se Paolův nejmladší syn oženil s jeho dcerou. Když pak na konci devadesátých let zemřela Paolova manželka a Paolo odešel do důchodu, nikdy ho neopustila myšlenka se do Karvinné vrátit. Naopak v něm touha znovu se podívat na stejná místa sílila. „Tím hlavním důvodem, proč jsem přijel, bylo, že ve mně zůstala spousta vzpomínek. Hodně jsem tu trpěl,“ vysvětlil důvod svého návratu do Karviné Paolo. Dvakrát se se synem pokusil tábor v Karviné najít. Dvakrát neúspěšně. Hlavní důvod byl ten, že tábor zkrátka nenašli a nedokázali najít někoho, kdo by jim s tím pomohl. Teprve napotřetí se Paolovi podařilo zkontaktovat Giorgio Cadoriniho, který působí v Opavě na Slezské univerzitě. Giorgio se pak obrátil na redakci Moderních dějin.cz. Díky zaslaným podkladům se podařilo Janu Kaletovi a Marcelu Mahdalovi přesně lokalizovat pobočný tábor Stalagu VIID v Karviné-Doly. Díky tomu pak Paolo v roce 2011 navštívil Karvinou a poprvé od konce války se podíval i na místo zapomenutého tábora.

Expedice za Paolem Comlojerem a návrat paměti krajině
Během návštěvy Paola v Karviné v roce 2011 Paolo poznal i Ing. Ivana Tomíka, který celou návštěvu mile přijal a umožnil prohlídku teplárny v Karviné, na jejíž výstavbě se Paolo podílel jako zajatec za války. Vzniklo z toho blízké přátelství a Paolo pak všechny zúčastněné každý rok opakovaně zval k návštěvě jeho domova. Teprve až v srpnu roku 2015 se podařilo uskutečnit cestu. Výprava ve složení Ivan Tomík, Giorgino Cadorini a Marcel Mahdal se během úžasných čtyř dní vydala za Paolem do La Velle. Návštěvu jsme využili k rozhovorům, ve kterých Paolo vzpomínal na svá válečná léta a živě se zajímal o poválečný vývoj na Karvinsku. Závěrem bych rád zmínil jednu zajímavou skutečnost. Díky nesmírnému odhodlání a snaze Ivana Tomíka se podařilo přece jen krajině navrátit kousek paměti. V nejbližší době bude slavnostně odhalen pomník věnovaný všem, kteří na Karvinsku trpěli během válečné nacistické zvůle.

Celý text s poznámkami pod čarou, odbornou literaturou a internetovými odkazy bude k dispozici v připravovaném sborníku Muzea Těšínska.