Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Náklad brožury byl zkonfiskován. Tento zásah cenzury byl Březnovským interpelován na 480. sezení říšské rady v úterý 22. ledna 1907.

Níže publikovaný protižidovský text a dokumenty jistě mohou učitelé využít při přípravě zajímavých metodických materiálů pro své žáky, případně s nimi pracovat v hodině nebo semináři, mohou se stát také podkladem pro samostatnou práci či přípravu žáků.

Hlavním záměrem zveřejnění nanávistného pamfletu "Židovské otázky" je umožnit prostudování, mezi antisemity tradičně předávaných, vykonstruovaných klišé o všeobecné židovské konspiraci. Jedině tak mohou být demaskovány a rozkódovány primitivní lži a falsa manipulující skutečností, které měly v ruském a posléze i v českém prostředí probouzet nenávist vůči všemu židovskému.

V následující pasáži necháme promluvit ruského autora S. Rossova, v Březnovského překladu, který v ní podává velmi svérázný výklad dramatických událostí v revolučním Rusku v letech 1905 - 1906. Autor zde líčí, že veškeré protižidovské pogromy v tomto revolučním období vyprovokovali sami Židé. Text pro svoji tendenčnost nepotřebuje dalšího komentáře:

"Pro nás Rusy, kteří jsme prožili dvě trudná léta nepokojů, není žádné pochyby o tom, kde skrývá se hlavní kořen zla, bouří stávek a hrůz revolučních. Dnes nikdo prozíravý nebude v pochybnostech o tom, že je to dílo kahanu, jenž penězi snaží se vésti dobrodušný, prostý lid ruský na barikády a sám schovává se za jeho zády, čekaje jen na vhodný okamžik, v němž by se zmocnil vlády. Lid přináší oběti, prolévá svou krev, úpí v žalářích, umírá na střevní tyfus a pohlaváři spiknutí, hlavní agitátoři a řečníci sedí v teple a chystají se ke žni tohoto boje.

Oni bojují za svou samostatnost, za rovnoprávnost, bojují podněcováním nepokojů a stávek. Konečně dosáhli svého cíle v slovech carských ze dne 17. října, v nichž prohlášena „svoboda spolčovací a svoboda slova!" Jejich radost neznala mezí. Konečně „dosáhli svého", „jsou pány", mají svobodu slova... A jejich „svoboda" začala psáti... Abychom jasněji naznačili, jak se jevila ta radost v první den jejich „židovské svobody", prolétněme hlavní sídlo Židovstva na Rusi, budeme naslouchati jejich „svobodě slova a podíváme se zběžně na jejich „svobodu jednání."

Především silné hnízdo Židovstva — Oděssa. Dne 18. října obyvatelstvo oděsské za příčinou carského manifestu shromáždilo se před radnicí, aby dalo výraz své radosti. Ale na radnici byl stržen prapor v národních barvách a na žerdi visel jen červený pruh. Náměstí bylo obsaženo Židy, s červenými karafiáty v dírkách kabátů; nad hlavami shromážděných vlály rudé prapory, mnozí Židé měli červené ruské košile, i Židovky měly červené blůzy. Agitátoři a řečníci chraptivým hlasem vykládali lidu, že není nad republiku a že ústava neznamená nic. Nikdo nezamezil Židům, aby zde na náměstí nezřídili znovu „černomořsko-dunajskou republiku". Bylo rozhodnuto zrušiti dosavadní úřady, vyhnati policii i vojsko; zříditi národní milici. Podobizna carova slavnostně vynesena z radnice a zde rozdupána. Presidentem republiky zvolen advokát — Pergament, ministrem financí místní milionář Žid Brodský, ministrem obchodu bankéř Chais. Kozáci měli býti vypuzeni za hranice novopečené republiky a jejich půda měla býti rozdělena mezi Židy. Na to uspořádán slavnostní židovský průvod. Tramwayové vozy převrženy napříč ulicemi, poráženy stromy a pouliční sloupy, a obtáčeny ostnatým drátem. Na těchto barikádách stáli občané nové republiky s červenými prapory. Večer však nastala panika. Objevilo se, že na předměstích lid z vděčnosti za práci Židů — začal vybíjeti židovské krámy a domy. Druhý den ráno dělníci z přístavu uspořádali svůj průvod. K nim přidal se lid všech národností, kromě židovské. Obraz byl zcela jiný: teď už nestáli před radnicí spiklenci, ale lidé s ruskými prapory, s obrazy svatých a s podobiznami cara. Manifestanti rozhodli se, jíti do chrámu a dáti odsloužiti poděkovací bohoslužbu. Sotva však dostali se za roh do Lanžeronovské ulice, hned byli zasypáni deštěm kulí, s terasy „Evropského hotelu". Obraz carův prostřelen, ti, kdo ho nesli, raněni; zabit hoch, jenž nesl ikonu, a tři jiní dělníci. Zpráva o tom se roznesla a pobouřila lid. Námořníci a dělníci z přístavu se ozbrojili a napadli Židy. Začala řež židovská, jež trvala celou noc a celý den 20. října. Vojsko a policie tomu nemohli zameziti, ježto neustále musili stříleti do revolucionářů, kteří metali bomby a stříleli z pušek i revolverů. (Kijevljanin č. 297.)

Je zřejmo, že v Oděsse už dávno chystali se Židé k vzbouření a k založení nové republiky. Jinak tomu bylo v Kišiněvě. Tam bouře vznikla náhle a byla prudší, než kdekoliv jinde. Jak sděluje jeden ze svědků — důstojník — začala řež protižidovská ve 12 hodin dne 21. října a byla vyvolána jedině chováním se Židů a jejich výtržnostmi.

V 11 hodin po Alexandrovské ulici šlo zvolna do chrámu procesí křesťanů. Na toto procesí, jehož zúčastnili se kněží a v němž neseny korouhve a obraz carův, bylo několikráte vystřeleno. Dříve než průvod vyšel, slíbil kněžím, chovati se klidně, nebude-li mu bráněno dojíti až k chrámu. Když pak se shledalo, že výstřely nebyl nikdo vážně raněn, připomněli si členové procesí svůj slib a šli dále. Když ale na Puškinské ulici jeden z opodál stojících Židů (v uniformě studentské) přiskočil k průvodu a obraz carův prorazil a snažil se ho i vyrvati z rukou nesoucích, tu vrhl se dav na smělce a v pravém slova smyslu ho roztrhal. Hned na to začalo vybíjení židovských domů a krámů. Vyzván o vojsko, aby zjednalo pořádek, ale na vojsko stříleno z revolverů, takže bylo nařízeno vojsku stříleti na domy, z nichž stříleno.

Pohleďme teď do samotného pekla židovského do Berdičeva, co se tam dalo ve v „dnech svobody."

Dne 18. října zavřeli Židé všechny krámy ve městě, rozehnali drožkáře, zastavili a převrhli vagóny tramwayové, rozehnali prodavačky na trhu, jimž do bláta rozházeli zboží a některé (na př. vepřové sádlo) polili petrolejem. Ve 2 hod. odpol. židovský dav provolávaje: „Ať zhyne samoděržaví! Ať zhyne policie a vojsko! Budeme sami nad sebou vládnouti!" chtěl učiniti útok na policejní komisařství, leč nalezl před ním silnou stráž. Obě strany vystřelily. Zabita 1 Židovka, 1 strážník a 1 strážník těžce zraněn. Druhý den přišli Židé do radnice a přinutili starostu i městské radní, že s nimi šli za rudými prapory do nemocnice, a že tam na mrtvolu zastřelené Židovky položili věnec, při čemž proneseny vlastizrádné řeči. V Berdičevě je 52.000 Židů a jen 1.500 křesťanů. Proto snadno mohli nutiti starostu k čemu chtěli.

V Žitomiru, kde z 80.000 občanů je 26.000 Židů, byli jsme svědky zvláštní bezuzdnosti židovské. Manifestu carskému rozuměli tak, že smějí mluviti a dělati, co jim jen napadne. Řečníci vyzývali k úplné anarchii, k zrušení majetku. Přinutili vojáky a policisty, aby líbali červené prapory (dva z nich byli za odpor zbiti a dodáni do nemocnice); soudního tajemníka přinutili, aby klekl na kolena, dvěma úředníkům strhli kokardy; hledati ochranu nebylo u koho. Toto jednání popudilo hrozně veškeren lid — a Židé, jsouce pamětlivi ještě dubnové řeže protižidovské, dostali strach a utichli. Proto — a zásluhou domluv dochovenstva — tentokráte nevybuchly v Žitomiru bouře proti Židům.

Zcela opačný osud stihl Židy v Kyjevě, kde nejen drze si počínali, ale palbu zahájili. Dne 18. října táhl po ulicích dav mládeže, (Židé převládali), jenž zpíval revoluční písně. U radnice strhl dav národní prapory a vztyčil na radnici prapory rudé.

Část manifestantů pronikla do radničního sálu a tam pořádala meeting pod předsednictvím Žida Seftla. Chrleny řeči, vyzývající k novému boji proti vládě. Na konec meetingu byl portrét carův probodán. Na radničním náměstí shromáždil se dav asi 30.000 občanů. Na balkoně střídal se řečník za řečníkem. Jeden z nich shodil s radničního znaku korunu, druhý shodil sám znak. Mezi řečníky byli Židé advokát Ratner a z vězení propuštěný Schlichter. Na náměstí provolávána vlastizrádná hesla. Voláno: „Zdychající samoděržaví dostalo strach a dalo nám ústavu, ale toho jest málo!" atd. Židé vylézali na střechy tramwayí a řečnili k lidu svým drzým způsobem. Dav 30.000 lidí trnul a poslouchal, nedůvěřuje druh druhu. Ale nevrlost rostla. Kolem půl 5. hod. objevila se za radnicí jízda. S balkonu radnice a s oken zahájena palba na vojsko. Hned bylo plno raněných. Lid z náměstí se rozběhl. Revolucionáři se zatarasili v radnici a pálili dále na vojsko. Toto jim odpovídalo salvami. K večeru teprve prohlédlo obyvatelstvo ruské, kdo je poštívá, kdo je svádí k revoluci, po čem touží Židé, urážející ruský národní cit. Nevole propukla. Začato bíti Židy na ulici, ale nikdo nebyl zabit, nestřílel-li po davu. Střílel-li Žid do davu, pak neušel smrti. Poněvadž pak Židé nejen v sebeobraně stříleli, ale střelbou s balkonů, oken a střech přímo na lid útočili, proto rozzuřený lid začal rozbíjeti domy a krámy židovské; vojsko, jež bylo vysláno k obraně Židů, samo musilo se brániti proti střelbě Židů. Bouře trvaly tři dny!

Tuto jen stručně o událostech v jiných městech jihozápadní Rusi:

V městečku Němirově (podol. gub.) volali Židé: „Ať žije republika" zapalovali křesťanské domky a lid je za to pobil. V Perejaslavi (povltav. gub.) dav Židů popošel k policejnímu ředitelství s výkřiky: Ať zhyne samoděržaví!" „Ať zhyne ruský car!", hned na to začala protižidovská bouře. V Něžině Židé překročili všechny meze slušnosti, sedláci je potloukli a přinutili je druhý den, aby šli v průvodu, kde nesen obraz carův, aby zpívali ruskou hymnu, aby kleknuvše na kolena přísahali caru věrnost. Po řežích židovských přijel do Něžina černigovský vicegubernátor a měl delší řeč k lidu. Zmínil se o rozhořčení carově nad bouřemi židovskými. Lid poslouchal trpělivě, a když vicegubernátor domluvil, tu volal lid: Židé urazili našeho cara! Nepotřebujeme Židů!"

V Roštově na Donu došlo 18. října k srážce mezi ruským lidem, jenž nesl národní prapory a mezi revolucionáři, kteří šli pod rudým praporem s nápisem „Pryč s ostatky samoděržaví!" Židé začali stříleti. Dav rozjitřený výstřely vrhl se na ně s křikem: „Bijte Židy!" a začala strašná řež Židů. 19. října se řež pakovala. Židé utvořili zvláštní obrannou armádu ze 300 mužů revolvery ozbrojených a z 30 jezdců. Na to stavěli barrikády. Došlo k hroznému boji. Na obou stranách byli četní mrtví a ranění. Konečně Židé zkroceni. Řeže obnovily se rázem i v jiných městech. Nahlédněme ještě na sever do průmyslového města Ivanova-Vozněsenska (vladimírská gubernie), kde žije na 40.000 dělníků. Když jeden z řečníků na konci paličské řeči řekl slova: „Nepotřebujeme cara!" tu nastalo reptání mezi dělníky. Přineseny národní korouhve a obraz carův, mluveno proti republice. „Nechceme žít bez cara" voláno. Dav odebral se k chrámu. Sraziv se s revolucionáři, pobil je. Když z domu Žida Bernsteina do davu dvakrát vystřeleno, tu nastala řež protižidovská. Na žádost dělníků vypovězeni Židé z onoho města. (Kijevljanin) č. 294, 298.)

Z toho vylíčení říjnových událostí vidíme, že Židé, jak jen uslyšeli slovo „svoboda", už hned despoticky si vedli, podněcovali lid k revoluci a svou bezuzdností podněcovali lid k nevoli a k protižidovským bouřím.

Všimli jsme si jen malé části Ruska v tom ohledu. Je faktem, že celá Rus — v městech i vesnicích — kde jen je několik Židů, byla svědkem podobných událostí. O tom přesvědčuje nás seznam měst, v nichž dle telegrafických zpráv ze dne 18. až 30. října panovalo rozhořčení proti Židům, a řeže protižidovské. Byla to města: Kazaň, Vladimír, Rjazan, Kursk, Saratov, Jaroslav, Novočerkask, Simferopol, Nikolajev, Jekatěrinoslav, Kremenčug, Jelizavetgrad, Kamenec-Podols, Bělaja-Cerkov, Vinnica, Umaň, Mohylev, Černigov, Smolensk, Gluchov, Novozybkov, Novgorod-Sěversk, Bachmut, Gadač, Starodub, Kozelec, Suráž, Krolevec, Žmerinka, Bogopol, Tulčin, Golta, Mežirovka, Olivopol, Čigirin, Juzovka, Velikie Luki, Feodosia atd. Čili zpráva z 38 měst a k tomu 11 měst, které jsme uvedli výše, činí skoro padesát měst, v nichž Židé sami vyvolali bouře. Tyto činy jsou tak výmluvné, že nepotřebují ani komentáře. Židé po léta hromadili nevoli proti sobě vykořisťováním, podvody atd. Teď ve dnech říjnových dostali ránu, jež byla jen odměnou za jejich drzosti a jež dokázala, že zbraň, již Židé až posud používali, může náhle býti obrácena proti nim. Židovský a judofilský tisk ovšem v řežích protižidovských viděl machinaci policie. Jen naivní člověk může věřiti tomuto novému židovskému klamu a jen příliš krátkozraký člověk nevidí pravou příčinu této, takřka mzdy, jíž se dostalo světovým vykořisťovatelům, kteří vždy a všude budily protesty všech národů, mezi nimiž se zahnízdili."

Stručný životopis antisemity Václava Březnovského (1843-1918):
poslanec Národní strany svobodomyslné (mladočech), radikální antisemita, původním povolání rukavičkář. Od roku 1884 obecní starší v Praze. V letech 1893 - 1907 zvolen říšským poslancem a v letech 1895 - 1907 zvolen do zemského sněmu.

Václav Březnovský byl "zdatným" vydavatelem a šiřitelem protižidovské literary v Čechách. Mezi jinými vydal následující "dílka":
Řeč rabína Eichhorna
Ujařmení světa Židy

Mladočeský poslanec Václav Březnovský vydal řeč rabína Eichhorna pod titulem „V židovských chapadlech. Antisemitské epištoly pro český národ“. Pražské státní zastupitelství spis konfiskovalo pod č. 72/1900. Březnovský konfiskaci interpeloval ve vídeňské říšské radě a tím ji imunizoval (protokol z 13. března 1901, XVII, 21, str. 1282). V interpelaci bylo mj. řečeno:

„Jsme toho názoru, že ani ta nejohnivější řeč proti Židům nedokáže našemu národu otevřít oči tak, jako tato řeč rabína, poučujícího své souvěrce o tom, jak si má židovstvo počínat, aby dostalo góje do své moci. Tato řeč objasní čtenáři mnohé skutečnosti. Mimo jiné mu bude jasné, proč se některé politické strany Židů tak houževnatě drží. To, co českému lidu o Židech říkáme, dostává zde potvrzení z kompetentních úst jednoho židovského rabína, a sice ne právě toho z nejbezvýznamnějších.”
Vídeň, 5. března 1901 Václav Březnovský

Počátek největšího vyostření antisemitské agitace a vášní v Čechách způsobil úspěšný vstup sociální demokracie do české politiky. Boj proti "zžidovštělé", materialistické a protispolečenské sociální demokracii byl pevnou součástí ideové a agitační výbavy křesťansko-sociální strany. Vyhrocení mladočeské protisocialistické propagandy přinesly především volby do říšské rady v únoru a březnu 1897, při nichž bylo poprvé - v omezené míře - využito všeobecné volební právo. Mladočeská strana ve volební kampani vyhlašovala boj všem stranám a živlům, které podle ní rozkládají jednotu národa a rozeštvávají jeho jednotlivé třídy proti sobě. Největší pozornost na sebe přitahovaly volby v pražském volebním obvodu, kde za mladočechy kandidoval vyhlášený radikál a antisemita Václav Březnovský, který měl silné postavení mezi pražskými řemeslníky a který kromě jiného pěstoval styky s rakouským křesťansko-sociálním antisemitou Ernstem Schneiderem, známým propagátorem teorie židovské rituální vraždy. V důsledku toho velká část pražských Židů hlasovala pro sociálního demokrata Václava Dědice.

Seznam kapitol knihy "Židovská otázka":
Předmluva
Dějiny Židů
Talmud
Povaha Židů
Vykořisťování a loupení
Škodlivost Židů
Snaha Židů po rovnoprávnosti
Revoluční snahy Židů
Otázka rovnoprávnosti
Prostředky k seslabení židovského zla
Doslov

Text knihy si můžete v menším rozlišení okamžitě prohlédnout ve fotogalerii pod článkem. Pro další práci s nimi jsou v příloze článku přehledně ve větším rozlišení vhodném pro tisk.

Součástí tohoto materiálu je také pracovní list pro žáky a studenty, který najdete v příloze
Pracovní list - Židovská otázka - antisemitský pamflet mladočecha Březnovského
Pracovní list rozebírá protižidovský pamflet ospravedlňující vlnu pogromů na židovském obyvatelstvu odehrávající se v revolučním carském Rusku v roce 1905. Otázky jsou postaveny tak, aby se studenti naučili pracovat s historickým pramenem, porozuměli neslavnému fenoménu historie, kdy docházelo k utlačování jedné rasy, osvojili si dějinné události na počátku století v Rusku a dokázali interpretovat propagandisticky zabarvený materiál.