Stefan Zweig o židovství, protižidovských opatřeních a osudu židovského národa
V textu najdete ukázku z knihy rakouského spisovatele Stefana Zweiga Svět včerejška. Autor vzpomíná na své rozhovory se Sigmundem Freudem, které se mj. týkaly války a problematiky židovství. Dále líčí postupnou likvidaci židovského obyvatelstva – od prvních zákazů vykonávat určitá povolání, zákazu vstupu do divadel, kin atd. přes zabavování majetku až po jejich zoufalou snahu o vycestování a záchranu. V závěru se pak Zweig velmi sugestivně zamýšlí nad osudy židovského národa.
Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.
V oněch chvílích jsem s Freudem často hovoříval o hrůze hitlerovského světa a války. Jako humanista byl hluboce otřesen, jako myslitel však v žádném případě nebyl tímto strašlivým výbuchem bestiality udiven. Řekl, že mu vždy spílali do pesimistů, protože popíral převahu kultury nad pudy; nyní je vidět, jak se potvrzuje jeho mínění – nenaplňovalo ho to však žádnou hrdostí –, že to barbarské, ten elementární ničivý pud v lidské duši je nevykořenitelný. Snad se v nadcházejících stoletích nalezne forma, jak alespoň v soužití národů tyto instinkty potlačovat; ale v každodenním životě a v té nejniternější přirozenosti budou přetrvávat jako nezničitelné a pravděpodobně potřebné síly udržující napětí. V těchto svých posledních dnech se ještě více zabýval problematikou židovství a jeho současnou tragédií; zde neznal tento muž vědy žádnou formuli a jeho jasný duch žádnou odpověď. Krátce předtím uveřejnil svou studii o Mojžíšovi, v níž nezobrazil Mojžíše jako Žida, ale jako Egypťana, a tímto vědecky stěží zdůvodnitelným soudem urazil Židy zbožné právě tak jako národně uvědomělé. Nyní litoval, že uveřejnil tuto knihu zrovna uprostřed nejstrašnější chvíle Židovstva. „Teď, kdy jim vše berou, beru jim ještě já jejich nejlepšího muže.“ Musel jsem mu dát za pravdu, že každý Žid se nyní stal sedmkrát citlivějším, neboť uprostřed této tragédie světa byli Židé ve vlastním smyslu oběťmi, všude oběťmi, neboť byli zničeni již před úderem, všude si vědomi, že všechno zlé je potká jako první a sedmeronásobně a že ten nejnenávistnější člověk všech dob chce právě je pokořit a vyhnat až na sám okraj země a pod zem. Týden za týdnem, měsíc za měsícem přicházelo stále více uprchlíků a byli stále ubožejší a týden od týdne zničenější než ti, kteří přišli před nimi. Ti první, kteří opustili Německo a Rakousko nejrychleji, mohli ještě zachránit své šaty, svá zavazadla, výbavu svých domácností, a mnozí dokonce trochu peněz. Ale čím déle důvěřovali Německu, čím obtížněji se odpoutávali od své milované vlasti, tím krutěji pak byli trestáni. Nejprve vzali Židům jejich povolání, zakázali jim návštěvu divadel, kin, muzeí a badatelům používání knihoven; zůstávali z věrnosti nebo setrvačnosti, z nestatečnosti či z hrdosti. Raději chtěli být ponižováni ve své vlasti než se ponižovat v cizině jako žebráci. Potom jim vzali služebnictvo a rádia a telefony z bytů, pak dokonce i byty, pak je donutili přišít si Davidovu hvězdu; každý je měl už na ulici poznat jako malomocné, jako vyobcované, jako psance, vyhnout se jim a vysmát. Bylo jim odňato veškeré právo; jakékoli duševní, jakékoli tělesné násilí se na nich mohlo vybíjet s hravou chutí a pro každého Žida se najednou stalo strašlivou pravdou to staré ruské přísloví: „Před žebráckou mošnou a vězením si nikdo není jist.“ Kdo neodešel, toho uvrhli do koncentračního tábora, kde německá kázeň zkrotila i toho nejsebevědomějšího, a pak ho vyšívali ze země ožebračeného, s jedním oblekem a deseti markami v kapse, aniž se zeptali, kam půjde. A Židé potom stáli na hranicích, posléze žebrali na konzulátech, a téměř vždy marně, neboť která země by chtěla oloupené žebráky? Nikdy nezapomenu, jaký pohled se mi naskytl, když jsem jednou v Londýně zašel do jakési cestovní kanceláře; byla nabita uprchlíky, téměř samými Židy, a všichni někam chtěli. Nesejde na tom, do které země, zda na ledový severní pól, či do žhoucího písčitého kotle Sahary, jen pryč, jen dál, neboť povolení k pobytu vypršelo, muselo se dál, dál se ženou a dětmi, pod cizí hvězdy, do světa cizí řeči, mezi lidi, které neznali a kteří je nechtěli. Potkal jsem tam jednoho kdysi velmi bohatého průmyslníka z Vídně, který byl současně jedním z našich nejinteligentnějších sběratelů umění; nejprve jsem ho nepoznal, tak zešedivěl, tak zestárl a tak byl unaven a sláb, že se oběma rukama držel stolu. Zeptal jsem se ho, kam by chtěl. „Nevím,“ řekl. „Kdopak se dnes ptá na naši vůli? Jdeme tam, kam nás ještě pustí. Někdo mi vyprávěl, že zde snad ještě můžeme dostat vízum na Haiti nebo do San Dominga.“ Srdce se mi sevřelo: starý, vyčerpaný muž s dětmi a vnuky, jenž se chvěje nadějí, že potáhne do nějaké země, kterou nikdy předtím pořádně neviděl ani na mapě, jen aby tam dál šel žebrotou a dál byl bezvýznamným cizincem. Vedle se kdosi se zoufalou lačností ptal, jak by se mohl dostat do Šanghaje, slyšel prý, že Čína ještě přijímá. A tak se tlačili jeden vedle druhého, bývalí univerzitní profesoři, ředitelé bank, obchodníci, statkáři, hudebníci, každý připraven kamkoli po zemi i po moři vláčet žalostné trosky své existence, cokoli učinit, cokoli vytrpět, jen pryč z Evropy, jen pryč, jen pryč! Byl to přízračný zástup. Ale tím nejotřesnějším pro mě bylo pomyšlení, že těchto padesát utrýzněných lidí představovalo pouze nepatrný předvoj ohromné armády pěti, osmi, snad deseti milionů Židů, kteří už byli na odchodu a tlačili se za nimi, všech těch ožebračených, ve válce pak ještě rozmetaných milionů, které čekaly na zásilky dobročinných institucí, na povolení úřadů a peníze na cestu, jakási gigantická masa, která, vražedně vyplašená a panicky prchající před hitlerovským požárem, obléhala nádraží na všech hranicích Evropy a plnila věznice, národ zcela vyhnaný, jemuž se zapovídalo být národem, a přece národ, který již dva tisíce let nepožadoval nic tak silně, než aby už nemusel putovat a aby pod spočívající nohou cítil zem, klidnou, mírumilovnou zem.
Ale to nejtragičtější na této židovské tragédii dvacátého století bylo, že ti, kteří jí trpěli, nemohli už v ní nalézt žádný smysl, žádnou vinu. Všichni ti vyhnanci středověkých dob, jejich praotcové a předkové alespoň věděli, pro co trpěli: pro svou víru, pro svůj Zákon. Jako talisman duše si ještě nesli nezlomnou víru ve svého Boha, kterou dnešní lidé dávno ztratili. Žili a trpěli v hrdém přeludu, že jsou jako vyvolený lid předurčeni Stvořitelem světa a lidstva ke zvláštnímu poslání, a biblické zaslíbení jim bylo příkazem a zákonem. Byli-li vrháni do plamenů hranice, tiskli své svaté Písmo na prsa a díky svému vnitřnímu žáru necítili vražedný oheň tak žhnout. Když je hnali ze země do země, zůstávala jim ještě poslední vlast, jejich domov u Boha, z něhož je žádná pozemská moc, žádný císař, žádný král, žádná inkvizice nemohli vyhnat. Dokud je spojovalo náboženství, byli ještě jakýmsi společenstvím, a tudíž silou; když je vypuzovali a vyháněli, pykali tím za svou vinu, za to, že se svým náboženstvím, svými obyčeji vědomě odlišili od ostatních národů země. Židé dvacátého století dávno už však žádným společenstvím nebyli. Neměli společnou víru, své židovství pociťovali spíše jako zátěž než hrdost a žádného poslání si nebyli vědomi. Žili vzdáleni od přikázání svých kdysi svatých knih a ke staré společné řeči se už neznali. Stale netrpělivěji se snažili zdomácnět, začlenit se do národů kolem sebe, rozplynout se ve všeobecnosti, jen aby měli pokoj od veškerého pronásledování, aby nemuseli být na věčném útěku, nýbrž mohli spočinout. Splynuli s jinými národy a nerozuměli už jedni druhým, dávno již byli více Francouzi, Němci, Angličany, Rusy než Židy. Teprve nyní, kdy je všechny hodili na jednu hromadu a vymetli jako špínu v ulicích, ředitele bank z jejich berlínských paláců a sluhy synagog z ortodoxních obcí, pařížské profesory filosofie a rumunské drožkáře, omyvače mrtvol a nositele Nobelovy ceny, koncertní pěvkyně a pohřební plačky, spisovatele a vinopalníky, majetné a nemajetné, velké a malé, zbožné a osvícené, lichváře a mudrce, sionisty a asimilované, Aškenázy a Sefardy, spravedlivé i nespravedlivé a za nimi ještě zničený zástup těch, kteří věřili, že už dávno unikli prokletí, pokřtění a míšenci – teprve nyní po staletích byli Židé opět donuceni k jisté pospolitosti, kterou už dávno nepociťovali, k pospolitosti vyhnanství, jež se od dob Egypta neustále vracelo. A proč tento osud stíhal právě jenom je a stále znovu jenom je? Co bylo důvodem, co smyslem, co cílem tohoto nesmyslného pronásledování? Vyhnali je ze zemí a žádnou jinou jim nedali. Řekli: nežijte s námi, ale neřekli jim, kde by žít měli. Dávali jim vinu a odepřeli jim všechny prostředky, jak ji odpykat. A tak na sebe při útěku zírali planoucíma očima – proč já? Proč ty? Proč já s tebou, kterého neznám, jehož řeči nerozumím, jehož způsob myšlení nechápu, s nímž mě nic nespojuje? Proč my všichni? A nikdo neznal odpověď. Ani Freud, ten nejjasněji myslící člověk v této době, s nímž jsem v oněch dnech často hovoříval, nenacházel žádnou cestu, žádný smysl v tomto nesmyslu. Snad ale právě to je posledním smyslem židovství: svou záhadně přetrvávající existencí znovu a znovu klást Bohu tu věčnou Jobovu otázku, aby nebyla na zemi zcela zapomenuta.
ZWEIG, Stefan. Svět včerejška: (vzpomínky jednoho Evropana). V Sumbalonu vyd. 1. Vysoké Mýto: Sumbalon, 2013, s. 425-429. ISBN 978-80-905303-1-7.
Související články
- Reprezentace Židů a židovství na přelomu 19. a 20. století (13.11.2015)
- Film: Eva Erbenová – z Terezína do Izraele (1.2.2015)
- Bída židovských ghett a realita lazaretních vlaků ve vzpomínce Stefana Zweiga (30.7.2014)
- Postoj intelektuála ve válce (14.7.2014)
- Stefan Zweig - Cesta do Nového Ruska (1928) (12.7.2014)
- Stefan Zweig o Anglii ve stínu Mnichovské dohody (10.5.2014)
- Stefan Zweig – protižidovské zákony zasáhly do osudu mé matky (4.5.2014)
- Aškenázská diaspora a židovské osídlení východní Evropy (31.8.2013)
- Jan Werich o antisemitismu na výstavě Millenium Judaicum Bohemicum (21.8.2013)
- Antisemitismus v dějinách - pracovní list (24.5.2013)
- Židovská otázka - antisemitský pamflet mladočecha Březnovského (22.5.2013)
- Nacistická antisemitská čítanka Der Giftpilz (1.5.2013)
- "Zrcadlo Židů" - antisemitská kniha Karla Rélinka (6.3.2013)
- Antisemitismus v dějinách (12.1.2013)
- Interpretace antisemitských karikatur (22.6.2012)
- "Slezské jařmo" - antisemitská interpretace Bezručových básní (10.6.2012)
- Antisemitismus druhé republiky v českém denním tisku (28.2.2012)
- Židům vstup zakázán! Protižidovské zákony a nařízení v Protektorátu Čechy a Morava (11.2.2010)