Vzpomínky na bitvu u Zborova (2. 7. 1917)
Úryvky ze vzpomínek legionářů na bitvu u Zborova. Jedním ze svědectví je také vzpomínka Josefa Mašína a hodnocení významu bitvy z pera Tomáše Garrigue Masaryka.
Příspěvky na portálu Moderní dějiny jsou podpořeny dotací MŠMT.
Naše rota přišla ze zálohy do první linie, aby se spojila s ostatními rotami praporu, a vrhla se do útoku. Tehdy právě dosáhla palba děl, kulometů, minometů a bombometů nejvyššího vrcholu, a všecko kolem změnila v poušť a v peklo. Nebylo slyšet povelů ani vlastních slov. Všichni jsme se proměnili v stroj. Dobrovolci padali, vstávali a hned zase letěli dál, svírajíce křečovitě pušku nebo ruční granát. Batohy nechali v zákopech a proto jim v běhu nic nepřekáželo.
J. V. Dostál
Mírným poklusem, po malé přestřelce, dobýváme druhých zákopů a zajímáme mnoho Rakušanů. Čechům z nich stručně, heslovitě připomínám, aby jako děti táboritů nezapomněli na svou povinnost a vstoupili do československé armády. Bratři jim radili, aby šaržím a důstojníkům, kteří s nimi špatně zacházeli, nasekali. Jeden mladý hoch, Rakušan, ale dobrý Čech, utrpěl těžké zranění ruky a hlasitě naříkal; bylo nám nesmírně líto, že naše rána zastihla nepravý cíl. V další linii již narážíme na silný odpor. Proto útočíme krátce, rychle. Třeskly dvě, tři bomby a nepřítel, překvapen naší prudkostí, se vzdal. Bylo ho více než nás. Letíme dál silnicí k lihovaru, kde bratři vedou těžký boj s nepřátelskými kulomety. Teď postupujeme každý na svůj vrub. Uhnuv kulometnému ohni, obsazuji s jedním bratrem rakouské ubikace. Pouze v jedné bylo živo. Požádal jsem bratra, aby měl pohotově pušku a řítím se k dveřím ubikace s výkřikem: „Hand auf, unbewaffnet zu mir!“ Vyšlo asi pětadvacet Rakušanů. Jen jeden z nich byl Čech. Když viděl bíločervenou stužku na mé čepici, divil se, že ho přišli zajmout Češi.
František Wildmann
V jedné jámě po granátu jsme našli těžce raněného rakouského poručíka, kterého obvazoval voják. Oslovil jsem je, oba byli Češi. „Pan leutnant je těžce raněn,“ řekl mi voják. Smrtelně bledý mladý poručík obrátil ke mně oči plné údivu a ptal se: „Vy jste Češi?“ Odvětil jsem, že je nás celá armáda, na což odpověděl slabým hlasem s námahou: „Myslel jsem si, že nejste Rusové, ale jak to, že jste Češi?“
Josef Mašín
Jeden z úderníků 11. roty 2. pluku vzpomíná: „Šest nás se pohromadě přikradlo až k zákopu první nepřátelské linie. Měli jsme dobýt silně opevněnou polní stráž. V burácení uzavírací palby nepřítele jsme úkol provedli. Ukryti ve vysoké trávě, za zády majíce šest širokých řad nepřátelských drátěných překážek, odstřelovali jsme jednotlivce v zákopu první linie vzdálené pouhých třicet metrů. Hromový rachot dvou kulometů a desítek pušek nepřítele v našem nejbližším okolí kryl naše výstřely. Náhle vytryskl nad hrůznou kakofonií bitvy děsný řev hurá! asi dvě stě metrů na sever od nás. Přehlušován bubnovou palbou a zuřivým stakatem desítek kulometů umlkal a znovu vybuchoval jakoby umocněn strašnou silou. Horko a mráz nám šlehly do páteří. Nemohli jsme čekat na příchod roty. Vymrštěni silou tohoto nadšení ozývajícího se v pokřiku našich bratří 1. pluku, který útočil, vyskočili jsme jako jeden muž. Ruční granáty, které jsme vrhali, zásahy našich pušek i revolveru poručíka Kopala zlomily odpor překvapeného nepřítele.“
U Zborova naše vojsko poprvé vystoupilo v poli jako bojující jednotka. Do té doby naši hoši vykonávali na ruské frontě službu výzvědnou; u Zborova vystoupili jako jednotka bitevní. Svou chrabrostí a svou disciplinovaností získali si sympathie a obdiv Rusů, ale také nepřítele. A totéž platí i o ústupu od Tarnopole; Rusové, jak známo, opustili frontu, naši hoši chránili tento ústup proti přesile nepřátelské. Ruské nejvyšší komando uznalo heroism našeho vojska nejpochvalnějšími slovy. Sám si připomínám scénu v hlavním stanu ruském v Mohylevě. Jednal jsem, provázen tajemníkem Klecandou, s generálem Brusilovem o formaci našeho korpusu. Generál slíbil podporovat náš plán. Přitom povstal, vzkázal srdečný pozdrav našim vojákům a dodal: „Řekněte jim, že se před nimi hluboce skláním“. Zborov a Tarnopol otevřely nám brány ruského generálního štábu, který podle starých svých tradicí neochotně nás přijímal do své armády. Zborov a Tarnopol získaly nám také sympathie socialistických a liberálních stran ruských, vidoucích v našem hnutí nacionalistický šovinism a imperialism. Ministr Kerenskij po Zborovu odvolal svůj rozkaz, nařizující rozformování československých částí. Zborov a Tarnopol upozornily konečně na naše revoluční hnutí za hranicí a doma. Rakouská vláda a podle ní také německý tisk zamlčovaly naše hnutí. Po Zborovu to již nebylo možné. Boje u Zborova a Tarnopou se staly mravním základem pro formování našeho korpusu: tradice zborovská stala se programem našeho vojska a všech, kdo pro toto vojsko pracovali.
T. G. Masaryk
Zdroj: http://codyprint.cz/legie/zborov_bitva.html
Související články
- Památce Zborova (1927) (3.7.2014)
- Edice pramenů: Češi na frontách I. světové války (17.12.2013)
- Válka na Itálii: zápisky vojáka Rakousko- uherské armády Bohuslava Hály (18.9.2013)
- Italská bojiště ve fotografiích Bohuslava Hály (15.9.2013)
- I. světová válka - 1917/1918 (1.7.2013)
- Československé legie 1914-1920 (3.10.2012)
- Legionářský film - dvojí pohled (30.11.2011)
- Rozhovor historiků o legiích (21.11.2011)
- Legie jako téma propagandy (21.11.2011)
- Legionáři na Rusi - fotoalbum (21.11.2011)
- Povstaňte, až bude třeba! Mýtus bitvy u Zborova. (21.11.2011)
- Československé legie v Rusku (21.11.2011)
- Manifest českých spisovatelů (28.9.2010)
- Dopis z Irkutska (10.9.1919) (5.6.2010)
- Balkán a Rusko, Vzpomínka na bitvu u Zborova - svědectví legionářů z Ostravy (31.5.2010)
- Můj děda byl voják, válčil na Piavě (27.5.2010)
- Československé legie - fotografické album (20.9.2009)
- I. světová válka očima mého pradědečka (8.9.2009)