Tento materiál vznikl v rámci projektu ESF a OPVK „Moderní dějiny pro učitele, atraktivně a inspirativně“.

Základní informace k "Slezskému jařmu"
Kromě řady knižních ilustrací je A.L.Salač rovněži autorem alba "Slezské jařmo" z roku 1925, publikace však neobsahuje bližší informace o autorovi.
SALAČ, A.L.: Slezské jařmo - album čtyřiceti obrazů, Plzeň, Nákladem "České ročenky" v Plzni, 1925.

Pasáž o Salačově výtvarné "interpretaci" Bezručových básní z teoretické a historické studie Alexeje Mikuláška "Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století" (Nakladatelství Votobia, Praha, 2000)
"...Kriticky vylíčených židovských postav má česká umělecká literatura dosti, aniž je už tím skutečně antisemitská. Vhodným příkladem je antisemitská dezinterpretace díla P. Bezruče, jak ji předkládá F. R. Jirman v předmluvě k rovněž protižidovsky aktualizovaným ilustracím, resp. „albu čtyřiceti obrazů" Slezské jařmo od A. L. Salače (Plzeň 1925). Např. Papírový Mojšl je Salačem vykreslen jako příšera s vytřeštěnýma, nelidsky vypoulenýma očima (motiv nelidství, animalizace), Plumlov divákům sugeruje dřepící gigantickou zrůdu - půl člověka, půl dábla s ostrým zobákem místo nosu a pařáty místo nehtů, jak sahá po malé chaloupce, škole. K mrtvému kantoru Halfarovi přilétá sup s vypouklým zobanem a z jeho křídla vyrůstá duch zla - nahý muž s nenávistným výrazem tváře. Ve Dvou dědinách przní nahý a nestvůrný snědý obr bílou ženu spoutanou v okovech, kleče přitom na mrtvole horníka, jemuž vypadlo kladivo. Obraz Par nobile představuje viníky tragédie, Nathana Löwa a markýze Gera, jako židovské nestvůry s drápy, nosy přes půl obličeje a s mohutnou tlamou, jak drtí (se zavázanýma očima) svýma nohama úpícího člověka. Tato teatrální, expresionisticko-symbolická gestace dezinterpretuje smysl Bezručovy výpovědi jako protestu proti násilí (národnostnímu i sociálnímu) páchanému na Slezanech - vinni jsou prý židé, židovství.
Bezruč, tento „Ahasver svědomí Čechů", jak se stylizuje v básni Škaredý zjev, mohl být jistě současně Ahasverem svědomí Poláků, Habsburků, židů, Madarů, Moravanů. Ale nikoli z titulu jejich „češství, „moravanství", „němectví", „židovství" či „rakušanství", ale mocí bezohledného kapitálu, jenž zvláště na konci 19. století stupňoval pauperizační tlak. Kapitál a feudální přežitky („panská zvůle") ohrožují „kmen", s nímž se Bezruč identifikuje - Slezany. Záměna hlediska sociálního za rasově biologické pak způsobuje posun interpretační.
Není bez zajímavosti, že obraz Plumlov má podle textu ukazovat Liechtensteina, „Moravy pána" a „německého grófa" (u Bezruče), kdežto u Salače má rysy až groteskně antisemitské. Jirman obraz Mojšla chápe jako „odhalující hlavního nepřítele slezského lidu, neboť židé mají velikou zásluhu na zbídačení Slezska". Malíř zde vyjadřuje „chtivost po penězích, nelítostnou, sobeckou a hmotařskou chtivost, šílenou touhu dobýt všeho, všeho, práv psaných perem, práv rasy, práv kapitálu, aby tak získáno bylo možnosti k potření odpůrce" (s. 8). Jde zde dokonce o dvojí interpretační posun - jednak výtvarný, daný Salačovým hlediskem (viz výše) - Bezruč přece s tímto pološíleným židovským chudákem soucítí („... Jak tobě včera, / šlápne mně na šíji osud příště"), jednak Jirmanův, opřený o výtvarný objekt - malířův potácející se, zrůdný šílenec je racionálně vykládán jako prototyp židovské chtivosti a touhy po penězích a moci.
Bezručova postava Mojšla je přitom ve sbírce jednou z mála, v níž se autor s židovským osudem ztotožňuje, je protiváhou veršů o židech, kteří skoupí „děvče, muže, dědinu". Lyrický subjekt pak odpovídá: „... a přece názor měním", v závěru dokonce oslovuje Mojšla „bratře", protože oběma chudákům jen „sladká vodka zbyla". Jirman však malířův biologicko-rasový interpretační posun dále rozvádí; podle něj Bezruč „vidí příšerný dráp hmotně silných zotročovatelů, rasově i národně nepřátelských Šlonzákům" (zdůraznil autor, s. 4). A rasový motiv je uplatněn i ve výkladu obrazu Dvě dědiny, který vyjadřuje „jasně krutost rasy a lidí se znetvořenými fysiognomiemi", což má dle pisatele potvrzovat Aristotelovu filozofii, „jež varuje před nenormální a nehezkou tváří, surovým výrazem vykořisťovatelů a hmotařských hrubců" (s. 10)..."

Alois Ludvík Salač (17. června 1900 v Praze - 24. srpna 1953 v tehdejším Západním Německu - Lamperheim?)
Malíř, grafik, ilustrátor a malíř pohlednic, je rovněž uváděn jako Antonín Ludvík Salač, případně A.L.Salač či L.A.Salač. Ve své výtvarné tvorbě se věnoval Alois Ludvík Salač především ilustraci. Jeho dílo je nepřehledně rozsáhlé – desítky plakátů, stovky knižních obálek, ilustrace knih (kolem sta). Byl kmenovým výtvarníkem nakladatelství Karla Chalupy, ale jeho ilustrace a obálky se objevovaly také v produkci dalších nakladatelsvích. Namaloval obálky ke všem osmi cestopisům Aloise Musila a ilustroval třináct jeho dobrodružných knih. Salačovy líbivé pohlednice byly ve své době velmi populární a dodnes jsou předmětem sběratelského zájmu - především skautské (Junácký zákon) či příběhy medvědů. Pro ochotnické divadlo na Spořilově vytvořil scény pro několik her, mj. pro inscenaci Karafiátových Broučků.

Studoval v Praze, Mnichově a Florencii, konal časté malířské cesty po Evropě. Kolem roku 1920–21 požádal o vycestování do Paříže za účelem studia malířství. Později se doma oženil a měl dvě dcery (Miluška byla výtvarně velmi talentovaná). Dosti často měnil adresu, ale v roce 1934 je již uváděn v Praze-Spořilově. Koupil vilu na Spořilově, Jižní nám. 946, naproti domu architekta Polívky a přistavěl k ní malířský ateliér. V září 1940 oznámil živnost nakladatelství pohlednic a byl zapsán do živnostenského rejstříku. Po roce 1948 žádal o vystěhování, ale nakonec se musel na konci čtyřicátých let vystěhovat ilegálně. Nejprve pobýval v utečeneckém táboře v Německu a potom ve vilce v Lampertheimu. Účastnil práce na emigrantském časopise Sklizeň. V Německu mj. namaloval komiks "Stalinův pohřeb". V emigraci používal pseudonym "Tagliaferro" a na toto jméno měl vystaven i americký průkaz. Manželka zůstala v Praze, ale vilu na Spořilově v roce 1949 prodala. Salač se v emigraci znovu oženil s Martou Silvestrovou. Údajně hodlal odjet do USA, ale zřejmě smrt v roce 1953 mu v tom zabránila.

Antisemitská tvorba
Salač je také autoerem protižidovských karikatur, zaměřoval se v nich především na fyziognomické rysy zobrazovaných Židů, které zachycoval v odporné, obscéní či děsuplné podobě, démonizoval je a snažil se u čtenářů vybudit nejprimitivnější nenávistné emoce vůči nim a jejich víře.

Vzpomínka na A.L.Salače v exilu - Slovo a svět (Vzpomínky redaktora RFE) - Jaroslav Dresler
"Naším parádním výtvorem byl Dikobraz. Několik pražských čísel jsme rozložili na stole, přišli dva seržanti, prohlíželi si první a poslední stránky zvětšovacími skly, řekli O. K. a odjeli. Tak jsme se do toho pustili. Psali jsme texty, povídky, vtipy a kreslili. Též jsem si přiložil polínko do ohně, ale jako začátečník jsem se nemohl vyrovnat kresbám zkušeného malíře a ilustrátora Aloise Salače, u něhož jsem několik měsíců bydlel v podnájmu. Jedna z jeho tehdejších nejlepších kreseb, vlastně seriál comics, vznikl z našich úvah o tom, co se asi stane, až zemře Stalin. Salač nakreslil mimo jiné Stalinův pohřeb, jak ho nesou v otevřené rakvi a jak se za ním navzájem vraždí Berija, Malenkov a spol. Jak se později ukázalo, nebyli jsme daleko od pravdy. Netušili jsme, že také nám bude zvonit hrana. Když Stalin zemřel, bylo invazi do západní Evropy odtroubeno a pragmatičtí Američané naši jednotku během půl roku rozpustili. Nejsme však ještě tak daleko. Když jsem nastoupil, postupně jsem se dovídal, jak to chodí. Dostal jsem identifikační kartu na své jméno, ale peníze, "žold", jsem podepisoval jménem Alan A. Lavery. Malíř Salač se podepisoval jako Tagliaferro a na to jméno měl dokonce vystavený americký průkaz. Byl jsem v Jiříkově vidění. Salač, který se nesměl s ostatními členy jednotky stýkat a nesměl ani vědět, kdo je kdo, bydlel ve vilce na venkově. A já měl být jeho spojkou jednotkou. První večer jsem mu vše vyklopil. Když jsme popili, nadhodili jsme možnost, že nějaký šibal podepisuje asi peníze několika dalšími jmény a pak se to rozdělí mezi zasvěcené. Byli jsme v pasti? Salač tvrdil, že se jednou sešel s generálem Moravcem, a ten mu prý řekl, že když je někdo u něho komunistický špion, tak zakrátko je v lese pod drnem..."

Literatura
Slovník českých nakladatelství 1849-1949 - http://www.slovnik-nakladatelstvi.cz/
http://www.prostor-ad.cz/pruvodce/praha/sporilov/vytvarni/salac.htm
Souhrn biografických údajů k A.L.Salačovi, který shromáždil Dr. Vladislav Raška (Knihovna Karla Dvořáčka ve Vyškově)

Ve fotogalerii pod článkem si prohlédněte ilustrativní náhledy obálky, titulní strany a jednotlivých ilustrací, kopie v kvalitním rozlišení si můžete stáhnout v přiloženém ZIP souboru.

V přílohách článku si můžete stáhnout
- kvalitní elektronickou kopii alba "Slezské jařmo" z roku 1925
- fotografii A. L. Salače
- nekrolog z exilového časopisu Sklizeň "Vzpomínka na malíře A. L. Salače" z roku 1953