Půl roku po oné první debatě, v létě 1924, jsem jel vla­kem najedno místo u Baltu, kde jsem se měl setkat s rodiči a sourozenci k prázdninovému pobytu. Až do Berlína byla ve vagóně spousta mládeže ze Salemu. Jeden pán naproti mně, kterému to bylo nápadné, mne zatáhl do rozhovoru. „Jsou v tom vašem Salemu také židovští učitelé?" „Ano. Považovali bychom to za velkou nespravedlnost, kdybychom je vylu­čovali." Pán proti mně pokrčil pohrdavě rameny a pronesl několik vět o pohromě, kterou Židé přinesli Německu. Co se jeho týče, můžou mít své vlastní školy, do německých nepatří. „A takoví židovští patrioti jako Walther Rathenau, který tak ostře kritizoval Ludendorffovu prosbu o příměří a místo kapitulace požadoval levée en masse, celý národ ve zbrani proti nepřátelům? A když se podíváte do Anglie, Žid Disraeli jako zakladatel britského impéria?" „Zakladatel nebyl... Ale musím říct, že jsem mezi Vašimi spolužáky viděl pár dokonalých lebek." Pravděpodobně měl na mysli bratry voň Nostitz, Oswalda a Herberta, kteří seděli ve vedlejším kupé. Potom, s podivným pohledem na mne: „Vy sám se pod­le všeho zajímáte spíš o teorii?“ Jasně, chtěl německé hochy „tvrdé jako Kruppova ocel“, ne takové, kteří žvaní o Waltherovi Rathenauovi a Disraelim. Bylo to poprvé, co jsem hovořil s nefalšovaným nacistou; a skoro také naposled, proto se mi ten rozhovor vtiskl do paměti téměř doslova.

O nenávisti k Židům jsem během války skoro neslyšel mluvit; nevěděl jsem také, že moje matka pocházela ze židov­ské rodiny, později mi vyprávěla, že to jako dítě také nevě­děla. Když se ohlížím zpět, nemyslím, že by ve vilémovském Německu byl antisemitismus silnější než v západoevropských zemích; velice dobře by bylo možno hájit tezi, že ve Francii byl virulentnější. Tam se odehrála studená občanská válka o kapi­tána Dreyfuse; bojový pokřik antidreyufusiánů „Vive l'armée, a bas les Juifs!" jsem slyšel ještě roku 1928 v ulicích Paříže. Nic takového v posledních desetiletích říše Hohenzollernů. V žádné jiné zemi nebylo tolik vysoce vážených židovských osobností ve všech oblastech vědy a umění, právnické praxe, obchodu a života, dokonce pruští ministři a říšští sekretá­ři židovského původu. Časté byly sňatky mezi příslušníky šlechty a židovskými dívkami, přičemž nevěsta samozřejmě většinou pozlacovala svůj původ značným věnem. V posled­ních letech války existovaly pak dvě strany, které se navzájem rozhořčeně potíraly: jedni, kteří požadovali „vítězný mír" se všemožnými ztřeštěnými územními zisky, a druzí, kteří smě­řovali k „rozumnému" míru bez zisku, také bez ztráty; jejich nejschopnější, nejrozhodnější zástupce byl sociální demo­krat Philipp Scheidemann, povoláním vyučený tiskař. Židé se samozřejmě nacházeli v obou skupinách; opravdu se nedá říci, že by se nedostávalo nacionalisticky zaslepených Židů. Jestliže tehdy obcházela všeobecná nenávist, když odhléd­neme od nenávisti vybičované shora proti „Dohodě", zvláště proti Anglii, kde se dělo to samé proti „Hunům", směřova­la proti „válečným zbohatlíkům"; byl to nový, ve věci samé založený pojem, který neměl co dělat se židovstvím. Bavorský korunní princ psal roku 1917 bavorskému ministerskému předsedovi: „Všechno tančilo kolem zlatého telete. Jako sží­ravý jed se šířil mamonismus z Berlína a způsobil děsivé zpovrchnění myšlení. Mluvilo se jenom o obchodě a zábavě (přinejmenším v Berlíně.) Využívajíce tím nejbezohledněj­ším způsobem válečnou nouzi, dokázali berlínští obchod­níci vytvořením všech těch rozličných, v Berlíně zřízených centrál přivést celý hospodářský život pod svou kontrolu a moc..." O Židech není v tomto velice moudrém dopise ani slovo. Vzpomínám si na následující. Muselo to být v roce 1915, kdy můj bratr Klaus v základní škole oslovil jednoho spolužáka jako „Židáčka". Uražený, jménem Braun, se brá­nil, vznikl spor, ve kterém se spolužáci postavili za Brauna a který byl rozhodnut mluvčím třídy z nejlepší mnichovské rodiny (Pixis) slovy: „Člověče, tos neměl říkat."

Tuto malou anekdotu považuji za velice charakteristickou. Bylo to ono děsivé zmatení duchů po náhlém, zcela nečeka­ném vojensko-morálním zhroucení v listopadu 1918, které najednou vzbudilo nenávist k Židům k tak silnému a jedo­vatému životu, pomohla této potenciálně stále přítomné, z prastarých časů pocházející nenávisti k realitě. Déšť netvoří dešťovky, ale přivede je k životu, a bez něj bychom je nikdy nespatřili. Skutečně se dal tento konec války, po všech těch vítězstvích, po kartaginské Brestlitevské smlouvě, která byla nadiktována Rusům pouhého půl roku předtím, a v době, kdy německé oddíly stály ještě všude na území nepřítele, ale ani jediný nepřítel nestál na německé půdě, velice těžko pochopit. Je možno srovnat vojenskou situaci Německa na podzim roku 1918 se situací v létě roku 1944. Takjako to tehdy pokračovalo ještě tři čtvrtě roku, tak to mohlo ještě pokračo­vat roku 1918, kdyby nedošlo k prosbě o příměří nebo kdyby ji Spojenci odmítli; pak by byly jejich oddíly někdy roku 1919 vpochodovaly do Berlína a předtím už, z Itálie, do Mnichova. S jakými následky? Bylo by to pro všechny, viděno z dlouho­dobé perspektivy, šťastnější řešení. Němci by bývali věděli, že jejich porážka nebyl žádný podvod, legenda o ráně dýkou do zad bojující armády, o vítězství, o které byli okradeni, by nebyla mohla vzniknout. A potom, s takovou pravděpodob­ností, jakou mohou podobné spekulace mít, by nebyl žádný Hitler a druhá světová válka. Byla to ona nepochopitelnost porážky, která způsobila všechen ten osudný zmatek, legen­dy, překrucování, obviňování a lži. Lidé přirozeně mohli pochopit, pokud si s tím dali práci. Ale to vyžadovalo znalosti, vyžadovalo uvažování. Masy měly velice málo znalostí, rozsáh­lý „nižší" střední stav mnohem méně než dělníci vychovaní SPD a odbory; a inteligence, praví Schopenhauer.je služkou vůle. Někdo musel na „našem neštěstí" nést vinu. Tudíž to byli „rudí", tudíž to byli Židé, první ve spojení s druhými. To, že většina německých Židů smýšlela nejenom nacionálně, nýbrž také naprosto konzervativně, nezajímalo ty, kdo to nechtěli vědět.

Ludendorff mezi politizujícími generály obtížený zdaleka největší vinou, muž, který na otázku, co se stane, jestli jeho poslední velká ofenziva na Západě opět ztroskotá, nedokázal odpovědět než: „Pak musí Německo prostě vzít za své", který po onom ztroskotání vynutil tím nejbrutálnějším způsobem prosbu o příměří proti vůli civilní vlády, aniž by vůbec viděl, že se zde jedná o kapitulaci na milost a nemilost - tento muž dokazoval nyní v rádoby učené brožuře, že Německou říši přivedly do zkázy tři „nadstátní" mocnosti: jezuité, svobodní zednáři, Židé. Takovéhle nesmysly lidé lačně hltali.

Golo Mann (27. března 1909, Mnichov, Německo – 7. dubna 1994, Leverkusen, Německo)
Historik a esejista Golo Mann (1909-1994), syn nositele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna, studoval práva, historii, latinu a filo­zofii v Mnichově, Berlíně a Heidelberku. Poté, co se moci v Německu chopili nacisté, odešel do Spojených států, kde působil za války v ar­mádě, v polovině 50. let se vrátil do Německa a od poloviny 60. let žil ve Švýcarsku. Vyučoval na Claremont Men's College, jako hostující profesor na univerzitě v Münsteru a od roku 1960 jako řádný profe­sor politologie ve Stuttgartu. Za své dílo obdržel řadu literárních cen, mezi jinými Goethovu cenu města Frankfurtu nad Mohanem v roce 1985. Mimo odborné kruhy vešel ve známost především díky dvěma knihám: Německým dějinám 19. a 20. století (1958) a velké monografii o Valdštejnovi (1971).

Ve své autobiografické knize Vzpomínky a myšlenky (1999), jejíž záběr je vymezen lety 1909-1933, líčí své dětství a mládí strávené v Německu: rodný dům, rané literární, hudební či divadelní dojmy, školní léta i působení ve skautu, pobyt v internátu na zámku Salem, svá studia; píše také například o Karlu Jaspersovi (u něhož studoval v Heidelberku), Socialistickém svazu studentů, svých prvních textech, Výmarské republice či duchu vzmáhajícího se nacistického hnutí.

"V této autobiografii je mnoho zádumčivosti a trpkosti - a kdo by se tomu mohl divit? -, avšak ani stopa po cynismu nebo pohrdání lidmi. Za udivující syntézou moudrosti a lehkosti se skrývá pochopení, jež Golo Mann formuloval v roce 1972 ve svém eseji o Heinovi: ,Pravdě jsou blíže ti, kteří s ní zacházejí veseleji, protože si jsou vědomi její nevyčerpatelnosti'... Pedanti najdou tu a tam jazykové osobitosti, či dokonce nedbalosti, ne všech­ny informace jsou přesné, mnohé reflexe se zdají poněkud povrchní,jsou zde kapitoly až příliš podrobné a - mnohem častěji- takové, jež jsou bohužel až příliš strohé. S doko­nalým dílem se tedy nesetkáváme, ale právě to je činí ještě sympatičtějším."
Marcel Reich-Ranicki

Informace o knize i autorovi čerpány z českého vydání knihy Vzpomínky a myšlenky - Mládí v Německu, vydané roku 2012 (Academia, Edice Paměť, překlad Ondřej Sekal).