Že Jaspers při své jasnozřivosti za daných podmínek přece jen nepředvídal všechno, se rozumí samo sebou; například situaci, kterou máme dnes, ve které už nemůže nastat skutečná velká válka, bez ohledu na všechny místní, občanské atd. války, a ve které právě proto nemůže také vládnout skutečný mír, jakému se lidé těšili v zašlých časech. Podivuhodným zůstává, co Jaspers, jenž kvůli své nemoci skoro nevycházel, jenž se také vyhýbal styku s vět­šinou svých kolegů - kteří jej nazývali „Robespierre" -, co všechno už viděl, ačkoli se tyto věci nacházely v nepatrných či žalostných počátcích: „masový pořádek v péči o žití" - čemuž se dnes říká „sociální síť"-, „demokratizace", „spolurozho­dování" už u dětí - všechny tyhle stále ještě aktuální výrazy užívá. „Lidé by chtěli zcela odstranit moc". O tom, čemu se dnes říká „permisivní společnost", nebo se tomu tak říkalo včera, hovoří jako o něčem samozřejmém - přičemž je nutné vědět, jak tenkrát byly převážně doma „vychovávány" děti, jak byly cepovány ve škole. Co se ostatně jeho samotného, autora, týkalo, byl, co se týče třeba vztahů mezi pohlaví­mi, všechno jiné než permisivní. Po smrti Alfreda Webera napsal jeho mnohaleté životní partnerce, paní Else Jaffé, dopis tohoto obsahu: v zásadě musí sice podobné vztahy neposvěcené manželstvím odsuzovat je ale vzhledem k tak dlouho trvající vzájemné věrnosti ochoten učinit výjim­ku... Tím, co jsem ve svých denících nazýval „traktátovým stylem", jsem mínil řešení, elitami happy end. Masy jsou takové jaké jsou a jaké zůstanou - to, co Max Weber nazýval „volební hovadí"; se svými ordinérními zábavami, se svou „péčí o existenci" - chléb a hry. Zůstává jen jednotlivec, který se nad ně pozvedá, ve věrné „komunikaci" s jinými jednotlivci; pro něj může „filozofie existence" být jedinou ještě možnou pomocí.
Nacionální socialismus se, patnáct měsíců před „uchopení moci", v knize nevyskytuje; děsivá hospodářská krize, masová nezaměstnanost, zhroucení péče o existenci rovněž ne. Mož­ná že jsou podobné věci zmíněny v pozdějších vydáních; já znám jen to první a ještě onen svazek vlastním.
Mně samotnému řekl Jaspers jednou v této době: „Nemáte pocit, že s většinou zdejších studentů není už možný rozumný dialog? Že je již zapotřebí pouze uklidňujících prostředků, ale že už nemá smysl mluvit?" To znělo hluboce sklíčeně. Na druhé straně věřil na vražednou léčebnou kúru ve stylu doktora Eisenbarta, kterou prosazoval říšský kancléř Brüning, šetřit a ještě více šetřit, opět o milion nezaměstnaných více…
Přihlásil jsem se u něj s úmyslem přemluvit ho, aby přece jen uplatnil svou vysokou autoritu ve prospěch soukromé­ho docenta dr. Gumbela, proti němuž nacističtí studenti organizovali hanebnou štvavou kampaň; profesoři mlčeli, to znamenalo, mlčky schvalovali, co se dělo. Jaspers: „To je vaše věc, - boj proti tomu -, ale moje věc to není." A vysvět­lil mi, že učitel filozofie se sice musí pokoušet vychovávat, právě proto ale ve věcech politiky musí poskytovat příklad disciplíny; politika nesmí mít s univerzitou nic společného, nebo zničí její nejvlastnější ideu... Když se ho v semináři tázali na jeho politickou zdrženlivost obecně - myslím že to byl opět nadaně drzý Boris Goldberg -, odpověděl tím, že ještě jednou vyložil „ideu univerzity", včetně své vlastní, o úřadu filozofického učitele. Jeden student tehdy pozname­nal: Když hoří dům, pomůžete přece hasit!" A na to Jaspers odpověděl: „Ne, když hoří dům, zavolám hasiče. K hašení je třeba řemeslné dovednosti a musí se naučit. Učil jsem se medicínu a filozofii, ale nejsem hasič." Na Jasperse na počátku třicátých let se zcela přesně hodilo slovo o věži ze slonoviny nebo o „vysoké hlásce". Jaspers po roce 1945 byl naprosto jiný, i v tomto směru, s hrůzou zakušenou příčinou toho byl prožitek „Třetí říše".

Golo Mann (27. března 1909, Mnichov, Německo – 7. dubna 1994, Leverkusen, Německo)
Historik a esejista Golo Mann (1909-1994), syn nositele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna, studoval práva, historii, latinu a filo­zofii v Mnichově, Berlíně a Heidelberku. Poté, co se moci v Německu chopili nacisté, odešel do Spojených států, kde působil za války v ar­mádě, v polovině 50. let se vrátil do Německa a od poloviny 60. let žil ve Švýcarsku. Vyučoval na Claremont Men's College, jako hostující profesor na univerzitě v Münsteru a od roku 1960 jako řádný profe­sor politologie ve Stuttgartu. Za své dílo obdržel řadu literárních cen, mezi jinými Goethovu cenu města Frankfurtu nad Mohanem v roce 1985. Mimo odborné kruhy vešel ve známost především díky dvěma knihám: Německým dějinám 19. a 20. století (1958) a velké monografii o Valdštejnovi (1971).

Ve své autobiografické knize Vzpomínky a myšlenky (1999), jejíž záběr je vymezen lety 1909-1933, líčí své dětství a mládí strávené v Německu: rodný dům, rané literární, hudební či divadelní dojmy, školní léta i působení ve skautu, pobyt v internátu na zámku Salem, svá studia; píše také například o Karlu Jaspersovi (u něhož studoval v Heidelberku), Socialistickém svazu studentů, svých prvních textech, Výmarské republice či duchu vzmáhajícího se nacistického hnutí.

"V této autobiografii je mnoho zádumčivosti a trpkosti - a kdo by se tomu mohl divit? -, avšak ani stopa po cynismu nebo pohrdání lidmi. Za udivující syntézou moudrosti a lehkosti se skrývá pochopení, jež Golo Mann formuloval v roce 1972 ve svém eseji o Heinovi: ,Pravdě jsou blíže ti, kteří s ní zacházejí veseleji, protože si jsou vědomi její nevyčerpatelnosti'... Pedanti najdou tu a tam jazykové osobitosti, či dokonce nedbalosti, ne všech­ny informace jsou přesné, mnohé reflexe se zdají poněkud povrchní,jsou zde kapitoly až příliš podrobné a - mnohem častěji- takové, jež jsou bohužel až příliš strohé. S doko­nalým dílem se tedy nesetkáváme, ale právě to je činí ještě sympatičtějším."
Marcel Reich-Ranicki

Informace o knize i autorovi čerpány z českého vydání knihy Vzpomínky a myšlenky - Mládí v Německu, vydané roku 2012 (Academia, Edice Paměť, překlad Ondřej Sekal).