Letadlo Československých aerolinií typu douglas odletělo z Ruzyně ve tři hodiny odpoledne a za jednu hodinu dvacet minut přistálo v Mnichově. Naše nálada byla stísněná, čekali jsme však přece jen jednání, při němž bychom mohli uplatnit argumenty na obranu našich životních zájmů. Avšak již okolnosti našeho příletu na mnichovské letiště působily na nás trapným dojmem.

Proti všem mezinárodním zvyklostem jsme byli na letišti za křiku nepřátelsky naladěného davu „Češi přiletěli" (,,Die Tschechen kommen") uvítáni pouze a výhradně německou policií a gestapem. Nebyl tam nikdo z německého ministerstva zahraničí, nebyl tam nikdo z anglické delegace, které jsme byli přiděleni a jež měla nespornou povinnost informovat nás o situaci a chránit před libovůlí policie. Rovněž z Francouzů nikdo nepřišel. Policejní důstojník nám oznámil, že má rozkaz zavést nás nikoliv do místa jednání konference - Hnědého domu, nýbrž pouze do hotelu Regina, vyhrazeného anglické delegaci. Dorazili jsme tam v doprovodu policistů dvěma otevřenými přepadovými vozy, na nichž byly velké nápisy „Polizeiwagn". V hotelu nás policisté zavedli až do našich pokojů. Před ně se pak posadili členové policie nebo gestapa. Prakticky jsme byli internováni. Stejně tak se vedlo našim pilotům. Na žádost, aby nám bylo umožněno zajet do sídla konference, policisté říkali, že k tomu nemají zmocnění. V hotelu nebyl přítomen nikdo z anglické delegace. I telefonické spojení s delegacemi v Hnědém domě jsme dostávali s obtížemi, ale přece jenom jsem krátce mluvil napřed s Rochatem, šéfem kabinetu francouzského ministra zahraničí Bonneta, jenž se nezdál být nadšen naší přítomností, a pak jsem dostal spojení s členem anglické delegace Ashtonem-Gwatkinem, jenž mi oznámil, že se mnou musí ihned mluvit, a sice v hotelu Regina a nikoli v sídle konference, jejíž jednání už bylo v plném proudu.

Poprvé jsem se s ním sešel v sedm hodin. Byl velmi rozechvěn a skoupý na slova. Z jeho rezervovaných poznámek jsem vyrozuměl, že nějaký plán, jehož obsah mi zatím nemohl prozradit, je již z větší části hotov a že je daleko horší než anglo-francouzské návrhy. Vysvětlil jsem mu na naší červené mapě všechny naše skutečné životní zájmy; jevil porozumění pro otázku koridoru na Moravu, kdežto o druhé věci se už nestaral. Podle něho musí konference skončit nejpozději zítra, tedy ráno. Upozornil jsem jej na vnitropolitické důsledky podobného plánu u nás za dnešní situace a na důsledky hospodářské a finanční. Gwatkin opakoval, že nevím, jak je situace těžká pro západní velmoci, a že nechápu, jak je těžké jednat s Hitlerem. Pak zase odjel na konferenci, slbiv, že se ozve v prvé přestávce.

Asi ve 22 hodin zavolal Ashton-Gwatkin Mastného a mne do pokoje sira Horace Wilsona, jenž nám zde v přítomnosti Gwatkinově z rozkazu Chamberlainova vyložil nový plán odstupu území a předal nám mapu (Henleinovu!) s naznačenými obvody, které budou ihned obsazeny. Na mé poznámky dvakrát místo konkrétní odpovědi jen suše podotkl, že nic nemůže přidat k vysvětlivkám plánu. Nedbal vůbec na obhajobu určitých, pro Československo životně důležitých míst a území. Když potom odešel do konference, zůstali jsme - dr. Mastný a já - s Ashtonem-Gwatkinem sami a znovu jsme mu podrobně vysvětlovali nutnost korektur. Britský diplomat však odpověděl Mastnému, že anglická delegace je příznivě nakloněna novému německému plánu. Když opět mluvil o obtížích při jednání s Hitlerem, namítl jsem, že vše přece závisí na pevnosti západních velmocí. Na to Ashton-Gwatkin řekl zcela slavnostním způsobem: „Kdybyste to nepřijali, znamenalo by to, že si to budete vyřizovat s Německem sami. Francouzi vám to snad řeknou hezčími frázemi, ale věřte mně, jsou stejného názoru s námi a budou se desinteresovat na vašem osudu."

V jednu hodinu třicet minut v noci jsme byli zavoláni do konferenčního pokoje, kde nás očekával britský premiér Neville Chamberlain, francouzský ministerský předseda Edouard Daladier, sir Horace Wilson, generální ředitel francouzského ministerstva zahraničí Alexis Léger a Ashton-Gwatkin. Nálada byla tíživá. V této chvíli rozsudku si Daladier zřejmě uvědomoval, co to znamená pro francouzskou prestiž. Zdálo se mi, že ze všech přítomných jedině Daladier, vedle něhož jsem seděl, je si vědom toho, oč právě běží; dokonce jsem se přistihl při tom, že já, reprezentant oběti Mnichova, měl jsem okamžik soucit s potícím se a zarputile mlčícím Daladierem. Chamberlain nás krátkým úvodem seznámil s právě podepsanou dohodou čtyř velmocí a dal Mastnému k přečtení přesný text dohody. Při čtení jsme žádali na několika místech vysvětlivky. Tak jsem žádal na Légerovi a Wilsonovi vysvětlení klauzule „převážně německých" - ,,preponderantly german character" v článku 4. Tento článek stanovil časový plán pro obsazení čtyř pásem, přesně v připojené mapě vyznačených, ale měl také ustanovení, že do 10. října 1938 mohou Němci se souhlasem mezinárodní komise obsadit ještě jiná území, na mapě vůbec nevyznačená, za podmínky „převážně německého obyvatelstva". Léger neřekl nic o procentech, řekl jen, že se bude jednat o německé většiny podle propozic námi přijatého plánu. Při článku 6 jsem se ptal Légera, zda v možnosti plebiscitu máme vidět klauzuli na ochranu našich životních zájmů, jak nám bylo slíbeno v jejich návrzích. Článek 6 stanovil neurčité zásady plebiscitu v územích, určených mezinárodní komisí, a to dle vzoru plebiscitu v Sársku, přičemž by dotyčná území byla obsazena mezinárodním vojskem až do ukončení plebiscitu. Léger odpověděl, že ano, že však to může být jen v malých rozměrech a že to bude v kompetenci mezinárodní komise. Mastný se ptal Chamberlaina, zda československý člen komise má stejné hlasovací právo s druhými, čemuž Chamberlain přisvědčil. Na dotaz, zda bude v plebiscitní zóně mezinárodní nebo anglické vojsko, dostalo se nám odpovědi, že tato věc ještě není úplně dohodnuta a pomýšlí se také na účast belgického a italského vojska.

Zatímco Mastný mluvil s Chamberlainem o menších detailech - Chamberlain neustále zíval bez nejmenších rozpaků -, ptal jsem se Daladiera a Légera, zda čekají nějaké vyjádření nebo odpovědi naší vlády na dohodu, kterou nám právě předložili. Daladier ve zřejmých rozpacích neodpověděl vůbec, zato Léger s poznámkou, že čtyři státníci neměli mnoho času, mi výslovně řekl, že žádnou naši odpověď již nečekají, že to považují samozřejmě za přijaté a že jen naše vláda musí dnes do pěti hodin odpoledne vyslat svého zmocněnce na schůzi mezinárodní komise do Berlína. V sobotu musí přijet náš důstojník k okamžitému projednání evakuace prvého pásma. Tím nám bylo dostatečně brutálně vysvětleno, a to Francouzem, že je to rozsudek bez odvolání a bez možnosti oprav. Text byl přečten, byla nám předána druhá, lehce opravená mapa, my se rozloučili a šli... Československá republika v hranicích z roku 1918 přestala existovat.
 
Zdroj: Kvaček R., Kuklík J., Mandelová H., Pařízková I., XX. století o sobě. Dějiny v dokumentech. Dialog, Liberec 2005