Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Vím, že lidé si dnes na toto setkání, v němž Chamberlain a Daladier, bezmocně přitlačeni ke zdi, kapitulovali před Hitlerem a Mussolinim, neradi vzpomínají. Ale protože zde chci sloužit dokumentární pravdě, musím přiznat, že každý, kdo prožíval tyto tři dny v Anglii, cítil je tehdy jako cosi zázračného. Situace byla v oněch posledních zářijových dnech roku 1938 zoufalá. Chamberlain se právě vrátil ze své druhé cesty za Hitlerem a o několik dnů později jsme věděli, co se stalo. Chamberlain odletěl, aby v Godesbergu Hitlerovi beze zbytku schválil, co od něho Hitler požadoval předtím v Berchtesgadenu. Ale co Hitler před několika týdny považoval za dostačující, nyní už jeho mocenské hysterii nestačilo. Politika appeasementu a opakovaného „try and try again“ žalostně ztroskotala, epocha důvěřivosti skončila v Anglii přes noc. Anglie, Francie, Československo, Evropa měly jedinou volbu: buď se Hitlerově ničivé mocenské vůli podrobit, nebo se jí postavit do cesty se zbraní. Zdálo se, že Anglie se rozhodla pro krajní řešení. Zbrojení se nadále neutajovalo, nýbrž otevřeně demonstrovalo. Najednou se uprostřed londýnských zahrad, v Hyde Parku, v Regenťs Parku a obzvláště naproti německému vyslanectví, objevili dělníci a kopali kryt pro případ hrozícího bombardování. Bylo mobilizováno loďstvo, důstojníci generálního štábu neustále létali mezi Paříží a Londýnem sem a tam, aby společně učinili poslední opatření, cizinci, kteří se chtěli včas dostat do bezpečí, brali útokem lodě do Ameriky; od roku 1914 Anglie nezažila takové prozření. Lidé chodili vážněji a zamyšleněji. Dívali se na domy a přeplněné ulice s obavami: nebudou na ně už zítra padat bomby? A za dveřmi v době zpráv postávali a posedávali lidé kolem rádia. Neviditelně, a přece citelně se v každém člověku každou vteřinu vytvářelo strašlivé napětí, jež se rozprostřelo nad celou zemí.
Pak přišlo ono historické zasedání parlamentu, na němž Chamberlain oznámil, že se ještě jednou pokusil dospět k nějaké dohodě s Hitlerem, ještě jednou, potřetí, mu navrhl, že ho navštíví na kterémkoli místě v Německu, aby zachránil těžce ohrožený mír. Odpověď na jeho návrh prý však ještě nedošla. Pak přišla uprostřed zasedání – příliš dramaticky svolaného – ona depeše, jež oznamovala Hitlerův a Mussoliniho souhlas se společnou konferencí, a v této vteřině – takřka v jediném případě v dějinách Anglie – ztratil anglický parlament nervy. Poslanci vyskočili, křičeli a tleskali, galerie burácely jásotem. Léta a léta se ten ctihodný dům neotřásal takovým výbuchem radosti jako v tomto okamžiku. Lidsky to byla nádherná podívaná, jak upřímný entuziasmus při pomyšlení, že mír ještě může být zachráněn, přemohl jinak tak virtuózně nacvičené chování a zdrženlivost Angličanů. Politicky však tento výbuch představoval strašlivou chybu, neboť svým divokým jásotem prozradil parlament, prozrazovala země, jak se jí válka hnusila, jak je v zájmu míru připravena ke každé oběti, ochotna vzdát se veškerých svých zájmů, dokonce i prestiže. Tím byl Chamberlain již předem charakterizován jako někdo, kdo nejel do Mnichova, aby tam mír vybojoval, nýbrž ho vyprosil. Nikdo však tehdy ještě netušil, jaká kapitulace se blíží. Všichni se domnívali – i já sám, nepopírám to –, že Chamberlain jel do Mnichova, aby vyjednával, nikoli aby kapituloval. Pak přišly ještě dva, tři dny mučivého čekání, tři dny, v nichž celý svět současně tajil dech. V parcích se kopalo, ve zbrojovkách pilně pracovalo, byla rozestavena protiletecká obrana, přiděleny plynové masky, uvažovalo se o evakuaci dětí z Londýna a konaly se tajné přípravy, které jednotlivec nechápal a o nichž přece každý věděl, k čemu směřovaly. Opět uběhlo ráno, poledne, večer, noc v čekání na noviny, při poslechu rádia. Opět se opakovaly ony červencové chvíle roku 1914 se strašným, nervy ničícím čekáním na to ANO či NE.
A pak náhle, jako v mohutném poryvu větru, se ten tísnivý mrak rozptýlil, srdcím se ulevilo, duše byly opět volné. Přišla zpráva, že Hitler a Chamberlain, Daladier a Mussolini dospěli k naprosté shodě a ještě více – že Chamberlainovi se podařilo uzavřít s Německem dohodu, která zaručí mírové urovnání všech možných konfliktů mezi těmito zeměmi na budoucí časy. Vypadalo to jako rozhodné vítězství nepoddajné vůle k míru jednoho jinak nevýznamného a suchopárného státníka, a všechna srdce mu v této chvíli vděčně tloukla vstříc. Z rádia jsme se nejprve dověděli o poselství „peace for our time“, které oznamovalo naší zkoušené generaci, že ještě jednou smíme žít v míru, ještě jednou být bezstarostní, ještě jednou se podílet na výstavbě nového, lepšího světa, a lhal by každý, kdo by se dodatečně pokoušel popřít, jak jsme byli tímto magickým slovem opojeni. Neboť kdo mohl uvěřit, že ten, kdo se vracel domů poražen, chystal se k vítěznému tažení? Kdyby onoho rána, kdy se Chamberlain vrátil z Mnichova, ta velká masa lidí v Londýně znala přesnou hodinu jeho příjezdu, řítily by se statisíce k letišti Croydon, aby ho přivítaly a provolávaly slávu muži, který, jak jsme se v té chvíli všichni domnívali, zachránil mír Evropy a čest Anglie. Pak přišly noviny. Snímky zachycovaly Chamberlaina, jehož tvrdý obličej měl jinak fatální podobu jakéhosi podrážděného ptáka, jak ve dveřích letadla, hrdě a s úsměvem, mává oním historickým listem, oznamujícím „peace for our time“, který přivezl domů svému národu jako nejvzácnější dar. Večer tu scénu již ukazovali v kině; lidé vyskakovali ze sedadel, jásali a křičeli – div se neobjímali v pocitu nového bratrství, které nyní mělo světu nastat. Pro každého, kdo byl tehdy v Londýně, v Anglii, to byl nepřekonatelný, duši povznášející den.

ZWEIG, Stefan. Svět včerejška: (vzpomínky jednoho Evropana). V Sumbalonu vyd. 1. Vysoké Mýto: Sumbalon, 2013, s. 415-418. ISBN 978-80-905303-1-7.