Zaostřeno na moderní dějiny – Atentát na Adolfa Hitlera z 20. července 1944
Scénář pořadu.

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího vydání našeho pořadu. Ten dnešní začneme slovy významného britského státníka 19. století Benjamina Disraeliho, že „vražda nikdy nezměnila světové dějiny“. Budeme se totiž věnovat atentátu na Adolfa Hitlera, k němuž došlo 20. července 1944 a který tvořil součást propracovaného plánu německého hnutí odporu na svržení nacistického režimu. Adolf Hitler útok přežil, spiklenci byli odhaleni a krutě potrestáni, nicméně jejich akci provázela též notná dávka smůly. Stačilo málo a mohlo být všechno jinak. Opravdu? Změnil by úspěch atentátu běh dějin a výsledek druhé světové války? To jsou otázky, které si řada historiků klade už šedesát sedm let.

20. července 1944 po poledni začala v Hitlerově hlavním stanu rutinní porada. Hlavní stan se tehdy nacházel v takzvaném Vlčím doupěti nedaleko Rastenburgu, v oblasti Mazurských jezer ve východním Prusku, nicméně dnes jde o území Polska. Ruiny masivního systému bunkrů, odkud Hitler řídil válku, jsou nyní turistickou atrakcí. Ale 20. července 1944 šlo o pečlivě střežený opevněný komplex, kam zdánlivě nemohla proklouznout ani myš. Ve 12:42 však místností, kde se konala porada válečného štábu, otřásl výbuch. Ze čtyřiadvaceti přítomných mužů čtyři zemřeli (jeden hned a tři na následky zranění) a několik dalších bylo raněno. Sám Hitler měl obrovské štěstí, neboť vyvázl pouze s několika popáleninami a oděrkami, prasklým ušním bubínkem a dočasně ochromenou pravou rukou. Těžký trám, který držel strop, jej minul o necelý metr. „Zvědavost nás hnala do führerova bunkru. Při pohledu na Hitlera jsem se skoro musela smát. Stál v malé předsíni obklopen adjutanty a služebnictvem. Nikdy nebýval zvlášť učesaný, ale teď mu vlasy trčely z hlavy jako dikobrazí štětiny. Od pásku mu v cárech visely černé kalhoty, skoro jako lýková sukně. (…) S úsměvem nás pozdravil: ‚Nuže, milé dámy, všechno dobře dopadlo,‘“ popisovala okamžiky krátce po výbuchu jedna ze sekretářek, kterou cituje britský historik Roger Moorhouse v knize Atentáty na Hitlera.

Toho dne měl Vlčí doupě navštívit italský diktátor Benito Mussolini, jemuž pak Hitler dvě hodiny po atentátu ukazoval účinky bomby a podal mu též výklad celé události: „Bomba mi vybuchla prakticky pod nohama. Teď už je evidentní, že se mi nemůže nic stát, že je nepochybnou vůlí osudu, abych i nadále žil a dokončil své poslání. To, co se zde dnes přihodilo, je důkaz.“ Stejnou ideu vyjádřil v dopise, který o týden později, spolu s potrhanými kalhotami i jinými částmi oděvu, poslal své družce Evě Braunové: „Posílám Ti zničenou uniformu, kterou jsem měl na sobě v ten osudný den, ona je důkazem toho, že mě ochraňuje Prozřetelnost a že se už nikdy nemusíme obávat našich nepřátel.“ A Prozřetelnost vzýval též v rozhlasovém projevu k německému národu, který se vysílal v noci z 20. na 21. července 1944: „Němečtí občané a občanky! Nevím, pokolikáté už na mne byl plánován atentát a pokolikáté byl proveden. Početně bezvýznamná banda ctižádostivých, nestydatých a zločinně hloupých důstojníků kula pikle, aby se mě zbavila a zároveň zlikvidovala prakticky celý velitelský štáb německého wehrmachtu. Bomba, kterou umístil plukovník hrabě von Stauffenberg, vybuchla dva metry vpravo ode mne. Několik mých věrných spolupracovníků bylo těžce zraněno, jeden zemřel. Já sám jsem zcela nezraněn až na pár drobných odřenin a popálenin. Považuji to ze strany Prozřetelnosti za další potvrzení svého poslání pokračovat na cestě k vytčenému cíli.“

Neúspěch atentátu měl bohužel fatální důsledky. Diktátor, jenž měl vyletět do povětří, se naopak jen utvrdil v přesvědčení o vlastním historickém poslání. Válka pokračovala, a do jara 1945 v ní ještě zahynulo několik milionů osob. A síť německého hnutí odporu byla odhalena a mnoho jeho příslušníků spáchalo sebevraždu nebo skončilo po krutém mučení na popravišti, jejich rodiny, včetně malých dětí, pak ve vězení nebo v koncentračních táborech. Celkem bylo v rámci masivní odplaty za atentát na Hitlera popraveno téměř pět tisíc lidí. V citovaném rozhlasovém projevu Hitler říká, že neví, kolika atentátům už unikl. Dnešní historici zpravidla uvádějí více než čtyřicet takových plánů či rovnou pokusů. Zastavme se nyní u jednoho z těch nejnadějnějších, kdy život nacistického vůdce visel opravdu na vlásku.

8. listopadu 1939 vybuchla ve velké pivnici Měšťanského pivovaru v Mnichově, kde měl Hitler promlouvat, časovaná nálož; Hitler však svůj každoroční projev zkrátil a odešel několik minut před výbuchem. Osmého listopadu zde vždy promlouval u příležitosti výročí nezdařeného pivního či přesněji řečeno pivnicového puče z roku 1923. Ona pivnice tvořila tehdy hlavní stan pučistů. Puč byl ale potlačen a nacistický režim pak učinil z těch, kteří tehdy zahynuli, mučedníky, a tryzna za ně tvořila jednu z hlavních událostí nacistického mytologicko-politického kalendáře. A právě toho, že Hitler v mnichovské pivnici promlouval rok co rok, využil truhlář Georg Elser. „Jeho způsob práce byl překvapivě jednoduchý. Každý večer kolem deváté chodil do Měšťanského pivovaru na večeři. Asi o hodinu později se přes galerii vplížil do prostoru pro zaměstnance, kde se skryl ve skladišti a vyčkal tam do zavírací hodiny, po níž všichni odešli a budova se uzamykala. Od té chvíle mohl nerušeně pracovat při světle kapesní svítilny až zhruba do půl osmé ráno, kdy personál nastupoval do práce a on tou dobou zadním vchodem vyklouzl,“ píše Roger Moorhouse v knize Atentáty na Hitlera. Elser dlouhé týdny pečlivě a potichu hloubil otvor do sloupu poblíž řečniště, který podpíral galerii. Musel pečlivě odklízet a odnášet veškerý odpadnutý materiál, včetně pilin, a každé ráno vrátit zpátky na místo dřevěné obložení sloupu, aby si nikdo ničeho nevšiml. Když otvor vyhloubil, vložil do něj časovanou bombu, umístěnou v krabici s korkovou výplní – to aby nebyl slyšet tikot hodinového mechanismu. Čas výbuchu nastavil tak, aby k němu došlo 8. listopadu ve 21:20, uprostřed Hitlerova projevu. Hitler však musel být druhý den ráno v Berlíně, a začátek tradičního projevu se tudíž posunul na osmou hodinu. Elserova bomba tedy explodovala, až když byl Hitler pryč. Výbuch usmrtil tři osoby a mnoho lidí zranil. Pokud by v době exploze Hitler stále řečnil, velkou šanci na přežití by neměl. „Hitler nejprve pokládal zprávu o útoku za nejapný vtip. Ale zbledl, jakmile si všiml, že se nikdo nesměje. Když pak uvažoval o svém posledním úniku před smrtí, usoudil, že ho osud znovu ušetřil pro velké věci, které má uskutečnit,“ uvádí Roger Moorhouse. Již tehdy se u Hitlera projevila stejná psychologická reakce jako v červenci 1944: myslel si, že přežil jen díky zásahu vyšších sil, které mu tak zároveň zvěstují pravdu o jeho výjimečném historickém poslání. Elsera nakonec dopadlo gestapo a snažilo se z něj krutým mučením vymámit, kdo za jeho akcí stojí. Nacistická propaganda měla jasno hned: z atentátu obvinila britské tajné služby. Elser ale tvrdil, že pracoval sám. Podle některých spekulací však atentát zinscenovali sami nacisté, aby měli záminku k další vlně represí. Jasné důkazy pro takové tvrzení nicméně chybí, dokonce se zdá, že v kauze Elser mají nacisté i historici něco společného: nedůvěru, že by za touto – z hlediska plánování i provedení – brilantní akcí mohl stát osamocený jednotlivec.   

Hitler tak mohl zemřít už na podzim 1939. A byť historie prý žádné „kdyby“ nezná, je zřejmé, že dějiny by se rozhodně ubíraly dosti jiným směrem. Následné úspěchy ve válečných taženích získaly Hitlerovi uznání i mezi mnohými z těch Němců, kteří k němu byli z různých důvodů kritičtí. Mnoha důstojníkům armády se však příčila zvěrstva páchaná zejména na východní frontě a při vyhlazování Židů, ale zorganizovat odbojovou síť a provést nějakou akci představovalo velmi obtížný úkol. „Aktivní němečtí odpůrci režimu byli vystaveni dilematu. Zatímco evropská hnutí odporu se mohla opřít o národní i mravní povinnost, v Německu se opozičníci dostávali do neřešitelného konfliktu se svými normami chování. Mnozí vůdčí aktéři, především z řad vojenské opozice, nedokázali ani během víceleté konspirace překročit poslední bariéru, za níž podle jejich chápání začínala vlastizrada, další rána dýkou do zad bojujícím armádám a zřeknutí se všech dosavadních zásad. Narozdíl od evropských odbojových hnutí nemohli od svého činu očekávat svobodu, ale porážku a vydání své země nepříteli,“ vysvětluje Miroslav Šiška v článku otištěném v Magazínu Práva v červenci 2009. Nezapomínejme, že němečtí vojáci přísahali věrnost přímo Adolfu Hitlerovi, a myšlenka na vzpouru proti němu tudíž pro každého vojáka představovala psychologicky těžko překročitelnou bariéru. Přesto se i v Německu formovala opozice, složená z civilistů, ale právě i z vojáků. A po porážce u Stalingradu a dalších vojenských neúspěších přibývalo i mezi vysoce postavenými důstojníky kritiků Adolfa Hitlera, přesvědčených, že vede Německo do záhuby. Německý vojenský odboj se pokusil o zabití Hitlera už v roce 1943. Bomba nastražená v jeho letadle však z neznámých příčin nevybuchla.

21. března 1943 se jeden ze spiklenců, generál von Gersdorff, dokonce rozhodl k sebevražednému útoku: při vernisáži výstavy ukořistěných zbraní doprovázel Hitlera se dvěma časovanými náložemi v kapsách; Hitler však po osmi minutách neočekávaně výstavu opustil. A 11. února 1944 hodlal poručík von Kleist při předvádění nových uniforem před Hitlerem odpálit na těle umístěnou nálož; předvádění se však z neznámých důvodů neuskutečnilo.

Dalších pokusů se pak osobně ujal plukovník Claus Schenk von Stauffenberg. Když jeho vůz najel v roce 1943 v Tunisku na minu, přišel o oko a pravou ruku, přičemž na levé mu zbyly jen tři prsty. Pocházel ze starého katolického šlechtického rodu a zpočátku Hitlerovu politiku podporoval, neboť doufal, že odčiní ponížení Německa způsobené Versailleskou smlouvou. Postupně však z obdivu k Hitlerovi vystřízlivěl, mimo jiné i kvůli zvěrstvům, kterých se nacisté dopouštěli. Místo odchodu do invalidního důchodu začal sedmatřicetiletý hrabě Stauffenberg působit na vrchním velitelství v Berlíně, což mu zajistilo přímý kontakt s Hitlerem. A poněvadž předchozí atentátníci selhali, rozhodl se nakonec k činu sám, byť byl invalidou, člověkem, který se po svém zranění v Tunisku například musel učit, jak se obléci s pouhými třemi prsty. „Nadešel čas, kdy nelze jenom přihlížet. Ten, kdo však v sobě najde odvahu k činům, si musí být vědom, že do historie vstoupí jako zrádce. Pokud to ale neudělá, zradí sám sebe a své svědomí,“ zdůvodnil von Stauffenberg své počínání. Jeho působení v generálním štábu usnadnilo naplánování státního převratu. Spiklenci hodlali využít plánu, který měl oficiálně sloužit k potlačení vzpoury na území německé říše, například zahraničních dělníků, a nesl krycí jméno Valkýra. Některé jeho části dokonce osobně podepsal Hitler. Spiklenci však plán rafinovaně dotvořili tak, že de facto šlo o plán státního převratu, kdy měly vybrané vojenské jednotky pozatýkat vysoké funkcionáře nacistického režimu v domnění, že vlastně státní převrat potlačují. Ve skutečnosti by však státní převrat realizovaly.  Plán měla spustit zpráva o Hitlerově smrti. Štěstí však spiklencům nepřálo. Porada se ve Vlčím doupěti kvůli Mussoliniho návštěvě konala o půl hodiny dříve, takže von Stauffenberg musel spěchat. Stačil proto do své aktovky umístit pouze jednu z připravených dvou výbušnin, kdyby do ní vložil obě, Hitler by dozajista nepřežil. Porada se navíc kvůli vedru konala v místnosti s okny, nikoliv v podzemním bunkru bez oken, což účinky výbuchu oslabilo. Hitlerovi též pomohl těžký dubový stůl, respektive to, že jeden z důstojníků Stauffenbergovu aktovku mimoděk přesunul na jiné místo, dále od Hitlera. Stauffenberg již tento posun nemohl korigovat, neboť po iniciaci roznětky místnost s výmluvou na to, že má důležitý telefon, opustil. Výbuch pozoroval z povzdálí a domníval se, že je Hitler mrtev. Odletěl proto do Berlína, aby se podílel na realizaci státního převratu.

Pučisté v Berlíně však promarnili rozhodující hodiny. Čekali na potvrzení zprávy o Hitlerově smrti. Teprve von Stauffenberg, dorazivší letadlem do Berlína a stále přesvědčený, že führer útok nepřežil, je přiměl akci, ale bylo už pozdě. Ministr propagandy Josef Goebbels, kterého spiklenci nechali trestuhodně ve služebním bytě i s fungujícím telefonem, se mezitím dovolal do Vlčího doupěte, zjistil, že Hitler žije, a přiměl některé důstojníky zapojené do převratu ke změně stanoviska. Jednoho dokonce tak, že mu přiložil k uchu sluchátko, na jehož druhém konci se ozval Hitlerův hlas. Ještě téhož večera byl puč definitivně potlačen a von Stauffenberg byl spolu s několika kolegy popraven na zadním dvoře generálního štábu. Hitler požadoval likvidaci všech, kteří měli třeba jen vzdáleně s pučem něco společného, perzekuce postihla i rodinné příslušníky a příbuzenstvo spiklenců. Dokonce si pozval kata a osobně stanovil podrobnosti popravčí procedury: „Chci, aby byli pověšeni, jako se věší dobytek na jatkách.“ Na vůdcův příkaz byl celý průběh poprav, prováděných v některých případech zavěšením odsouzeného na hák, natáčen. A Hitler si pak nechal film promítnout...

Na spekulace, jaký režim by lidé zapojení do spiknutí proti Hitlerovi v případě jeho úspěchu nastolili a jak by se dále vyvíjela druhá světová válka, už v našem pořadu není místo. Není to jednoduchá otázka, neboť takzvané muže 20. července spojoval především odpor vůči Hitlerovi, jinak se v politických názorech dosti lišili. A ještě v 60. letech považovala spiklence za zrádce celá čtvrtina Němců, přestože atentát a převrat znamenaly největší německou akci proti nacismu. Když generál von Tresckow, jeden z hlavních iniciátorů převratu, pochopil, že věc je ztracena, rozhodl se spáchat sebevraždu. Těsně před ní však význam 20. července 1944 shrnul slovy: „Když kdysi Bůh přislíbil Abrahamovi, že nezahubí Sodomu, bude-li v ní jen deset spravedlivých, doufám i já, že Bůh díky nám nezahubí Německo.“ Bylo-li tomu tak, nelze říci, že by atentát na Hitlera z 20. července 1944 skončil fiaskem. Na závěr si pustíme Evu Braunovou – jednu z nejlepších polských rockových skupin 90. let. Nešlo o žádné neonacisty, naopak, někteří členové skupiny působili v anarchistickém hnutí. Skladbou „40 vteřin“ od Evy Braunové s Vámi, milí posluchači, pro dnešek ze studia Českého rozhlasu 6 loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.