9. července 1942 – Ráno obec. V 8.00 jsem byl na plácku na Ceglané, kam v noci přivedli 800 vystěhovalců z Rawy Mazowiecké a okolí. Malé děti, nemluvňata a ženy. Puklo by mi srdce, kdyby nebylo tak ztvrdlé po tři roky trvajícím utrpením.

Odpoledne házejí polští uličníci kamení přes zídku do Chłodné ulice. Poté, co jsme zprostřed ulice uklidili cihly a kamení, už jim moc munice nezbývá. Často jsem si kladl otázku, zda Polsko je Mickiewicz a Słowacki, nebo i ten uličník. Pravda je někde uprostřed.

18. července 1942 – Den plný zlých předtuch. Fámy, že v pondělí večer začne vysidlování (totální?!). Zeptal jsem se komisaře, zda o tom něco ví. Odpověděl, že ne a že tomu nevěří. Přesto je ve čtvrti panika: jedni mluví o vystěhování, druzí o pogromu. Do zítřka máme vyklidit synagogu.

22. července 1942 – V 7.30 obec. Kromě normální ostrahy jsou hranice malého ghetta obklíčeny zvláštními jednotkami. V 10.00 se dostavil Sturmbahnführer Hoefle s doprovodem.

Bylo nám sděleno, že až na jisté výjimky mají být Židé bez ohledu na věk a pohlaví vysídleni na východ. Do 16.00 musí být připraveno k transportu 6 000 lidí. A tak tomu bude (přinejmenším) každý den. Hoefle prohlásil, že moje žena je zatím volná, ale pokud se akce nepovede, bude jako rukojmí zastřelena první.

15.00 hodin. Do transportu zatím 4 000 lidí. V 16.00 jich podle rozkazu má být 6 000.

Úryvek původně vyšel v rámci přílohy Orientace Lidových novin 17. 3. 2018, zde jej publikujeme se svolením LN.