Ze západoevropských zemí byli Židé během středověku vyháněni mnohokrát. Z některých dokonce opakovaně, protože se do nich za úplatky vraceli, slibovali, že se nechají pokřtít, nebo přicházeli zpět v okamžiku, kdy měli panovníci těchto států jiné starosti. Další vlna vyhánění nastala  v návaznosti na morové epidemie ve 14. století. Snad právě v té době vznikla výše zmíněná legenda o lese symbolizujícím Polsko. Nikoli pouhou pověstí, nýbrž autentickou myšlenkou jsou však slova slavného rabína Mošeho Isserlese (1525–1572): „Kdyby Bůh nedal Židům Polsko jako útočiště, osud Izraele by se skutečně nedal snést.“

Židé emigrovali tam, kde měli možnost zůstat Židy, respektive spíše židy, tedy kde mohli svobodně praktikovat judaismus. Ve srovnání s křesťanstvím, dokonce i tím středověkým, klade judaismus mnohem větší nároky, vyčleňuje věřící nejen v synagoze, nýbrž i ve všech ohledech každodenního života. Tato odlišnost byla ve středověké a raně novověké Evropě často záminkou k pogromům.

Pod ochranou polských panovníků
Ve 13. století kníže Boleslav Pobožný právně stvrzuje status Židů v Polsku a zve do země jejich další souvěrce. Stát musel mít města, v nichž by vzkvétal obchod, a ten zase potřebuje půjčky. Plně gramotní Židé (judaismus si žádá osobně obcovat s posvátnými texty), kteří měli zkušenosti s obchodem i bankovnictvím v západní Evropě, se k tomu hodili přímo ideálně.
Židé byli od této chvíle pod ochranou panovníka, nepodléhali jurisdikci šlechty ani měst, tvořili zvláštní stav. Ve středověku měl každý určenou svoji úlohu. Kněz se modlil, rytíř bojoval, sedlák a měšťan pracovali, Židé zase obchodovali a půjčovali peníze na úrok, což křesťané dělat nemohli. Bez nich by nefungovaly středověká ekonomika, dvůr ani administrativa a města by se nerozvíjela
První konflikty většího rozsahu měli polští Židé s cechy a městy, které se obávaly konkurence v oblasti obchodu a řemesel. Hájili je však panovníci, nedovolovali, aby je někdo jiný soudil nebo omezoval jejich samosprávnost. Ve světě, kde byl každý člověk „něčí“, patřili Židé králům. Ti je chrání i proti obviněním z rituální vraždy. Už v Kališských statutách z roku 1264 stojí: „je zakázáno obviňovat židy z toho, že využívají křesťanskou krev.“ Pomáhá jim v tom i církev, nicméně předsudkům se daří: poslední soudní proces kvůi údajné rituální vraždě se odehraje až v roce 1787 a naposledy se dav nechá strhnout tímto obviněním ještě v roce 1946 v Krakově a Kielcích.

Talenty a styky
V roce 1539 přechází část Židů z králova područí do ochrany magnátů a bohaté šlechty. Kromě „královských“ Židů tedy od této chvíle existují také Židé „panští“. Ve městech, zejména na východě země, tvoří výrazný, často dokonce většinový díl obyvatelstva. Jak se psalo v jednom pamfletu z šestnáctého století: „Polsko je nebe pro šlechtu, očistec pro měšťany, peklo pro rolníky a ráj pro Židy.“ Toto ironické slovní spojení – paradisus iudaeorum – odráží skutečné privilegované postavení Židů ve srovnání s měšťanským a selským stavem. Židé spravují statky magnátů, jsou prostředníky v obchodování mezi městy a vesnicemi a peníze půjčují dokonce i králům.
Magnáti i šlechta si Židů považují, bez jejich organizačního a finančního talentu i obchodních styků s celým světem se jen těžko obejdou. Stát poskytuje rozsáhlou autonomii. O život komunity se starají kahaly (obce), fungují rabínské soudy a dokonce i vlastní celostátní sněm zvaný Vaad. Svědectví žida má před knížetem stejnou váhu jako svědectví křesťana.
Raný novověk je první zlatý věk polských Židů. Povstání Bohdana Chmelnického v roce 1648 tento věk končí. Z hlediska židovské paměti je největším neštěstím, které Židy potkalo mezi zbouráním jeruzalémského Druhého chrámu a holocaustem. Rukou vzbouřených Kozáků a rolníků tehdy zemřela celá třetina všech polských Židů. Když si anarchističtí Kozáci a sedláci vyřizovali účty s nenáviděným polským panstvem, zaplatili za to krutou daň i „panští“ Židé.

Chasidé a kabalistická mystika
Zranitelnost Židů vůči násilí posilovala jejich izolovanost od okolního prostředí. Lišili se svým oděvem, hovořili nesrozumitelným jazykem a jejich náboženské praktiky nesly punc tajemnosti. Ještě v meziválečném Polsku mohl Žid například v Opatowě prožít celý život, aniž by se naučil polsky, neboť jazyk země, v níž jeho souvěrci sídlili už stovky let, zkrátka k ničemu nepotřeboval. Místní židovské komunity byly početné a soběstačné. Kolem stovky polských slov museli znát pouze ti, kteří obchodovali s Poláky.
Osmnácté století byla doba haskaly – židovského osvícenství – na jedné a chasidismu na druhé straně. Haskala byla pokusem vyjít z ghetta a sblížit se s okolním prostředím. Postupem času to přineslo proměnu identity, která se zdvojovala a někdy dokonce dospívala do fáze „Polák mojžíšského vyznání“. Proběhly reformy náboženské praxe i životního stylu. Zprvu elitní hnutí se během 19. a 20. století změnilo v širší asimilační proud. Později tomu napomáhala i povinná školní docházka. Když chtěly děti onoho modelového Žida z Opatowa v předválečném období před svými rodiči udržet nějaké tajemství, bavily se mezi sebou polsky.
Zatímco haskala se zrodila v Německu, chasidismus pochází z oblasti Podolí na dnešní Ukrajině. Tam hlásal své učení kazatel Baal Šem Tov. Toto hnutí se vyznačovalo emocionalitou v modlitbách, mysticismem a kultem vůdčích postav chasidských obcí – cadiků. Obrat Židů ke kabalistické mystice nebyl ve východních částech Polska, kde si zhruba 100 let po Chmelnickém další vlna kozáckých pogromů vyžádala mnoho obětí, nic divného. Chasidismus byl také pokusem uchovat si svébytnost. Zatímco rabína stvrzovaly ve funkci vyšší autority, cadika si věřící vybírali sami.

Poddaní tří mocností
Po rozdělení Polska mezi Prusko, Rusko a Rakousko se začala židovská odlišnost potírat. Od dob Kališských statut měli Židé k dispozici nejen vlastní soudy, který řešil spory mezi Židy, ale i smíšený tribunál pro spory mezi nimi a Poláky. Nové mocnosti ovládající Polsko to nehodlaly respektovat. Židé se stali stejnými poddanými jako ostatní. V případě Pruska a Rakouska to nakonec vedlo k asimilaci a vzestupu Židů, v případě Ruska se však stali poddanými nejnižší kategorie.
Politické změny však také přinesly zrušení celní hranice se zbytkem Ruské říše. Židovští kupci a průmyslníci toho plně využili. Varšavští Židé bohatli a prakticky na zelené louce vyrostla Lodž, jejíž blahobyt ve značné míře tvořily židovské továrny a dílny. Přestože byla industrializace v každém záboru jinak pokročilá, všude přinesla rozvoj železnic, který zvýšil mobilitu obyvatelstva a přispěl k rozvoji židovské emigrace.

Co jsi vlastně zač?
Koncem 19. století obývalo území ruského záboru Polska více než 5 milionů Židů, 800 tisíc jich žilo v rakouské Haliči a necelých 50 tisíc v záboru pruském. Po úspěšném atentátu na cara Alexandra II. začala carskou policií podnícená vlna pogromů, druhá, menší vlna proběhla po revoluci v roce 1905. S ní začala také velká emigrace. Když zohledníme i ekonomickou motivaci, počítá se, že na přelomu 19. a 20. století opustilo území někdejšího Polska přibližně 1,2 milionu Židů. Varšava přišla o primát největšího židovského města světa ve prospěch New Yorku.
Procesy sekularizace Židů nabíraly na síle a významu. Zahájila je haskala a v 19. století Židé díky nim postupně vytvořili početně nevelkou, ale výraznou a významnou vrstvu inteligence. Právě její příslušníci se zpočátku identifikovali s židovstvím prostřednictvím náboženství, postupem času však čím dál více jen prostřednictvím tradice, která z něj plyne. Pan advokát, redaktor nebo doktor chodil do synagogy nanejvýš jednou ročně, pokud tam vůbec chodil.
V prostředí inteligence tedy „Polák mojžíšského vyznání“ začal ustupovat „Polákovi židovského původu“. Když však takový Polák svůj původ zamlčoval a prohlašoval, že je prostě Polák, tedy když dosáhl nejvyšší úrovně asimilace a akulturace, stále se setkával s otázkou: „Co jsi vlastně zač?“ Plná asimilace narážela na bariéru nedůvěřivosti a podezírání. Zůstat Židem, nebo být podezřelým Polákem?

Národnostní menšiny v meziválečném Polsku
Odpověď na výše uvedenou otázku skýtaly marxismus a sionismus. Na konci 19. století to byly dvě nejpopulárnější únikové cesty z ghetta ortodoxního židovství plného příkazů a zákazů.
Okolní svět se měnil stále rychleji. Člověk mohl zůstat Židem, ale identifikovat se národnostně, nikoli nábožensky, což byla cesta sionismu. Nebo mohl přestat být Židem úplně, a to ve prospěch internacionálního, ateistického marxismu, což byla cesta socialistická a komunistická. Sionisti toužili – podobě jako každý národ – po vlastním státě, zatímco marxisté považovali za svou vlast celý svět. Intelektuál, který nevěřil v to, že sionisté dostanou Palestinu jen tak darem, a zároveň nevěřil ani ve spásnou úlohu světového proletariátu, tak setrvával mezi židovstvím, od nějž se snažil uniknout, a vzhlížením k polskosti, která mu byla upírána.

Další zlatý věk?
Večer se mohl vypravit do některého z varšavských kabaretů, kde sledoval lidi horší, než byl on sám.  Na jevišti viděl židovské šišlající kšeftaře v chalátech, kteří uměli především lichvařit. Diváci se těmto karikaturám smáli a ujišťovali se tím o své polskosti, kulturní úrovni a modernitě. Zdálo by se, že tyto kabarety tvořili antisemiti, avšak ve skutečnosti je psali asimilovaní Židé.
Skutečný antisemitismus v druhé Polské republice samozřejmě existoval a postupem času sílil. Stát vyšel vstříc požadavkům nacionalistů a zavedl numerus clausus a lavicová ghetta na univerzitách. Argumentem nacionalistů bylo, že Židé tvoří celou čtvrtinu vysokoškolských studentů, avšak mělo by jich být pouze 10 procent, protože právě takový je podíl Židů v populaci. Nacionálně orientovaný tisk pořádal na „cizáky, odvěké nepřátele Polska a parazity“ štvanice. Navzdory tomu je však opodstatněné tvrdit, že meziválečné Polské republice prožili Židé svůj další zlatý věk.
Nastal doposud nevídaný rozkvět židovské kultury. Vycházela periodika různorodé politické orientace v jidiš, hebrejštině i polštině. Židé natáčeli filmy, pořádali divadelní představení a psali knihy. Některé z nich se staly součástí židovské kultury, jiné zase kultury polské, některé pak dokonce obou. Rozvíjel se židovský politický život. Židovská menšina měla své poslance v polském sejmu. Po hospodářské krizi se rozšířily řady židovských podnikatelů a inteligence židovského původu – už početnější než na konci 19. století – do značné míry udávala tón intelektuálnímu a veřejnému životu Polska. V těchto vrstvách zanikal židovský hermetismus a pozvolna tála i polská nedůvěřivost.

Emigranti a vyhnanci
Na otázku, co by bylo, kdyby nedošlo k válce, okupaci a holokaustu, nedokážeme odpovědět. Mohlo by po stovkách let života „každý zvlášť“ nastat alespoň v horních vrstvách společnosti „společně“? V širším měřítku by k tomu nepochybně nedošlo, neboť si lze jen stěží představit, jak miliony lidí ztrácejí svou identitu – právě to je totiž podstatou asimilace.
Do roku 1939 žily v Polsku více než 3 miliony 300 tisíc Židů. Z území někdejší polsko-litevské Rzeczpospolité pochází 80 procent Židů, kteří dnes na světě žijí.

Autor: Krzysztof Zwoliński
Článek byl původně publikován v online týdeníku Tygodnik.tvp.pl (redakčně kráceno)
Z polštiny přeložil Martin Veselka

Text původně vyšel v rámci přílohy Orientace Lidových novin 17. 3. 2018, zde jej publikujeme se svolením LN.