Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

První básník, kterého jsem v životě na vlastní oči viděl, byl Jaroslav Seifert. Navštívil jsem ho někdy v roce 1952, bylo mi tehdy šestnáct let a Jaroslav Seifert byl už téměř klasikem, jehož verše se učily děti ve škole. Nezapomenu na milý a chápající způsob, jímž rozebíral mé první literární pokusy, samozřejmě básně. Šetrně mi naznačil, v čem jsou špatné, a zároveň mě povzbudil do dalšího psaní. Jaroslav Seifert měl tehdy mnoho důvodů k opatrnosti, v obecné paměti byla ještě nebezpečná kampaň, kterou vedl proti němu krátce předtím oficiální tisk (byl obviňován z pesimismu). Právě proto mne fascinovalo, jak otevřeně a upřímně se mnou - neznámým chlapcem - mluvil o kulturních poměrech v naší zemi. Od té doby jsem měl příležitost vidět ho mnohokrát i spolupracovat s ním (například v době, kdy byl předsedou Svazu českých spisovatelů), naposled jsem ho navštívil krátce poté, co mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, abych mu pogratuloval. Byl sice o dvaatřicet let starší než při mé první návštěvě, byl však stejně milý, chápavý, skromný. Ač už těžce nemocen, zajímal se o všechno. Utkvěly mi v paměti rozpaky, do nichž ho vysoká pocta jeho díla uvrhla: vzpomínal na všechny své už dávno zesnulé generační druhy a přemítal o tom, že by si ten či onen tu poctu zasloužil víc než on.
V zahraničí projevili někteří lidé údiv nad tím, že Nobelovu cenu dostal básník ve světě téměř neznámý. Já osobně si naopak velice vážím toho, že švédská akademie nepřihlíží při svém rozhodování pouze k mezinárodní známosti a oblibě autorů, ale i k významu, který mají v jednotlivých národních literaturách. A z tohoto hlediska si neumím představit, že by si některý jiný český spisovatel zasloužil dnes toto ocenění víc než Jaroslav Seifert. V mé vlasti je pravděpodobně nejoblíbenějším a nejčtenějším českým básníkem; s jeho dílem - ať už tak či onak - se muselo postupně vyrovnat několik literárních generací; krásný, zpěvný jazyk jeho veršů, mistrovství jeho metafor a především ovšem vztah ke světu, který jeho dílo ztělesňuje, je neodmyslitelnou součástí české moderní poezie, ba téměř jedním z pilířů, na němž stojí.
Jaroslav Seifert nebyl ovšem pouze mistrem slova; jeho životní osud je svědectvím vpravdě odpovědného občanského postoje spisovatele. Ač nebyl nikdy žádným bojovníkem nebo politikem, vždy věděl, kde má stát, vždy byl na straně pravdy, byť to mělo pro něj často těžké následky, v mezních situacích dokázal vždy říct nahlas to, co bylo třeba říct a co se mnozí jiní říct neodvážili. Příkladem toho může být jeho dnes už slavné vystoupení na 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů roku 1956, z jehož tribuny zazněl ze Seifertových úst první veřejný hlas upozorňující na osud všech tehdy vězněných spisovatelů i na osud všech těch, kteří byli vypuzeni z literatury, zakázáni a veřejně zhanobeni.
Jaroslavu Seifertovi, který dne 10. ledna 1986 v ranních hodinách zemřel, bylo téměř 85 let a byl už dlouho těžce nemocen. Odešel v něm poslední představitel významné generace avantgardních českých spisovatelů, kteří vstupovali do literatury po první světové válce. Odešel v něm zároveň jediný spisovatel, před nímž musela kapitulovat i soudobá moc v Československu: ač byl signatářem Charty 77 a jeho svobodomyslné názory a postoje byly obecně známy, přeci jen nakonec začal být po dlouhé přestávce opět v Československu publikován a význam, který mu v naší literatuře přísluší, mu byl i oficiálními činiteli veřejně přiznán.
Jaroslava Seiferta jsem znal dlouho, měl jsem ho rád a budu na něj vzpomínat nejen jako na hodného a statečného člověka, ale i jako na jakýsi živoucí symbol kontinuity moderní československé literatury.
(leden 1986)

Publikováno ve sborníku Václav Havel "Do různých stran" - eseje a články z let 1983-1989 uspořádal Vilém Prečan, Knihovna Lidových novin sv. 1, vyšlo ve spolupráci s Československým střediskem nezávislé literatury, Scheinfeld-Schwarzenberg, Praha 1990