Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Básník Jaroslav Seifert (23. září 1901 – 10. ledna 1986) pocházel z žižkovské dělnické rodiny. Studium na gymnáziu nedokončil a zprvu se živil jako novinář v komunistickém tisku. Byl také jedním ze zakládajících členů uměleckého sdružení Devětsil. V roce 1929 vystoupil s dalšími šesti spisovateli (I. Olbracht, H. Malířová, S. K. Neumann, J. Hora, M. Majerová, V. Vančura) proti novému vedení komunistické strany a byl z ní vyloučen. Od 50. let měl Seifert velmi omezenou možnost publikovat. V roce 1956 vystoupil na 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů, kde společně s F. Hrubínem  kritizoval zasahování politiky do kultury. V roce 1976 protestoval společně s dalšími proti procesu se skupinou The Plastic People of the Univers a o rok později se stal signatářem Charty 77. V roce 1984 se stal nositelem Nobelovy ceny za literaturu, jejíž udělení mělo i politický rozměr.

Od podpisu Charty 77 byl J. Seifert sledován státní bezpečností, která připravovala a dohlížela i na básníkův pohřeb. Podle tehdejší zaměstnankyně ministerstva kultury Mileny Štráfeldové se pohřeb konal na třikrát: „Od velmi časných ranních hodin se před Rudolfinem scházely stovky a tisíce lidí. Disciplinovaně a naprosto tiše čekali v dlouhých frontách, až budou moci v Rudolfinu projít pod pódiem, na kterém byla vystavena Seifertova rakev. Přinášeli tam spousty a spousty květin. I tady samozřejmě velmi bděle dohlížela Státní bezpečnost, především na to, aby se tam neobjevily nějaké květiny se závadnými nápisy.“ Poté v Rudolfinu následovala oficiální část pro představitele státu a rodinné příslušníky. Církevní obřad proběhl v bazilice svaté Markéty na pražském Břevnově. „Tam už to Státní bezpečnost neměla v takové režii, protože do kostela vpouštěli i lidi, které Státní bezpečnost jistě neviděla ráda. Tam se se Seifertem přišli rozloučit lidé, kterým byl blízký jako básník i jako člověk, jeho čtenáři od těch nejstarších babiček až po mladé studentky.“ Poslední obřad proběhl v souladu se Seifertovou vůlí v Kralupech nad Vltavou, kde byly ostatky uloženy do země. „Tady se zase role StB projevila velmi silně, protože – a to je ostatně vidět i na fotografiích – tam všude stály špalíry estébáků, kteří hlídali a lustrovali každého, kdo na hřbitov šel.“

Seifertův pohřeb tak vyzněl nejen jako uznání jeho dílu, ale také jako manifestace nesouhlasu s komunistickým režimem.

Zdroje: http://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/pohreb-jaroslava-seiferta-v-rezii-stb
JANOUŠEK, Pavel, Petr ČORNEJ a Alena FIALOVÁ. Dějiny české literatury 1945-1989. Praha: Academia, 2007-2008, 4 v. ISBN 978-80-200-1631-7.

OBSAH
Text projevu Jana Skácela nad hrobem Jaroslava Seiferta v Kralupech nad Vltavou 21. ledna 1986.