Tento materiál vznikl v rámci projektu ESF a OPVK „Moderní dějiny pro učitele, atraktivně a inspirativně“.

Nacismus Arnoštu Ruskovi naprosto změnil život, později válka.

Nacisté donutili ostravskou židovskou obec, aby zde na vlastní náklady vybudovala koncentrační tábor. Plánovali, že sem budou postupně přesouvat další Židy. Tábor dostal kryptonym: „přeškolovací“. Další transporty směřovaly do Niska z Vídně, která měla být na Hitlerovo přání přednostně vyčištěna od Židů. Deportace byly ale zastaveny, neboť nacistické vedení se mezitím rozhodlo pro koncentraci židovského obyvatelstva ve velkých ghettech. Část vězňů byla z tábora v Nisku vyhnána - většina z nich utekla na sovětské území - a část se po zrušení tábora v dubnu 1940 vrátila zpátky.

Arnošt Rusek po dvoutýdenním pobytu z dosud nedostavěného tábora urchl a v listopadu 1939 byl po překročení sovětské hranice zatčen a deportován i s ostatními do pracovního tábora na Sibiři. V gulagu měl za úkol těžit dřevo pro sovětské válečné potřeby. V zimně se pracovalo i ve velkých mrazech. Když teplota poklesla pod mínus 40 stupňů Celsia, byly práce zastaveny, aby nedošlo k poškození železných nástrojů.

Po podpisu československo-sovětské vojenské smlouvy se přihlásil do 1. československého praporu, který byl organizován v Buzuluku. Zde se i oženil. Pouze infekce žloutenky způsobila to, že se nemohl zúčastnit bitvy u Sokolova. Teprve po vyléčení se zapojil do frontových bojů. Při dobývání Kyjeva byl těžce raněn, což mu přineslo celoživotní následky. Po rehabilitaci se vrátil na frontu, tentokráte k týlovým jednotkám, se kterými doputoval až do osvobozeného Československa.


Rozhovor vznikl díky nadaci Shoah Foundation Institute, jemuž děkujeme za laskavé svolení se zveřejněním.