...Hlavní myšlenka pro všechno naše jednání musí zůstat nevyslovena, že totiž tento prostor musí být německý a že Čech v tomto prostoru koneckonců už prohrál. To jsou věci, které můj úkol zde dělí na dvě zcela velké a jasné etapy a oblasti úkolů. První je válečný bezprostřední úkol, druhý je úvodem dalekosáhlého konečného řešení. První blízký úkol je diktován nutností vedení války. Potřebuji v prostoru totiž klid, aby dělník, český dělník, věnoval svou pracovní píli úplně německému válečnému úsilí a abychom při zdejší obrovské existenci zbrojního průmyslu nezdržovali přísun a další zbrojní vývoj. K tomu dále patří, že se musí českým dělníkům dát přirozeně tak nažrat - smím-li to říci tak zřetelně - aby mohli konat svou práci. Patří k tomu však i nutnost dávat pozor, aby Čech nepoužil podle svého svérázu této tísně říše k získání nějakého soukromého a vlastního českého zvláštního prospěchu. Tento bezprostřední úkol předpokládá, že nejprve Čechům ukážeme, kdo je pánem v domě, aby zcela přesně věděli, že zde diktuje německý zájem a že jediným rozhodujícím činitelem je říše. Říše, zastoupená svým vedením v této oblasti, teď také Vámi, pánové. Říše si nenechá se sebou zahrávat a je pánem v domě, t. j., že také skutečný Němec nesmí Čechovi nic odpustit, a tak jako v říši židům. Nesmí být žádný Němec, který by řekl: „Ten Čech je ale slušný." To bylo problémem při židovské otázce v Říši, můžete si představit, co by se bylo stalo při takovém řešení židovské otázky. Takže když zde někdo řekne: „Ten je slušný, toho musíme vyjmout," když my všichni nevytvoříme při svém celkovém stanovisku zřetelně a jasně frontu proti češství, bude Čech vždy nalézat zadní vrátka, kterými proklouzne. Tato otázka, zda lze o jednotlivci říci, že je opravdu slušný chlap, přijde na přetřes teprve, přistou¬píme-li k zahájení dalekosáhlého konečného řešení, tedy k otázce poněmčení a k těmto problémům...

A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, které také, prosím, abyste si je nechali rovněž pro sebe, bych Vám však chtěl sdělit, protože je musíte znát, abyste se nedopouštěli při prozatímním řešení chyb. Pánové, konečné řešení se bude muset vypořádat s následujícím:
1. že tento prostor musí být jednou definitivně osídlen německy. Tento prostor je srdcem říše a my nikdy nestrpíme, aby - jak to ukazuje vývoj německých dějin - z tohoto prostoru dostávala říše vždy ránu dýkou. Ke konečnému poněmčení tohoto prostoru nechci snad říci, že bychom se chtěli pokusit starými metodami poněmčit tento český ksindl, nýbrž postupovat zcela střízlivě a začít s věcmi, které je možno provádět zastřeně již dnes, abychom získali přehled, co z lidí v tomto prostoru je poněmčitelné, musíme provést zjištění v rasově národním smyslu. To znamená, že musím nejrůznějšími způsoby, nejrůznějšími zadními dvířky najít příležitost ohmatat jednou veškeré obyvatelstvo po stránce národní a rasové. Zda pojízdnými rentgeny, prohlídkou ve škole nebo rasovým přezkoušením mládeže při domnělém usta¬novení pracovní služby, musím dostat celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. To jsou následující lidé: kteří jsou rasově dobří a dobře smýšlející, to pak je zcela prosté, ty můžeme poněmčit. Potom máme druhé, to jsou protipóly: rasově špatní a špatně smýšlející, tyto lidi musíme dostat ven. Na východě je mnoho místa. Potom zůstává uprostřed jen střední vrstva, kterou musím přesně přezkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé rasově špatní a lidé rasově dobří, špatně smýšlející. U dobře smýšlejících rasově špatných se to bude muset udělat tak, že je nasadíme na práci někde v říši nebo nějak jinak a postaráme se, aby už neměli děti a aby se v tomto prostoru dál nerozvíjeli. Ale netrhejte hlavou, vždyť to všechno je pouze teorie. Potom zůstanou zbývající, rasově dobří, špatně smýšlející. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vedoucí vrstva. Musíme zde uvažovat, co s nimi uděláme. U jedné části rasově dobrých, špatně smýšlejících, nezbude nic jiného, než abych je zkusil usídlit do říše do čistě německého prostředí, poněmčit je a převychovat, nebo když to nepůjde, je nakonec postavit ke zdi. Nemohu je vysídlit, neboť by na druhé straně tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se obrátila proti nám. To jsou zcela jasné základní myšlenky, které nám musí být vedoucí směrnicí. Kdy se to uskuteční, je otázka, kterou musí rozhodnout Vůdce. Ale plánovat a shromažd'ovat hrubý materiál, to jsou věci, které můžeme už zahájit...



Zdroj: Chtěli nás vyhubit. Dokumenty, Praha, 1961, s. 125-13, in: KVAČEK, R., KUKLÍK, J., MANDELOVÁ, H., PAŘÍZKOVÁ, I.(ed.), XX. století o sobě. Dějiny v dokumentech, Dialog, Liberec 2005.