Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Marcel Reich-Ranicki, profesor, Dr. h. c. mult.
Narodil se v roce 1920 ve Włocławku na Visle a vyrostl v Berlíně. V roce 1938 je Reich-Ranicki deportován do Polska. Jako Žid zažívá ve varšavském ghettu ta nejstrašnější ponížení, která mohou lidé lidem připravit. Spolu se svou ženou Tosiou toto peklo přežije. V poválečném Polsku se stává komunistou a svědkem největší zrady ideje spravedlivé společnosti. V roce 1958 se vrací do Německa a téměř okamžitě je uznáván jako kritik. Od roku 1960 do roku 1973 byl zaměstnán jako literární kritik týdeníku Die Zeit a od roku 1973 do roku 1988 vedl ve Frankfurter Allgemeine Zeitung redakci v oblasti literatury a literárního života. V letech 1968-69 vyučoval na amerických univerzitách, od roku 1971 do roku 1975 byl hostujícím profesorem pro novou německou literaturu na univerzitách ve Stockholmu a Uppsale, od roku 1974 čestným profesorem v Túbingenu, v letech 1991-92 hostujícím profesorem v oboru Heinrich Heine na univerzitě v Dusseldorfu. Od roku 1988 do roku 2001 vedl televizní pořad „Literární kvarteto". Svým „Literárním kvartetem" dokazoval od roku 1988, že zprostředkování náročné literatury v televizi může být nanejvýš zajímavé. Marcel Reich-Ranicki hodně obdivovaný a hodně haněný, je tak známou a populární, tak vlivnou a nakonec i tak spornou osobností jako asi žádný jiný německý kritik před ním. Je čestným doktorem univerzit v Uppsale, Augsburgu, Bambergu, Düsseldorfu a Utrechtu.

Co se skrývá za neporovnatelným vzestupem Reicha-Ranického, za jeho neuvěřitelným úspěchem? Když se jako sotva devítiletý chlapec stěhuje ze svého rodného města do Berlína, loučí se s ním jeho učitelka těmito slovy: „Jedeš, můj synu, do země kultury." Avšak země kultury se mu již jako dítěti nejeví bez svých temných stránek. Jako červená nit se táhne tato rozporuplná zkušenost celým jeho dalším životem: štěstí, za něž vděčí německé literatuře, hudbě a německému divadlu, je nerozlučitelně spjato se strachem z německého barbarství.

Biografické údaje in Marcel Reich-Ranicki: "Můj život" (Mein Leben, 1999), česky 2003 v překladu Marty Myškové.

Sotva jsme přeběhli hranici, která oddělovala obě části města Varšavy — už jsme za sebou slyšeli ono slovo, tak nevinné a strašné zároveň: „Stát!" Dva příslušníci polské policie (Němci mlčky trpěné a využívané), které se podle barvy jejích předválečných uniforem říkalo „modrá", si přáli vidět naše doklady. Řekl jsem jim bez vytáček, že žádné nemáme, že jsme Židé, kteří právě utekli z ghetta. V tom případě nás prý musejí zavést na německou četnickou stanici.
Polekali jsme se, ale hned jsme nezoufali. Věděli jsme sice, že Žida může každý německý strážník okamžitě a bez okolků zastřelit, věděli jsme nicméně také to, že „modří policisté" sice slouží Němcům, avšak v blízkosti vchodů do ghetta hlídají tak pilně proto, aby mohli vydírat prchající Židy.
Okamžitě nastalo vyjednávání, probíhající podle vzoru, který je asi tak starý jako policie sama. Jeden policista vystupoval jako přísný muž, s nímž se nedalo mluvit, druhý byl naopak velice ochotný diskutovat. Od něho jsme také uslyšeli, že by to s námi sám nějak v tichosti zařídil, avšak jeho kolega prý je bohužel ve službě náramně horlivý. Přiměřená suma by ho snad obměkčila. Dopadlo to tak, že jsme ty dva podplatili a oni nás v koňské drožce zavezli tam, kam jsme chtěli. Během jízdy se dali slyšet, že jsme konec konců všichni Poláci.
Úplatkem skončil náš život ve varšavském ghettu;úplatkem také náš život mimo ghetto začal. I přes hrozící trest smrti tehdy nemálo Poláků přijímalo a ukrývalo Židy, ve většině případů ovšem za vysokou odměnu. U proletářské rodiny, kterou nám doporučil hudebník, jsme mohli zůstat několik dní. Rovněž tam nás vydírali a co nejrychleji jsme museli jít dál.
Vydírání a útěk — to se opakovalo neustále. Tisíce Poláků, často mladistvých, kteří vyrůstali bez škol a univerzit a nezřídka i bez otců, protože mnozí z nich byli v zajetí, lidé, kteří se ničemu nenaučili a nic neměli na práci, trávili své dny podezíravým pozorováním všech chodců: všude a zejména v blízkosti hranic ghetta hledali a lovili Židy. Tento lov byl jejich profesí a možná zároveň i jejich vášní. Neomylně je rozpoznávali. Podle čeho? Když ne podle jiných kriterií, pak prý jsou to — říkalo se — jejich smutné oči, podle nichž je člověk pozná.
Chtěli tito neurvalí mladí muži, pro něž se našlo v okupačním žargonu slovo „šmalcovníci", své oběti skutečně vydat německým úřadům? Ne, na tom jim nijak zvlášť nezáleželo. Mnohem raději Židy okrádali sami, brali jim peníze, šperky a cennosti nebo alespoň žaket či zimní kabát. Když jsem se objevil na ulici, třeba jen na pár minut, vystavil jsem se ihned největšímu nebezpečí. Nějak jsem se však musel dostat od jednoho úkrytu k druhému. Ve tmě se to nedalo uskutečnit, protože v osm začínala policejní hodina a brzy nastal letní čas. Dostal jsem prostý, nicméně ne zcela špatný nápad: obstaral jsem si noviny Völkischer Beobachter, držel jsem je tak, aby byla titulní strana s hákovým křížem zcela zretelně viditelná, a chodil jsem rychlým, rázným krokem Se zdviženou hlavou ulicemi. Vyděrači a udavači, doufal jsem, mě snad budou považovat za nějakého podivného Němce, kterého by raději obtěžovat neměli.19. dubna 1943 vypuklo v ghettu povstání, hrdinská a beznadějná rebelie proti nelidskosti. Když bylo 16. května po značném německém vojenském nasazení včetně tanků poraženo, podařilo se mnohým z ghetta utéci — především kanalizací. Vyděračům a udavačům nastaly zlaté časy. I my jsme to pocítili. Z ničeho nic vtrhl do světničky, v níž jsme se tehdy schovávali, s velkým hlukem mladý muž, vyzáblý chlapík v ubohých pracovních šatech; vykřikl teatrálně „Ruce vzhůru" a požadoval peníze. Jakmile se zmocnil naší hotovosti — moc jí nebylo — a mého plnicího pera, a když mi vzal několik kusů oděvu, uklidnil se. Zřejmě teď pocítil potřebu si s námi trošku pohovořit. Po chvíli pronesl docela srdečně, že nemusíme odtud utíkat, že nám už nic zlého neudělá. Potom se vzdálil. Bydlel ve stejném domě jako my a s velkou pravděpodobností ho přivedl muž, který nás ukrýval: kořist si rozdělili mezi sebe.
Bylo to jasné: tady už nesmíme přenocovat, musíme uprchnout — a to ihned. Nevěděl jsem však, kam; kromě toho jsem neměl ani fenik. Zůstal jsem tedy, zcela jsem rezignoval. Příští den se opět otevřely dveře, tentokrát bez hluku. Byl to on, ten zlý a nebezpečný soused, ten brutálně vypadající hubený muž, který nás vydíral. Nyní se choval vlídně, nic po mně nechtěl — něco snad přece: chtěl si se mnou ještě trošku popovídat, o válce především, o jejím dalším průběhu a o příštím pravděpodobném osudu Polska. To, co jsem mu řekl, se mu asi zamlouvalo. Povoláním byl jemný mechanik, právě bez práce. Jeho otázky mi nepřipadaly neinteligentní.