Předmluva ke knize z pera Zbigniewa Gluzy:
Posledních sto let státnosti pro nás nebylo snadnou dobou. Češi a Poláci, národy, jež jsou si blízké, mezi sebou často stavěli mosty, kupříkladu ten přes Olši. Události let 1919, 1938, 1947, 1969, 1979 sousedskou harmonii zrovna nevykreslují. Přece jen jsme však za sebou nezanechali krev bratrovražedných bojů, jak tomu bylo v případě některých obtížnějších polských sousedských vztahů, a vzájemná sympatie objevující se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých poněkud oslabila „historickou“ nechuť, i když zcela nezabránila narůstající oboustranné lhostejnosti.

Když pět let po vzniku Charty 77 vybíral náš okruh jméno pro tehdy vznikající časopis, vědomě jsme se k ní odvolali. Byla vzorem duchovní, intelektuální opozice. Později jsme se na svých stránkách nejednou zabývali rozdíly mezi Poláky a Čechy, pokoušeli jsme se pohledem toho druhého dívat na společné dějiny i na to, jak oba národy od sebe vzdalovala hranice, která je dělila. Už v „Kartě“ č. 5 (1987) – prvním podzemním čísle, v němž jsme současnou perspektivu začali vyměňovat za historickou, vyšel soubor textů „Český úděl“. Pokoušeli jsme se skloubit polskou zkušenost s tím, jak viděli vlastní cestu Češi.

Přijmeme-li pojetí Milana Kundery, podle kterého „rubem toho neromantismu a neheroismu je rozumová střízlivost, smysl pro humor a kritický duch“, bude potřeba uznat – s vědomím toho, že se Poláci sami identifikují s prvními dvěma pojmy, které Kundera neguje – že jsme na tom s rozumem, humorem a kritickým duchem bídně. Přes vnějškovost takových protikladů na tom něco je, protože se od Čechů pořád ještě můžeme učit pociťovat krásu, radost ze života, a nejednou i racionalitu. Jsou nádherně nedoktrinální ve svobodě. Právě na české straně častěji slýcháme jednotlivce, a ne – jak tomu bývá v Polsku – kolektivně vyznávanou pravdu.

Když se „Karta“ jako legální historický čtvrtletník blížila ke svému sedmdesátému sedmému číslu (2013), bylo nám jasné, že by to číslo mělo být „české“ – na počest své jmenovkyně. Charta 77, která působila v Československu v letech 1977–1992 a znovu tam budovala občanskou subjektivitu, projevila tolik romantické odvahy a hrdinské odhodlanosti, že je sama popřením stereotypů, kterými se v Polsku s oblibou obdařují Češi. Ten „malý národ“ poskytl základy nejen největšímu manifestu demokratické opozice, Moci bezmocných, ale umožnil také jeho autorovi Václavu Havlovi přijmout roli státníka střední a východní Evropy, osvobozené od komunismu.
Předtím, po povrchně vyvolaném problému Záolší („Karta“ 8/1992) jsme v dalším desetiletí (v letech 2005–2008) zahájili projekt dokumentace české části Těšínska ve dvacátém století. Polský historik Grzegorz Gąsior, který odtamtud pochází, se chopil popisu polsko-českého konfliktu z obou stran. Dotkli jsme se nezhojené rány: odlehlé historie, která – přestože si ji chabě uvědomuje i tamní společnost – po sobě zanechala spleť mýtů a stereotypů; nelze se od ní osvobodit už skoro celé století.

Hranice na Olši plynoucí přes Těšín, která rozděluje město na českou a polskou část, může plnit roli symbolické zdi, jež po desítky let roste mezi oběma národy. Třebaže Evropská unie pomohla odstranit pohraniční ostnaté dráty, z mentální zdi toho nemálo zůstalo. Zavinila to historie – vinu je těžké shazovat na současnost, i když se v ní pro oslabení zmytologizované minulosti moc nedělá. Společenské konflikty se, jak je vidět, nedají prostě přečkat. Je potřeba se vrátit k jejich zdrojům, aby bylo možné celý proces pochopit a léčit. Z tohoto záměru vychází také tato publikace.

Publikaci si můžete stáhnout ve formátu PDF v příloze článku.

Náhled obálky, obsah a podrobnosti o publikaci najdete ve fotogalerii pod článkem.