* 1895 Lišany u Rakovníka

+ 24. března 1967

karikaturista, pedagog, publicista a ilustrátor

 

Po absolvování reálky v Rakovníku vystudoval v letech 1913-1919 Akademii výtvarných umění v Praze. Jeho studia byla na dva roky přerušena vojenskou službou. Po zkušenostech z první světové války se přiklonil k levici. Traumata prožitá v době války se silně odráží v tématech jeho malby. Ovlivněn sociálním civilismem a kubismem se prosazuje v oblasti politické karikatury a satirické kresby.  

 

Díky schopnosti pohotové a často ironické zkratky našly Pelcovy karikatury uplatnění v novinách a časopisech: Šibeničník, Rarach, Simplicius, Právo lidu, Dobrý den, Rudé právo, Lidové noviny, Literární noviny. 

 

Ve druhé polovině 30. let 20. století, v době rostoucího napětí v Evropě Pelc reaguje na mezinárodní vývoj. Vyjadřuje své protiválečné postoje a odpor k pravicovým diktaturám, glosuje dění ve Španělsku, Německu a Itálii. Kresby z této doby ztrácí na ironii a získávají vážný tón. Spolek výtvarných umělců Mánes Pelcovi v roce 1937 uspořádal obsáhlou retrospektivu jeho prací.

 

V roce 1938 v důsledku politických změn, které přinesl podpis mnichovské dohody karikaturista odchází do Francie kde je po vypuknutí války s nálepkou špiona internován v několika sběrných táborech. Po napadení Francie prchá do Maroka. Zde je spolu s Alénem Divišem a Adolfem Hoffmeisterem zatčen. V bídě bez prostředků se Pelcovi podaří nalodit na parník jímž (mj. s André Bretonem a Claude Lévi-Straussem) dopluje na Martinik. Díky pomoci přátel Voskovce a Wericha končí s Divišem putování ve Spojených států amerických. V New Yorku pod pseudonymem „Peel“ kde publikuje své protiválečné kresby v prestižních časopisech a novinách. V roce 1943 jsou jeho práce vystaveny v newyorském Muzeu moderního umění. 

 

Do Československa se vrací v roce 1946 a vyučuje karikaturu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Po únoru 1948 ztrácí nezávislost a své schopnosti vkládá do rukou komunistické propagandy. Stává se jedním z hlavních prorežimních karikaturistů. Oddanost režimní propagandě je odměněna státní cenou Klementa Gottwalda (1951) a československou cenou míru (1953). Od poloviny 50. let se orientuje spíše na malbu a knižní ilustrace, které se vzdalují socrealistickému vnímání světa.  Antonín Pelc umírá roku 1967 v Praze.       

 

Přílohou tohoto dokumentu je také pracovní list, který najdete v příloze:
Mussolini a Victor Emanuele - pracovní list
Pracovní list prostřednictvím karikatur významného československého výtvarníka Antonína Pelce rozšiřuje vědomosti žáků gymnázií a středních škol o meziválečné mezinárodní politické situaci. Studenti se pokusí dešifrovat karikatury narážející na agresi fašistické Itálie v Etiopii, seznámí se s prací s autentickým historickým pramenem, který dobře poslouží také k následné diskuzi. Pracovní list tohoto typu je vhodným prostředkem k aplikaci interdisciplinarity ve výuce dějepisu.

 

PELC, Antonín. Antonín Pelc: Karikatury 1919-1945. 1. vydání. V Praze: S.V.U. Mánes, 1948. 120-[II] s.