Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Grynbergova jedinečná kniha „Dzieci Syjonu“ (Varšava, 1994) je vlastně autorskou koláží autentických svědectví židovských dětí z Polska, které přežily počáteční fáze války, pogromy, vybíjení jednotkami SS Einsatzgruppen, byly vyhnány z domovů, přes Sovětský Svaz se pak za neuvěřitelných útrap dostaly v druhé půli roku 1942 do Teheránu, kde vznikl Židovský dětský domov. Bylo jich 871. 18. února 1943 pak stanuly konečně na půdě Palestiny. Dnes patří „teheránské děti“ k různým vrstvám izraelské společnosti a pravidelně se scházejí…

Henryk Grynberg
Polský exilový spisovatel. Narodil se roku 1936 ve Varšavě, léta 1942-44 přežil v úkrytech s „árijskými papíry“. Vystudoval žurnalistiku na Varšavské univerzitě a rusistiku na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. V roce 1967 vycestoval do USA, kde získal azyl. Publikoval kolem dvacítky knih. Česky vyšly v jednom svazku jeho autobiografické prózy „Židovská válka“ a „Vítězství“ (Praha, 1996).

...Němci obsadili Lancut osm dní po začátku války. Chodili od domu k domu, bili, vytrhávali vousy a brali na práci, ze které se málokdo vrátil. Rabovali vše nejcennější a místní chodili za nimi krok za krokem a čekali na věci, které jim Němci dávali...
Němci vtáhli do Ležajska dva dny před Roš hašana. Lidé se báli chodit na bohoslužby, protože Němci chytili starého Žida, který šel do synagogy, a uřízli mu plnovous i s částí tváře. Druhého dne Roš hašana Němci podpálili synagogu i talmud a tóru, pak jen stáli a hlídali, aby nikdo nehasil...
Němci obsadili Niemirów 12. září a dva dny poté přijel zástup ukrajinských venkovanů, mužů a žen s pytli, kteří začali rabovat židovské obchody. Obecní delegace se odebrala k Němcům s prosbou o ochranu a velitel, který byl Rakušan, vyslal patrolu, aby odháněla vykrádače. Rakušani nás varovali, že zakrátko přijdou SS-mani, a pak s námi bude zle. V neděli 17. září přišli opravdoví Němci, kteří začali Židy bít. Na Jom kipur se již nesmělo modlit, a tak se skupina Židů včetně mého otce modlila potichu na půdě a my, chlapci, jsme stáli na stráži. Druhého dne k nám přišel důstojník, Vídeňák, se kterým jsme se spřátelili, a řekl, že nám nese dobrou novinu, protože přicházejí bolševici...
Němci se objevili v Przeworsku na Roš hašana a nejdříve podpálili velkou synagogu. Třikrát polévali budovu benzínem a třikrát oheň zhasl. Popadl je hněv, vytáhli svaté knihy z Archy úmluvy, pošlapali je a když nakonec plameny zachvátili budovu, dělali fotky... Dva dny po Jom kipur Němci přikázali všem židovským mužům, aby se shromáždili na klášterním dvoře, za neuposlechnutí hrozil trest smrti. Šel můj otec a dvacetiletý bratr Efraim. Očekávalo se nejhorší, ale rabín Frenkiel lidi utěšoval, že knihy předpovídají brzký příchod Mesiáše. Rozkázali jim, aby se postavili do řad a německý velitel zvolal: „Kde je rabín?“ Rabín se ukryl. Němci pohrozili, že pokud se neobjeví, několik Židů zabijí. Když rabín přišel, Němce popadlo šílenství – vytrhávali mu vousy a bili jej, až omdlel. Pak bili všechny rákoskami, nařizovali plazit se a chodit na čtyřech. Říkali tomu, že Židy učí gymnastiku, nejvíc bili starce, kteří nemohli tato cvičení vydržet. Když byli už všichni zbiti do krve, obcházeli Němci řady a nastavujíce helmy přikazovali vhazovat peníze, hodinky a plnicí pera...
Němci vtáhli do Bilgoraje z jedné strany a na druhé straně, v lesíku, se ukryli Poláci. Přestřelka trvala celou sobotní noc i neděli, ale v pondělí již začali Němci hospodařit. Když spatřili vousatého Žida, zapalovali mu plnovous, strhávali čepici z hlavy a bili. Rozkázali Židům zpívat a tančit, bít jeden druhého a plakat. Malí polští chlapci běhali s Němci, ukazovali jim židovské byty a oni vcházeli a brali, co chtěli. Po svátcích Němci Bilgoraj opustili a čtyři dny bylo město vydáno v plen temným elementům. Když přitáhli Rusové, byla zorganizována obyvatelská milice, kterou tvořili Židé i křesťané. Bolševici pobyli v Bilgoraji všehovšudy osm dnů, ale vykoupili veškeré potraviny. Cpali si do kapes plášťů velké balíky sleďů, které, jak bylo vidět, nejedli už dávno, ale nikomu nic zlého nedělali a ochotně s každým na ulici rozprávěli. Poté, co odešli, na pořádek znovu dohlížela milice až do opětovného příchodu Němců. Němci zpočátku dělali, že nás nevidí, ale za pár  dnů přijeli gestapáci, kteří chodili po bytech, rabovali, bili bez příčiny a vyhrožovali, že nejhorší teprve přijde. V šest ráno stříleli do oken, a když jsme vybíhali z domů, chytali muže na rozbíjení kamenů na cestě...
V Chelmu Němci vyprovodili několik set Židů za město a rozkázali jim, aby si vykopali hroby. Mezi zabitými byli nejznámější lidé z města a naši dobří známí. Matka se ze zoufalství pomátla.
V Krzeszowě Němci zabili hodně našich známých, mezi jinými Manesa Zyndela, skláře. Chytili Mojše Bursztajna i rabínova syna, rozkázali jim vykopat si hroby. Bursztajna zastřelili, a pak řekli škoda kulky pro toho druhého, může se hodit jako dělník. Zabili také několik židovských žen. Róze Bokser urvali prst zároveň s prstýnkem před tím, než ji zavraždili. Bylo to tak dva dny před příchodem Rusů...
V Jaroslawi ještě před Jom kipur začali Němci vyhánět Židy na ruskou stranu a hrozili, že zastřelí každého, kdo se pokusí vrátit. Schovávali jsme se, soudíce, že to přejde a budeme moci zůstat v domě, ale 27. září vydal německý velitel nařízení, že všichni Židé musejí během čtyř hodin přejít k bolševikům. Když Židé s těžkými zavazadly přišli na břeh Sanu, Němci a Ukrajinci jim sebrali většinu věcí a pouštěli jen s malými taškami.    Most přes San se chvěl, lidé se báli na něj vstoupit, váhavé Němci shazovali do vody.
Vzápětí po Sukot jsme slyšeli střelbu. Vyběhli jsme a viděli, jak Němci ženou přes řeku Židy z Chelmu a Hrubieszova. Rusové měli rozkaz nikoho nepustit. Přemlouvali jsme ruské vojáky, aby je pustili, a vyhnanci volali: „Ať žije Stalin,“ ale nic nepomohlo. Teprve lékař, Polák, který se staral o záležitosti utečenců, šel k bolševickému veliteli a vymohl, aby byli Židé puštěni přes hranici. Vykládali pak, že Němci stříleli na každého, který zůstával pozadu. Na samotné hranici Němci stanovili, že může přejít jen 400 Židů, protože jich však bylo 408, osm mladých chlapců zastřelili před očima všech...

Součástí tohoto článku je také pracovní list, který najdete v příloze: 
Pracovní text pro žáky a studenty vychází z pasáží knihy polského exilového spisovatele Henryka Grynberga "Děti Sionu", která je autorskou koláží autentických svědectví židovských dětí z Polska, které přežily počáteční fáze války, pogromy a nacistická zvěrstva a zanechaly svá svědectví. Text je doplněn otázkami pro práci ve vyučovací hodině.