Egon Bondy
Muchomůrky bílé

Člověk ze zoufalství snadno pomate se
muchomůrky bílé budu sbírat v lese

Muchomůrky bílé bělejší než sněhy
sním je k ukojení své potřeby něhy

Neprocitnu tady leč na jiném světě
muchomůrky bílé budu sbírat v létě

Měla tahle krátká básnička Egona Bondyho pěkně zajímavý osud – ze samizdatového vydání se dostala do podzemí a utajovaných zkušeben, později i na tancovačky, aby nakonec doputovala až do Národního divadla. Bondy báseň napsal v roce 1975 a zařadil ji do své sbírky Mirka. Myšlena byla Mirka Kochová, žena básníka Milana Kocha. Ten tragicky zahynul v listopadu 1974, kdy jej v ďáblickém tunelu tramvaj doslova roztrhala na kusy. Mirka, která se z toho zhroutila, se rozhodla uspořádat a přepsat načisto literární odkaz svého muže a pak dobrovolně odejít ze světa. Bydlela tehdy u Bondyho, který jí se všemi ostatními její rozhodnutí vymlouval, ale marně. V červnu 1975 si pustila plyn. Smrt, naznačená v básni samotné, si tak našla výraz – muchomůrka bílá je totiž smrtelně jedovatá. Aby těch souvislostí nebylo málo, ještě než se vdala, žila Mirka dlouhou dobu s Mejlou Hlavsou, který Bondyho básničku v roce 1977 pro svou kapelu Plastic People of the Universe zhudebnil.
A nemusíme ani příliš spekulovat, jistě moc dobře věděl, komu je sbírka věnovaná. Na co asi myslel, když psal tu svou, jak tvrdili jeho spoluhráči z Plastiků, „italskou sračku“? Když zhudebňoval verš „člověk ze zoufalství snadno pomate se“? Neskládal zde také poctu dívce, s níž žil a které si velice vážil?
Teď se omlouvám za jednu osobní vložku: právě v malostranském bytě Kochových jsem se v dubnu 1974 s Mejlou seznámil, a z toho všeho mě dost mrazí. Vybavuje se mi jak Milan, tak drobná Mirka, i Mejla. Všichni tři jsou již po smrti. Zajímavé je, že sám Egon Bondy o své tak slavné básni příliš velké mínění nemá: „Samozřejmě, Muchomůrky jsou text, který je primárně sentimentální cajdák, a Mejla tuto jeho kvalitu okamžitě rozpoznal. Věděl, že to je klasický doják, chtěl tu písničku ale takhle napsat. A nechápu, proč jej za to kritizovali, když si chtěl zkusit napsat hezkou, byť jemně sentimentální písničku. Protože i tahle poloha mu krásně seděla.“ Potvrzuje to i sám Hlavsa: „Vyzkoušel jsem si spoustu věcí, ale nakonec jsem zjistil, že nejvíce se cítím doma v písničce. S jasným textem, jasnou formou, s refrénem.“ Což přesně Muchomůrky jsou. Bondyho poesii již Hlavsa zhudebňoval a vyhovovala mu. Co jej na ní nejvíc přitahovalo? „Jasná a srozumitelná řeč. Text musí mít jasné sdělení, do hudby chci dostat to, co sám cítím, když ho čtu. Jiné kritérium při výběru nezohledňuji a platí to o mém vztahu k umění jako celku: musí mít jasnou myšlenku. Mé nároky jsou ve skutečnosti velice skromné,“ řekl v roce 1999 Jaroslavu Rudišovi.

Když ovšem Hlavsa svou písničku Muchomůrky bílé někdy v roce 1977 přinesl, kapela mu oznámila, že tuhle písničku hrát nebude. Tehdejší bubeník Plastiků Jan Brabec si na to dobře vzpomíná: „My jsme ho s tím vyhnali. Zdálo se nám to takový sladký, komerční, báli jsme se, že by to mohla být komerční bomba. Měli jsme to tak nastavený a proto jsme se toho děsili. Jakýkoliv náznak něčeho podobného byl hned zlikvidován.“ Podobně mluví i saxofonista Vratislav Brabenec: „Mně se tahle písnička nelíbí, protože text je sice docela dobrej, ale je to podle mě příliš sentimentální, taková líbivost.“
Hlavsa se ale nikdy netajil tím, že mu normální písničky nevadí a rád je skládal. Vojtěch Lindaur a Ondřej Konrád o nich ve své knize Bigbít napsali: „Vznikaly v době, kdy Plastici zkoušeli hudebně komplikované, rozsáhlé plochy, a vznikaly z obrovského přetlaku, z potřeby rock´n´rollu, kterou v mateřské kapele Hlavsa potlačoval. Jednoduché, razantní a chytlavé riffy, pár akordové, ale nikdy ne primitivní melodie.“

Když mu Muchomůrky nevzali Plastici, hrával je Hlavsa na španělku po mejdanech, a tam ji také slyšel Ivo Pospíšil, který měl tehdy kapelu Garáž. „Mně se naopak moc líbily a tak jsme je k Mejlově radosti začali hrát. Garáž je s ním nahrála poprvé v roce 1982. Na koncertech Muchomůrky okamžitě zabraly.“ Po první, syrové nahrávce přišla druhá, z roku 1988, a Garáž ji pak nahrála ještě jednou, v roce 1994 v produkci Ivana Krále. Muchomůrky hrála i Hlavsova skupina Půlnoc a vyšla s ní na albu, natočeném v roce 1991 v New Yorku. Právě tuto nahrávku také dnes uslyšíte. Poslední, pátá nahrávka vznikla na koncertě Plastiků v roce 1997. Na jeden cajdák nahrávek až dost, že. Ironií osudu je, že ji nakonec hrají i ti Plastici, kteří s ní původně vyrazili dveře. „Je to taková vodrhovačka, ale lidi si ji někdy vypískaj, tak jim jí zahrajem,“ přiznává houslista Plastiků Jiří Kabeš. Jen Brabenec zůstává neoblomný: „Já ji nemám moc rád a nerad ji hraju. Já v ní vlastně vůbec nehraju, nikdy jsem ji nehrál. Stojím stranou, piju pivo a tvářím se naštvaně.“

Navzdory tomu všemu se tahle nejslavnější Hlavsova písnička stále hraje, zazněla i v Národním divadle, kde ji při oslavě 65. narozenin Václava Havla oslavenci zahrál Ivan Král. „Ta písnička je tak silná,“ říká Ivo Pospíšil, „jak melodicky, hudebně, tak i textově, že zkrátka každý, kdo s ní přijde do styku, tak se stává trošku i jejím sluhou.“
                                
Tento díl pořadu si můžete poslechnout v audio archivu Českého rozhlasu

Projekt Ro(c)k v poezii sleduje symbiózu rockové hudby a poezie. Poezií míníme skutečné básně, ne to, co je někdy označováno jako „rocková poezie“, tedy texty písní, blížící se, více či méně, poezii.
Zhudebňování poezie má v našich zemích tradici a věnovali se mu muzikanti z celého spektra populární hudby, od těch folkověji laděných přes ortodoxní rockery až k těm nejtvrdším a různým experimentům, nemluvě o tradici domácího undergroundu a písničkářích. Zaměřovat se ovšem pouze na domácí produkci by znamenalo připravit se o spoustu velice zajímavých adaptací světové poezie, klasické i současné – stejně jako u nás, i v zahraničí se jí totiž muzikanti rádi nechávali inspirovat.
Pořad připravuje po celý rok Josef Rauvolf, kterého známe zejména jako překladatele a vykladače anglicky psané, zejména americké literatury. Milovníci rockové hudby si také jistě vzpomenou na televizní seriál Bigbít, jehož byl spoluautorem a v němž šlo o podrobné dějiny rocku u nás, podílel se i na televizním cyklu Alternativní kultura. V programové řadě Důvěrná sdělení v každém desetiminutovém pořadu zazní jak samotná báseň (vždy česky),tak její zhudebněná verze, a samozřejmě v autorském komentáři příběh a dobové souvislosti básně, jejího zhudebnění, skupiny či sólisty, který ji interpretuje.

Cyklus Ro(c)k v poezii vysílá stanice Vltava každý všední den ve 13:30.