Jak už to bývá, ze společenství, označovaném kdysi jeho likvidátory (ale bohužel nejen jimi, ale i částí disentu) za žumpu, se dnes stal studovaný fenomén, píší se o něm studie, točí filmy, prostě klasický paradox. Naštěstí pro underground samotný jej žádná z těch učených prací nějak nepoznamenala, nezprofanovala, nevytunelovala – zkrátka, nestalo se z něj pár suchých vět v učebnici dějepisu. Naopak, je stále živoucí, stále inspirující. A není vlastně divu, sice už to není na kriminál, ale tlaky, jimž je třeba se postavit trvají. Jen mají na rozdíl od bolševického krapet jiný, ne tak komisně střižený kabátek – dnes  naopak hýří barvami. Na to je dobré nezapomínat při uvažování o undergroundu, jeho minulosti, ale i současnosti a doufejme i budoucnosti. Přesně, jak mi v roce 1997 při natáčení televizního cyklu Alternativní kultura řekl věhlasný americký sociolog a lingvista Noam Chomsky: „Ve skutečnosti existují dobré důvody očekávat, že čím se společnosti budou stávat svobodnějšími, odvětví, která budou privilegovaná budou mít větší zájem na ovládání myšlení. Když můžete ovládat lidi pod hrozbou mučírny, nezáleží moc na tom, co si myslí. Pokud jste ale na druhé straně přišli o oprávnění lidi nahánět, na tom, co si myslí záleží hodně. A zcela obecně, čím se společnosti stávají svobodnější a demokratičtější, poroste propaganda, ovládání myšlení, reklama a tak dál, protože lidi je třeba udržet pod kontrolou. Když to nejde silou, jde to pomocí názorů.“

Pokud jde o termín samotný, jde samozřejmě pouze o označení, jedno z mnoha, stejně tak bychom mohli uvádět další synonyma: druhá kultura, kontrakultura, disent či prostě hájemství outsiderů – anebo, jako v Bondyho románě, společenství invalidních sourozenců. Držme se ale undergroundu...

Termín jako takový byl nejspíše poprvé použit v roce 1957 v souvislosti s undergroundovým filmem ve Spojených státech, s lidmi jako byli například Andy Warhol, Jonas Mekas, Stan Brakhage či Jack Smith, a popisoval jejich postavení a postoj vůči oficiální kultuře, vůči oficiální kritice, vůči oficiálním médiím. Nás ovšem bude zajímat až následné použití pojmu underground. Když byl při přednášce ve Philadelphii v roce 1965 dotázán věčný experimentátor Marcel Duchamp na posici moderního umělce, odpověděl: „Velký umělec zítřka půjde do podzemí.“ Tedy, v angličtině, do undergroundu. A opět tím samozřejmě nemyslel podzemí doslova, ilegální existenci s nutnou konspirací, utajením, skrytými kódy a podobně, jako spíše bytí a tvoření na okraji společnosti, na okraji jejího zájmu – i když, kdo ví... Ostatně, teoretik Jindřich Chalupecký v souvislosti s Duchampovým výrokem poznamenal, že „tento underground není samozřejmě nikde ve světě, je zase jen v člověku.“ Což je důležitý moment: každý si své meze, svůj claim, musí vykolíkovat sám. V každém případě se k této odpovědi, i ke všemu, co každému asociuje ilegalita, ještě vrátíme. 

Těžko říct, co měli na mysli autoři označení undergroundová muzika – podezírám je z toho, že pocházeli spíše z marketingových oddělení velkých gramofonových firem, mohli to však býti i žurnalisté, ti si v podobných chytlavých nálepkách vždy libovali –, v každém případě se však toto označení v druhé polovině rychle 60. let rychle rozšířilo. Skrývaly se pod ním kapely, které hrály jinou muziku než jaká kralovala v žebříčcích pop music, ovšem ne vždy zase tak zcela jinou. A ještě něco: na rozdíl od pozdějších dekád stále panoval monopol velkých firem, docházelo tak k zábavnému paradoxu, kdy kapely, které si zakládaly na své originalitě, své distanci od podbízivých hitovek přesto vycházely u stejných firem, jako třeba Pink Floyd nebo Zappovy Mothers Of Invention a jejich první alba, vydávaná jednou z velkých gramofonových společností a plná hodně ostrých výpadů proti presidentovi, vládě, fašizující policii – což je asi tak jako kdyby Supraphon vydával Plastiky, přičemž ani oni vlastně nebyli tak kritičtí jak Zappa a další američtí muzikanti. A na výběrech honosně nazvaných například Revoluce z undergroundu jsme mohli slyšet místy v podstatě konvenční rock, kapely přitom nic neriskovaly, pouze vyhazov od jedné firmy a přestup ke druhé. Byl tedy, například, „undergroundový“ Seržant Pepper? Vlastně, podle tehdejších, nejen publicistických měřítek, ano. Protože, underground zde znamenal vymezení se vůči většinové kultuře, ohlupujícím médiím a jejich výplachu mozku, vůči politikům, mocenským strukturám.

Byli tehdejší „undergroundoví“ umělci vystavováni nějakému pronásledování? Ano i ne. O šikaně, buzeraci by mohli vyprávět třeba newyorští The Fugs, kterým byla (nejen) FBI v patách, měli problémy s pronájmem sálů, kdy místní úřady zakazovaly další vystoupení, měli odposlouchávané telefony, stále však mohli hrát, a stále jim vycházely desky, samozřejmě u velké firmy.  Tím ovšem v žádném případě nechci jakkoli bagatelisovat jejich problémy a boj, kdy různé instituce, Jirousovými slovy establishment, jen čekaly, kdy je budou moci odsoudit a zavřít. Ostatně, stačí si přečíst paměti kapelníka The Fugs (a zároveň výtečného básníka) Eda Sanderse Fug You!, tam je toho o potírání nepohodlných umělců a aktivistů požehnaně.

Takoví MC 5 si v domovském Detroitu užili policejní šikany až až, v Ann Arbor byli například v roce 1968 zatčeni pro „rušení pořádku“, jež spočívalo v koncertu zdarma v městském parku, jejich manažer John Sinclair skončil po vyprovokovaném marihuanovém zatčení v kriminále. Však také napsal v jednom ze svých početných sloupků: „Všechny tyhle hovadiny byly naprosto zbytečné – my jsme si prostě chtěli jenom dělat to naše, aby to s námi mohli provozovat i jiní, policie tohle ovšem nemohla dopustit, aniž by se nepokusila všechny nás nějak podusit...“ Slova, která bychom klidně mohli číst i u Jirouse v souvislosti s Plastiky a celým naším undergroundem.

A třeba britští punkoví anarchisté Crass přímo čelili v 80. letech vážně míněným výhrůžkám fyzickou likvidací ze strany policie.

Jistě zajímavou kapitolou by byla historie tažení policie a dalších mocenských struktur proti nezávislým médiím a nakladatelstvím – bylo tvrdé a likvidační, svědectví o něm podává například kniha Geoffreye Ripse z roku 1981 The Campaign Against The Underground Press – opět ale musíme brát adjektivum opatrněji,  v žádném podzemí tito vydavatelé nebyli, platili přece daně, měli povolení. Což jim ovšem v žádném případě nezaručovalo nedotknutelnost, stejně jako nevylučovalo jejich pronásledování, kriminalizaci, zatýkání. A v naprosté většině případů i ukončení vydavatelské činnosti. Taková idylka to tedy ani v tom západním undergroundu nebyla...

A jak tomu bylo na Východě? Přesněji řečeno, u nás? Při vší úctě k výchozím posicím, ale i k výsledkům, které dosáhli hlavně američtí undergroundoví umělci musím přiznat, že o skutečný underground, o skutečné podzemí se vlastně nejednalo, a budu-li přísný, nelze než dodat, že to bylo spíše jen vyjádření pocitů, jaké tito umělci ve vztahu k většinové kultuře a společnosti měli, jak se v ní cítili. A aniž bych chtěl jakkoli vychvalovat domácí versi, musím zdůraznit, že právě zde, v podmínkách reálného socialismu, tedy především všemocné tajné policie, se jednalo o skutečný underground, tedy o podzemí – a to se vším všudy, tedy s tím dobrým, i špatným. A toto tvrzení platí samozřejmě i pro umělce z dalších „socialistických“ států, zvláště pak pro nonkonformní tvůrce ze Sovětského svazu. Zároveň by jistě  bylo na místě alespoň zmínit aktivity Egona Bondyho, Honzy Krejcarové, Vladimíra Boudníka, Bohumila Hrabala a dalších, kteří na přelomu 40. a 50. let žili a také tvořili přesně v intencích pozdějšího undergroundu, jen tomu tak neříkali, a byli tak jakýmisi předchůdci našeho undergroundu let 70. a 80.

První u nás začal používat termín underground Ivan Martin Jirous, a to zvláště ve svém stěžejním, a dodnes aktuálním textu Zpráva o třetím hudebním obrození z února 1976. Jirous v něm totiž kromě sumarisujícího pohledu na domácí rockovou a vlastně i celou kulturní scénu především formuloval postoj umělce, který si nechce zadat se vše kontrolující mocí, zároveň však chce tvořit zcela a pouze po svém, držet se pouze vlastních estetických měřítek, prostě, dělat si to po svém. Stejně, jako to chtěl třeba „kriminálník“ John Sinclair...

Proč ale z Jirousovy Zprávy neocitovat: „Nic z to­ho, co dě­lá­me, se no­si­te­lům ofi­ci­ál­ní kul­tu­ry ne­mů­že lí­bit, pro­to­že je to ne­po­uži­tel­né k vy­tvá­ře­ní do­jmu, že vě­ci jsou v po­řád­ku. Věci totiž nejsou v pořádku. Ne­exis­tu­je v lid­ských dě­ji­nách ob­do­bí, kte­ré by by­lo be­ze­zbyt­ku ob­do­bím šťast­ným, a sku­teč­ní uměl­ci by­li vždyc­ky ti, kteří upo­zor­ňo­va­li na to, že vě­ci v po­řád­ku ne­jsou. Pro­to je je­dním z vý­sostných zna­ků umě­ní vy­tvá­ře­ní ne­kli­du. Cí­lem un­der­groun­du na Zá­pa­dě je přímo de­struk­ce es­ta­blish­men­tu. Cí­lem un­der­groun­du u nás je vy­tvo­ře­ní dru­hé kul­tu­ry. Kul­tu­ry, kte­rá bu­de naprosto ne­zá­vis­lá na ofi­ci­ál­ních ko­mu­ni­kač­ních ka­ná­lech a spo­le­čen­ském oce­ně­ní a hie­rar­chii hod­not, jak ji­mi vlád­ne estab­lish­ment. Kul­tu­ry, kte­rá ne­mů­že mít za cíl de­struk­ci es­ta­blish­men­tu, pro­to­že by se mu tím sa­ma ve­hna­la do ná­ru­če. Ale kte­rá zba­ví ty, kdo se k ní bu­dou chtít při­po­jit, skep­se, že se ne­dá nic dě­lat, a uká­že jim, že se to­ho dá udě­lat mno­ho, když ti, kdo to dě­la­jí, chtě­jí má­lo pro se­be a ví­c pro dru­hé. Je­di­ně tak se da­jí dů­stoj­ně pře­žít zbý­va­jí­cí lé­ta života, kte­rá če­ka­jí nás všech­ny, kdo sou­hla­sí se slo­vy tá­bor­ské­ho chi­liasty Mar­ti­na Húsky: ‘Člo­věk věr­ný jest cen­něj­ší než ja­ká­ko­liv svá­tost.’“

Psal jsem již o ilegalitě, nyní je na čase ji znovu připomenout – díky neustálému fízlování umělci, o nichž Jirous psal, tedy nejen muzikanti, ale také básníci, výtvarníci a další, ovšem i lidé, kteří sice neměli puzení vyjadřovat se tvůrčím způsobem, jen chtěli žít po svém, skutečně přecházeli do podzemí, akce probíhaly v utajení, za neustálé konspirace. I tak jich řada skončila v kriminále, to je ale dostatečně známá kapitola.

Kolem základního „jirousovského“ jádra se vytvářely další skupiny, přesně, jak mi o tom v rozhovoru z roku 1998, pořízeném pro již zmíněný dokument Alternativní kultura vyprávěl Jirous. Potvrdil to v něm i básník a filosof Egon Bondy: „Tenkrát to bylo spontánní, rozlítlo se to velice rychle a prakticky to bylo masové zázemí, masové hnutí, ten underground. A velmi rychle, během několika málo let se to skutečně pozvěrchalo, že byla zachvácená celá republika, a establishment, jak známo, jímala hrůza, a taky reagoval tenkrát v tom roce 1976 naprosto zuřivým způsobem. A tím se stal underground ještě populárnějším. Underground, to byli všechno kluci od lopaty, kteří už nemohli sociálně klesnout níž, neměli co ztratit. Takže ti se ničeho nebáli. Underground jsem chápal v pravém slova smyslu, jako podzemí. Jako důležitou podzemní aktivitu. Subversivní podzemní aktivitu.“

Básník Pavel Zajíček, jinak též člen kapely DG 307 a významný člen undergroundového společenství ještě doplnil: „Vznikal tam jakýsi pocit hledání, mluvíme o čase naprosté pustiny zde. A v mých básních z té doby je cítit, že tam bylo jakési vymezení se vůči světu, takovému, jaký byl – ale ne s potřebou hledání nějakého východiska nějak jej měnit, spíš k poznání toho, co je za tou kulisou, tam se totiž odehrával úplně jiný svět. Tušil jsem, že je možné být sám sebou, že ty vnější podmínky jsou samozřejmě důležité, všechno ale stejně začíná od člověka samotného. Potřeba vnitřní svobody, kdy člověk nežádá nikoho o nic, kdy to prostě dělá.“

Důležité je ovšem připomenout jedno – sám Jirous byl silně alergický na to, pokud jej někdo označoval za bojovníka naši svobodu, za lidská práva, a děkoval mu za to, co vykonal pro náš národ. S rázností sobě vlastní odpovídal: „Já jsem bojoval sám za sebe a nebojoval jsem za žádný vaše lidský práva, každej si musí bojovat za svý práva. Seru vám na vaši svobodu, já jsem bojoval za tu svoji.“ A měl pravdu, protože pokud se o ni člověk nepřičiní sám, vlastně si ji nezaslouží.

Svoboda byla důležitá i pro druhou generaci undergroundu, pro „Jirousovy děti“. Jak mi řekl Filip Topol, „underground je podle mě životní styl, ve kterém může být i netvůrčí člověk. Je to postoj, velice subjektivní, jedince ke svému okolí a ke světu. A název sám o sobě vyjadřuje to dobrovolné podzemí – jestli se totiž někdo nutí do undergroundu, jako někam zalézt, tak to je mi spíš líto toho člověka. Myslím, že by to vše mělo vznikat z niterné potřeby toho jednoho člověka, vybrat si, schovat se. Já jsem se v undergroundu cítil moc fajn a vyhovuje mi to, mám pocit velké vnitřní svobody. A také takové té osobní imunity tou dobrovolností sejít dolů, protože mám čisté svědomí a pokud tam někdo za mnou bude chtít a přesvědčovat mě, že to je nesmysl, že takhle zalézat do ulity nesmím, že jsem veřejně činný a mám se vyslovovat k určitým otázkám a tak dál, tak řeknu, že já v té ulitě dejme tomu jsem, ale pouze ve svém vnitřním životě. Ale jakmile ucítím, že se na něco zlobím nebo něco na mě, něco mě týrá nebo mám kvůli něčemu potřebu něco říct, tak to samozřejmě udělám, ale to je právě ta svoboda, že nejsem ničím vázanej. Jsem tady, tak bych to měl udělat. Svoboda v tom, že se nenechám od někoho dokopat k něčemu, co bych z nějakého vnitřního přesvědčení udělat. A underground, tak jak ho vnímám, je svoboda.“

Popisovat zde všechny aktivity, které tehdy v našem undergroundu vznikaly by zabralo hodně místa, spíše jen obecně: všechny měly společného jmenovatele, již zmiňovanou svobodu, a to nejen tvořit podle svých představ, muziku, literaturu, malování, ale i podle svých představ žít. Vydávaly se samizdaty, sborníky poesie, vycházelo Vokno, pořádaly se koncerty, především na soukromých chalupách, „barácích“, jak se říkalo. Nebylo jich málo, ovšem estébáci jich bohužel řadu zlikvidovali, podpálili, nařídili vyvlastnit, zdemolovat.

Bylo toho málo, co underground podnikal? Rozhodně ne, a režim to moc dobře cítil. A proč nepřipomenout Burroughsovu větu o tom, že stačí jedna součástka, která nezapadne a může pokazit celý stroj. Zajímavé ovšem je, že ač tohle všechno vnímaly mocenské struktury jako politickou záležitost, jako „politický odboj“, Jirous, a nejen on, ale i třeba Mejla Hlavsa to mnohokrát zdůrazňoval, sám underground, eventuelně Plastici, že se o politiku nestaral. Chtěli si prostě žít po svém, dělat si své věci...

„My jsme nikdy nebyli disidenti, nikdy jsme nechtěli bejt politici,“ řekl mi Jirous v roce 1998, „my jsme jenom chtěli žít paralelně. Proto jsem razil ten termín druhá kultura. Říkal jsem, nechte nás žít, po svém, my se nikam necpeme, nechceme zbohatnout, budeme se živit uklízením, topením nebo čímkoliv, ale nevšímejte si nás a my vás taky necháme na pokoji. My jsme nedělali žádnej odboj proti někomu.“

Ovšem v podmínkách bolševické totality je i toto podezřelé, a tak se z undergroundu stalo politikum. Jinak to ale, a Jirous si to jistě uvědomoval, ani dopadnout nemohlo. A signifikantní jistě je, že právě z řad undergroundu pocházelo  mnoho signatářů Charty 77, a stejně tak je signifikantní, že právě underground to odnášel daleko víc než pražští intelektuálové – čímž nijak nesnižuji jejich zásluhy, jen konstatuji. A ještě něco: stejně tak je signifikantní, že po listopadu se underground, až na pár výjimek, nebil v prsa a nežádal si metály, ani teplá místečka. To čekalo na jiné...    

Po listopadu – u jehož kořenů stál zcela jistě i náš underground – se něco samozřejmě změnilo, jak ale bylo řečeno na samém úvodu, podmínky pro „přechod do podzemí“, tentokráte naštěstí opět spíše v přeneseném slova smyslu, trvají. A je zajímavé srovnat Jirousova slova z roku 1998 a 2009 – sám mi totiž při natáčení své 13. komnaty řekl, že v boji s tímto novým režimem, novými tlaky médií, konzumu a reklamy, vlastně prohrál. Což ovšem není nějaká kapitulace, pouze konstatování. Koneckonců, on si svůj zápas o osobní svobodu vybojoval, a se ctí. Nyní ať bojují další, mladší...

Jak říká teoretik Martin Machovec, inspiraci rozhodně mají: „Osobně považuji za jednu z nejcennějších věcí to, že ty původní undergroundové věci mohly inspirovat k tomu, aby lidé nepropadali zoufalství, když nemají nebo nenacházejí uplatnění, že je vždycky možné nějakým způsobem žít v menším společenství a člověk nemusí nutně usilovat o to, aby začal dělat kariéru v té či oné oblasti umění, literatury nebo jakékoliv jiné činnosti a může vidět, že existuje i jiný, v uvozovkách alternativní způsob tvorby, anebo nakonec i existence.“

Rozhovor s Ivanem Martinem Jirousem, 1998
(úryvek, původně pro dokument ČT2 Alternativní kultura)

Jak vznikl underground?
To já jsem si ho vymyslel, český underground. Od setkání s kapelou Primitives Group jsem začal vidět stopy toho, co bylo v Americe, tady to ovšem bylo takový rozplizlý, stopový. Ale tím, že jsem jim řekl, že jsou vlastně underground, jsem sem to slovo přenes. Začali jsme se skládat, je to v podstatě indiánský, kmenový přístup, jako byly pouliční gangy. My jsme ovšem byli nenásilní. Nicméně, když bojuješ proti moci sám, tak stokrát nic umoří i tebe, když je těch oslů ale sto, tak se lze umořit o něco méně. Prostě jsme se začali sdružovat do tlup a ty tlupy se postupně spojovaly, a časem jsme už byli tak mohutní, taky nás poté zavřeli, poněvadž bolševik pochopil, že už jsme pro ně nebezpečný. Bohužel pro ně nás ale zavřeli o rok pozdějc, to už jsme měli velké zázemí, já jsem se stačil skamarádit s Vaškem Havlem, seznámili jsme se s Jirkou Němcem a jeho ženou Danou, čímž se to vše propojilo s těmi intelektuálními kruhy. Však jsem se jednou u výslechu estébákům smál, kdybyste nás zavřeli před dvěma a půl lety, stačilo by dvacet kousků a pes by po nás neštěk, žádnej underground by nebyl. Ale dneska si nás zavírejte jak chcete, protože jak říkal Tonda Zápotocký, vstanou noví bojovníci, prostě za každýho už je náhrada. Zkrátka jste to posrali...

Jak bys tedy definoval pojem underground?
Underground je společenství lidí, kteří jsou z morálních důvodů, tím ale myslím duchovní morálku, ne to, když přeřízneš třeba sousedku, z morálních důvodů v absolutním odporu vůči vládnoucí establišmenťácký kultuře. Čili, v absolutním odporu vůči middle class. Středním vrstvám. Undergrounďáci jsou lidé, kteří jsou schopni se stýkat se super high society anebo s absolutním póvlem, protože jak tam nahoře, tak dole můžeš najít fantastický lidi. A fantastická setkání. Je to asi jako s ginem, ten pije póvl a super špičky, middle class gin nepije – protože ti totiž smrdí z huby, nemůžeš předstírat, že ho nepiješ. A jak ten póvl, tak špičky na tohle kašlou.

V roce 1976 jsi napsal Zprávu o třetím hudebním obrození. Jak ji vidíš dnes?
Podle mě je to jeden z klíčových textů téhle kultury. A když mi někdo s takovým tím soucitným podtextem říká, ty vole, osm a půl roku kriminálu, to muselo bejt hrozný, tak na to já jenom říkám, hele, já si vedu klasický podvojný účetnictví, má dáti a dal. A na jedný straně je těch osm a půl roku vězení, na té druhé ale tisíce zkažených lidí. Vždyť já těm bolševikům zkazil dvě generace mladých lidí, a teď už kazím třetí.

Jak vnímáš všechny ty mladé lidi, které jsi podle vlastních slov zkazil?
Je to generace undergroundu. Vážím si jich, protože my jsme byli do undergroundu, respektive do druhé kultury zahnáni. Já jsem uzavřel nesčetně kompromisů, ale jednoho dne se octneš v situaci, jak stojíš zády ke zdi a už nelze uhnout, můžeš jít jenom dopředu. Prostě, můžeš si nechat srát na hlavu, pak jdeš pod pumpu a spláchneš to, ale když ti tam serou už po patnáctý, tak si řekneš – a dost, mně už na hlavu nikdo srát nebude. A je jedno, jestli je to napotřetí nebo napopatnáctý, někdo to nesnese ani jednou a už je v lochu.

Jistě, ale co ty „vaše děti“?
Vážím si jich proto, že v jistém slova smyslu byli statečnější, oni šli do undergroundu rovnou, oni se nepokusili udělat jediný kompromis, neposílali svoje básničky do Mladýho světa nebo do nějakých těch debilních časopisů, kde se tisknou nějaký prvobásně. Jasně, že lidi jako Petr Placák nebo Jáchym a Filip Topolové si nás strašně vážili a doufám, že v nás měli příklad, že lze dělat kulturu, aniž by člověk dělal nějaké úlitby režimu.

Vznikl vedle tvé Zprávy ještě nějaký jiný zásadní text undergroundu?
Samozřejmě, naprosto nesporně jsou to Bondyho Invalidní sourozenci – tenhle text mohl totiž napsat až po setkání s námi, a víceméně tam formuloval to, jak jsme žili, a oba texty jsou rozhodující pro tu fázi vědomého formulování a uvědomování si toho, co je underground.

Vedle undergroundových kapel jako byli Plastici nebo DG 307 existovaly ještě takzvané alternativní kapely, sdružené především kolem Jazzové sekce, přičemž podobně jako byli vůdčí kapelou undergroundu PPU, mezi alternativními kapelami to byly různé Chadimovy projekty. Jak jsi se na tyhle alternativní  kapely díval?
Já jsem měl polemiku s Mikolášem Chadimou, který mi ve Vokně tvrdě vytknul, že jsem ve svém psaní sledoval jenom underground a že jsem na tu alternativní kulturu v 80. letech sral. Odpověděl jsem mu, že jsem řadu těch lidí znal ještě předtím, než nás pozavírali nebo nám úplně znemožnili vystupovat. Pak si ale nemohli dovolit další represe, tak je se zaťatejma zubama jakžtakž trpěli. A také jsem mu ale napsal, že z Valdic se ta alternativní kultura sleduje dost těžce, protože já jsem ty 80. léta prakticky celý proseděl.

Existuje vůbec ještě něco jako underground?
Samozřejmě. V každé rozvinuté civilizaci bude vždy underground existovat, protože vždycky budou existovat lidi, kteří jsou na okraji z toho důvodu, že se nechtějí podílet, abych použil slova svého bývalého guru Egona Bondyho, na všeobecném oblbování. A druhý důvod je ten, že když posloucháš politiky a ty jejich slova o morálce, tak se ti chce blejt.    

*******

Josef Rauvolf, překladatel a publicista. Překládá hlavně Williama Burroughse, další překlady: Allen Ginsberg, Jack Kerouac, William Gibson, Hubert Selby... Podílel se na mnohadílném cyklu Alternativní kultura (ČT2), spolupracuje se stanicí Vltava.

Ivan Martin Jirous, básník, teoretik umění. Známý především jakožto otec našeho undergroundu, dlouholetý umělecký vedoucí Plastic People of the Universe. Vydal řadu básnických sbírek, nejznámější je Magorovy labutí písně. Držitel řady ocenění. Za svou nezávislou činnost si odseděl přes osm let. Zemřel v roce 2011.

Text byl napsán pro Kmeny 0, Bigg Boss 2014