Tomuto tématu se věnuje jeden z dokumentárních filmů neziskové společnosti Post Bellum, který vytvořili dokumentaristé archivu Paměť národa. Snímek s názvem Zakázané varhany vznikl v rámci projektu Paměť umělců města Ostravy, který město finančně podpořilo. Autoři ho sestříhali z výpovědí několika umělců spojených s Ostravou, kteří mají osobní zkušenosti s potíráním náboženství za totality.

V lůně dělnické třídy musely varhany mlčet

Název Zakázané varhany vychází z faktu, že v Ostravě se prakticky nesměly provádět varhanní koncerty a bylo také velice těžké prosadit uvádění hudby s náboženskou tématikou. V dokumentu na to vzpomíná skladatel, sbormistr a pedagog Milan Báchorek, který po pádu komunismu roky řídil ostravskou konzervatoř. „Ostrava byla příznačná tím, že tady byl režim trochu přísnější. Zatímco třeba v Olomouci se pravidelně konaly varhanní festivaly s duchovní náplní, v Ostravě, v lůně dělnické třídy, se nic takového dít nemohlo,“ vzpomínal osmdesátiletý Báchorek.

Problém byl se všemi náboženskými náměty. Hlavně z tohoto důvodu se podle něj nehrála hudba Bohuslava Martinů. „Třeba Leoš Janáček měl v našem kraji jistou výhodu, protože pochází odtud.“ V obsáhlém rozhovoru, který s Báchorkem, podobně jako s téměř dvaceti umělci z regionu natočili v ostravském studiu dokumentaristé Paměti národa, vyprávěl příhodu dirigenta Otakara Trhlíka z počátku šedesátých let.

Trhlík nastudoval s Janáčkovou filharmonií oratorium Arthura Honeggera Král David, ale nakonec ho nesměl před publikem provést. „V den generálky byl zavolán do sídla komunistické strany, kde mu byl koncert zakázán. Řekli mu, že prostě bude nemocný a nechali ho odvést sanitkou do nemocnice,“ vyprávěl. Tuto historku potvrdil i ředitel Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka Jaromír Javůrek, který Honeggerova Krále Davida zařadil na festivalový program. V roce 2019 zazněla tato skladba v Ostravě poprvé.

Kvůli náboženství jsem byla černá ovce

Herečka Marie Pištěková, která se roku 1955 narodila v Ostravě a vyrostla v katolické rodině, poznala už v dětství, že neskrývané náboženské přesvědčení znamenalo v komunistické společnosti černý puntík. „Maminka chodila do kostela každý den. Mě ani mé sestry nepřihlásila do Pionýra, ale do náboženství. Ředitel školy jí řekl, že se tedy musí smířit s tím, že nebudeme studovat na vysoké škole,“ vyprávěla. V kolektivu dětí si dlouho připadala jako černá ovce. „Nikdo se mnou nechtěl sedět v lavici. Spolužáci mi dávali na židli špendlíky, nebo mi ji pomazali něčím, abych se umazala. Mou sestru dokonce tloukli. Byli jako inkvizice.“

Inkvizice vynesla v roce 1431 ortel smrti upálením nad francouzskou hrdinkou Janou z Arku, o které Marie Pištěková jako studentka herectví napsala hru Poslední noc Johanky z  Arcu. V osmdesátých letech ji hrála jako divadlo pro jednoho herce po celém Československu. Protože v ní vyznávala víru v Boha, až na pár výjimek, kdy se dostala na oficiální pódia, hrála Johanku na ilegálních představeních pro křesťanské, ale také disidentské komunity. Ve svobodných poměrech se se svou hrou prosadila ve Francii, kam se přestěhovala. V Bretani si založila vlastní divadlo.

Svědectví Gagarina jako důkaz

„Gagarin vyletěl do vesmíru a žádného pánbíčka tam neviděl,“ to byl argument mnoha ostravských učitelek, když se jim dostal do rukou žák vychovávaný ke křesťanství. Přesně to slyšel na základní škole v Ostravě-Hrabůvce Daniel Balabán. Tento významný malíř pochází z evangelické rodiny, která se svou víru netajila a návštěvy bohoslužeb pro ni byly důležitější než přízeň režimu.  

„V Boha, hastrmana a na čarodějnice moderní člověk přece nevěří,“ vzpomínal na další argumenty učitelů, kteří se zavázali vychovávat děti v duchu marxismu-leninismu. I když byl velice nadaný, trvalo řadu let, než byl přijat na výtvarnou akademii v Praze. Jeho kádrový profil zhoršil také strýc Milan Balabán, který podepsal prohlášení Charta 77.

V dokumentu Paměti národa Zakázané varhany vystupuje také teolog, judaista, zakladatel a dirigent mezinárodně oceňovaného sboru Adash Tomáš Novotný. „Přišel jsem do Ostravy z Plzně, kde mě estébáci velice hlídali. Myslel jsem si, že v Ostravě je dohled volnější. Po pádu režimu jsem se ovšem dozvěděl, že i v Ostravě proti mně dělali speciální sledovací akci, a že jsem měl ve sboru informátory.“

Rozhovory s umělci z Ostravy najdou zájemci na archivu pametnaroda.cz. Ti, kteří chtějí podpořit dokumentační práci společnosti Post Bellum, se mohou zaregistrovat jako členové Klubu Paměti národa na www.postbellum.cz.