„Začala už tady gentrifikace?“ To je typická otázka, jakou dostávám, když ve Varšavě vyprávím skupinám turistů o proměnách, jimiž během relativně krátké doby prošlo toto patrně válkou nejpoznamenanější místo v celém městě. A vždycky se diví mé záporné odpovědi.
Když strávíte v Muranowě trochu času, nelze si nevšimnout, že čtvrť nemá nic společného se slzavou pohádkou o ztraceném židovském městečku, kterou turistům servírují v židovských čtvrtích jiných měst, a jako přílohu jim k tomu podávají rekonstruované domy, z nichž kdysi nacisti vyhnali jejich obyvatele, košer restaurace a kavárny ve stylu předválečné bohémy (nejlepším takovým případem je krakovská Kazimierz). Existence ghetta a dvě proběhlá povstání, v jejichž důsledku zbylo z varšavské Severní čtvrti jen prázdné místo na mapě, by věrohodnost takového vyprávění poněkud snižovaly. Zdá se, že Muranów si tak trochu z nutnosti našel vlastní atypickou cestu, na níž organizace zaměřené na poznávání židovských dějin a kultury mohou koexistují s obytnou čtvrtí, aniž by ji proměňovaly v přelud něčeho, čím nikdy reálně nebyla.
Velký podíl na těchto proměnách mělo vedení městské části Śródmieście, které se v roce 2011 rozhodlo na kulturně skomírajícím sídlišti v centru Varšavy otestovat nový projekt nazvaný „Prostor pro kulturu“. Výchozí předpoklad byl, že když se městské prostory, které už řadu let zejí prázdnotou, pronajmou za nekomerční nájmy neziskovým organizacím, jejich aktivity trochu rozčeří vody ospalé čtvrti. Přestože koncepce Muranowa počítala s tím, že sídliště bude uspokojovat všechny potřeby svých obyvatel, měl doposud spíš pověst noclehárny, kde bydlí převážně starší lidé, kteří o typicky městské atrakce nejeví zájem.
Díky projektu iniciovanému úředníky městské části se tak v obloukové budově v Andersově ulici 13 vyrojila nová sdružení. Patřilo k nim také nově založené společensko-kulturní sdružení Stanice Muranów, k němuž náležím i já a jehož cílem je integrovat zdejší obyvatele, obrátit jejich pozornost k židovské identitě tohoto místa, propojit předválečné a poválečné dějinné příběhy Muranowa, ale také překonat stereotyp „místa po ghettu“ a představit tuto oblast ze širší perspektivy.
Vedle Stanice Muranów se do prostor poskytnutých městem nastěhovaly také například galerie, fotografická nadace anebo Centrum jidiš kultury. Zejména poslední zmíněná organizace si zaslouží zvláštní pozornost, neboť právě díky ní na Muranowě opět den co den zaznívá jazyk, jímž kdysi hovořila většina židovských obyvatel čtvrti. Centrum nabízí kurzy jazyka jidiš a realizuje různé projekty související s židovským Muranowem. V létě pořádají seminář, na který se sjíždějí lidé z celého světa, aby se spolu pobavili v jidiš, prohloubili si znalosti kultury spjaté s tímto jazykem a podělili se o své zkušenosti. Na dvoře „okouhláku“,  jak prostoru před obloukovým domem přezdívají místní, začal pulzovat život a vznikl zde jakýsi kulturní uzel. K již fungujícím organizacím se každou chvíli připojí nějaká další. V minulosti byly přitom neziskové organizace na Muranowě zastoupeny pouze Sdružením Nové horizonty a Kinem Muranów, které každoročně pořádají filmovou přehlídku Židovské motivy. Kino se nachází poblíž vchodu do stanice metra, díky čemuž snáze oslovovalo zájemce z celé Varšavy. Ti však po projekcích filmů odjížděli pryč, do atraktivnějších částí centra. V Muranově totiž viděli jen pustinu – paneláky.
Ty první z trosek nasbíraných na místě byly postaveny podle projektu Bohdana Lacherta ještě ve funkcionalistickém stylu, později zde rostly socrealistické paláce a následně panelové stavby. Bydlí v nich přibližně 40 tisíc lidí, což asi nejsnáze vysvětluje, proč se Muranów neproměnil v turistický skanzen, třebaže se mezitím stal povinným turistickým cílem návštěvníků Varšavy. Ať už se zde bude odehrávat cokoliv, obytná funkce sídliště stále sehrává dominantní roli a poválečné paneláky – přestože v nich byly navrženy i provozovny služeb – nenahrávají nostalgické atmosféře tolik jako předválečné činžáky. Vypadají zkrátka jinak a nemají tu správnou atmosféru.
Nerada bych ale vyvolala dojem, že veškerý židovský život Varšavy se v současnosti stáhl do Muranowa. Najdete jej v celém městě. V Grochowě na druhém Visly například působí Sdružení Szymona Anského, které se odvolává na kibuc, jenž zde kdysi fungoval. V centru zase fungují komunitní centra otevřená členům i nečlenům židovské komunity (to na Chmielné ulici je proslulé nedělními košer snídaněmi Boker Tov).
Zajímavé je také okolí Grzybowského náměstí. Ulice Próżna, kde je k vidění jediný dochovaný úsek předválečné židovské uliční zástavby, se společně s přilehlým náměstím zaplnila hospůdkami a kavárnami a může posloužit jako příklad určitého protikladu Muranowa: je to revitalizovaný a gentrifikovaný prostor, který se odvolává na historii. Nedaleko odsud se v sousedství ortodoxní synagogy Nożykových a košer obchodu nachází i sídlo židovské náboženské obce.
Srdcem a střediskem kulturních aktivit je však nepochybně muzeum Polin, které leží uprostřed Muranowa. Je to největší a nejaktivnější instituce židovské kultury v Polsku, jejíž moderní sídlo na náměstí s pomníkem hrdinů varšavského ghetta denně navštěvují davy turistů. Budova samotná, ověnčená různými cenami, působí jako magnet i na milovníky architektury. Polin integruje další spřízněné aktivity a láká do Muranowa židovské instituce a organizace z celého města. Spolupracuje s nimi a poskytuje jim prostory k pořádání dílen, besed a přednášek. Na druhém konci Muranowa plní podobnou funkci, třebaže v tomto případě odborněji zaměřenou, Židovský historický ústav.
Dnešní tvář Muranowa je důkazem, že synergie různých subjektů skutečně funguje. Bylo potřeba bezmála deset let, aby se tato dějinami krutě poznamenaná oblast, jež připomínala poněkud ztichlé a do sebe obrácené městečko uvnitř velkoměsta, proměnila v místo, kam budete rádi vážit cestu i z daleka. A to nejen na koncert, film nebo vernisáž, ale klidně i na pivo do některé z místních hospůdek, jako jsou například Państwomiasto nebo Jaś i Małgosia. Svou vnitřní výzdobou se dost liší od těch v krakovské Kazimierzi, kde vám naservírují tradiční nadívané husí krky na stole s vyšívaným ubrusem. Pro většinu Varšavanů se židovská kultura v ulicích města zpřítomňuje právě prostřednictvím gastronomie – avšak nikoli v podobě tradičních pokrmů aškenázské kuchyně, nýbrž formou čím dál početnějších restaurací a kiosků s populárním hummusem a jinými izraelskými pochoutkami. Inu, je prostě jiná doba.

Autorka: Beata Chomątowska

Z polštiny přeložili Martin Veselka a Anna Plasová.

Text původně vyšel v rámci přílohy Orientace Lidových novin 17. 3. 2018, zde jej publikujeme ve spolupráci s Polským institutem v Praze a se svolením LN.