Taji, domácí papoušek, se v bytě v centru Teheránu pohyboval volně a občas přitom zakřičel. „Nerada ho nechávám v kleci," říká novinářům Helena Stelmachová. „Nemám ráda věznění."Před skoro osmdesáti lety se paní Stelmachová o věznění, exilu a hledání útočiště leccos dozvěděla na vlastní kůži. Tehdy, v září 1939, napadli Polsko ze západu Němci a Sovětský svaz vzápětí okupoval východ země. 

Rudá armáda deportovala na Sibiř stovky tisíc Poláků a rodina Heleny Stelmachové byla mezi nimi. Jejího otce sovětští vojáci uvěznili a Helena a její matka musely odejít z domova. „Když si pro nás přišli, byla půlnoc," vzpomíná Helena Stelmachová. „Nejdřív nás poslali do kostela a pak na Sibiř. Všechno, co jsme si vzali, byl kufr se starou dekou, pár šperků a rodinné fotografie." Ve svém deníku, který roku 2009 vydala v perštině pod titulem Z Varšavy do Teheránu, vzpomíná na to, jak Poláci na Sibiři každý den umírali – svoje udělalo mrazivé počasí, podvýživa a nemoci. Kvůli špatné výživě prý občas docházelo k tomu, že lidem vypadávaly z úst zuby, když se snažili něco říct...

Celý článek čtěte ZDE