Očista jako spojující prvek
Líčení tzv. třetí československé republiky jako pozoruhodného pokusu o obnovení demokracie, jenž překazil až únorový „komunistický puč“, nedává z mnoha důvodů smysl. Období 1945-48 patří k nejkrvavějším érám českých a československých dějin, s desítkami tisíc mrtvých, s více než třemi miliony vyhnaných a deportovaných a s rozkladem základních principů právního státu.

Během posledních měsíců války a bezprostředně po jejím ukončení nebylo významnějšího českého či slovenského politika, který by nesouhlasil s tím, že naprostá většina německého obyvatelstva obnovovaného státu musí být kolektivně vysídlena a že pohraničí českých zemí musí být osídleno slovanským elementem. Zejména díky textům Edvarda Beneše vnímáme nucené vysídlení Němců dodnes převážně jako článek nezpochybnitelné a nevyhnutelné historické kauzality – jako jedinou možnou reakci na „Mnichov“ a válečné zločiny a zčásti snad i jako odčinění dřívějších forem útlaku na českém národě, až po Bílou horu, kterou v této souvislosti zmiňovali nejen političtí aktéři, ale i legislativa roku 1945… pokračování

Tento text je zkrácenou a mírně upravenou verzí eseje "Myslet odsun", který byl publikován v týdeníku Respekt