Autor, ač nedobrovolně prožil značnou část svého života jako řadový horník OKD, vždy našel způsob, jak se těšit z krásné literatury, divadla a kultury vůbec. Toto celoživotní nastavení je patrné v přirozenosti jeho psaní, v brilantním vykreslení prostředí (na jedné straně téměř idylické momenty spjaté s valašskou přírodou a životem v souladu s ní a na druhé bezmála apokalyptické vize ostravsko-karvinských hutí a dolů, kde je lidská existence redukována na pouhé přežívání), tak ve velmi přesvědčivém popisu jednotlivých postav (krevnatých horníků, chlapů zlákaných vidinou výdělku, režimních prominentů, idealistických disidentů, přesvědčených estébáků, drobných prospěchářů, i těch, kteří chtěli jen normálně žít) jejich postojů, motivací a osudů. Síla románu je nepochybně v jeho autentičnosti, skutečné i smyšlené příběhy věrně zachycují absurditu let pod diktátem komunistické strany, krutost, beznaděj, i „jen“ ubíjející stereotypní každodennost. Nikdy však nechybí naděje.   

Ukázka z textu románu:
Nebe nad Ostravou bylo osvětlené odpichem vysoké pece. Vlak vjel mezi tovární objekty oceláren Nové huti Klementa Gottwalda. Žhavá struska stékající po úbočích haldy vypadala jako proudy lávy na úbočích sopky. Navzdory zavřeným oknům a dveřím vlaku udeřil všechny cestující do nosu palčivý zápach táhnoucí se od hutí a hald a  zamořující vzduch.
Vlak zastavil ve stanici Ostrava-Střed. Ve oknech nádražní budovy se odrážely plameny z obřích hořáků koksárenského plynu hořícího za ohradou sousedící vysoké pece  Vítkovických železáren Klementa Gottwalda.
Jako v pekle, pomyslel si František, když vystoupil z vagónu na perón pokrytý vrstvou černého prachu. Přešel ulici před nádražím, a po úzkém chodníčku vyšlapaném v travnatém břehu vyšplhal na prostranství Ústředního autobusového nádraží.
Zase jeden lidmi vytvořený chodníček, pomyslel si. Proč se staví cesty, které lidé nechtějí? Proč se raději nenechá chvíli čas na to, aby si lidé sami vyšlapali chodníčky, a ty se později nevydláždí? Tolik cest, které nikdo nechce…
Pavel překvapeně vydechl: „Ty vole, kdo tohle všechno vymyslel?“

Ladislav Vrchovský
Narodil se 25. června 1948 v Českých Budějovicích. Od raného dětství do patnácti vyrůstal na Valašsku, nedaleko Vsetína, kam se rodiče museli přestěhovat poté, co se po roce 1948 jeho otec dostal do nemilosti komunistického režimu. V patnácti letech odešel na Ostravsko. Pro veřejný odpor proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 do Československa v letech 1969 až 1989 pracoval nechtěně jako horník v dolech OKR. V listopadu 1989 se stal předsedou stávkového výboru v OKD. V roce 1990  byl zvolen poslancem Federálního shromáždění za OF. V letech 1990 až 1992 byl členem nejužšího vedení Občanského fóra, následně byl členem předsednictva Občanského hnutí a později Strany zelených. V letech 1992 až 2005 pracoval jako  redaktor v regionálním tisku, vedoucí redakce kultury,  programový náměstek ředitele televizního studia televize Kabel plus. V současnosti působí jako publicista a divadelní kritik. Spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí.  Podílí se na činnosti internetového kulturního deníku www.Ostravan.cz

Knihu můžete zakoupit na stránkách nakladatelsví CDK