Janukovyči, děti nám mlátit nebudeš!!!

Krize na Ukrajině je už rok centrem pozornosti světových médií. Pro mnohé bude zřejmě překvapením, že velmi dobrý přehled o situaci v této těžce zkoušené zemi má i Vladimír Hulín ze Mšena u Mělníka - podnikatel v oboru výroby a prodeje stanů (FAM a TENT WOOD), topných koberců (TERKO-CZ). Zabývá se však i distribucí Turistických známek  na Ukrajině a dovozem map, atlasů a knih z Ukrajiny, ale i Moldavska, Gruzie apod. Nyní přinášíme 1. část rozhovoru, který se netýká jen aktuální politické situace.

Jak jste navázal kontakty na Ukrajinu a začal tam jezdit?
Zaměstnávali jsme tady ve Mšeně mnoho let Ukrajince – dělníky v dřevovýrobě a švadleny pro výrobu stanů. Bylo to několik desítek lidí. A ti mě každou chvíli zvali: „Přijeďte se podívat na Ukrajinu! Nebojte se, je to tam pěkné, stojí to za to!" Většina z nich byla z huculské vesnice Kosivská Poljana, což je v Rachovském rajónu bývalé Podkarpatské Rusi, tam, kde kdysi končilo Československo. Takže vlastně potomci našich někdejších spoluobčanů. Vydal jsem se tam na podzim 2006. Ta země mi učarovala mimo jiného z toho důvodu, protože jsem tam našel částečně to, co jsem ztratil ze svého dětství, kdy jsem každé prázdniny ve slovenských horách pásával krávy. Někdy po roce 1973 Slovensko ztratilo svou někdejší tvář, kdy poslední JRD, která vznikla, rozorala meze a najednou zmizely proužky polí, zmizely krávy zapřažené do žebřiňáků, zmizely husy, stala se z toho jakási industriální krajina. To, co jsem myslel, že už není, tak to jsem našel o pár set kilometrů dál.

Narazil jste na Ukrajině na nějaké stopy a vzpomínky na Československo?
Na spoustu, ale to je na jiný, delší rozhovor. V někdejší Podkarpatské Rusi je například řada lidí ráda, když můžou mluvit česky. I teď naposledy se mi třeba stala taková drobnost. V jednom servisu v Mukačevu mi opravili výfuk a nepočítali mi práci. Mechanik mi to vysvětlil takto: „Já miluju Prahu. Žil jsem několik let v Podolí a strašně se mi tam líbilo. A tak jsem šťastný, že si tady u nás někdo z Čech nechá opravovat auto."

Ve Vaší pracovně kromě koberečků vidím také turistické známky, knihy a mapy. To také vozíte na Ukrajinu?
Při svých cestách po Ukrajině jsem zjistil, že tam nemají dřevěné turistické známky, které jsou u nás rozšířené. Tak jsem se domluvil s vedením turistických známek v Rýmařově, kde je centrum pro celou Evropu. Šéfové se se mnou v roce 2007 vydali na Ukrajinu. Po týdnu mi v Užhorodě na kapotu auta dali smlouvu, kterou jsme podepsali. Od té doby se tam odvezly desítky tisíc známek. Ukrajina se záhy stala z patnácti evropských zemí třetí zemí v počtu prodejních míst, kterých je teď zhruba 300. Pokud jde o mapy a knihy – před osmi lety u nás skoro nic o Ukrajině nebylo k dostání. Tak jsem se podíval po mapách v Kyjevě a jinde po různých nakladatelstvích na Ukrajině a zjistil jsem, že je možné je tam celkem rozumně nakupovat a tady je prodávat. A tak mám teď největší e-shop s ukrajinskými mapami, atlasy a literaturou. Můžete si například koupit Švejka v ukrajinštině, nebo reprinty z časů Podkarpatské Rusi, které se teď opět tisknou v Užhorodě.

Kde všude se prodávají ty turistické známky, pouze na Západní Ukrajině nebo třeba i dále, až v Doněcku?
Prodávají se zejména na západě, což má několik důvodů. Jednak je to blízko, jednak taková ta kultura turistiky a obecně kultura je vyšší na západě než na východě. Největší podíl je ve Lvovské oblasti a v Zakarpatí. Ale nějaké známky máme i na východě, například v Záporožské oblasti. Naše známky jsou i na Krymu, s jejich prodejem je to teď ale samozřejmě mrtvé – o turistu tam díky ruské okupaci nezavadíte. V Doněcké a Luhanské oblasti, tedy tam, kde teď Ukrajina bojuje s Ruskem, aktuálně žádnou známku nemáme.

Zaujalo mě, že v době ukrajinské krize jste veřejně za vaši firmu Terko, která dodává topné koberečky do kostelů, vyhlásil embargo na veškerý ruský materiál a přerušil jste veškeré obchodní kontakty s pravoslavnými církvemi a farnostmi, které jsou svázány s Moskevským patriarchátem. Proč?
Když na Majdanu poprvé tvrdě zasáhly policejní jednotky proti demonstrantům, tak se lidé utíkali schovat do klášterů. Mychailivský klášter, který patří pod Kyjevský patriarchát, otevřel svoje brány a zřídil tam provizorní nemocnici a také útočiště pro žurnalisty, kteří byli také mláceni Berkutem. Oproti tomu Kyjevsko-pečerská lávra, což je největší klášter na území Ukrajiny, který ale spadá pod Moskevský patriarchát, svoje brány pro zbité demonstranty, kteří zde hledali pomoc, zavřela. Toto je ale jen jeden z důvodů. Tím hlavním je to, že cerkve Moskevského patriarchátu působící na území jakéhokoliv cizího státu, tedy jak Ukrajiny, tak třeba i České republiky, jsou dlouhodobě pátou kolonou Putinovského Ruska.

Jaká je víra Ukrajinců?
Řekl bych, že jsou věřící obdobně jako Poláci nebo Slováci, tedy – dávají to ostentativně najevo, ale v běžném životě desatero moc nedodržují. Kdyby se ve svém životě řídili zásadou „Nečiň jinému to, co nechceš, aby jiní činili tobě“, nemuseli by ani chodit ke zpovědi. Domnívám se, že ve výsledku není vůbec žádný rozdíl mezi věřícím Polskem, Ukrajinou, či Slovenskem a nevěřícími českými zeměmi. Protože počet vražd, počet krádeží, počet dopravních přestupků rozhodně v Čechách – nevěřících – není vyšší než v těchto věřících zemích. Z toho pro mě vyplývá, že to, že jsou lidé věřící, vůbec neznamená, že jsou lepší. Nicméně, když už mluvím o zločinnosti – dost lidí se mě ptá, zda se na Ukrajině nebojím. Ne, opravdu se nebojím. Co se týče krádeží, je jich tam méně, než např. Španělsku. Tam mě okradli několikrát, na Ukrajině nikdy. Strávil jsem na cestách po Ukrajině už cca tři čtvrtě roku, projel desítky tisíc kilometrů a nikdy jsem neměl žádný pocit ohrožení.

Čím si vysvětlujete, že se Ukrajinci nesmířili s tím, že prezident Janukovyč nepodepsal asociační dohodu?
Když jsem se už před lety občas na Ukrajině zmínil,  že se těším na to, až bude Ukrajina v EU, setkal jsem se s odmítavými reakcemi. I intelektuálové, i lidi, kteří neměli rádi Janukovyče a byli svým způsobem proevropští, nechtěli slyšet o tom, že by měli jít do Unie. Prostě pro ně Unie bylo něco jako až moc. Až moc demokracie nebo až moc Západu. Vlastně to bylo pro ně neznámé. A NATO? I mladí lidé, kterým je třicet, se ještě učili o tom, že NATO je naprosté zlo, úplné peklo. Mnozí z nich mi říkali, že se jako děti modlili každý večer, aby byl mír. Protože jim každý den ve škole říkali, že tady je nějaký Západ, nějaké NATO, které chce vtrhnout na území Sovětského svazu a všechny je tam vyvraždit. K postupné změně došlo, když po Oranžové revoluci to Juščenko spolu s Julií Tymošenkovou všechno pohřbili, protože se začali hádat a poslali to někam do kopru. Díky tomu se k moci dostal Janukovyč, protože lidi byli naštvaní na tyto dva. I přesto, že lidé věděli, že Janukovyč je darebák, který byl to šéf mafiánů v Doněcké oblasti. Stal se prezidentem a postupně rozkrádal Ukrajinu. Běžná praxe byla ta, že Janukovyčovi lidé přišli do nějaké firmy, která dobře fungovala a řekli: „Tady máte papír, pane majiteli, podepište nám, že jste nám firmu daroval nebo prodal. Když nám to nepodepíšete, tak už neuvidíte děti." A podobně. A takto těch firem Janukovyč ukradl za poslední roky, co se dostal k moci, tisíce. A jela v tom celá jeho rodina, se zjevnou podporou Ruska. I ti Ukrajinci, kteří s tím původně nepočítali, považovali nakonec v roce 2013, když jsem s nimi o tom mluvil, vstup do Unie za jedinou záchranu. Když jsem byl koncem října 2013 na Ukrajině a viděl velké množství billboardů Strany regionů, která ostře útočila proti Unii, tak jsem si říkal: „Jó, ať si kecají, stejně to Janukovyč podepíše.“ Lidé si říkali: „Ještě to chvíli vydržíme, on to podepíše a konečně přijde někdo z té Evropy a začne se tady něco měnit." A najednou se dozvěděli týden  před plánovaným podpisem, že to nebude. Jeden z ukrajinských oblíbených redaktorů obratem napsal na Facebook, že komu se to nelíbí, ať přijde v osm hodin večer na Majdan. Na začátku přišlo několik tisíc lidí. A bylo jich tam postupně víc. A potom přišlo to rozehnání 30. listopadu, kdy podobně jako u nás při sametové revoluci přišly zmlácené děti domů a rodiče řekli: „No, Janukovyči, děti nám mlátit nebudeš." A najednou se tam objevili rodiče. A taky nezaměstnaní. Když jste bez práce a vidíte, že to nejspíš půjde ještě víc do háje, no tak prostě jdete demonstrovat a budete tam dělat vše pro to, abyste sobě zajistil práci a dětem to, že můžou jít studovat třeba do Barcelony.

Kdo chce prožít atmosféru listopadu 1989, ať jede na Ukrajinu (2. část rozhovoru)

Je rozdíl v politickém myšlení mezi západem a východem Ukrajiny?
Určitě  je. Na východě jsou doly a na to navazující továrny, je to bohatší oblast. Západ Ukrajiny je o něco chudší. Na východě se jim žilo o něco lépe a neměli takový důvod protestovat. A proto taky na východě je půda pro to, aby tam mohla proruská propaganda působit více než na západě. A ona působí – stejně, jako kdysi v Sudetech ta Henleinova. Například -  Lvov a Lvovská oblast je co se týká názorů a celkového rozhledu Evropa. To samé Černivce. Je vidět, kde bylo po dlouhou dobu Rakousko, případně Polsko. Poměr k Evropě je zde daleko bližší než na východě, který byl po dlouhou dobu součástí Ruska. Jednoznačně západ daleko víc podporuje Porošenka. Podle mého názoru ale i na východě podpora Porošenka přesahuje 50%.

Zmiňoval jste západní Ukrajinu, Lvov, Černivce, které byly součástí rakousko-uherské monarchie. Najdou se tam nějaké významné české stopy?
Určitě nejzajímavější českou stopou je bývalá rezidence bukovinských metropolitů v Černivcích, kterou postavil Josef Hlávka. Dnes je to ukrajinská univerzita. Stavěl ji souběžně se zemskou porodnicí v Praze U Apolináře. Kdo to zná, tak ví, je to stavba z pálených cihel jakoby anglického stylu. Tak ve stejném stylu, ale daleko větší a o hodně krásnější je ta stavba na Ukrajině. Je to doslova stavitelská perla, která byla nedávno zapsána do seznamu UNESCO. A Ukrajina je hrdá, že tato stavba zůstala na jejím území. Nejde jenom o Hlávku. Mnozí znají vodku Nemiroff. Není z Ruska, jak se mnozí domnívají, ale z Ukrajiny. Nemirov je městečko ve střední Ukrajině. Tam v 19. století postavil pozdější  ředitel Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Jiří Stibral elektrárnu, zámek pro místní šlechtičnu a obytnou čtvrť. Musím říct, že obyvatelé Nemirova jsou na ty stavby rovněž náležitě hrdi.Jednou z posledních a zcela konkrétních českých stop je prodej Podkováňského piva hned vedle Majdanu! Obránci barikád se jím ale bohužel posilňovat nemohli, protože po celou dobu protestů pro obránce barikád platil „tzv. suchý zákon“, který byl velmi striktně dodržován.

Ruská propaganda rozšiřovala argumentaci proti Majdanu, že to jsou fašisti, nacisti, stoupenci toho nejhoršího z ukrajinských tradic za druhé světové války, kdy Ukrajinci se podíleli na vyvražďování Poláků, Židů, volyňských Čechů atd. Byli na Majdanu fašisti?
Kdybych to řekl úplně pragmaticky, tak určitě ano. Ale bylo jich tam rozhodně méně než třeba na demonstracích v severních Čechách, nemluvě o demonstracích v Paříži, ve Vídni nebo v Kodani. Protože podle evropského výzkumu se aktuálně k nacionálním stranám na Ukrajině hlásí 2,1 % lidí. Když se podíváme jenom na poslední volby do evropského parlamentu - v Rakousku nacionální strany získaly asi 15 procent, paní Le Penová ve Francii 25 procent. V tomto porovnání je Ukrajina nejméně nacionalistická. A taky je potřeba si vyjasnit, co jsou to fašisti. Z hlediska Rusů je fašista to nejhorší, co si můžete vymyslet. Když chtějí o někom říci to nejhorší, tak řeknou fašista, i když ten člověk třeba s fašismem nemá nic společného. Určitě projevy fašismu nebo nacionalismu na Majdanu byly, ale v naprosté minoritě. Pro zajímavost  - ti nacionalisté se z velké části rekrutují z ultras, z takových těch nejtvrdších bojovníků fotbalových fanoušků. Nakonec z toho vznikl i Pravý sektor (dnes už politická strana) - pravý sektor je označení pravé části stadionu. Je zajímavé, že po událostech na Majdanu se všichni fanoušci fotbalových klubů z celé Ukrajiny dali dohromady a to tak, že vyhlásili absolutní příměří, ve prospěch revoluce. Vůbec proti sobě nebojují a nevystupují a celou dobu podporují hnutí, které se přiklání k Evropě. Ve velkém finančně, materiálně i lidsky podporují ukrajinskou armádu, která bojuje proti ruským agresorům. Snad bych ještě doplnil, že skutečnému významu slova „fašismus“ podle názoru odborníků dnes nejvíce odpovídá Putinův režim v Rusku. To, co se aktuálně v této zemi děje, splňuje encyklopedickou definici tohoto slova v podstatě ve všech bodech. O Ukrajině to nelze říci ani v jednom.

Nakonec nedávné parlamentní volby na Ukrajině ukázaly, že radikály v politice si Ukrajinci nepřejí. Máte nějaké ohlasy od svých ukrajinských známých?
Na přípravu voleb a předvolební kampaň bylo velmi málo času, ale Ukrajinci se i tak nerozhodovali podle předvolebních hesel, ale přesně podle toho, jak se která strana chovala v průběhu Majdanu a v následujících měsících, kdy byla země napadena Ruskem a čelila a nadále čelí obrovským problémům. Volby dopadly tak, jak se očekávalo. S naprostou převahou vyhrály tři proevropské strany, přičemž téměř stejný počet hlasů získaly dvě strany vedené prezidentem Porošenkem a premiérem Jacenjukem. A rovněž dle očekávání dopadli nacionalisté – Ruskem nejvíce nenáviděný Pravý sektor, prohlašovaný za zdroj všeho zla, získal jen 2% hlasů.

Česká  republika nechtěla a nechce jít příliš do sankcí proti Rusku. Mají smysl tyto sankce? Jaká je vůbec perspektiva ukrajinské ekonomiky? Kdyby třeba Rusko řeklo – my s Vámi přestaneme obchodovat. Není náhodou třeba řešením rozvíjet ekonomiku s Ukrajinou? Vždyť to není zas tak malý stát.
Trošku bych oponoval v tom, že Česká republika nechce sankce. Já bych řekl (a odpovídají tomu i průzkumy), že většina Čechů sankce podporuje, ale vláda – a hlavně prezident Zeman je úplně mimo mísu. Obdobně jako s Tibetem. Absolutně nelze souhlasit s tím, že to, jestli budu mít o jednu bramboru víc k nedělnímu obědu stojí za to, aby někde byla potlačována lidská práva nebo aby silnější země napadla sousední a vraždila jeho lidi. Panu Zemanovi ta brambora možná za to stojí, většině našeho národa ale jistě ne. Je potřeba zavést sankce, je potřeba proti Rusku tvrdě postupovat. Tvrdě, protože je to zlodějský stát, který ukradl kus území. A krádež území se vždy trestala nejtvrdšími tresty. Jak potrestat stát za to, že ukradl jinému státu něco, k čemu se zavázal v roce 1994 v Budapešti, tedy že její celistvost naopak bude chránit před ostatními? Nejlépe takový státní útvar zrušit. Nebyl by to první státní útvar, který by byl takto potrestán sousedními zeměmi za své zločiny. Doufejme jen, že zrušení nebo zásadní přeměna Ruska proběhne bez války, nejlépe vlastními změnami zevnitř. Je zapotřebí, aby se i naši lidé vzpamatovali a pochopili nebezpečí – ono to letecky není zas tak daleko. Rusové nás jednou v roce 1945 osvobodili, ale Američanům to zároveň zakázali. Takže tehdy kvůli Stalinovi padly tisíce obránců Prahy. Ty pomníčky by v Praze vůbec nemusely být. Sice osvobodili, ale za cenu mnoha našich obětí.

Prahu osvobodili přece Vlasovci.
To je další věc, to bychom mohli rozebírat dlouho. Pro mě osobně je hodnota osvobození Prahy Sovětskou armádou, specielně Prahy, téměř nulová. To, že jsem v dětství vyrůstal mezi sovětskými okupačními tanky, které stály před naším domem, o tom už ani mluvit nechci. Ale každopádně Rusové tady mohou být znova. Kdykoliv se jim zlíbí, pokud budeme takhle měkce přistupovat k Rusku, že vlastně je jedno, že obsadili pětinu území Gruzie, že vyvraždili 100 tisíc svých občanů v Čečně - občanů civilistů - prý v rámci boje proti terorismu. A dneska boj proti terorismu vyčítají Ukrajině. Opravdu – pokud budeme vychvalovat Rusko, které je pro celý civilizovaný svět jednoznačným agresorem a zároveň hanobit Ukrajinu, která je naopak zjevnou obětí, hlásat ruské lži tak, jak to dělá pan Zeman a pracovat pro ně propagandisticky, jak to dělá pan Klaus a jiní, tak se můžeme lehce i tady dočkat ruských tanků znovu. A pokud jde o ukrajinskou ekonomiku – Ukrajina byla decimovaná korupcí. Tu korupci tam přiživovalo Rusko, protože potřebovalo mít vedle sebe nefunkční stát. Jestliže bude Ukrajina tvrdě oddělena od Ruska – například koridorem podobným jako je mezi Amerikou a Mexikem – a začneme s ní spolupracovat jako s normální evropskou zemí, tak  já vidím její budoucnost velice dobře. Ukrajina má nejen černozem nebo obrovské nerostné bohatství a moře, ale má hlavně spoustu pracovitých lidí, kteří jsou aktuálně odhodlaní svoji zemi tvrdě bránit a následně ji budovat. Doporučuji každému, kdo by si opět chtěl prožít atmosféru, která u nás byla právě před 25 lety, aby Ukrajinu navštívil – pochopil by velmi dobře, o čem mluvím. Musím říci, že po patnáctiletém vývoji naší firmy FAM byla naprostá většina zaměstnanců Ukrajinci. Ve vedení jednotlivých dílen byli Ukrajinci nebo Ukrajinky, protože pracovali velmi dobře a se zaujetím pro práci. I kolegové, s kterými dnes spolupracuji na Ukrajině, jsou velmi aktivní, činorodí a spolehliví. Ukrajinu vidím pozitivně. Když to řeknu z makroekonomického pohledu, tak jak já to vidím, je to vcelku jednoduché. Jestli může Boeing všechnu svou kabeláž pro letadla vyrábět v Užhorodu, jestli může Nestle vyrábět spoustu potravin na Ukrajině, tak určitě to můžou udělat i jiné fabriky. Dají tam lidem práci, částečně přesunou výrobu tam, budou vyrábět levněji. Ve výsledku budou v Evropě k dispozici levnější výrobky, pokud se budou odtud dovážet. Na Ukrajině naopak může dost lidí z Evropy najít práci při stavbě silnic, metra… a při mnoha dalších věcech, se kterými tam potřebují pomoci. Jen je potřeba to dobře promyslet a zorganizovat. A nebát se. To je všechno. Málokdo dnes už ví, že právě před sto lety, když T. G. Masaryk v Kyjevě založil československou armádu, jen v tomto městě na Dněpru žilo a pracovalo přes 4.000 Čechů, že na Ukrajině byly desítky poboček našich tehdejších nejvýznamnějších firem. Nevidím důvod, proč by to tak nemohlo být znovu.

Naděje tady je.
Určitě. Celou dobu, co Ukrajinu znám, říkám, že ta země patří do Evropy. A jednou v Evropě bude. Nevidím důvod, proč by to tak nemělo být. Lidé se tam budou mít postupně lépe. A naopak Ukrajina má Evropě také určitě co dát.

Mšenský rodák J. L. Píč spolupracoval se zakladatelem ukrajinské archeologie Věnceslavem Chvojkou (3. část rozhovoru)

Smířili se Ukrajinci s anexí Krymu?
Samozřejmě, že ne. Stejně, jako bychom se ani my nesmířili s tím, že by zase hranice Německa byla u Romanovské hájovny, jako tomu bylo za 2. republiky a Protektorátu. Nejhůř to vnímají nejpůvodnější místní obyvatelé, Krymští Tataři, kteří byli v době SSSR z Krymu násilně a za cenu mnoha lidských obětí vystěhováni. V době samostatné Ukrajiny se mohli vrátit zpět a teď proti nim opět Rusko provádí na okupovaném Krymu obdobnou politiku, jako za Stalina. A této anexi a všemu, co z ní vyplývá, Zeman s Klausem tleskají. I proto se v těchto týdnech objevilo smutné prohlášení vůdce Krymských Tatarů pana Mustafa Džemileva na bilboardech po celé České republice, kde připomíná, že za protest proti okupaci Československa byl tři roky v sovětském vězení – a že dnes ho pan prezident Zeman přesvědčuje, aby souhlasil s ruskou okupací Krymu. Posmrtné vyznamenání paní Gorbaněvské - další Rusky vězněné za protest proti okupaci Československa - právě Zemanem - zní Ukrajincům, ale i demokraticky smýšlejícím Rusům, v těchto souvislostech jako výsměch.

Jak jsou vnímány v západní části země boje na Východě v Donbasu a v Luhansku?
Smutně, ale odhodlaně. Neznám rodinu, nebo jedince z desítek přátel, které na západní Ukrajině mám, kteří by finančně, materiálně nebo osobně nějak nepodporovali boje na východě země proti Rusku, nebo raněné vojáky, kteří se vracejí z bojů. Jsou jich plné nemocnice, po celé Ukrajině. Před týdnem mi psala z Mukačeva jedna maminka dvou studentů, která jistě nemá peněz nazbyt, že jela do Lvova do nemocnice odvézt peníze jednomu vojákovi na protézu. O jednu nohu přišel, druhou má také těžce raněnou. Napsala mi doslova, česky, jen bez interpunkce: „Divala jsem se do oci toho kluka Tarasa, ma moc dobre a smutne oci, zadne zlosti tam neni.... Rikal, ze se smiril a musi zit dal. Je mu 30 let, ma rodinu. Rikal, ze se mu moc spatne chodi. A ja jsem ne vydrzela, a rozbrecela jsem se.... moc jsem se snazila, ale ne vyslo to bez slz.“

Počítá se s partyzánskou válkou, konají se na ni přípravy?
Nejen že se s ní počítá, ale ona už na Donbasu i Krymu probíhá. Ukrajinské diverzní skupiny narušují činnost ruských okupačních jednotek, vyhledávají ruské a proruské válečné zločince, které dopravují na území neokupované Ukrajiny, pomáhají s osvobozováním zajatců, zaznamenávají pozice a pohyby okupačních vojsk a předávají informace štábu velení ukrajinské armády. Normální partyzánská válka, za podpory mnoha místních obyvatel. Před pár dny separatisté chytli dva ukrajinské důchodce, pán 84 let, paní 74. Měli v mobilech zabudované speciální SIM karty pro zaměřování pozice. Došli vždy k ruským nebo separatistickým jednotkám, popovídali s nimi… a před odchodem odeslali ukrajinským dělostřelcům signál. Pár minut poté bylo takové místo pod palbou... Zároveň už mnoho měsíců probíhá příprava na domobranu a partyzánskou válku i na zbylém, zejména východním, prozatím nenapadeném území Ukrajiny. Zní to jako z nějakého románu z druhé světové války – je to ale bohužel realita dnešních dnů v zemi, s kterou Evropská unie sousedí.

Zaregistroval jste u svých přátel strach z mocného ruského medvěda?
Mnozí mají samozřejmě strach z války jako takové. Zejména pro ty starší je ale nejstrašnější ta skutečnost, že nepřítel nepřišel ze západu, jak je celý život varovali komunisté, ale z východu. Trochu sarkasticky dodávají, že až teď pochopili, proč socha „Matka Vlast“ stojící v centru Kyjeva na vysokém břehu nad Dněprem, je se svým mečem otočena na východ a ne na západ. Strachem z mocného ruského medvěda se to ale rozhodně nazvat nedá. To, co bylo možné vnímat, bylo nejdříve zděšení z toho, že dostali od „bratra“ ránu nožem do zad, ale následně obrovská zlost a pevně zaťaté pěsti. A potom už jen tvrdá práce, obrovská vlna dobrovolnické činnosti ve prospěch země a armády – jak ze strany prostých lidí, tak i podnikatelů ze všech kruhů, společenských a sportovních organizací apod. Mimochodem – ukrajinská armáda měla na jaře nedostatek bezpilotních letadel pro monitorování pohybu ruských jednotek. Do pomoci armádě se během tříměsíčních letních prázdnin zapojily dětské kluby leteckých modelářů z celé země – a začaly armádě letadla postupně dodávat. Dnes už je situace v této oblasti i díky této aktivitě dětí lepší -  a je možné průkazněji doložit pohyb ruských „zelených mužiků“, kteří během své „dovolené“ „zabloudili“ desítky kilometrů do vnitrozemí sousedního státu.

Připravuje se Ukrajina na zimu, na omezení či úplné zastavení dodávek plynu?
Ano. Magistrát Užhorodu například již začátkem léta oznámil občanům, že na podzim již nebude fungovat centrální vytápění, aby si tedy zařídili lokální topení – elektřinou nebo kamny, nejlépe na dřevo. A tak se i stalo. Je to rozumné, protože centrální rozvody měly obrovské ztráty a při absenci měřících zařízení v domácnostech docházelo k velkému plýtvání. Kyjev centrální rozvod teplé vody a topení zachoval, ale celé léto až do příchodu prvních listopadových mrazíků netekla teplá voda – opět z důvodu úspor. Zároveň se také v nebývalé míře začalo se zateplováním zejména soukromých domů. Sice často v síle 5-10 cm, což je málo, ale je to lepší, než nic. Je ale dobré vědět, že Ukrajina dodávkami z Ruska pokrývá jen menší část své spotřeby – část těží z vlastních zdrojů a již docela zajímavou část spotřeby dostává reverzem např. ze Slovenska.

Jaké jsou reakce na proruské postoje Miloše Zemana a Václava Klause?
Zmiňoval jsem se o raněných. Ještě smutnější je ale vidět pohřby ukrajinských vojáků, které probíhají průběžně po celé Ukrajině. Myslíte si, že po návratu z těch pohřbů rodiny těch mrtvých, jejich spolužáci, přátelé, ženy a děti hoří láskou k Rusku? A myslíte si, že mají pochopení pro lživé propagandistické proruské výroky Zemana a Klause? Je to o to horší, že na Ukrajině má prezident výrazně vyšší pravomoci, je vnímán jako nositel zahraniční politiky a mluvčí národa. Takže běžný Ukrajinec, který si přečte, že Zeman souhlasí s ukradením části Ukrajiny Ruskem a s vraždami, které provádějí ruští vojáci „na dovolené“ mezi jejich rodinami, známými apod. na Donbasu, to vnímá jako obecný názor Čechů. A Češi, kteří se v této době pohybují na Ukrajině, jen velmi těžko svým tamním známým a obchodním partnerům vysvětlují, že Zeman mluví hlavně sám za sebe, respektive za Rusko, a že je bohužel u nás taková forma demokracie, která neumožňuje okamžitě ho zbavit funkce.

Jaké postoje mají z Vašeho pohledu Ukrajinci k Čechům a k České republice?
No, vzhledem k tomu, co jsem před chvílí řekl, tak poslední rok poněkud smíšené. Trochu se to zlepšilo po 17. listopadu, kdy samozřejmě ukrajinská média obsáhle a s radostí informovala, že byl Zeman na Albertově vypískán a že i na Národní ale i v jiných městech dostal od tisíců lidí „červenou kartu“. Odhlédneme-li ale od současné bouřlivé doby, tak obecně k nám mají Ukrajinci velmi kladný vztah. My si to tak neuvědomujeme, ale mezi českými zeměmi a Ukrajinou byly silné vazby již před více než sto lety. S částmi Ukrajiny jsme patřili několikrát do jednoho státního útvaru, Ukrajinci žili u nás, Češi se stěhovali na Ukrajinu. A Češi, na rozdíl od Poláků, Maďarů nebo právě Rusů se v historii nikdy vůči Ukrajincům nechovali nadřazeně, nikdy pro ně Ukrajina nebyla kolonií určenou k drancování. Naopak – např. hluboká pozitivní stopa, kterou prvorepublikové Československo zanechalo na tehdejší Podkarpatské Rusi, nemá zřejmě v Evropě obdoby. Podobně i velmi novátorské zemědělské postupy českých osadníků na Volyni, nebo položení základů ukrajinské archeologie Věnceslavem Chvojkou, který se velmi mladý natrvalo odstěhoval z polabského Semína na Ukrajinu a s kterým - už jako se slavným ukrajinským archeologem - mimo jiné úzce spolupracoval náš mšenský rodák J. L. Píč.

Mají lidé na Ukrajině uprostřed zápasů, bojů a starostí čas na normální zábavu?
Řekl bych asi – jak kdo. Ale pravda je, že mimo území, která jsou zasažena boji, probíhá běžný kulturní a společenský život. A díky větší sounáležitosti lidí je to někde možná ještě výraznější – náměstí a korza jsou plná, v kavárnách si často nemáte kde sednout. Lidé prostě chtějí být více spolu a snad i na chvíli zapomenout na ty hrůzy, které se na východě jejich země dějí.

Můžete popsat, jak se na Ukrajině slaví Vánoce?
Vánoce „Rizdvo“ (narození) jsou díky juliánskému kalendáři na Ukrajině posunuté o 2 týdny a probíhají zhruba tři týdny. I když nejsou považovány za tak významný svátek, jako u nás, jsou slaveny intenzivněji a v kouzelnější atmosféře. Obdobou našeho Štědrého dne je 6. ledna den Svaté večeře, sestávající tradičně z dvanácti jídel a trvající většinou několik hodin. 14. ledna je svátek Sv. Vasyľa a zároveň příchod nového roku podle juliánského kalendáře. Tento den je na Ukrajině běžně nazýván „Starý nový rok“. Vánoční svátky končí 19. ledna svátkem Sv. Jana Křtitele, během něhož se v kostelích nebo na březích řek světí voda, kterou si lidé odnášejí domů. Zároveň se mnoho lidí ten den koupe v řekách či rybnících. Mě osobně nejvíce zaujala tradice „živých Betlémů“, které se zde říká „Vertep“ (jesličky). Jde o živé vyobrazení biblických událostí, které je ale doplňováno i událostmi aktuálními. Letos v lednu jsem měl možnost v centru Lvova pozorovat mnoho Vertepů sestávajících i z několika desítek lidí, dětí i dospělých. Svá představení hráli nejen na náměstích, ale i v četných místních kavárnách a restauracích. Bylo možné vidět Tři krále, pastýře a jiné biblické postavy, ale zároveň třeba Janukovyče, Klička, ale i příslušníky Berkutu. Za scénky na aktuální téma právě probíhajícího Majdanu byli tito koledníci odměňováni nejen bouřlivým potleskem, ale i slušnými částkami peněz a dárky. Je však dobré podotknout, že vybrané peníze v naprosté většině putovaly do Kyjeva na podporu lidí na barikádách. Návštěvu třeba právě Lvova během ledna všem vřele doporučuji. A pokud ano, je dobré vědět, že běžným pozdravem v tomto období přestává být „Dobryj den", protože v té době se lidé mezi sebou zdraví tradičním pozdravem „Chrystos narodyvsja!" - Narodil se Kristus! - a odpovídají si „Slavimo Joho!" – Oslavujme Ho!

Seznam fotografií ve fotogalerii:
Černivce - Hlávka    
Černivce - univerzita
česká škola Koločava
Český Nemirov - perokresby
Český Nemirov
debata s pastevci
došková usedlost v horách
fotky mrtvých všude
Hruševského ulice       
i chlapi pláčou     
Jasiňa - Zakarpatí   
Kosivska Poljana a
Kosivska Poljana b  
kostelík Kostryna
kostelík Užok
koupaliště Užhorod
lidé u barikád
Majdan po boji
Matka Vlast Kyjev
Michajlivský mlýn v Kupynu
můj rozhovor pro TV - Majdan   
na rozcestí - Seredně
naše švadleny u nich doma
Nebeská setnina na Institutské ulici a
Nebeská setnina na Institutské ulici b
Nemiriv - elektrárna
Nemiriv - palác
Nemirov - elektrárna
Nemirov - palac
památník Majdanu v Jasini
památník u radnice Lvov
pneu a květiny - Hruševského ulice
Po stopách Švejka
Podkováň 20m od Majdanu
pomníčky na Majdanu
pošta od Gočára Užhorod
škola Perečyn
škola Velikyj Bereznyj
štít Četnické hospody - Koločava
Švejk - Feldštýn
Švejk ve Lvově
tisíce květin
TZ Koločava - četníci
TZ pro TM - Užhorod
u každého stromu mrtví
UA-MD hraniční sloup
v družném rozhovoru
vchod do prezidentského paláce
zde bydlel Hašek v Kyjevě