
Rozhovor s Petrem Robejškem pro Moderní dějiny
„Všechno sice již bylo řečeno, ale ještě ne všemi.“ S politologem Petrem Robejškem o německé historické vině, odpuštění a Lidicích.
Co říkáte na gesto německého prezidenta Gaucka, který byl nedávno v Lidicích, omlouval se za německou vinu a vyjádřil obdiv českým parašutistům?
Já myslím, že to myslel upřímně, ale s odstupem viděno je to jeden z celé řady výroků. Podivné mi připadá, že pravděpodobně i děti dětí současné německé generace budou slavit stoleté výročí ukončení války. Úplně nechápu proč, protože již všechno bylo mnohokráte a v různých variacích řečeno; že je třeba se poučit, že se nic takového nesmí opakovat a tak podobně. Oživování válečného tématu je nesporně v zájmu ostatních evropských vlád, které tak mohou Německo opakovaně morálně vydírat; vidíme to konečně i v průběhu eurokrize. Jistý, řekněme pedagogicko-mocenský, zájem na udržení životnosti válečného tématu má i německá politická třída sama.
Takže německá historická vina není otázkou třech generací, jak někteří historici tvrdí?
Kdosi chytrý řekl: „Všechno sice již bylo řečeno, ale ještě ne všemi.“ To znamená, že každý, kdo na sebe trochu drží „musí“ přidat svou trošku do mlýna. A z toho plyne onen nekonečný proud sypání si popela na hlavu. Vnímání historické viny Německa sice bude pomalu slábnout a utichat, ale vzhledem ke zmíněnému zájmu na jejím udržení, zůstane ještě dlouho zachováno. Zajímalo by mě, jak budou vzpomínkové slavnosti vypadat, až bude rok 1945 tak vzdálený jako dnes třeba Waterloo.
Jak na Vás působí osobnost Joachima Gaucka, který se jako první německý prezident k veřejné omluvě odhodlal?
Je to originální a nezávislá osobnost. Navíc je teolog a to v dobrém slova smyslu. To, co řekl v Lidicích, řekl vhodnými slovy, věrohodně a z vlastního popudu. To nebyla PR akce. Ale přesto bychom si měli uvědomit i to, že Gauck rétoricky a symbolicky obsluhuje hlavní názorový proud německé společnosti. To není zle myšleno, oni si to ti lidé ani neuvědomují. Existují rutinně používaná zaklínadla, jejichž vyslovováním vzniká ritualizace. Nemohu to posoudit, ale nemám pocit, že kdyby v mojí rodině byla oběť holocaustu, že mne by tato tolikrát opakovaná gesta nějak zvlášť oslovovala. Podle mého názoru věčné sypáni popela na hlavu sice může být myšleno upřímně, ale přesto postupně ztrácí svou emotivní sílu.
Proč by Vás to neusmiřovalo?
Víte mě spíše než projevy přesvědčuje současný stav německé společnosti, protože vím , že je jiná, že je úplně jinde než kdysi. A zároveň dobře vím, že obrovská manipulace německého národa Hitlerem by se dala provést s každou jinou společností. To jsou věci, které jsou pro mě skutečně významné, a proto nepotřebuji, aby němečtí představitelé opakovaně projevovali lítost. Ale jak jsem již řekl. Zdá se, že části německé elity používají prolongování tématu viny v německé společnosti kvůli pedagogicko-mocenským záměrům.
Politický a ekonomický konzultant Petr Robejšek vystudoval na Karlově univerzitě sociologii a sociální psychologii, po odchodu z Československa mu však nebylo vzdělání uznáno a tak musel začít studovat opět od začátku. Na univerzitě v Hamburku vystudoval národní hospodářství, později se stal docentem politických věd. Od roku 1998 vedl významné hamburské vzdělávací středisko Haus Rissen – Mezinárodní institut pro politiku a hospodářství (někdy překládaný jako Mezinárodní institut pro ekonomiku a politiku), nyní je na volné noze. Od sedmdesátých let žije v Německu.