Varšavské povstání z roku 1944 je jednou z nejtragičtějších, a přitom relativně zapomenutých kapitol druhé světové války. A to i přesto, že šlo o největší bitvu svedenou protiněmeckým odbojem v okupované Evropě. Kniha Chtěli jsme být svobodní přináší pohled na Varšavské povstání z méně obvyklých úhlů pohledu: téměř zapomenutých osudů obyvatel čtvrti Wola, kteří jako první okusili význam Hitlerova rozkazu „Varšava má zmizet z povrchu zemského“; vzpomínek belgického ženisty ve službách nechvalně proslulé divize SS Dirlewanger; příběhů varšavských žen – povstalkyň, civilistek, matek; nebo z perspektivy poválečných peripetií Varšavanů, kteří se vrátili do města proměněného na moře sutin.

V knize nechybí uvedení do historických souvislostí ani filozofické zamyšlení nad smyslem neúspěšného boje. Hlavní důraz přitom není kladen na velké debaty politiků či dilemata vojenských velitelů, nýbrž na osudy obyčejných lidí: povstalců, jejich protivníků a hlavně civilních obyvatel Varšavy.

Texty doprovází DVD s unikátním filmem Varšavské povstání složeným pouze z restaurovaných archivních záběrů z roku 1944. Snímek vznikl v Muzeu Varšavského povstání a Polsko jej loni dokonce poslalo i do oscarového klání v kategorii dokumentárních filmů. Film, na němž se podíleli známí režiséři Jan Komasa a Władysław Pasikowski, kombinuje autentické restaurované záběry s fiktivním příběhem dvou kameramanů, kteří na pokyn velení Zemské armády zaznamenávají každodenní život bojujícího města.

Ke knize rovněž vypracovaly dvě polské metodičky pracovní materiály pro žáky, které hojně využívají dobových pramenů a vzpomínek.
Metodiku Civilní obyvatelstvo během Varšavského povstání si můžete stáhnout ZDE
Metodiku Varšavské povstání - jedinečný boj si můžete stáhnout ZDE

Knihu si můžete koupit na E-SHOPU Moderních dějin ZDE

Nakladatel: Občanské sdružení PANT
Editor: Maciej Ruczaj
ISBN: 978-80-905942-6-5, EAN: 9788090594265
Popis: brožovaná, DVD, 140 stran
Rok vydání: 2015 (1. vydání)

UKÁZKY Z KNIHY

„Na domech se objevily červeno-bílé vlajky, lidé se objímali. Euforie, radost, svoboda! Po pěti letech pokořující okupace se do Varšavy vrátilo Polsko. Podle instrukcí jsme do povstání vyrazily připraveny na dva dny boje. Oblékla jsem se do letních šatů a přes rameno nesla zdravotnickou brašnu.“

„K díře proražené ve zdi přiskočili chlapci s červeno-bílými páskami a s granáty v rukou. Okamžitě se otevřela brána, dostali napít, lidé je obklopili kolem dokola… Pamatuju si, že jsem jednoho z nich hladila po rukávu. Zdáli se nám velkolepí, krásní a úžasní. Nájemníci z našeho domu zorganizovali rozlévání benzínu do lahví. Pracovali všichni: ženy, muži i děti. Nadšení umožnilo potlačit strach a zapomenout na nedostatek jídla…“

„Přijel tank. Běželi jsme s esesmany za ním. Několik metrů před budovami dostal tank zásah. Vybouchl, vojákova čepice vyletěla vysoko do vzduchu. Znovu jsme utekli. Druhý tank váhal. My jsme kryli předek a esesmani zatím vyháněli z okolních domů civily a stavěli je okolo tanku, nařídili jim sednout si na pancíř. Něco takového jsem viděl poprvé. Přihnali Polku v dlouhém kabátě; držela v náruči malou holčičku. Lidé natěsnaní na tanku jí pomáhali vylézt. Někdo zvedl holčičku. Když ji podával matce, tank vyrazil. Malá vyklouzla matce z rukou. Spadla pod pás. Žena křičela. Jeden z esesmanů se zašklebil a střelil ji do hlavy. Jeli dál.“

„Vešli jsme dovnitř s napřaženými bajonety. Obrovská hala s postelemi a matracemi na podlaze. Všude ranění. Kromě Poláků tam leželi těžce ranění Němci. Prosili, abychom nezabíjeli Poláky. Polský důstojník, lékař a 15 polských sester Červeného kříže nám odevzdalo lazaret. Ale za námi už běželi dirlewangerovci. Stihl jsem strčit jednu ze sester za dveře a zamknout. Po válce jsem slyšel, že přežila. Esesmani zastřelili všechny raněné. Rozbíjeli jim hlavy pažbami. Němečtí ranění křičeli a plakali. Potom se dirlewangerovci vrhli na sestry, strhávali z nich oblečení. (...) Přes náměstí hnali ošetřovatelky z toho lazaretu, nahé, s rukama na hlavě. Po nohou jim tekla krev. Za nimi táhli lékaře se smyčkou na krku. Měl na sobě kousek hadru, červený, možná od krve, a trnovou korunu na hlavě. Šli k šibenici, na které se už houpalo několik těl. Nemohl jsem se na to dívat.“

„Přes okno nemocnice jsem slyšel vítězný pokřik. Hurrá! Vyhlédl jsem ven. Malý tank, vybojovaný od Němců, a doslova davy lidi: civilisté, vojáci, děti. A pak exploze. Mohutná. Taková, kvůli které přicházíte o sluch. Celá budova se zatřásla jako během zemětřesení. S obtížemi se blížím k oknu. Byl to takový německý trojský kůň – celý naplněný výbušninou – past a prostředek k ničení barikád. Ještě dnes nerad vyprávím o tom, co jsem tam viděl. Mrtvoly. Ne, to vlastně nebyly mrtvoly… Zbytky těl, části, nějaké cáry kůže… všude: na balkónech, na zdech, na oknech.“

„Ve sklepě byla taková tma, že když jsem synka přebalovala, skoro jsem ho neviděla. Používala jsem cáry prostěradel, utěrek a nějakého povlečení. Trhalo se všecko, co se byť jen trochu hodilo na plínky. A nakonec i to, co se nehodilo. Sestra ty věci snášela seshora z bytu v přestávkách mezi bombardováním.“

„Je jisté, že nikdy nebude možné určit jména a příjmení všech obětí. Část z nich zůstane bezejmenná. Umíraly vícegenerační, široce rozvětvené rodiny. Často nezbýval nikdo, kdo by mohl po válce uvést údaje svých zavražděných blízkých.“

„Válečné osudy Varšavy jsou jedním z klíčů k pochopení dějin 2. světové války. Války, v níž se utkaly tři, nikoliv pouze dvě strany – dva totalitarismy a svět západních demokracií. Osud Varšavy je tak vlastně osudem střední Evropy v kostce.“