Moderní-Dějiny.cz

Jaroslav Kříženecký: Proč nejsem komunistou?

Publikováno: 2.7.2013, Aktualizováno: 1.9.2013 07:32

Genetik zabývající se filozofií a vývojem vědy byl osloven Peroutkovým týdeníkem Přítomnost, aby se vyjádřil na aktuální politické téma. Ve své filosoficky laděné odpovědi neguje komunismus pro jeho zavrhování individuality a hmotného vlastnictví. Jaroslav Kříženecký postupně argumentuje, proč nevěří ve správnost komunistické teorie ani ve správnost komunistických ideálů a praxe komunistické strany.

Jaroslav Kříženecký: Proč nejsem komunistou?

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Ferdinand Peroutka založil na začátku roku 1924 týdeník Přítomnost přivítaný tehdy i prezidentem T. G. Masarykem. Na konci prvního ročníku a na začátku druhého uveřejňuje Peroutka anketu nazvanou Proč nejsem komunistou. Napsali mu do ní přední čeští spisovatelé a intelektuálové - Josef a Karel Čapek, Jan Herben, František Langer, Josef Kopta, Fráňa Šrámek, Ladislav P. Procházka, Jaroslav Kallab, Jaroslav Kříženecký i Ferdinand Peroutka, který se na anketě podílel nepřímo svou statí o komunismu.
Proč jsem a proč nejsem komunistou? Odpovědi prvorepublikových osobností upoutávají svou otevřeností, věcnými argumenty a stále platnými soudy.

Kniha Proč nejsem komunistou, jejímž editorem je Jaromír Hořec, doprovázená fotografiemi účastníků ankety, byla v minulém období „normalizace“ opsána ve strojopisné řadě České expedice. V roce 1990 vyšla knižně a oslovuje i naši současnost. Byla doplněna i odpovědmi komunistických publicistů Josefa Hory, Ivana Olbrachta a St. K. Neumanna. Takže tím diskuse dostává plastický tvar a vybízí čtenáře, aby si udělal sám své závěry.

Jaroslav Kříženecký se narodil v rodině profesora architektury na VUT v Praze. Na reálce v Praze ho E. Rádl přivedl ke studiu biologických věd. Rádlova kniha o vývojových teoriích ho naučila dívat se na biologii ze širšího hlediska a vzbudila v něm zájem o vědeckou práci. Ve svých čtrnácti letech zveřejnil své prvotiny z entomologie. Během studia zemědělského inženýrství na VUT v Praze již vědecky pracoval v Ústavu lékařské biologie (u prof. V. Růžičky), v němž po skončení studia nastoupil jako asistent. Z té doby jsou jeho práce z oboru regenerace, vývojové mechaniky, fyziologie, genetiky, eugeniky, výživy a endokrinologie zvířat. Již tehdy v nich spojoval přírodovědné poznatky s filozofickými aspekty vývoje. Krátce po 1. světové válce získal na VUT v Praze vědeckou hodnost doktora technických věd. V r. 1921 přišel do Brna jako asistent Zootechnického ústavu nově zřízené VŠZ. Ihned se tu habilitoval z obecné biologie se zřetelem k živočišné výrobě. V následujícím roce byl jmenován přednostou sekce pro plemenářskou biologii v nově zřízeném Výzkumném zootechnickém ústavu při VŠZ. Za studijního pobytu v USA v l. 1928–29 si uvědomil, že výuka, výzkum a využívání genetiky v zemědělství a lékařské praxi u nás zaostávají. Proto ve spolupráci s prof. J. Bělehrádkem navrhl zřízení Mendlova ústavu pro genetiku a eugeniku. Rozvinul rozsáhlý výzkum vývojové analýzy užitkových vlastností hospodářských zvířat pro využívání genetiky ve šlechtitelské praxi. V r. 1937 rozšířil svou habilitaci na obory obecné a speciální zootechniky včetně rybářství a v r. 1939 byl pověřen i vedením Zootechnického ústavu VŠZ v Brně. Za nacistické okupace byl vězněn. Po válce byl navržen na profesora genetiky na PřF MU a zároveň na VŠZ. Dal přednost zemědělské škole, funkci vedoucího Zootechnického ústavu tu zastával až do r. 1949, kdy byl ze školy propuštěn jako představitel genetiky, která byla tehdejším režimem označována za reakční učení. Po krátkém působení na pracovištích SAV byl v r. 1958 uvězněn. Po 18 měsících se vrátil s podlomeným zdravím. V r. 1963 byl pověřen Moravským muzeem vybudovat genetické oddělení a Mendlovo muzeum, které pojmenoval Mendelianum; otevření muzea se nedočkal. V krátké době ještě zveřejnil významné historické studie zaměřené na zkoumání vzniku a vývoje Mendlova objevu. Poslední léta věnoval studiu Mendlova vědeckého odkazu v souvislosti s nejnovějším vývojem genetiky a evoluce. Jeho přáním bylo vybudovat v Brně i pracoviště pro studium filozofie a historie vědní disciplíny, jejíž základy položil G. Mendel. K. zveřejnil (česky, německy, francouzsky, anglicky) 642 knižních a časopiseckých publikací týkajících se entomologie, biologie, eugeniky, fyziologie, endokrinologie, plemenitby zvířat a historie vědy a zejména genetiky. V řadě publikací věnoval pozornost problémům filozofie a vývoje vědy, výzkumu a využívání vědeckých poznatků v praxi.

Jaroslav Kříženecký: Proč nejsem komunistou? Přítomnost 1, 1925, č. 52, 8. 1., str. 819-820

Jaroslav Kříženecký
PROČ NEJSEM KOMUNISTOU?

Předně proto, že nevěřím ve správnost komunistické teorie.

Nevěřím, že by společnost respektive kolektivum bylo větší realitou než individuum, anebo dokonce jedinou realitou, kdežto „mizerné individuum“ že by nebylo ničím. O tom mne přesvědčuje život nejen společnosti buržoazní, nýbrž též, a to právě velkou měrou, život kolektiv komunistických: díváš-li se na Rusko a vidíš-li Lenina, Trockého, Radka atd. tu věru lehce bys se dal na víru právě opačnou, že totiž ne lid, ale individua, a to jen několik málo „silných jedinců“ jest a může všechno. Ale ovšem zároveň poznáš - máš-li jen trochu sociální cítění - jak velice správným jest požadavek, který nová doba přejímá z ideologie kolektivismu, že totiž společnost musí míti jisté právo nad jedincem a jak jest zlé, když jednotlivec počne vnucovati společnosti svoji víru a vůli bez zřetele k realitám, které společnost obsahuje. Každé tvůrčí novum může ovšem vyjíti jen od individua - kolektivum není tvořivé, nýbrž jen uskutečňující.

Nevěřím také, že ani hmotný majetek - o duchovním majetku to jistě není ani třeba zdůrazňovat - jest něčím neosobním, co možno jedinci vzíti a dáti druhému, aniž by se povaha a i společná hodnota tohoto majetku změnila. U různých druhů hmotného majetku jest ovšem tato osobitost, tento vztah k lidskému individuu a k lidské individualitě různého stupně. Ale jest všude, a co hlavního, jest nejen ve výrobcích, nýbrž též ve výrobních prostředcích. Každá továrna i každá dílna nese na sobě cosi z osobnosti svého zakladatele, budovatele nebo organizátora; a čím větší a tvořivější duch, tím větší jsou tyto stopy, a čím více se komu podařilo co vytvořiti „ku své podobě“, tím úspěšněji může s tím pracovati. A to platí nejen o dílnách a továrnách, ale dejme tomu i o poslední lopatě: zeptejte se nádeníka a řekne vám, že není lopata jako lopata a „partafýři“ vás poučí, že i tam, kde náčiní jest společným majetkem, má přece každý dělník „svou“ lopatu a „svůj“ krumpáč. Nemůže býti ani jinak: neboť i naše hmotné prostředí, které jsme vytvořili není vlastně ničím jiným, než rozvržením či promítnutím lidských individualit do vnějšího světa. Soukromý majetek není proto ničím, co by si bylo několik silných a násilných jedinců kdysi vymyslilo a násilím prosadilo, nýbrž jest to skutečnost, totiž biologicky a psychologicky založená skutečnost a nezbytnost. Jest to projev individualizace, která jest základním a jedním z nejcharakterističtějších projevů života vůbec. Chtíti tuto skutečnost oddekretovati znamenalo by asi totéž jako chtíti oddekretovati skutečnost, že rychlost chemických reakcí jest úměrná teplotě. Ale ovšem: stejně jako rychlost chemických reakcí neprobíhá jen podle teploty, ale řídí se i jinými okolnostmi, tak i pro život lidský a život vůbec neplatí jen tendence individualizační, ale též i momenty jiné, tedy též tendence kolektivistické. Zahynul by však život, kdybychom chtěli jednu z těchto tendencí učiniti všemohoucí a druhou potlačiti.

Tím jsem již u druhého důvodu, pro který nejsem komunistou: nevěřím totiž ve správnost komunistických ideálů.

Nevěřím, že by zestejnění lidí a potlačení tendence k individualizaci leželo ve vývojovém směru lidstva. Nemůže ležeti proto, že vývoj nemůže spěti k něčemu, co se příčí jeho hybné síle, totiž co se příčí životu tím, že ničí jednu z jeho podstatných složek. Chápu ovšem, že se může jedinců a i určitých sdružení zmocniti jakási touha po absolutním kolektivismu, totiž po splynutí s celkem či po rozplynutí v něm. Ale tato touha jest vždy jen více citovým oddáním se jedné tendenci života: tak jako v tzv. extrémních individualistech se jednostranně a výlučně vzepne tendence individualizující, tak v takovýchto zjevech čistého komunismu se vzpírá k všeplatnosti ona kolektivistická složka životního dějství. Jsou to zjevy ležící na pólech života, a tím ale i na hranicích života. Proto ovšem znamenají i určité zakončování života a jeho negaci a jsou projevem nevůle k životu. Jelikož však vlastní život většiny lidí, a tak celého „lidstva“, leží mezi těmito póly, znamená takováto extrémnost vždy útěk ze života, exkluzívnost, a koneckonců i egoistickou a zbabělou dezerci z pracovního pole v tomto slzavém údolí. Jest to projev slabosti, ale též i nemorálnost: neboť skutečně lze pomoci lidem a lidstvu jen tím, že použijeme těch sil, a to všech, které v něm vládnou, a nebudeme jen, obklopeni valy fikcí, konstruovati protiživotní plány na jakési dokonalé zešťastnění člověka. Komunismus jest proto (stejně ale i výlučný individualismus) útěk ze skutečného života, začne-li jej pak někdo vnucovati životu násilím, jest to ničení života v jeho základu. Proto i kdyby snad mělo v budoucím vývoji lidstva dojíti k zesílení tendencí kolektivistických a kolektivistické složky života, může se tak státi jedině trváním tohoto a ne jeho zničením tím, že popřeme a udusíme prostě složku individualistickou, místo abychom posilovali složku kolektivistickou.

Tím docházím k třetímu důvodu, proč nejsem komunistou: protože nevěřím ve správnost praxe komunistické strany.

Proto nejsem ani příslušníkem komunistické strany, ač jistě může býti člověk členem strany, i když nesouhlasí úplně s jejím programem, stačí, je-li přesvědčen, že pomocí jí respektive v jejím rámci by mohl přispět k vývoji věci určitým potřebným směrem. Dejme již tomu, že jest snad zapotřebí uplatniti v organizaci lidské společnosti více zásady kolektivistické. Komunistická strana však jest nejméně povolána a schopná k této práci. Neboť svou násilnickou ideologií praxe působí jedině negativně, destruktivně. Neposiluje kolektivistické tendence v lidské společnosti, ale naprostým popíráním hodnoty a existence složek individualistických podtrhává přímo nohy tomuto životu samému. Ovzduší nenávisti, které v sobě a kolem sebe šíří, jest pak jen jiná stránka této metodiky.
8. I. 1925

Bibliografická citace: HOŘEC, Jaromír. Proč nejsem komunistou. Praha: Lidové noviny, 1990, 110 p. ISBN 80-710-6006-2.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

8.6.

Policejní vyšetřování ilegální buňky KSČ v Brně v roce 1934

Případová studie popisuje průběh policejního vyšetřování ilegální činnosti členů a sympatizantů KSČ v Brně v r...
11.3.

Ivan Olbracht - Obrazy ze soudobého Ruska I. (1920)

Digitální kopie prvního dílu reportážních črt Ivana Olbrachta, v nichž vzpomíná na svou cestu do sovětského Ru...
3.7.

Josef Hora: Omyly Karla Čapka

Poté, co 4. prosince 1924 Karel Čapek publikoval v revue Přítomnost  svou stať "Proč nejsem komunistou?", zare...
3.7.

Ivan Olbracht: Proč nejsou komunisty

Podobně, jako zareagoval redakční kolega z Rudého práva Josef Hora, zvedl pomyslnou rukavičku souboje i Ivan O...
3.7.

Stanislav K. Neumann: Dopis z Prahy

Ve stylu Perských listů píše Stanislav Kostka Neumann fiktivní dopis jistého Sáši, který koresponduje z Prahy ...
2.7.

Richard Weiner: Proč nejsem komunistou?

Expresionistický básník, prozaik a pařížský dopisovatel Lidových novin Richard Weiner se osobitě vypořádal s a...
2.7.

Ferdinand Peroutka: O praporu rudém a šedivém

Jeden z nejvýznamnějších československých novinářů 20. století Ferdinand Peroutka vydával kritický týdeník Pří...
1.7.

Jaroslav Kallab - Proč nejsem komunistou

Jaroslav Kallab - právník, který znal svůj obor jak z akademického prostředí, tak ze soudní praxe. Působil jak...
27.6.

Jan Herben - Proč nejsem komunistou?

Historik, politik, žurnalista, člen Maffie a Masarykův přítel Jan Herben na otázku - proč nejsem komunistou? -...
26.6.

Fráňa Šrámek - Proč nejsem komunistou?

Spisovatel, buřič a básník Fráňa Šrámek na tuto světonázorovou otázku v Peroutkově Přítomnosti v roce 1924 odp...
26.6.

Josef Kopta - Proč nejsem komunistou?

Koptova odpověď na tuto otázku, zveřejněná v týdeníku Přítomnost v roce 1924, je velmi originální. Oceňuje růz...
26.6.

Josef Čapek - Proč nejsem komunistou?

Všestranně nadaný Josef Čapek se vypořádal s o tázkou "Proč nejsem komunistou?" citově, srdcem tvůrce zavrhuje...
26.6.

František Langer - Proč nejsem komunistou

Lékař československých legií v Rusku, spisovatel a dramatik František Langer byl osloven, aby do Peroutkovy Př...
26.6.

Ladislav P. Procházka - Proč nejsem komunistou?

Ladislav Procházka se k otázce, kterou mu položila Peroutkova Přítomnost v roce 1924, postavil nevšedním způso...
25.6.

Karel Čapek - Proč nejsem komunistou

Spisovatel a publicista Karel Čapek, tento citlivý a přemýšlivý pozorovatel společnosti, měl silnou potřebu se...
Více souvisejících...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Aktualizováno: 12.9.2019 21:20 | Rubrika: Aktuality, Metodika
Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Vyšla nejnovější didaktika dějepisu od uznávaného autora s dlouholetou praxí výuky dějepisu na ZŠ a gymnáziu – výsledek mnoha seminářů pro učitele dějepisu na Slovensku i v ČR, nebo pro studenty učitelství, kteří společně po někol...

_Aktuality

Stáhněte si metodiky občankářů

Aktualizováno: 12.9.2019 21:26 | Rubrika: Vzdělávání
Stáhněte si metodiky občankářů

Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd vydala souhrn více než 75 metodik, které vznikly v rámci projektu VOSK. Řada témat je bytostně spjata s moderními dějinami, proto jej sdílíme i na našem webu. VOSK je zkratka n...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT