Moderní-Dějiny.cz

Fráňa Šrámek - Proč nejsem komunistou?

Publikováno: 26.6.2013, Aktualizováno: 7.7.2013 08:27

Spisovatel, buřič a básník Fráňa Šrámek na tuto světonázorovou otázku v Peroutkově Přítomnosti v roce 1924 odpovídá následujícím způsobem. "Jsem již letitý individualista. ...Slyším raději slovo svoboda než diktatura." Šrámkův přístup je opravdu svobodomyslný, pranýřuje komunistickou žurnalistiku za zkreslování faktů a označuje ji za hrubou manipulaci, která nenalévá lidem čistého vína.

Fráňa Šrámek - Proč nejsem komunistou?

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Ferdinand Peroutka založil na začátku roku 1924 týdeník Přítomnost přivítaný tehdy i prezidentem T. G. Masarykem. Na konci prvního ročníku a na začátku druhého uveřejňuje Peroutka anketu nazvanou Proč nejsem komunistou. Napsali mu do ní přední čeští spisovatelé a intelektuálové - Josef a Karel Čapek, Jan Herben, František Langer, Josef Kopta, Fráňa Šrámek, Ladislav P. Procházka, Jaroslav Kallab, Jaroslav Kříženecký i Ferdinand Peroutka, který se na anketě podílel nepřímo svou statí o komunismu.
Proč jsem a proč nejsem komunistou? Odpovědi prvorepublikových osobností upoutávají svou otevřeností, věcnými argumenty a stále platnými soudy.

Kniha Proč nejsem komunistou, jejímž editorem je Jaromír Hořec, doprovázená fotografiemi účastníků ankety, byla v minulém období „normalizace“ opsána ve strojopisné řadě České expedice. V roce 1990 vyšla knižně a oslovuje i naši současnost. Byla doplněna i odpovědmi komunistických publicistů Josefa Hory, Ivana Olbrachta a St. K. Neumanna. Takže tím diskuse dostává plastický tvar a vybízí čtenáře, aby si udělal sám své závěry.

Fráňa Šrámek (19. ledna 1877, Sobotka – 1. července 1952, Praha) byl český básník, spisovatel, dramatik a buřič.

Narodil se v Sobotce, roku 1885 se s rodiči přestěhoval do Písku, toto město si velmi oblíbil, odehrává se v něm velká část jeho divadelních her a románů. Za svých studentských let bydlel v domě U koulí čp. 31 nedaleko Putimské brány. V roce 1894 se odstěhoval do Roudnice nad Labem, kde dosáhl maturity. V roce 1903 nastoupil na jednoroční vojenskou službu, která mu byla za trest o rok prodloužena. Zde se již projevily jeho antimilitaristické postoje. Po skončení vojenské služby začal studovat práva. Studia ukončil v roce 1905 a začal se věnovat literatuře.

Dostal se do Prahy, kde se připojil k časopisu Nový kult, jejíž vůdčí osobností byl S. K. Neumann. Redigoval časopis Práce. V roce 1905 byl dvakrát vězněn, za účast na demonstracích a pro antimilitaristickou báseň Píšou mi psaní. V září 1914 vážně onemocněl.
Během první světové války narukoval na ruskou frontu. V září 1914 byl kvůli revmatismu v brněnské nemocnici, v červnu 1915 narukoval na frontu do Itálie a Rumunska. Za druhé světové války na protest proti fašismu nevycházel z domu, o jeho protestu však vědělo málo lidí.
Roku 1946 byl jmenován národním umělcem. Pohřben je na ve svém rodném městě Sobotce na soboteckém hřbitově, o kterém napsal jednu ze svých nejznámějších básní Sobotecký hřbitov.

"Jsem snad hluchý, slepý, padlý na hlavu a chlap tvrdého srdce, jež nerozčílí se do běla třídní nenávistí několikrát za den?", ptá se Šrámek sám sebe, když interpretuje stejné situace jiným jazykem a úhlem pohledu. Není komunistou, protože odmítá nebezpečné metody, jimiž komunismus hledí získávat stoupence svým cílům. Neviní z toho komunismus jako ideologii, nýbrž jeho nositele, kteří takové metody používají. Velmi prorocky pak zní jeho věta: "(komunističtí žurnalisté) ...kazí ovzduší, ze kterého by mohlo být horko i komunistům". Šrámek přistupuje k sociální problematice jinak - dokud se na ulici nestřílí, lze diskutovat klidně i o revoluci.

Kniha Proč nejsem komunistou je sestavena z příspěvků různých autorů do stejnojmenné ankety časopisu Přítomnost: Fráňa Šrámek: Proč nejsem komunistou?, Přítomnost 1, 1924, č. 50, 25. 12., str. 785-786

Fráňa Šrámek
PROČNEJSEM KOMUNISTOU?

Nemíním se tvářiti utrápeně a provinile, odpovídaje na tuto otázku. Nejsem hryzán svědomím a zkrušen hanbou. Prohlížeje se od paty k hlavě, jsem nespokojen lecčíms, co bych rád napravil, kdybych mohl; prohlížeje se od paty k hlavě shledávám, že nejsem označen nikde, vně ani uvnitř, znakem zkříženého srpu a kladiva. Co naplat, nutno to konstatovat bez ustrnutí. Mísí-li se v to trochu stesku, tento stesk má spíše přízvuk osobní; platí spíše mně než komunismu. Neboť v této otázce nejde jen o komunismus, jde také o mne, což zní asi v době nedůtklivých kolektiv značně rouhačsky; nemohu si však pomoci, jsem už letitý individualista.

Mluvíme-li o komunismu, myslíme především na komunismus ruský a snad je i nejlépe, počít od něho; co komunistického děje se po jeho okraji, to je jen ze smolných víchů, odtamtud vrhaných; temperatura po tomto okraji stoupá nebo poklesá podle vydatnosti ústředního topení moskevského. K tomuto ději ruskému přihlížíme s hledisky a pocity smíšenými, odstíněnými v nejpestřejší stupnici odprava doleva; v této stupnici je také kdesi má barva, a budiž přiznána: Byly by to jen nedomrlé teorie, které by to jednou nechtěly zkusit s praxí. Zkusit to s praxí, to jen ctí teoretika. Dívka pohrdne posléze mládenečkem, když od zamilovaných vzdechů nepřejde včas k něčemu skutečnějšímu. Právě tak a právem naloženo je s teoriemi, které setrvávají v poloze jen věčně platonické. Teorie komunistické nejsou od včerejška. Rozkvétaly hybridně v utopie, ztužily se a zdisciplinovaly ve vážných dílech. Pokušitelská síla jejich byla zřejmě mohutná; teoretikové stávali se netrpělivými; ani nezdařený pokus pařížské komuny neochladil jejich hlav, naopak, z jeho zkušeností, na jeho požářišti byla jen přetavena a znovu kuta hesla nového ordre de bataille. Vezměme si nyní tuto situaci komunistické teorie, stále v slídivém střehu, v poloze stále vyčkávající; vezměte si všechny potvorné živly, co jich jen válka rozpoutala; dejte této metelici řádit v širokém průvanu ruské země; dejte do toho řičet moulovství ruského graždanina a bečivě žalmovat mužickou karatajevštinu; a nyní vpusťte stovku železných mužů, kovaných, po léta se připravujících k činu, stále a znovu si při tom připomínajíce, že to je v ruské, v ruské zemi - a chcete se divit, že k tomu došlo a v této hodině, s těmito muži a touto málo vlídnou praxí? Můžete vidět v těchto ruských komunistech a prvních počinech ruské revoluce dávku ďábelství; ale bez kouska ďábelství nebo kouska svatosti by to šlo na tomto světě loudavě kupředu. Snad si tohle nějak podobně řekli i tito komunisté, s přízvukem ovšem značně změněným, a že to bylo v ruské zemi, kde mají běsi jaksi domovštější právo, položili přízvuk jen na ten první kousek. Snad se i opřeli o bibli, řkouce: bůh také nevyhnal první hříšníčky z ráje tatínkovsky lískovým proutkem, nýbrž plamenným mečem. Ale tohle by byl, soudíme, trochu lehký tón na vážném místě.

Napsal jsem: Je ctí teoretickou zkusiti to s praxí. Je ctí teoretikovou, přikročí-li od teorie k činu, usoudiv, že doba dozrála. A není také již času na teorie, když celá atmosféra lační po činu, což byla právě ruská situace před komunistickým nástupem. Nemohlo překvapit, že objevili se pojednou na scéně, aniž mohlo překvapit znalého, že počali hned něčím důkladnějším než nevinnou soutěží hlasivek s kerenštinou. Nenechali nikoho na pochybách, že chápou se svého díla opravdově; spustili, jak jim zobák narost, komunisticky, což není komorní muzika; dělali, co uměli; při tom je mohlo omluvit, že ještě nikdo moudrý s nebe nespadl, a také první velká komunistická revoluce mohla se vyučit teprve na revoluci; omluva ovšem, k níž přitakáš jen, jsi-li již hodně namočen do revolučního louhu, ale i tak máš na jazyku mnohá „ale“. Nuže, nebylo plácáním do větru, když tvrdívali, že především nutno rozbíti starý měšťácky stát; dobrá, proč ne? Nedušuji se na to, že stát by musel býti posledním slovem, jež vyřkl člověk o úpravě lidské společnosti; jednak, není to opravdu dokonalost všech dokonalostí, jednak, člověk, hledaje stále na všech cestách, neustane jistě ani na téhle píditi se po něčem lepším. Neomylný recept na to lepší měl nepochybně komunismus; aspoň upřímnost, s níž se vrhl do díla, zdála se tomu nasvědčovati. Bořil se tedy měšťácký stát; a poněvadž v prvním rozběhu dobře nevíš, v čem spočívá měšťácký stát, boříš raději vždy o kousek více; zboříme a vystavíme lepší, řekl dělník Voroncov a Trockij jej potřepal nadšeně po rameni; především nefňukat a nějak již bude. - Nebyl jsem komunistou ani za těchto prvních dnů revoluce; slyším raději slovo svoboda než diktatura; slovo člověk raději než masa; slova proletariát může být hanebně zneužíváno; praporem třídní nenávisti zvlčile máváno; ale co naplat, šlo tu o nový, velký pohyb kupředu ve směru lidských a sociálních nadějí; je třeba potlačiti nedůtklivost, ozbrojiti se trpělivostí; nebyl jsem tedy apriorním zarytcem; mohl a chtěl jsem býti poučen. A stojím-li tu dnes nepoučen nebo poučen jinak, než jsem mohl očekávat, nejsem vinen já. Snad ani ne komunism. Vina je na komunistech. Na názorných, někdy velmi názorných příkladech, jimiž svá hesla doprovázejí a popularizují. I jeví se nyní situace pro mne asi takto: Nebylo-li mi z nemilosti osudu zahořeti pro komunismus rázem, pochybuji, že se k němu přikloním nyní ve stavu střízlivém. Pravdy prvních dnů revolučních nejsou již zřejmě pravdami ruského revolučního dneška; nespáchal jsem tedy omylu tak hrozného, nepřísahav na ně již tehdy. Co se nyní v Rusku děje a co se bude ještě dále vyvíjet, jsou jakési ústupní boje z pozic zprvu zabraných; nevíš, na které čáře se ústup zastaví; tento ústup sám není nectí, ale co jej nepříjemně doprovází, je nemožně sebevědomý prsní tón, který známe již ze zpráv válečných tiskových stanů, posílaných do světa za podobných příležitostí; je tu nepochybná snaha, abys neznal pravého obrazu věci a také ho neznáš; jsi odtamtud poučován hlasy příliš kaprálskými, což byla odjakživa špatná škola; ale snad nemáš býti poučen, spíše jen zmaten; častěji, než je tvému uchu libo, zazní odtamtud Zinověvův sardonický smích; neuleví ti, vidíš-li, že při tomto Zinovověvu smíchu i pan Čičerin se neklidně ošívá; nevidíš do souhry těchto dvou obličejů; nevidíš také do souhry oněch dvou obličejů, jimiž jsou sovětská vláda a Třetí internacionála; a přece trváš na poučení, jak jest hodno dospělého člověka; nedostane-li se ti ho, víš, na čem jsi a odmítáš tuto ponižující taktiku; nehodláš se státi komunistou ze zmatku a z hrudi zkrušené nejistoty; chtěl by ses jím státi jen z jasného a jarého rozhodnutí.

Toto špatné - nebo, chcete-li, dobré - poučování nezanáší mi k sluchu jen vítr od východu, pomáhá mu vydatně také naše domácí komunistická meluzína. Co si z této mohu denně vyposlouchat, je pro mne prostě zdrcující, denně se tím mohu změřit, a vždycky je to se mnou pod psa. Není jinak možno, jsem hluchý, slepý, padlý na hlavu a chlap tvrdého srdce, jež nerozčílí se do běla třídní nenávistí několikrát za den, jak je jedině spravedlivo v tomto údolí prašiviny. Kterýkoliv, jen trochu upotřebitelný fakt denního nebo politického života, jehož sám mohu býti svědkem nebo pozorovatelem, o němž si mohu utvořit soud, nespoutaný vzorkem žádného houfu, mimo něž stojím, každý takový fakt je mi tu traktován komunistickým žurnalistou nebo řečníkem metodou, jež mi působí mravenčení po těle; fakt sám je náležitě upraven; pointa jediná; dnešní společenský řád; recept jediný: komunismus. Buď dějí se v českém dnešku věci, které křičí, a pak by stačilo, postaviti je na pranýř, tak jak jsou, nezkřiveny -anebo? Vidíte, jaké poťouchlé „anebo“ vnuká tato nehorázná metoda? Nevěřím, že by bylo v zájmu komunismu třeba kaziti si ruku, aby psala jen nemožné klikyháky; nekazí se jen ruka, kazí se více; tvoří se nebezpečné ovzduší, v kterém by mohlo být jednoho dne horko i komunistům. Nezáleží mi pro tuto chvíli na tom, jak blízko k této metodě má žurnalism vůbec; nezáleží mi na tom, jak křiví a vykládá fakta, řekněme, tisk katolické strany lidové; nepotloukám se v těchto končinách a přes ně také cesta nikdy nikam nepovede; také mi nikdo tentokráte nepoložil otázku, proč nejsem klerikálem. Otázka zněla jinak a na tu odpovídám. Nejsem komunistou, odmítaje nebezpečné metody, jimiž komunismus hledí získávat stoupence svým cílům. Soudím, že znamená degradovati člověka, mysliti si o něm, že by mohl porozuměti jen této barnumské řeči a že by nebyl hoden lepší, která by mu nalévala čistého vína. Ale tím asi není vinen komunismus, nýbrž komunisté; pohříchu nemůžeme jednati přímo s ideou, nýbrž jen s lidmi, kteří ji nesou. A že jsou z tohoto pravidla nehorázných metod výjimky? Bylo by hrozné, aby jich nebylo.

Přesvědčení, že dnešní systém společenský má přemíru vad a nedostatků, neučiní z tebe ještě nutně komunistu; tím se staneš teprve, uvěříš-li s komunismem v jediný spasitelný recept. To, v čem je komunismus, řekl bych, nejhlavatější, v čem je jeho nejsilnější pedál, co nepřeskočíš a nepodlezeš a s čím se musíš vyrovnat, je jeho ordre de bataille: revoluce a diktatura proletariátu. Nebledněme při těchto dvou heslech ani při nich nezrychleme bojovně tlukot svého srdce, třeba jde o dvě hesla ožehavá, u nichž stanuv, musíš se rozhodnouti pro cestu vpravo nebo vlevo: třetí cesty za této doby napohled není. Dokud se na ulici nestřílí, lze diskutovati klidně i o revoluci; diskuse přestane nadobro teprve, když to spustí; tehdy poběžíš na ulici, postavíš se do služeb té neb oné věci nebo zalezeš; za takové situace také Lenin, odloživ péro nad nedopsanými kapitolami své knihy Stát a revoluce, spěchal od papíru k činu, pochvaluje si, že „příjemnější a užitečnější je zúčastniti se zkušenosti revoluce, nežli o nich psáti“. Dobrý voják svého praporu, tento Lenin! Jsem ovšem poslední, jenž by pochyboval, že mu tato slova nevytryskla přímo ze středu srdce. A tu, v této souvislosti pro mne velmi nebezpečné, přiznám se vzápětí k citu pohoršlivě nebojovnému: Plní mne lahodným pocitem, že nemusíme v tomto okamžiku odložit péro, spěchati na ulici a dělati revoluci. Pociťuji lahodně, že ulice pod mým oknem je klidná. Hleďte, vše marno, nejsem komunistou; nezavolal jsem oknem do předvánočního tichého večera: přijď, ó revoluce! Pátým pádem voláme, říkávali jsme jako malí kluci ve škole; pátým pádem však se nedovoláme revoluce, i kdyby jím volal stotisícihlasý Dědrasbor. Snad jsem zdobráčtěl léty, chcete-li tak nazvati přízvuk, s kterým oslovuji lidi a věci; budiž; ale k revoluci bych mluvil hlasem rozhodně tišším; nepateticky; bez vykřičníků; hlasem spíše tázavým; chtěl bych, aby mi zodpověděla dříve řadu otázek, než to s ní zkusím. Poučen totiž ruským případem, shledávám, že v revoluci přicházejí všichni zkrátka; lidé i myšlenky. Komunistická revoluce nebude koneckonců souzena podle toho, zda učinila svět komunistickým, nýbrž zda jej učinila lepším a šťastnějším; a myslíte-li na komunistickou revoluci, myslete také hned na tu, která přijde po ní; nečiňte si případ snazším a jednodušším, nežli je. A potom dohlédněte konce té křížové cesty; zdá se, že po ní kráčíme s očima zavřenýma, šátrajíce, kdo by nám přišel pod ruku, abychom jej zardousili. Mé srdce je při revoluci, která půjde jednou sdruženou frontou proti těmto zavřeným očím a šátrajícím rukám.
25. XII. 1924


Bibliografická citace: HOŘEC, Jaromír. Proč nejsem komunistou. Praha: Lidové noviny, 1990, 110 p. ISBN 80-710-6006-2.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

8.6.

Policejní vyšetřování ilegální buňky KSČ v Brně v roce 1934

Případová studie popisuje průběh policejního vyšetřování ilegální činnosti členů a sympatizantů KSČ v Brně v r...
11.3.

Ivan Olbracht - Obrazy ze soudobého Ruska I. (1920)

Digitální kopie prvního dílu reportážních črt Ivana Olbrachta, v nichž vzpomíná na svou cestu do sovětského Ru...
3.7.

Josef Hora: Omyly Karla Čapka

Poté, co 4. prosince 1924 Karel Čapek publikoval v revue Přítomnost  svou stať "Proč nejsem komunistou?", zare...
3.7.

Ivan Olbracht: Proč nejsou komunisty

Podobně, jako zareagoval redakční kolega z Rudého práva Josef Hora, zvedl pomyslnou rukavičku souboje i Ivan O...
3.7.

Stanislav K. Neumann: Dopis z Prahy

Ve stylu Perských listů píše Stanislav Kostka Neumann fiktivní dopis jistého Sáši, který koresponduje z Prahy ...
2.7.

Jaroslav Kříženecký: Proč nejsem komunistou?

Genetik zabývající se filozofií a vývojem vědy byl osloven Peroutkovým týdeníkem Přítomnost, aby se vyjádřil n...
2.7.

Richard Weiner: Proč nejsem komunistou?

Expresionistický básník, prozaik a pařížský dopisovatel Lidových novin Richard Weiner se osobitě vypořádal s a...
2.7.

Ferdinand Peroutka: O praporu rudém a šedivém

Jeden z nejvýznamnějších československých novinářů 20. století Ferdinand Peroutka vydával kritický týdeník Pří...
1.7.

Jaroslav Kallab - Proč nejsem komunistou

Jaroslav Kallab - právník, který znal svůj obor jak z akademického prostředí, tak ze soudní praxe. Působil jak...
27.6.

Jan Herben - Proč nejsem komunistou?

Historik, politik, žurnalista, člen Maffie a Masarykův přítel Jan Herben na otázku - proč nejsem komunistou? -...
26.6.

František Langer - Proč nejsem komunistou

Lékař československých legií v Rusku, spisovatel a dramatik František Langer byl osloven, aby do Peroutkovy Př...
26.6.

Ladislav P. Procházka - Proč nejsem komunistou?

Ladislav Procházka se k otázce, kterou mu položila Peroutkova Přítomnost v roce 1924, postavil nevšedním způso...
26.6.

Josef Kopta - Proč nejsem komunistou?

Koptova odpověď na tuto otázku, zveřejněná v týdeníku Přítomnost v roce 1924, je velmi originální. Oceňuje růz...
26.6.

Josef Čapek - Proč nejsem komunistou?

Všestranně nadaný Josef Čapek se vypořádal s o tázkou "Proč nejsem komunistou?" citově, srdcem tvůrce zavrhuje...
25.6.

Karel Čapek - Proč nejsem komunistou

Spisovatel a publicista Karel Čapek, tento citlivý a přemýšlivý pozorovatel společnosti, měl silnou potřebu se...
Více souvisejících...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Aktualizováno: 12.9.2019 21:20 | Rubrika: Aktuality, Metodika
Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Vyšla nejnovější didaktika dějepisu od uznávaného autora s dlouholetou praxí výuky dějepisu na ZŠ a gymnáziu – výsledek mnoha seminářů pro učitele dějepisu na Slovensku i v ČR, nebo pro studenty učitelství, kteří společně po někol...

_Aktuality

Stáhněte si metodiky občankářů

Aktualizováno: 12.9.2019 21:26 | Rubrika: Vzdělávání
Stáhněte si metodiky občankářů

Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd vydala souhrn více než 75 metodik, které vznikly v rámci projektu VOSK. Řada témat je bytostně spjata s moderními dějinami, proto jej sdílíme i na našem webu. VOSK je zkratka n...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT