Moderní-Dějiny.cz

Josef Kopta - Proč nejsem komunistou?

Publikováno: 26.6.2013, Aktualizováno: 6.7.2013 06:47

Koptova odpověď na tuto otázku, zveřejněná v týdeníku Přítomnost v roce 1924, je velmi originální. Oceňuje různé přístupy dosavadních účastníků polemiky (K. Čapka, F. Šrámka, F. Langera a L. Procházky). Jako dobrý znalec komunistického učení o beztřídní společnosti a závadnosti soukromého vlastnictví napadá tuto doktrínu nesouhlasem, založeném na psychologickém rozboru fungování této vysněné idei.

Josef Kopta - Proč nejsem komunistou?

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Ferdinand Peroutka založil na začátku roku 1924 týdeník Přítomnost přivítaný tehdy i prezidentem T. G. Masarykem. Na konci prvního ročníku a na začátku druhého uveřejňuje Peroutka anketu nazvanou Proč nejsem komunistou. Napsali mu do ní přední čeští spisovatelé a intelektuálové - Josef a Karel Čapek, Jan Herben, František Langer, Josef Kopta, Fráňa Šrámek, Ladislav P. Procházka, Jaroslav Kallab, Jaroslav Kříženecký i Ferdinand Peroutka, který se na anketě podílel nepřímo svou statí o komunismu.
Proč jsem a proč nejsem komunistou? Odpovědi prvorepublikových osobností upoutávají svou otevřeností, věcnými argumenty a stále platnými soudy.

Kniha Proč nejsem komunistou, jejímž editorem je Jaromír Hořec, doprovázená fotografiemi účastníků ankety, byla v minulém období „normalizace“ opsána ve strojopisné řadě České expedice. V roce 1990 vyšla knižně a oslovuje i naši současnost. Byla doplněna i odpovědmi komunistických publicistů Josefa Hory, Ivana Olbrachta a St. K. Neumanna. Takže tím diskuse dostává plastický tvar a vybízí čtenáře, aby si udělal sám své závěry.

Josef Kopta (16. června 1894 Libochovice – 3. dubna 1962) byl český spisovatel a novinář. Původním povoláním byl bankovní úředník. V první světové válce vstoupil do československých legií v Rusku. Po návratu z války v roce 1920 se věnoval pouze literární činnosti. Byl redaktorem Národního osvobození a Lidových novin. Z pozice legionáře Rusku kritizuje neschopnost komunistických ideologů připustit odchylky marxistického učení od sovětské praxe: "Kdyby byl Trocký roku 1918 slyšel mluviti Trockého z roku 1924, byl by ho okamžitě zastřelil". Ve druhé části své úvahy Kopta podává brilantní analýzu již tři roky fungujícího komunistického hnutí v Československu a zdrcujícím způsobem charakterizuje jeho jednotlivé příznivce a pojmenovává reálné slabiny.

Kniha Proč nejsem komunistou je sestavena z příspěvků různých autorů do stejnojmenné ankety časopisu Přítomnost: Josef Kopta: Proč nejsem komunistou?, Přítomnost 1, 1924, č. 50, 25. 12., str. 786-789

Josef Kopta
PROČ NEJSEM KOMUNISTOU?

Myslím, že jde v této anketě o to, aby o ideji, k jejíž revoluční taktice mají všichni účastníci odmítavý vztah, promluvil každý svým individuálním jazykem. Kromě toho tu mohou být reprodukovány jejich duševní stavy, jimiž reagují na současný sociální řád. Že ani jedna zpověď nevyzní v pochvalu dnešního společenského pořádku a že všichni s ním budou hluboce nespokojeni, jest skoro určité. Lidská bída, pokud jest jí vinna sama společnost, povážlivě znepokojuje také jejich srdce a rozum, a doprovází-li komunistická žurnalistika tuto anketu škodolibými pošklebky a poznámkami o ulekaných služebníčcích buržoazního pořádku, jest to celkem její věcí, třebaže by měla naše otevřená slova vděčně kvitovat, když jí umožňují poznati zevrubně ledví svých odpůrců.

Svéráz, zajímavost a význam odpovědi Karla Čapka jest hledati v tom, že ji napsal právě Karel Čapek, člověk a umělec tak či tak vyhraněný, tak či tak kulturně exponovaný a kromě toho vynikající mluvčí takzvané generace pragmatické. Právě tak nás zajímá František Langer, vyzpytovavší a zveřejnivší své protikomunistické nitro se vzácnou upřímností a odvahou, které jest této anketě zapotřebí. Po panu doktoru Procházkovi, který z nás bude patrně nejstarším, přicházím já se svými třiceti léty, se svým legionářstvím a se svými dojmy z ruských revolucí i protirevolucí, jichž plameny nás obklopovaly po tři roky, popálivše mnohého z nás.

Legie a kladný výsledek jejich revoluční práce nás utvrdily v názoru, že všecko nejde na světě spraviti smírnou dohodou a že zejména proti násilí nelze bojovati českobratrskou pokorou a modlitbou za své nepřátele. Jenže jsou na světě různá násilí a nikoliv každé opravňuje k revoluci. Rakousko-Uhersko se svým protičeským režimem bylo nepřítelem celého národa. Legie revoltovaly za všecky vrstvy, vyjadřujíce jejich touhu žíti bez cizího protektorátu a na právech národního sebeurčení. Přinejmenším souhlasila s legiemi alespoň převážná národní většina, a tím se dostalo této revoluci mravního opodstatnění a rakousko-uherskému násilí klasifikace absolutní špatnosti. Špatnost jiných násilí, která existují v mnohatvárném národním a státním organismu, složeném z mnoha tříd a stavů, bude vždycky jen relativní, neboť nikdy nevyvolá k odporu celý národ, nýbrž jen skupinu, které se subjektivně týká. Dáme-li souhlas k tomu, aby průmyslové dělnictvo rozřešilo svůj spor s kapitálem s puškou v ruce, musíme souhlasiti také s obuvnickými mistry, kteří jsou přesvědčeni, že není na světě horšího násilí nežli ono, které na nich páše vlastní stát, trpící a snad podporující i rozkvět Baťových továren, které jest třeba v zájmu lepšího bytí obuvnického řemesla demolovati. Stejně pak oprávníme Najmanovy živnostníky, aby, najdou-li v sobě dosti bojovnosti, vzali útokem státní moc a zavedli diktaturu svých cechů. Neboť i oni zajisté věří, že pravé štěstí a pravá svoboda může u nás zavládnouti teprve po jejich vítězství. Stát jako organismus subtilního složení, které má svůj vnitřní řád, třebaže leckde hodně rozviklaný a nedokonalý, třebaže zákonitým násilím udržovaný, může býti zlepšen pouze trpělivým a moderním lidským mozkem a nikoliv primitivní, neomalenou zbraní. Jest však třeba ještě prohlásiti, že relativnost třídních násilí neupírá znásilněným právo regulérní a v našem státě zákonem dokonale zajištěné obrany, ale že nikdy neoprávní pušku či jen kámen v jejich ruce, leda že by odpůrce sám vytáhl s puškou proti nim. Ale z toho by byla zase jen velmi izolovaná šarvátka, která by se týkala menšiny, aniž by tato menšina měla šance trvale ovládnouti celostátní pole. To jest ve svých různorodých složkách zaujato subjektivními zájmy, které určuje dosud velmi sobecký jednotlivec a stav.

Komunismus, jako učení o zespolečenštění výrobních prostředků a zrušení soukromého majetku, předpokládá k realizaci svých cílů zcela jiný lidský materiál, nežli jest ten, který dnes obývá svět. Nedovede-li své stoupence nadchnouti ani k tomu, aby platili řádně příspěvky, jak by mohl čekati, že se mu pouhou revolucí podaří proměniti je v bytosti zrovna božské, které by se cele obětovaly kolektivu. Ten věk, přijde-li vůbec, leží ještě daleko před námi a člověka, takto formovaného, si ani jinak nedovedeme představiti, nežli že do jeho přirozeného organismu zasáhla jakási důmyslná věda, která se odvážila smělé manipulace s jeho srdcem. Rozuměl jsem dobře teoriím, které nás učí o zrušení platidel a podle nichž se mi v komunistickém státě dostane vše, čeho k životu potřebuji, v naturáliích. Bude to odměna za mou práci, kterou budu například konati ve státních krejčovských dílnách. Ale ve státních krejčovských dílnách bude pochopitelně také nějaký ředitel anebo celý ředitelský sbor. A jakmile tu bude někdo, kdo má právo rozkazovat a koho musí druzí poslouchat, jistě, že bude entit, aby jeho oděv byl lepší, nežli jest oděv náš, jistě, že jeho panička bude nositi dražší klobouk, nežli budou klobouky našich žen, a harmonie státních krejčovských dílen bude na hromadě. Ostatně se nemusíme uchylovati k těmto vizím a můžeme měřiti lidskou přirozenost na vzorech ze současnosti. Běsíky, které v sobě nosíme, ať se pokládáme za lidi sebedokonalejší a sebenesobečtější, řádí každou chvíli v našich rodinách, kde lze mnohé z komunistických zásad prakticky uplatňovati. Nemáme věru na mysli manželství uzavřená z důvodů peněžních ani dramata, ke kterým docházívá na vsích, kde nevěstin či ženichův přínos určuje sympatie rodičů či sourozenců. Odhadujeme kázeň, obětavost a nesobeckost lidského srdce podle života manželů, kteří se brali ze skutečné lásky a přece jen kolikrát povážlivě klopýtli, když jim bylo prokázati pokoru a odříkavost. Ať už to zní jakkoliv, ale nežli jsem se oženil, měl jsem se za člověka velmi skromného, neješitného a altruistního, a dnes, kdy již dva roky mám možnost zkoušeti oprávněnost této domněnky a na to ještě na vztahu k ženě, kterou jsme již z pouhé přirozenosti nuceni ochraňovat, nemohl bych se ještě státi členem komuny, která si vyžádá mých bezvýhradných služeb za jedinou odměnu mravních uspokojení. A nevím, budu-li takovým ideálním tvorem za deset let, přes všecku mužnou snahu a přes všecku výchovu, kterou vědomě i nevědomě prodělávám.

Může mi býti namítnuto, že polemizuji s komunismem, jak se nám jeví v marxistické teorii, kdežto z praxe ruského bolševismu by mi mohlo býti známo, že současné komunistické strany počítají se zachováním drobného majetku. Byl bych rád, kdyby takováto námitka byla z komunistických řad vyslovena, neboť to by bylo poprvé, kdy jsou ochotní počítati s objektivní ruskou skutečností. Zdá se mi, že nejvážnější důvody mého protikomunistického smýšlení se dají daleko lépe a daleko nevývratněji odvoditi z praktických zkušeností ruského experimentu, nežli z osobních námitek proti doktríně, kterých už napsaly osoby vskutku povolené celé knihy. Nikdo není lepším učitelem nežli život, a přesto, že kulturní, hospodářský a sociální stav ruské země neodpovídal podmínkám, které sociální revoluci a diktatuře proletariátu předpisuje Marx, musí si tam celý svět choditi pro vzácné a jedinečné poučení. V tomto smyslu zůstane oběť ruského člověka, který tak dobrácky nastrčil svá široká záda, ještě dlouho nedoceněna.

Lenin a druhové připravili si ve vyhnanství podrobné plány pro přestavbu veškerého ruského života, jakmile se revoluční cestou zmocní vlády. Pochopitelně, že jim nikdo nebude vytýkati, že nestáli na barikádách a nevystavili prsa kulím protivníků, když revoluce a nové uspořádání společnosti potřebovala jejich vůdcovských hlav. Apoštolovo učení stroze pozitivistického musili útokem na cit proletářských davů a určité části ideových nadšenců získati šiky fanatických bojovníků, které jsme viděli umírati s blaženým úsměvem kolem rtů. Ale přes všecka tato hrdinství bezejmenných vojáků sociální revoluce ruské nemohla míti většina dekretů nové vlády, nařizujících křehkému člověku, aby se od tohoto okamžiku proměnil v anděla a vzal na sebe břímě daleko těžší, nežli nesl před revolucí, větší ceny, nežli měl v rozvrácené a nevyrábějící zemi arch špatného papíru, na němž byly natištěny. Jediný úspěch, který jest ostatně také náležitě vynášen, přinesl dekret o boji proti negramotnosti, což by se bylo zdařilo i vládě vyšlé z revoluce únorové. Řekněme, že do konce roku 1920 trvala éra takzvaného komunismu válečného, kdy nebylo času na výstavbu nového státu, poněvadž všecky síly byly spotřebovány potíráním intervencí a protirevolucí. Ale do dneška uplynuly plné čtyři roky, kdy bylo možno vyzkoušet životaschopnost nového řádu a příčiny, které nedovolily při něm setrvati. Jest jisté, že nepřicházející světová revoluce, podle bolševických teoretiků conditio sine qua non veškerého úspěchu, byla jednou z nich. Ale jak možno věřit, že byla-li by přišla, upustil by mužik od svých polí, které mu sověty musely zabezpečit, jen aby si získaly jeho přízeň? Jak možno věřit, že by světová revoluce, uvádějící celý svět do naprostého rozkladu, mohla trvale působit na ruského proletáře, aby se dále odříkal i té nevalné životní úrovně, kterou mu dřívější režim zabezpečoval a která se podle jeho přesvědčení měla revolucí vydatně zlepšiti? A jak by mohl svět, v němž by se proletářská revoluce setkala s daleko urputnějším odporem, než tomu bylo v Rusku, zásobiti zemi s diktaturou dělníků a sedláků toužebně očekávanými průmyslovými výrobky, které měly umožniti obnovu zkrachovaného hospodářství? Nic více nechci, nežli aby bylo poctivě doznáno z komunistické strany, že mezi bolševickými teoretiky a skutečností došlo k povážlivému kompromisu, který postavil princip komunistického uspořádání společnosti na hlavu. Nám nedostačí pro doklad o oprávněnosti sociální revoluce a veškerých obětí, které si vyžádala, poukaz na tu a tam prováděnou elektrizaci země, což mají v kapitalistickém Japonsku, Švýcarsku, Německu a jinde uskutečněno ještě před světovou válkou. Také nás nenadchne tvrzení o vyhnání cizího exploatátorského kapitálu, když vidíme, jak tam jiný cizí kapitál proniká z druhých stran a za výhod nepoměrně větších. Ostatně jsme viděli na metamorfóze carské armády v Armádu rudou, že jsou určité věci na světě, s nimiž se nedá hýbat, že člověk zůstane člověkem, ať má jakoukoliv kokardu jeho vojenská čepice a jakýkoliv emblém jeho stát. Sugescí, že pro uskutečnění mé ideje jest každý prostředek dobrý, nelze nadlouho vystačit, a jsou jistě chvíle, kdy jest v Rusku i u nás mnohým komunistům nanic z podlosti, třebaže ideou posvícené. V Rusku se prý rozproudil nový život, domy se horečně opravují, továrny uvádějí v chod, v donské pánvi se doluje a celá země jest naplněna touhou po obnově. Kdo by chtěl býti tak cynický, aby takovéto zprávy nepřivítal? Ale kdo uvěří, že k tomu bylo třeba krvavého dramatu, úžasného a nevídaného puštění žilou ruské společnosti, která by se byla dostala první revolucí a demokratickou republikou o mnoho dále nežli dnešní sovětský stát, obnovující stydlivě a rozpačitě to, co před nedávném rozrušil. Šel-li kdysi do boje proti válkám, trestá dnes všecky projevy antimilitaristické. Hlásal-li nepřátelství imperialismu, netváří se dnes méně imperialisticky nežli Vilém v roce 1914. Kaceřoval-li a střílel kdysi menševiky, jest dnes od nich hodný kus napravo. Proklamoval-li nekompromisní marxismus, jest dnes jedním z nejlepších revizionistů. Kdyby byl Trocký roku 1918 slyšel mluviti Trockého z roku 1924, byl by ho okamžitě zastřelil. Tak jest subjektivní každá pravda v ústech fanatiků.

Ale my se nemíníme spokojiti se zkušenostmi sovětského Ruska a chceme se obrátiti k prostředí daleko bližšímu, kterým jest komunistické hnutí v Československu. Možná, že ono určilo náš vztah k této ideji daleko rychleji, nežli experiment v zemi přece jen cizí a vzdálené. Neboť tu jde o stát, jehož jsme příslušníky, a o národ, jehož šťastný osud nám leží na srdci.
V roce 1920 jsem se vrátil ze Sibiře, kde jsme prožili smutnou dobu restaurátorské kolčakovštiny a všemožných atamanštin. A tu se mi ještě několikráte zatočila hlava nad ruskými věcmi, o nichž jsme neměli od konfliktu se sověty v květnu 1918 objektivních zpráv. Byl jsem velmi zaujat hlavně kulturními programy a projekty Lunačarského, o nichž se vyprávěly hotové zázraky. Zde doma jsem teprve cítil, co to byly legie a jak dalece zapůsobily na mé nitro svým kolektivním životem, který se v nich vytvořil vskutku jedinečně. Ale také jsem věděl, kdo dal mé bytosti ustavičný zájem o bědné a ušlápnuté a mému životu radost ze sociální družnosti, jíž jsem se oddal ze všech sil. Dnes tomu ani neuvěříme, že jsem jednou večer striktně a rozhodně ohlásil svému otci svůj pevný úmysl jíti alespoň na tři roky na nejtěžší práci do dolů, abych poznal skutečný proletářský svět a snáze porozuměl jeho duši. Můj milý otec mně sice přímo ničeho nenamítl, ale matka se mi jednou svěřila, že skoro nespí a strachuje se o můj rozum. Chtěl jsem také na sobě vyzkoušeti hodnotu Rathenauovy teorie, jehož spisy jsem tehdy pročítal, o vyrovnání propasti mezi pracovníky rukou pravidelnou účastí prvních na práci fyzické a druhých na práci duševní. O lidech jsem měl smýšlení velmi optimistické, což snad trvalo ještě z legií, kde jsme si přivykli národ idealizovati a v každém vojáku naší revoluce spatřovati učiněnou dokonalost. Ale zatím jsem neznal kromě nějaké brožurkové anebo žurnalistické literatury ani Marxe, ani Lenina, ani Kautského, a můj socialism byl výhradně věcí mého srdce, což byla jeho slabina. K dělníkům jsem měl zvláštní poměr, který dnes nepochopím, a když jsem některé ze známých potkal, schválně jsem je zdravil první, jen aby si nemyslili, že jsem inteligentský povýšenec, kterému do lidu nic není. Upřímně věřím, že to bylo všecko upřímné a nedělané, a proto to také otevřeně říkám, aniž by mne poléval ruměnec. Žil jsem hezky vysoko nad zemí a to bylo také dědictvím z legií, kde jsme si stavěli novou společnost v neustálém snění a z materiálu zázračně poddajného. Až teprve prosincový puč mne strhl na tuto kamenitou zemi. I spatřil jsem svůj lid v ošklivé nahotě a spatřil jsem také jeho vůdce, po nichž jsem dosud valně nepátral. Lituji, že jim musím býti vděčen za podnik, na který jedni dopláceli žalářem a zhoršenou situací námezdní, druzí neslýchanou blamáží. A lituji také, že nebyla dosud vydána kronika tohoto poblouznění a bláznovství, která by přinesla veliký prospěch. Ovšem nikoliv komunistickým vůdcům, kteří tvrdošíjně pokládají tuto ponurou epizodu za první z hrdinských kousků na cestě do poslední bitvy, aby se nemusili rdíti nad svým autorstvím.

Ostatně prosincový puč jest vlastně počátkem regulérní komunistické strany v naší republice a teprve od této doby se dalo celé hnutí pozorovati. O jeho vůdcích není třeba dlouze promlouvat. Jsou nejslabšími teoretiky v Evropě a počítajíce neúnavně se světovou revolucí, která zachvátí celou Evropu najednou, věří v dovednost ruských přátel, kteří jim přijdou při zavádění nového řádu pomoci. Přívrženci hnutí se pak dělí na několik skupin, z nichž ani jediná se nedá srovnati s kádrem ruských ideových fanatiků, kteří zajistili Leninovo vítězství. Vedle průmyslového proletariátu, který jde prostě za svým existenčním zlepšením, jest tu mládež povětšině teoreticky zcela neúčastná, kterou sem přivedl jednak přirozený radikalism jednak romantika a dobrodružnost a také citové dojetí ze sociálních křivd a bezpráví, jichž jest svědkem. Našli bychom mezi ni mnoho cynismu, mnoho frajeřiny, blazeovanosti a gesta, které chce býti stůj co stůj originálním a navzdory všem měšťákům a starým pánům krajně nekompromisním. Nacházíme tu všemožné desperáty a dezertéry života, lidi s osudem všelijak zhudlařeným, kteří se chtějí za všecku svou bolest někomu pomstít a je jim lhostejno komu. Ale jest tu také pár lidí docela počestných, kteří uvěřili, že jedině sociální revoluce může přivésti na svět spravedlnost všech ke všem, je tu pár blouznivců nábožensky zanícených, kteří v Rusku lezli na barikády jako náměsíční a obyčejně padali první, aniž by měli odvahu vystřeliti. Ti jako by žili jen kvůli této oběti a myšlenka na smrt s prostřelenou hlavou jim působí blaženství. A pak tu jest ovšem kádr sekretářů, kteří se jistě domnívají, že v budoucím státě zaujmou významná místa. Zapomněl jsem však ještě na velmi početný zástup zemědělského dělnictva, které bylo do převratu neorganizováno a volívalo obyčejně se svým zaměstnavatelem. Tuto vrstvu pociťují ve straně jistě jako velikou přítěž, která nikdy nebude míti chuť do riskantního bojování, neboť hloubka jejího sobectví se rovná duševní zaostalosti a citové lhostejnosti k osudům druhých. Každá tato skupina si pak představuje revoluci podle svého. Dělníci, zejména čeští dělníci, rasově velmi lpějící na určitém životním pořádku, by se možná odhodlali k revolučnímu aktu, ovšem v určitém předpokladu, že jejich životní úroveň ihned stoupne. Jejich česká povaha, v podstatě pohodlná a jen s největší nelibostí sebemenší zhoršení snášející, by jim nedovolila, aby pokorně a obětavě přenesli dobu porevolučního rozvratu, která by byla zajisté velmi dlouhá. Jakmile by nebyli co nejdříve uspokojeni ve svém očekávání, neměli by daleko do pomsty lehkomyslně svedených. Ani snílci a romantikové, které přivedlo na barikády jejich srdce, by nebyli jiní. S vrozeným odporem k všednosti a k drobnému překonávání denních nesnází by daleko nedošli. Pár těch počestných by zcela určitě padlo v prvních řadách a s nimi blouznivci, kteří by snad ani nedovedli zabít člověka. Zbyl by tu tedy lačný a sobecký dav, který by nazítří předložil své směnky. Napozítří by již ovšem táhl jiným směrem.

Snažím se vůbec podle zkušeností z Ruska si učiniti obraz sociální revoluce u nás, třebaže mnohé věci se podstatně liší. Poněvadž však by technika byla asi táž, jest možno si s použitím zdejšího elementu učiniti dosti spolehlivou představu. Metody, kterými zatím chtějí naší komunisté revoluci připravovat, jsou takřka obdobné. V Čechách, kde jest málo stoupenců, zachvácených komunistickou ideou po vzoru ruských vášnivců, kteří při útoku myslili na štěstí celého světa, musí vůdcové počítati spíše se zoufalstvím hladových, nezaměstnaných a nebydlících, a proto i jim jest heslo: Čím hůře, tím lépe, tak milé. Pozitivní práci s jinými dělnickými skupinami v parlamentě na odstranění této bídy, které podle zkušenosti z dřívějška by bylo dosažitelné, jest nutno považovati za zradu revoluce a jest se jí patrně vyhýbati.

Myslím, že jsem nejpodstatnější důvody v těchto několika odstavcích uvedl. Měl bych ještě plno jiných otázek a z nich jednu velmi závažnou: jak míní pozitivistická doktrína vyřizovati věci metafyzické, které nelze z člověka odstranit a s nimiž se sráží právě v Rusku na každém kroku? Ale to již by patřilo do diskuse s komunistickými ideology a o tu zde nejde. Kromě toho jsem chtěl v závěru připojiti poznámky o svých názorech na kapitalism a buržoazii, nacionalism a internacionalism a také své sociální vyznání, které sem paralelně patří. Ale o tom jsem dost psal již jinde. Kromě toho se mi zdá, že by to vypadalo jako ostýchavá záchrana před markou zpátečnictví, která dnes bude přilepena na mé čelo. Byla to ostatně odpověď na novou otázku, která by třeba mohla znít: Proč nejsem zpátečníkem?, a ta nám zatím předložena nebyla.
25. XII. 1924

Bibliografická citace: HOŘEC, Jaromír. Proč nejsem komunistou. Praha: Lidové noviny, 1990, 110 p. ISBN 80-710-6006-2.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

8.6.

Policejní vyšetřování ilegální buňky KSČ v Brně v roce 1934

Případová studie popisuje průběh policejního vyšetřování ilegální činnosti členů a sympatizantů KSČ v Brně v r...
11.3.

Ivan Olbracht - Obrazy ze soudobého Ruska I. (1920)

Digitální kopie prvního dílu reportážních črt Ivana Olbrachta, v nichž vzpomíná na svou cestu do sovětského Ru...
3.7.

Josef Hora: Omyly Karla Čapka

Poté, co 4. prosince 1924 Karel Čapek publikoval v revue Přítomnost  svou stať "Proč nejsem komunistou?", zare...
3.7.

Ivan Olbracht: Proč nejsou komunisty

Podobně, jako zareagoval redakční kolega z Rudého práva Josef Hora, zvedl pomyslnou rukavičku souboje i Ivan O...
3.7.

Stanislav K. Neumann: Dopis z Prahy

Ve stylu Perských listů píše Stanislav Kostka Neumann fiktivní dopis jistého Sáši, který koresponduje z Prahy ...
2.7.

Jaroslav Kříženecký: Proč nejsem komunistou?

Genetik zabývající se filozofií a vývojem vědy byl osloven Peroutkovým týdeníkem Přítomnost, aby se vyjádřil n...
2.7.

Richard Weiner: Proč nejsem komunistou?

Expresionistický básník, prozaik a pařížský dopisovatel Lidových novin Richard Weiner se osobitě vypořádal s a...
2.7.

Ferdinand Peroutka: O praporu rudém a šedivém

Jeden z nejvýznamnějších československých novinářů 20. století Ferdinand Peroutka vydával kritický týdeník Pří...
1.7.

Jaroslav Kallab - Proč nejsem komunistou

Jaroslav Kallab - právník, který znal svůj obor jak z akademického prostředí, tak ze soudní praxe. Působil jak...
27.6.

Jan Herben - Proč nejsem komunistou?

Historik, politik, žurnalista, člen Maffie a Masarykův přítel Jan Herben na otázku - proč nejsem komunistou? -...
26.6.

František Langer - Proč nejsem komunistou

Lékař československých legií v Rusku, spisovatel a dramatik František Langer byl osloven, aby do Peroutkovy Př...
26.6.

Ladislav P. Procházka - Proč nejsem komunistou?

Ladislav Procházka se k otázce, kterou mu položila Peroutkova Přítomnost v roce 1924, postavil nevšedním způso...
26.6.

Fráňa Šrámek - Proč nejsem komunistou?

Spisovatel, buřič a básník Fráňa Šrámek na tuto světonázorovou otázku v Peroutkově Přítomnosti v roce 1924 odp...
26.6.

Josef Čapek - Proč nejsem komunistou?

Všestranně nadaný Josef Čapek se vypořádal s o tázkou "Proč nejsem komunistou?" citově, srdcem tvůrce zavrhuje...
25.6.

Karel Čapek - Proč nejsem komunistou

Spisovatel a publicista Karel Čapek, tento citlivý a přemýšlivý pozorovatel společnosti, měl silnou potřebu se...
Více souvisejících...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Aktualizováno: 12.9.2019 21:20 | Rubrika: Aktuality, Metodika
Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Vyšla nejnovější didaktika dějepisu od uznávaného autora s dlouholetou praxí výuky dějepisu na ZŠ a gymnáziu – výsledek mnoha seminářů pro učitele dějepisu na Slovensku i v ČR, nebo pro studenty učitelství, kteří společně po někol...

_Aktuality

Stáhněte si metodiky občankářů

Aktualizováno: 12.9.2019 21:26 | Rubrika: Vzdělávání
Stáhněte si metodiky občankářů

Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd vydala souhrn více než 75 metodik, které vznikly v rámci projektu VOSK. Řada témat je bytostně spjata s moderními dějinami, proto jej sdílíme i na našem webu. VOSK je zkratka n...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT