Moderní-Dějiny.cz

Ferdinand Peroutka: O praporu rudém a šedivém

Publikováno: 2.7.2013, Aktualizováno: 7.7.2013 10:06

Jeden z nejvýznamnějších československých novinářů 20. století Ferdinand Peroutka vydával kritický týdeník Přítomnost. V prvních číslech Peroutka publikoval dvě statě věnované fenoménu komunistického hnutí v Československu a ve světě. Napadlo jej, že by bylo podnětné, aby se ke stejnému tématu vyjádřili i další přední intelektuálové. Vznikla tak série článků "Proč nejsem komunistou".

Ferdinand Peroutka: O praporu rudém a šedivém

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Ferdinand Peroutka založil na začátku roku 1924 týdeník Přítomnost přivítaný tehdy i prezidentem T. G. Masarykem. Na konci prvního ročníku a na začátku druhého uveřejňuje Peroutka anketu nazvanou Proč nejsem komunistou. Napsali mu do ní přední čeští spisovatelé a intelektuálové - Josef a Karel Čapek, Jan Herben, František Langer, Josef Kopta, Fráňa Šrámek, Ladislav P. Procházka, Jaroslav Kallab, Jaroslav Kříženecký i Ferdinand Peroutka, který se na anketě podílel nepřímo svou statí o komunismu.
Proč jsem a proč nejsem komunistou? Odpovědi prvorepublikových osobností upoutávají svou otevřeností, věcnými argumenty a stále platnými soudy.

Kniha Proč nejsem komunistou, jejímž editorem je Jaromír Hořec, doprovázená fotografiemi účastníků ankety, byla v minulém období „normalizace“ opsána ve strojopisné řadě České expedice. V roce 1990 vyšla knižně a oslovuje i naši současnost. Byla doplněna i odpovědmi komunistických publicistů Josefa Hory, Ivana Olbrachta a St. K. Neumanna. Takže tím diskuse dostává plastický tvar a vybízí čtenáře, aby si udělal sám své závěry.

Ferdinand Peroutka (6. února 1895 Praha – 20. dubna 1978 New York) byl český spisovatel, dramatik a publicista. Je považován za nejvýznamnějšího představitele české demokratické žurnalistiky.

V letech 1919–1924 působil jako redaktor časopisu Tribuna, později od roku 1924 do 1939 jako šéfredaktor revue Přítomnost. Od roku 1924 do 1939 byl také politickým komentátorem Lidových novin. Patřil mezi Pátečníky. V letech 1939–1945 byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po válce se stal šéfredaktorem Svobodných novin (pod tímto názvem vycházely předválečné Lidové noviny) a týdeníku Dnešek (1945–1948), který zase byl obdobou předválečné Přítomnosti. Název změnily, poněvadž oba původní tituly vycházely i během války, avšak s kolaborantskými redakcemi. V letech 1945–1946 rovněž byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. V parlamentu zasedal do parlamentních voleb v roce 1946. Po únorovém převratu roku 1948 odešel do exilu, nejprve do Anglie, později do USA. Od roku 1951 do r. 1961 vedl české oddělení rádia Svobodná Evropa. Byl jedním z členů Rady svobodného Československa, pro niž roku 1949 sepsal ustavující deklaraci. Byl jedním z významných představitelů tzv. Třetího odboje, za totality, díky uzavřenému Československu, spíše známým mimo něj. Čtení a šíření jeho politických rozborů a komentářů bylo v Československu pronásledováno. U příležitosti 100. výročí jeho narození byla zřízena Cena Ferdinanda Peroutky, která je jedním z nejvýznamnějších ocenění pro české novináře.

Ferdinand Peroutka: O praporu rudém a šedivém I, Přítomnost 2, 1925, č. 1, 15. 1., str. 1-2
Ferdinand Peroutka: O praporu rudém a šedivém II, Přítomnost 2, 1925, č. 4, 5. 2., str. 56-57

Ferdinand Peroutka
O PRAPORU RUDÉM A ŠEDIVÉM
I.
Prorokovati o budoucnosti - toť většinou zábava. Lampička našich dohadů vrhá světlo jen na několik kroků před nás. Pochybuji, že sebegeniálnější člověk za časů Žižkových by byl třeba jen přibližně dovedl odhadnouti naši dobu. Stejně pochybuji, že bychom my dovedli dosti spolehlivě si představiti, jak to bude na světě vypadati, až nad našimi hroby přejde pět set let. Obyčejně se ukáže, že zcela jiná fakta byla důležitá a rozhodující pro vývoj, než se domníval člověk, přivázaný na provázek své doby.
Počítáme-li na tisíciletí, sotva můžeme říci bezpečně o jedné věci, že jest možná nebo není možná. Síla vývoje jest nejhroznější síla. Představme si, že ještě jednou uplyne tolik let a změn, kolik uplynulo od doby předpotopních ještěrů k času nám tak milému, kdy klidný občan čte ve voze elektrické dráhy na Václavském náměstí temperamentní disputace o divadelní cenzuře. Uvážíme-li to, připustíme, že budoucího člověka neznáme dle všeho ani fyziologicky. Možná, že našim vzdáleným potomkům by mezi námi ustavičně přicházelo špatně od žaludku.

Uvažujeme-li o komunismu, nemůžeme, má-li to míti nějaký význam, uvažovati o něm na tak dlouhé lokte. Snad budou jednou zcela jiní lidé, růžovoučcí a bez nehtů, s průhledným masem a křehkými kostmi, kteří naše zábavné a patetické obědy nahradí polykáním jediné kostky jakéhosi extraktu. Snad v budoucnosti budou lidé tak proměněni, snad dostaví se do tak velké míry cosi, co my zatím nemůžeme nazvati jinak než ochabnutím, že manželé budou doprovázeti své ženy až ke dveřím jejich milenců, kde umírněně podotknou: „Přeji dobrou zábavu. Já si zatím tady dole vykouřím cigaretku.“ To by potom ovšem byla zcela jiná půda pro komunismus. Ale zatím nám nelze uvažovati o komunismu vzhledem k těmto záhadným cizincům. Musíme uvažovati o bytostech přibližně z našeho masa, krve a duše.
Komunismus vytýká dnes všem ostatním socialistickým směrům, že jejich prapor není dosti rudý. Chová se s dokonalým opovržením k všelijakým růžovým fangličkám. Ale jest prapor komunismu opravdu tak rudý a ohnivý, jak se zdá? Bude-li jednou uskutečněn, naplní život a pozemskou existenci ohnivostí a plamenností duše? Nelze pochybovati o tom, že bojujícímu komunismu, dokud pomýšlí na barikády a jiné takové věci, přísluší rudý prapor. V tomto období, k němuž patří tajně schůzky, spiknutí, teror, komunista nad jiné může mávati rudým praporem. Jeho ohnivost a zajímavost, která tolik láká mladé duše, spočívá právě v boji. Rusko dnes ještě bojuje, a proto neodporuje našemu citu, jestliže nad Kremlem vlaje rudý prapor. Jestliže však jednou přejde chvíle boje a jestliže komunismus bude míti co chtěl, pak se pozná, že nad tou říší má spíše viseti prapor šedivý.

Abych mluvil přesně: nevěřím, že se vůbec kdy uskuteční takový komunismus, jaký stojí v knize. Nevěřím, že se jednou podaří proměniti svět v jedinou velkou jídelnu a noclehárnu pro lidi, zbavené všeho, co by jim patřilo, bydlící v městě tak jako pes na stepi; že jednou bude chodit člověk v kalhotech, poskytnutých mu státem, a smrkati do státního kapesníku; že se jednou podaří uskutečněním naprosté rovnosti lidí učiniti život naprosto nezajímavým; že jednou bude občan tak patřiti státu jako dnes mu patří voják; že život bude jako branná povinnost; že se podaří nad světem rozprostříti tuto jednotvárnost. Ať tak či onak, život přileje vína do vody tohoto bledého ideálu, vymyšleného lidmi, kteří sice vynikali jakousi fantazií mechanickou, měli však nepatrný talent, pokud se týká fantazie ve věcech psychologických. Sotva se kdy podaří vyrvati ze srdce lidstva sklon dělati si vlastní pelechy. Sotva kdy který učitel, byť měl po ruce seberáznější vyšetřující komise, odnaučí lidi zálibě označovati věci svým monogramem a přesvědčí je o nutnosti jiné záliby sypati všechny věci na jednu hromadu jako hrách a čočku. Člověk vždy bude míti rád dveře u svého bytu a plůtek u své zahrady. Bojovati proti tomuto přirozenému individualismu jest podnikem tak odvážným jako bojovati proti zákonu gravitace. Myslím ostatně, že už nikdo nevěří v takové výstřední formy komunismu. Zdá se mi, že už i v Rusku svěsili prapor této víry. Ale jde tu o to, charakterizovati tento ideál a označiti jeho význačné vlastnosti. Možno říci úvodem, že je to ideál, který vznikl ne z bohatství, ale z chudoby životních pudů, a že jest to ideál typicky nedospělý, který z faktu, že dělník by měl míti větší podíl na výtěžku své práce, odvozuje docela nepatřičné závěry pro celý život.

Socialismus jest hnutí, které nás chce vésti určitým směrem, ponechává však nalezení budoucích forem společenských zkušenosti a ustavičným pokusům. Naproti tomu jest komunismus hned od počátku dogma tuhé jako plech. Pochopíme to spíše, uvědomíme-li si, že komunismus vznikl jako typicky knižní ideál. Byl vymyšlen stejně suchým a geometrickým způsobem, jakým němečtí idealisté vymyslili řadu jiných systémů. Lze poznati na Marxovi, že počal v době Hegelovy slávy. Tehdy těšilo se dělání systémů velké oblibě, a světem bloudilo plno tzv. absolutních ideí, které byly v podstatě dědictvím po Kantovi. Tehdy nevynikali filozofové laskavostí a shovívavostí k životu. Byla to doba, kdy se říkalo, že pravou skutečností není svět, nýbrž myšlenka. Skutečnost byla natahována na Prokrustovo lože, aby se vešla do systému, a filozofové jen neradi trpěli na světě fakt, který se jim nehodil. Marxův historický materialismus je jen zmaterializováním Kantova kategorického imperativu. Kant pokládal za nejvyšší skutečnost zákony duchovní. Marx zachoval jeho abstraktní metodu, ale obrátil věc a počal nesnášenlivě pokládati za nejvyšší skutečnost zájmy hmotné. Na místo, na kterém dosud slavnostně seděl hlas svědomí, dosadil přísně kručení v břiše. Jest velmi důležito uvědomiti si, že Marxův systém vznikl v době, kdy neomezeně vládla abstraktní knižní filozofie, pohrdající světem a zkušeností a dělající systémy krátkou a suchou cestou. Marxism se dnes vydává za nejmodernější filozofii: ale pohledíme-li na podobiznu Marxe v kruhu jeho přátel, uvidíme-li, v jakých šatech tehdy chodili, uvědomíme si plasticky, jak stará jest to vlastně filozofie.

Poněvadž komunismus je v podstatě knižní výtvor a knižní ideál, nedovede klásti, jako všechny knižní výtvory, meze zvůli rozumu. Zde jest pole, po kterém se mohou proháněti fanatikové, shledavší, že mají nápad. Čtete-li brožurky podružnějších komunistických teoretiků, zdá se vám často, že heslo nezní: Proletáři všech zemí, spojte se! nýbrž: Jedovatí a zmatení literáti všech zemí, spojte se!

15. I. 1925

II.
Jedna poznámka komunistických Pondělních novin týkající se první části mého článku nutí mne, abych také zařadil poznámku: nejde mi zde o to, zabývati se oněmi názory, jež má komunistická internacionála právě tohoto roku, ani oněmi, jež bude míti roku příštího, a mým tématem není onen stupeň, na který komunisté z taktických důvodů redukovali své ideály; Jakkoliv se to dnes mnohému zmoudřelému komunistovi zdá býti podivným a snad přepjatým, vzal jsem si do hlavy promluviti zde o tzv. věčném ideálu komunismu v jeho teoretické čistotě. Vím dobře, že tento ideál už neplane přímo nad komunistickými hlavami a že visí dosti nízko na ruském obzoru. Je známo, že komunistická internacionála jaksi přestala diskutovati o ideálu a, jsouc zpita vůlí k moci, veskrze se oddala otázkám taktiky a revolučního oportunismu. Rovněž je známo, že mozek komunistických vůdců jest dnes úplně proniknut sladkostí a moudrostí nové hospodářské politiky a hospodářskými výhodami, které plynou z tohoto kompromisu. Není mně též tajno, že komunistická internacionála, shledavši, že k svému vítězství potřebuje sympatií středního stavu, počala prohlašovati, že za její vlády bude střední majetek ne zničen, nýbrž posílen, a že, ruku na srdce, podle jejího mínění každý chalupník má míti aspoň dvě krávy a zahrádku růží. Vím, že dr. Šmeral, postaven před úlohu, jak neutralizovati při nastávajícím konfliktu široké vrstvy, prohlásil se za ochránce soukromého majetku i drobných živnostníků a maloměšťáků. Mne zde zatím nezajímají tyto umné a dobře vypočítané revoluční triky. Chci, jak jsem pravil, pojednati o komunistickém ideálu v jeho čistotě a pokusiti se o odhadnutí, které stránky lidské duše vedou právě k tomuto druhu ideálu. Jest to téma spíše psychologické než politické.

Tak, jak komunismus stojí psán v knize, zřejmě nese i stopy rukou lidí, kteří jsou toho názoru, že jedinec smrdí a jen kolektivum voní, a kteří s nelibostí snášejí každou sféru v jedincově životě, kam nemůže kolektivum strčiti nos. Chtějí, aby vůči státu byl jedinec nahý, holý a dobře pozorovatelný, jako je v laboratoři veš mezi dvěma sklíčky. Hodlají svému názoru podrobiti všechny oblasti, ne pouze majetek, nýbrž i umění, lásku, rodinu. Vymyslili například, že spisovatel nemá podepisovati své knihy, neboť to prý prozrazuje něco z proklaté hrdosti. Tuto novotu by snad bylo možno uskutečniti, kdyby se podařilo naplniti nás takovou uctivostí ke kolektivu, že by nám bylo jedno, čí román čteme. Zatím však klademe jistý, snad malicherný, důraz na své osobní záliby a, jsouce zcela v osidlech buržoazní ideologie, domníváme se, že některý spisovatel umí více a některý méně. Proto, jdouce koupiti román, přejeme si ihned předem věděti, který je, dejme tomu, od Tolstého, a který, dejme tomu, od pana Olbrachta. K zoufalému odporu nutí mne ideál komunistického státu, v němž by se mohlo státi, že bych, nevěda o tom, vydal peníze za nějakou páně Kalistovu povídku o trpící Evropě, Indiánech kmene Hopi a bledém toužícím básníku. Kdyby ještě za mého života se pokusili o takové neřádné zřízení, padnu patrně na barikádě, mávaje do poslední chvíle praporem starého řádu.

Marx sám se mnoho nerozšiřoval o uspořádání budoucí společnosti. Spokojoval se odhalením, že lidstvo se šine po kolejích historického materialismu. Kam se šine? K socialismu, ke komunismu, soudil Marx. Ale k otázce, jak bude vyhlížeti tato budoucí říše, choval se s veškerou zdrželivostí člověka, který pro utopisty měl jen chladné pohrdání. Odhaliv, že vlak jede po kolejích, nepovažoval celkem za nutno pouštěti se do podrobných dohadů o krajinách, do nichž koleje vedou: vždyť dojedeme tak jako tak a pak uvidíme. Ludwig Quessel ve své chytré, ovšem revizionistické knize o moderním socialismu podotýká, že jest dokonce nejisto, má-li Marx z této jízdy vůbec radost. Není možno, praví, říci, zda Marx a Engels vítali příchod socialismu s upřímnou radostí; ve svých spisech mluví jen o jeho nutnosti; nelze rozpoznati, zda by si ho byli také přáli, kdyby se neprokázal jako hospodářská nutnost; ani v jejich dopisech nelze postřehnouti nadšení pro socialismus.

Zato podřadní duchové v komunistickém hnutí drželi méně jazyk za zuby ve věci budoucnosti. Z plánů, které navrhovali, vyzírá skoro zběsilá zaujatost vůči jedinci. Vše, co přečnívá, musí býti zahlazeno: taková jest moudrost, jíž se houževnatě drží. Nestačí jim položit komunistické základy. Zřejmě si přejí i otýrat, urazit individuum. Psychologicky by to bylo lze vysvětliti tak, že jsou to lidé, kteří neudělali se svou individualitou žádné zvláštní štěstí. To jsou lidé, kteří s vášnivou zálibou ztroskotávají všechny instituce, založené na nadřaděnosti, a nahrazují je institucemi, založenými na hromadnosti. Jejich první a poslední moudrostí je vždy výbor. Vnitřní dějiny ruské revoluce jsou řadou rafinovaných urážek a týrání, jimž bylo podrobeno individuum. Dokud bude komunismus ovládán tímto pudem pomsty k jedinci, dotud bude živlem ochuzujícím, ne obohacujícím, a dotud bude moci poskytovati jen život šedivý. Bohatství života leží ve směru k individualizaci. Kdo jest proti tomuto směru, třímá prapor, který, byť vypadal seberuději a sebevíce inspiroval ke zpěvu ohnivých písní, má šedivý rub. Trocký ve své knize Rusko v revoluci praví:
„Kdo nedovede nalézti v rámci hospodářské nutnosti dostatečné místo pro iniciativu a energii, talent a heroismus, tomu se neotevřely oči nad filozofickým tajemstvím marxismu.“

Lze velmi pochybovati, že by v marxismu samotném bylo dostatečné místo pro všechny tyto věci, a Trocký by měl potíž se sháněním dokladů, nemyslil-li ovšem jen na revoluční období komunismu. Tato věta však svědčí o tom, že zahlédl šedivý rub rudého praporu a polekal se.

V komunistické teorii přečasto řádili maniaci, kteří si nepřejí, aby něco zbylo z jedince a ze soukromého života. Nechápu, jak jest možno neviděti, že jest to ochuzující tendence. Jest pravda, že komunismus prohlašuje, že teprve on osvobodí jedince. Volí k tomuto cíli ovšem jednu ze svých slavných oklik: jako chce zavésti dokonalou svobodu tím, že nejdříve zavede dokonalou diktaturu, a jako chce odstraniti války tím, že rozpoutá válku občanskou, tak také chce osvoboditi individuum tím způsobem, že nejdříve vyhladí pokud možno vše, co upomíná na individuum. V budhismu je zakazováno světci spáti dva dny pod týmž stromem. Proto, aby v něm nevznikl pocit domova. Jsou někteří komunističtí teoretikové, které lze vyložit jen jako buddhistické míšence. Rovněž oni pokládají za zkázu cnosti, jestliže člověk má pocit domova a soukromého majetku. Proto se jim nelíbí rodina a hodlají z ní děti, jak říkají, osvobodit a vydat je některé společné výchovně, stravovně a noclehárně. V ruském porevolučním zákonodárství jeví se zřejmě tato tendence. Například byl vydán zákaz adoptování dětí; to prý jest počin, směřující proti kolektivu. Podobně zákony, týkající se pohlavní morálky, snaží se ženě i muži usnadniti kolotání v kolektivu. Vycházejíce od požadavku, že člověk nesmí míti továrnu, došli až k názoru, že člověk nemá míti vlastní ženu. Hle, jak zde pracuje ďábel rozumového mechanismu: poněvadž byly spáchány nepochybné nespravedlivosti tím, že někteří jedinci neomezeně disponovali výrobními prostředky, zdá se těmto teoretikům, že se děje jakási křivda, má-li někdo doma své vlastní děti. To jest takzvané volání po úplné svobodě. Avšak úplná svoboda nemůže býti tam, kde je forma. Forma poutá a váže. Úplná svoboda, po níž volají někteří zběsilci svobody, je jen tam, kde není formy - v chaosu. A tím by bylo lidstvo, kdyby se podařilo zničiti organizaci rodiny; hromada sypkého písku.

Bude-li komunismus jednou opravdu uskutečněn, projde dříve ohněm života a bude, nepochybuji o tom, nekonečně moudřejší, než jsou tyto teorie, které holdují jakémusi duchovnímu asketismu. Avšak tyto teorie jsou onen ideál čistého komunismu, o němž tu mluvím. Jest to ideál, který se už narodil se scvrklou tváří. Má-li komunismus nějaké oprávnění, pak pouze jako výrobní řád, a lidská duše má zůstati jím neobtěžována. Jeho místo je u kořenů výrobních prostředků. Komunismus, má-li míti nějaký rozumný smysl, může se týkati jen otázky, komu má patřiti přírodní bohatství, a formy, jak co nejvíce z tohoto bohatství vytěžiti. Pokouší-li se však sešněrovati duši do kolektivistického povijanu, pak jde proti vzestupu života. Nepochybuji o tom, že v budoucnosti bude výrobní řád postaven na daleko socialističtější základy, než jak jest tomu dnes. Věřiti jinak znamená osvědčovati velký nedostatek prozíravosti. Pokládám za velmi pravděpodobno, že v budoucnosti bude výrobní řád zesocializován úplně, patrně až na některá drobná výrobní odvětví, v nichž bude vždy hráti hlavní úlohu individualita výrobcova. Nelze proti tomu ani protestovati ze stanoviska individualismu. Sotva lze tvrditi, že individualita horníkova bude potlačena, jestliže doly, v nichž kope pod zemí uhlí, budou patřiti státu místo nějakému vídeňskému baronovi. Rovněž je patrno, že socializací továrny na lokomotivy nebude potlačen individualismus dělníkův, který v té továrně po léta vykonává stále stejnou mechanickou práci. V těchto věcech bude jednou socialismus uskutečněn jako věc velmi prostá a velmi rozumná, jako byly zestátněny železnice. Avšak jest rozdíl mezi tímto socialismem a komunismem. Socialismus, - toť hnutí, které ponechává nalezení budoucích forem společenských zkušenosti a dlouhé řadě pokusů. Komunismus - toť hned od počátku mystické dogma, které, jak napsal první národohospodářský komunistický teoretik Varga, bude museti zavésti diktaturu a udržovati ji aspoň po celou jednu generaci za účelem násilné změny lidské přirozenosti. Je-li idea postaviti společenskou výrobu na socialistické základy rozumná - a jsem přesvědčen, že jest rozumná - pak dojdeme k jejímu uskutečnění i volným rozvojem společnosti, neboť rozumnou a prospěšnou myšlenku nelze dlouho v životě potírati. V tomto případě však dojdeme k základní socialistické organizaci, aniž bychom dříve mrzačili jedince požadavky nějakého mystického a nesnášenlivého dogmatu. Dojdeme k socialismu, zachovavše si všechna dobrodiní individualismu. Avšak autoritářský komunismus chce nejdříve vypleniti individualismus a udělati čistý stůl. To lze jen revolucí a diktaturou. Co však může dosaditi revoluce a diktatura na místo starého řádu? Poněvadž ještě nemají zkušeností, poněvadž ještě nic není hotovo, nemohou tam očividně dosaditi nic jiného než nějakou teorii. Teorie je však vždy šedivější než život a není chráněna před výstřelky rozumového mechanismu. Chestěrton uvádí jeden skvělý případ, jak klame mechanismus rozumu a jak pouhá logická teorie je šedivější a jednotvárnější než život: dějme tomu, že by se nějaká velmi rozumná bytost z jiného světa dívala na zemi a uviděla člověka; tato bytost by viděla, že člověk má dvě oči, dvě uši, dvě ruce, dvě nohy; kdyby tato bytost nějakým zázračným důvtipem uhodla, že člověk má srdce, pak by nepochybně usoudila, že člověk má také dvě srdce, po každé straně jedno. Víme všichni, že v této věci je život pastí na logiku. Komunismus, který podle teorie nemůže býti uskutečněn jinak než revolucí a diktaturou, která má potrvati po celou jednu generaci, bere životu jeho přirozený vzrůst a vývoj a chce vše vtlačiti do suchého řečiště jedné teorie, které je vždy jednostrannější a šedivější než život. Za komunistické diktatury je jediným oprávněným tvůrcem výkonný výbor komunistické strany a co není v jeho rozumu, nesmí býti ani na zemi. Myslím, že se všichni shodneme o tom, že vývoj a život jsou většími tvůrci než deset dvacet lidí, zabývajících se politikou a agitací. Rub komunistického praporu je šedivý, poněvadž teorie je šedivá a chudší než život. Čtenáři jedné knihy, ať jsou to komunisté nebo profesoři eugeniky, jsou nejméně vhodni k tomu, aby nám uspořádali svět.
5. II. 1925

Bibliografická citace: HOŘEC, Jaromír. Proč nejsem komunistou. Praha: Lidové noviny, 1990, 110 p. ISBN 80-710-6006-2.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

9.11.

Pavel Kosatík bude v Ostravě přednášet o Ferdinandu Peroutkovi

PANT ve spolupráci s Ostravskou univerzitou a Antikvariátem a klubem Fiducia zvou zájemce na přednášku Pavla K...
3.7.

Josef Hora: Omyly Karla Čapka

Poté, co 4. prosince 1924 Karel Čapek publikoval v revue Přítomnost  svou stať "Proč nejsem komunistou?", zare...
3.7.

Ivan Olbracht: Proč nejsou komunisty

Podobně, jako zareagoval redakční kolega z Rudého práva Josef Hora, zvedl pomyslnou rukavičku souboje i Ivan O...
3.7.

Stanislav K. Neumann: Dopis z Prahy

Ve stylu Perských listů píše Stanislav Kostka Neumann fiktivní dopis jistého Sáši, který koresponduje z Prahy ...
2.7.

Jaroslav Kříženecký: Proč nejsem komunistou?

Genetik zabývající se filozofií a vývojem vědy byl osloven Peroutkovým týdeníkem Přítomnost, aby se vyjádřil n...
1.7.

Jaroslav Kallab - Proč nejsem komunistou

Jaroslav Kallab - právník, který znal svůj obor jak z akademického prostředí, tak ze soudní praxe. Působil jak...
27.6.

Jan Herben - Proč nejsem komunistou?

Historik, politik, žurnalista, člen Maffie a Masarykův přítel Jan Herben na otázku - proč nejsem komunistou? -...
26.6.

František Langer - Proč nejsem komunistou

Lékař československých legií v Rusku, spisovatel a dramatik František Langer byl osloven, aby do Peroutkovy Př...
26.6.

Ladislav P. Procházka - Proč nejsem komunistou?

Ladislav Procházka se k otázce, kterou mu položila Peroutkova Přítomnost v roce 1924, postavil nevšedním způso...
26.6.

Fráňa Šrámek - Proč nejsem komunistou?

Spisovatel, buřič a básník Fráňa Šrámek na tuto světonázorovou otázku v Peroutkově Přítomnosti v roce 1924 odp...
26.6.

Josef Kopta - Proč nejsem komunistou?

Koptova odpověď na tuto otázku, zveřejněná v týdeníku Přítomnost v roce 1924, je velmi originální. Oceňuje růz...
26.6.

Josef Čapek - Proč nejsem komunistou?

Všestranně nadaný Josef Čapek se vypořádal s o tázkou "Proč nejsem komunistou?" citově, srdcem tvůrce zavrhuje...
25.6.

Karel Čapek - Proč nejsem komunistou

Spisovatel a publicista Karel Čapek, tento citlivý a přemýšlivý pozorovatel společnosti, měl silnou potřebu se...
6.1.

KSČ v letech 1921-1938

Prezentace se zaměřuje na vznik,počátky a vývoj KSČ, a to jak v širším celoevropském kontextu, tak v závislost...
4.12.

Politické dějiny ČSR 1929-1938

Výuková prezentace "Politické dějiny ČSR 1929-38" přináší přehled politických událostí v Českoslovesku daných ...
Více souvisejících...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Aktualizováno: 12.9.2019 21:20 | Rubrika: Aktuality, Metodika
Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Vyšla nejnovější didaktika dějepisu od uznávaného autora s dlouholetou praxí výuky dějepisu na ZŠ a gymnáziu – výsledek mnoha seminářů pro učitele dějepisu na Slovensku i v ČR, nebo pro studenty učitelství, kteří společně po někol...

_Aktuality

Stáhněte si metodiky občankářů

Aktualizováno: 12.9.2019 21:26 | Rubrika: Vzdělávání
Stáhněte si metodiky občankářů

Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd vydala souhrn více než 75 metodik, které vznikly v rámci projektu VOSK. Řada témat je bytostně spjata s moderními dějinami, proto jej sdílíme i na našem webu. VOSK je zkratka n...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT