Moderní-Dějiny.cz

František Langer - Proč nejsem komunistou

Publikováno: 26.6.2013, Aktualizováno: 7.7.2013 08:16

Lékař československých legií v Rusku, spisovatel a dramatik František Langer byl osloven, aby do Peroutkovy Přítomnosti napsal esej o svém přístupu ke komunistickému světonázoru. Psal se rok 1924. Langer ve svém zamyšlení staví na svých zkušenostech z Ruska, kdy varuje před brutalitou a krvavým průběhem bolševického převratu. Dokazuje nepřipravenost komunistů na převzetí vlády po vítězné světové revoluci. Tvrdí, že by to přineslo ještě větší bídu a utrpení než stávající svět poznal.

František Langer - Proč nejsem komunistou

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Ferdinand Peroutka založil na začátku roku 1924 týdeník Přítomnost přivítaný tehdy i prezidentem T. G. Masarykem. Na konci prvního ročníku a na začátku druhého uveřejňuje Peroutka anketu nazvanou Proč nejsem komunistou. Napsali mu do ní přední čeští spisovatelé a intelektuálové - Josef a Karel Čapek, Jan Herben, František Langer, Josef Kopta, Fráňa Šrámek, Ladislav P. Procházka, Jaroslav Kallab, Jaroslav Kříženecký i Ferdinand Peroutka, který se na anketě podílel nepřímo svou statí o komunismu.
Proč jsem a proč nejsem komunistou? Odpovědi prvorepublikových osobností upoutávají svou otevřeností, věcnými argumenty a stále platnými soudy.

Kniha Proč nejsem komunistou, jejímž editorem je Jaromír Hořec, doprovázená fotografiemi účastníků ankety, byla v minulém období „normalizace“ opsána ve strojopisné řadě České expedice. V roce 1990 vyšla knižně a oslovuje i naši současnost. Byla doplněna i odpovědmi komunistických publicistů Josefa Hory, Ivana Olbrachta a St. K. Neumanna. Takže tím diskuse dostává plastický tvar a vybízí čtenáře, aby si udělal sám své závěry.

MUDr. František Langer (3. března 1888, Královské Vinohrady – 2. srpna 1965, Praha) byl český spisovatel, dramatik a vojenský lékař.

Narodil se v rodině drobného obchodníka. V roce 1906 absolvoval gymnázium v Londýnské ulici a začal studovat na lékařské fakultě Karlovy univerzity. V roce 1914 úspěšně dokončil studium. Ještě během studií na gymnáziu začal publikovat v různých časopisech a novinách (Národní obzor, Přehled, Zlatá Praha, Lumír, Novina, Besedy času, Rudé květy, Večery, Národní listy, Jeviště, Divadlo, Rozpravy Aventina, Přítomnost, Čin, Světozor, Šibeničky, Cesta, Kmen, Literární noviny, Divadelní zápisník, Divadelní noviny, Dnešek, aj.). V letech 1912 – 1914 redigoval Umělecký měsíčník, což byl list Skupiny výtvarných umělců, jejímž byl členem. Ihned po dostudování byl odveden jako voják na haličskou frontu. V roce 1916 se nechal u Černovic na ruské frontě zajmout a byl pak internován v různých zajateckých táborech v Povolží. V roce 1917 vstoupil do československých legií v Rusku, kde se stal později šéflékařem 1. pluku legií v Rusku. Kromě lékařské praxe psal do legionářských časopisů a staral se o kulturní činnost. Po návratu z první světové války přes Japonsko a Čínu (1920) pracoval v Praze jako vojenský lékař, přičemž pravidelně přispíval do Lidových novin. V roce 1925 byla jeho divadelní hra Periferie inscenována v Josefstädter Theater ve Vídni, v režii Maxe Reinhardta. V roce 1930, kdy byl vedením činohry Divadla na Vinohradech pověřen Jan Bor (který nahradil nemocného Jaroslava Kvapila), přemluvil Karel Čapek Františka Langera, aby šel novému šéfovi pomáhat v dramaturgii. Funkci dramaturga činohry pak Fr. Langer vykonával až do roku 1935.

V roce 1939 emigroval, přes Polsko do Francie, kde byl šéfem zdravotnictví československé armády, po porážce Francie tuto funkci vykonával v Anglii. Zde spolupracoval mimo jiné s československým oddělením stanice BBC. V roce 1944 byl s čs. brigádou vyslán na evropskou půdu k obléhání Dunkerque.
V roce 1945 se vrátil do Československa ve funkci přednosty zdravotnictva v čs. vojsku v zahraničí. Dosáhl hodnosti brigádního generála. V roce 1947 byl jmenován národním umělcem.
Po únoru 1948 přestal být aktivní, jeho knihy nebyly zakázány, ale vycházely výjimečně. Roku 1995 mu byl in memoriam udělen Řád T. G. Masaryka II. třídy. Jeho bratr Josef zemřel v koncentračním táboře (sebevražda), bratr Jiří uprchl přes Slovensko a Cařihrad do Palestiny, kde zemřel v roce 1943.

Langer Nevystupuje zaslepeně antikomunisticky, jde na věc skrze obhajobu individualismu, zpytování vlastního svědomí. Kritizuje nepřiměřenost terminologie, jíž komunističtí žurnalisté označují tehdejší společnost za zdegenerovanou, neživou a odsouzenou k zániku. Langer naopak věří v obrodné schopnosti stávající společnosti, v její lepší předpoklady pro možný sociálně spravedlivý život.

Kniha Proč nejsem komunistou je sestavena z příspěvků různých autorů do stejnojmenné ankety časopisu Přítomnost: František Langer: Proč nejsem komunistou?, Přítomnost 1,
1924,    č. 49, 18. 12., str. 769-771

František Langer
PROČ NEJSEM KOMUNISTOU?

Když jsem se chystal odpověděti na tuto otázku, zdálo se mi, že to bude snadné. Znám trochu socialistickou literaturu starší i novější, sleduji události v Rusku, stojím blízko socialismu, abych nebyl předpojatým, a konečně jsem ve svých myšlenkách dosti samostatným, abych se nevázal na žádnou doktrínu. Tedy jsem si začal dělat poznámky a můj zápisník se začal plnit všemožnými důvody, proč nejsem komunistou. Šel jsem na to ze všemožných stran, polemizoval jsem se základy komunismu i průvodními zjevy, zaujímal jsem hlediska mravní i hospodářská -a nakonec jsem poznal, že tohle není to pravé. Vzpomněl jsem si na velkou knihovnu jednoho mého známého sociálního demokrata, která obsahovala jen díla o socialismu, a řekl jsem si, že jistě byly sepsány již všecky možné námitky proti komunismu a že byly všecky propolemizovány moudřejšími hlavami. Tedy že ani při mé odpovědi nemá smysl nějaký objektivní posudek. Když komunisti jsou přesvědčeni, že komunismus je světový názor, musí lidé, kteří nejsou komunisty, býti jiného světového názoru. Ale pokud vím, není druhého světového názoru, aspoň já nemám žádný. Žádný světový názor za mne neodpovídá, proč nejsem komunistou, tedy nechci-li opakovat dávno řečené námitky a stavěti se proti němu jen tak akademicky, nezbývá mi než mluviti pěkně ze sebe, a pro odpovědi si jíti do svého svědomí, svých náklonností i nenávistí, do svých osobních zkušeností, obav a nadějí a tam hledati, proč komunistou nejsem. I když to tedy nebude světový názor, kterým odpovídám, bude to aspoň upřímné vyznání člověka. A to má dnes stejnou hodnotu jako světový názor.

Zdá se mi, že základním důvodem, proč nejsem komunistou, je, že lpím na svém majetečku. Není toho mnoho, co mám, ale přece vyplývá mi z toho dosti radosti. Vím, že jsou lidé, kteří mají víc než já a těm nezávidím, a lidé, kteří mají méně než já, a těch je mi líto. Ale přece můj soucit není tak veliký, abych si vyčítal, že mám hřejivá americká kamna a že jsem mohl své dcerušce koupit kožíšek na zimu. A nyní, nejsem komunistou ne proto, protože kdyby nastala revoluce, vzali by mi můj majeteček - myslím, že jako komunista mohl bych si jej pak snáze uchovat - ale že bych se musel toho svého blahobytečku odříci. Často o tom přemýšlím a vždy jsem došel k závěru, že kdybych se již jednou pro komunism rozhodl, nemohl bych se stát jen hlasatelem a prohlubovatelem komunismu, nemohl bych se spokojit, že bych chodil do organizace přednášet o hygieně nebo číst své verše, a přitom žil jako žiji, a čekal klidně třebas celý život, až přijde světová revoluce. Protiví se mi z duše komunisti, kteří se šatí fešácky a hrají ferbla. Než by se komunism uskutečnil obecně, uskutečnil bych jej nejdříve na sobě, protože revoluce je revoluce a musí se nejdříve vykonati na vlastní kůži. Zkusil jsem to již jednou, když od masných hrnců zajateckého tábora jsem přešel k pohankové kaši českého vojska. A bylo mi tehdy tak blaze jako nikdy předtím a nikdy potom. Tedy, kdybych se již jednou rozhodl, chtěl bych tak učinit jen pro zvýšení své blaženosti a opět pocítiti tohle nádherné vědomí poctivě vykonané povinnosti, které nahradí všecko odříkání, státi se lékařem -vysmívaným ovšem a hlavně od svých pacientů - v nějaké čtvrti a spokojiti se za mnoho dobré práce nejnutnějším minimem. Ale k tomuto rozhodnutí by mne musela přinutiti nějaká tvrdá připomínka mého svědomí, ale já takové připomínky necítím, ani u vědomí, že je na světě mnoho lidí, kteří jsou těžce zkrušeni životem, a mnoho lidí, kteří kruší ubožáky. To mne vede k tomu, abych se vždy stavěl na stranu slabšího a pracoval pro něho, ale nevede k tomu, abych se stal komunistou, když nemám odvahy k důsledkům. A než být nějakým falešným talmikomunistou, raději zůstávám upřímným u vědomí malého hříšku svých knih a klidného života a hledím jej kompromisně odčinit, jak mohu.

Druhé, co mně brání, abych byl komunistou, je ta nevyvratitelnost, s kterou je rozhlašován. Když slyším mluvit o jeho samospasitelnosti, dráždí mne to tak, jako bych slyšel knejpiána vychvalovat všemohoucnost jeho metody. Kdybych byl komunistou, byl bych věčně střízlivým, kritickým, snad i skeptickým, což není zajisté v rozporu s vírou, ale zač bych vyletěl ze strany jistě dřív než Trocký, byť mé přesvědčení bylo nejčistší. Například, po čem bych jako komunista toužil, bylo by dokázati své učení na pokuse. Je to ostatně věc, kterou žádám na komunistech i jako nekomunista v zájmu lidí, kteří nechtí jim křivdit svým odsudkem. Vidím, jak jejich teorie je propracována takřka bez mezer, ale co je teorie bez fyzikálního důkazu? A přisvědčiti, že tím experimentem bude to, co se bude díti po světové komunistické revoluci, zdá se mi přece jen trochu krkolomný. Nemluvím o nezdařeném pokuse v Rusku, nejsem posměváčkem, vím, kolik předpokladů tam bránilo jeho zdaru, ale proč, když je nyní to ohromné a vším přírodním bohatstvím vybavené Rusko k dispozici, proč se neodhodlá několik set tisíc inteligentních a vědomých evropských komunistů někde v něm k nejskvělejšímu pokusu na světě. I kdyby se zdařil jen ze tří čtvrtin, musela by zmlknouti každá skepse, která v nejpříznivějším případě, jako je u mne, vidí v komunismu krásný utopistický sen, který se vrací po tisíciletí skoro v každém náboženství a určitě ve všech sektách a chiliastech křesťanských. Tahle směs obrovského množství teorie a bezmála úplný nedostatek praxe - nechceme-li uvažovati o některých nezdařených nebo pranepatrných pokusech –je skoro skličující. Jste zavaleni papírem a zase papírem a v něm je celý ostatní život kolem vás jen negován. My jsme již dnes tak suší a střízliví, že bychom bezmála chtěli i pro životní názor, aby jej nějaký pokus dokázal - anebo aby byl aspoň jasný svou prostotou. Kdybych byl dnes vnitřně nucen hledati spásu mimo sebe a nějak uskutečňovati království boží na zemi, tedy se stanu křesťanem duchem i skutkem, protože stále ještě je to nejprostší, nejsrozumitelnější a nejbezpečnější cesta za lidskou spásou. Takovou ji cítím bez velkých teoretických příprav, ačkoliv jsem také člověk suchý a střízlivý.

Pak nejsem komunistou proto, že pokládám dnešní společnost za schopnou života a vývoje. Vidím, že zcela dobře zaujímá své místo a jest platnou složkou ve vývojovém pochodu. Má své vady, ale snažíme se je odstranit, aspoň velmi mnoho lidí z dnešní společnosti. V dnešní společnosti - ne, nepletu si to s naší koalicí - jsou nejopravnějším živlem socialistické strany a za krátkou dobu své existence dokázaly možnost vývoje v ní. Mohu říci, že ten despekt, to popírání jakékoliv hodnoty dnešní společnosti, které je nejčastěji proměněno komunistickými žurnalisty v pouhé spílání, činí mne jejím zatvrzelým členem. Působí na mne jako přemrštěný trest na malého chlapce a zatvrzuji se. Snad byl bych blíže komunismu, kdybych četl jen vědecké spisy o něm a neznal, jak se popularizuje.

Takový despekt je slyšeti ve stálém rozhlašování její nemravnosti a zkaženosti, které čteme v každém druhém fejetonu komunistických populárních časopisů. Jsme my, dnešní lidé, opravdu Sodomou a Gomorou předurčenou ke zkáze? Je sice v Praze víc barů než dříve, ale také vidíte víc tatíků, tlačících kočárek, kdežto dříve jste neviděli ani jednoho. Neřesti byly vždycky a jedna stále zaměňovala druhou. My, kteří jsme trochu níže na společenském žebříčku, máme také takové hrůzné představy o životě horních desíti tisíc, jako mají komunisti o nás, a asi se také mýlíme. A ty vlivy, které má na mravnost urbanizace, zprůmyslnění a válka, dotkly se stejně, bez rozdílu, všech tříd a vrstev, takže je-li morálka dnes horší než v dobách našich tatíků, platí to pro všecky. Ale ovšem, tvrzení komunistů, že dnešní společnost upadá mravně, je jen částí jejich biologického odůvodnění revoluce, podle kterého je celá dnešní společnost již vyžilým útvarem, překážkou života, mrtvolou, hodnou odstranění. Tohle je právě jedno z těch nesprávných tvrzení, jedna z těch holí, která se na psa našla, že již jeho nespravedlivost mne nutí dovolávati se vlastní zkušenosti, a dokonce třebas i hájiti ty, po kterých mi jinak je pramálo. Vždyť pro vyžilost nebo degenerovanost dnešní společnosti není žádného svědectví, žádné statistiky, ani kulturního historika, ani soudce, ani trenéra. Jen porodní babičky by mohly říci nepříznivé slovo, které by vysvětlil národní hospodář. Naopak, jako celek se dnešní společnost stále regeneruje, má hodně přílivu zezdola, i ti váleční zbohatlíci, takoví Pešty a Peštové, znamenají obnovu její krve ve Vyšších poschodích. Nekostnatí v žádných ustálených formách. Co jen znamená vstup socialistických stran do vlád evropských zemí než základní změnu jejich forem? Je mladá, velmi mladá, vždyť většina dědečků dnešních otců rodin ještě chodila na robotu. A za tři čtyři generace že by se již tak zvrhla? Zatím je plná života, rozpíná se na všecky strany, chápe se všeho nového, ještě žije ze zbytků minula, protože neměla kdy si vytvořit svou kulturu, a již nyní dává čistě proletářské společnosti, která jednou nastoupí po ní ve vývoji, ideology a vůdce, a splácí tak dar staré aristokracii, která ji předcházela a činila tak jí. Což si nezaslouží každá věc na světě, aby se jí popřál život tak dlouho, kolik ho v sobě má? Proč spěchati na dnešní mladou společnost a neponechati jí času ke hře? Minulá aristokratická společnost měla tisíc roků na to, aby svou kulturu vytvořila a vytvořila na svou dobu obdivuhodné věci. Dnešní společnost není méně talentovaná: Dává po víc než půl století všecku inteligenci době, která měla nenasytnou potřebu inteligentních pracovníků pro své ztechničtění. Ze středních tříd dnešní společnosti vycházely všecky síly a silečky, potřebné k vítězství vtipu nad hmotou, jež je nejvýznačnější změnou v naší době, všichni ti lidé, počínaje vynálezci a konče agenty, kteří výsledky ztechničtění šířili, aby byl vůbec možný život dnešních stísněných miliónů v městech a zemičkách. Dnešní společnost plní dobře svůj úkol, takže komunisti se tlačí na ni jako možní dědici kolem mrtvoly ještě teplé. A tahle představa, při níž úloha mrtvoly je mnohem sympatičtější než úloha dědiců, odvrací mne od komunismu stejně, jako trocha mého blahobytu a jako skepse vůči nedokázanému. Činí mne zatvrzelým hříšníkem a upadávám stále hlouběji ve svůj blud.

Myslím, že můj blud vyvrcholil, když z literárních důvodů začal jsem si všímati těch, kteří stojí asi ve středu dnešní společnosti, malých měšťáků, kteří jsou tak trochu jejími párii, protože nemají ani útočnou sílu, kterou dělnickým třídám dává jejich organizace, ani odolnost, kterou tam nahoře dává velký majetek. Nuže, tato třída je nejtypičtějším a nejjednodušším příkladem hospodářské neproduktivnosti. Jsou to z valné většiny obchodníci všeho druhu, plnící přízemní krámy celého města, jejichž jedinou prací je přeložiti zboží s výdělkem z jedné strany na druhou; ovšem hokynáři mají omrzlé ruce, obchodníci v kancelářích hemoroidy, kupci dnu, krupaři záduchu. Ale hromadí výdělky a z drobných krádežiček si dělají majetek, aby si koupili dům, a nemyslí na nic jiného. A přece i na téhle parazitní maloměšťácké třídě jsem pozoroval, že platí lidské společnosti za své vydržování. Jestliže během druhé nebo třetí generace taková maloměšťácká rodina, obyčejně z proletářů vyšlá, se zase nezproletarizuje, jistě se v ní v té době objeví někdo, kdo koná tak produktivní práci, že jí zaplatí čestnou část pasiv svých rodičů. Najdete v každé rodině nějakého duševního pracovníka, učitele, myslitele, inženýra, lékaře, vynálezce, kteří ve velké většině vycházejí z těchto drobných měšťáckých rodin, když ne pro nic jiného, tedy proto, že zde jsou prostředky ke vzdělávání dětí a nějaký takový pud přeplňovati jimi školy. Tyhle výhonky neproduktivních rodičů konají často práci, jíž ani nelze změřiti materiálními hodnotami vynaloženými na živobytí rodičů. Takový syn výčepníka lihovin, který jest vynikajícím porodníkem a jehož „zlatým ručičkám“ žehnají matky široko daleko, platí dluh za nejrozvětvenější měšťáckou rodinu. A stejnou, nezměřitelnou hodnotu má dobrý inženýr, učitel, vědec atd. Tohle je zjev, který donedávna byl pravidlem, dnes ještě mu není daleko; a nepozbývá významu, když dnes vycházejí tito pracovníci i z dělnických tříd, které teprve nyní docházejí možností, jež dávno byly údělem tříd středních. Něco z přírodní symbiózy, kde parazit je užitečným i proti své vůli, možno dobře převésti i na dnešní společnost. Nalezl jsem na svých pochůzkách za malým měšťákem tento pěkný příklad, jak vedle jeho neproduktivní práce vyrůstá nečekaný, cenný a produktivní výsledek: Dědeček mého kamaráda byl kupcem v malé vsi na Českomoravské vysočině, byl to člověk hodně skrblivý, prý i lichvář. Jezdil často s trakařem na nádraží a musel si při tom pokaždé celou hodinu zajíždět, protože mezi vsí a městečkem bylo několik rybníků a kolem nich močály, dalo se sice tudy chodit po pěšince, ale jen v létě za sucha nebo v zimě, když umrzlo. A milý dědeček skrblil a lakotil i časem a bylo mu líto hodiny sem a hodiny tam. Tedy si vymyslil, jak by mohl pěšiny upravit i pro deštivé časy: kdykoliv po pěšině šel, nařezal si svazky vrbového proutí z vrb u rybníka a kladl je celými otýpkami na nejvlhčí místa stezky. Dokonce někdy, když jel s prázdným trakařem, nabral do něho hlíny nebo kamení a tam je vysypal. Za nějakých pět nebo deset let vznikla z pěšiny dobře schůdná cestička, používaná a upravovaná již celou vsí, a dnes vrbovou alejí po stranách pořádné cesty a po několika můstcích chodí dělníci ze vsi do práce a jezdí vozy s nákladem do pily. Vznikla jen tak mimochodem, skoro z lakoty, jako netušený přídavek k výdělkářské činnosti průbojného dědečka, a přece dnes znamená každý den pro celou vesnici několik set uspořených hodin. Kdybych někdy chtěl symbolizovati malého měšťáka, nebylo by to možné lépe než touto cestou s vrbovou alejí.

Pudí-li mne osobně spravedlnost na stranu nejubožších, neznamená to, že budu také osobně nespravedlivým proti druhým a přenechám soud až historii do doby, kdy všecko bude daleko. Jsem rád, že se v dnešní společnosti octly mladé socialistické živly, že jest v ní viditelný vývoj, který povede k tomu, aby zmizela propast mezi blahobytem a bídou, pracuji sám na tom, jak dovedu, ale nemohu se dívat na věci kolem sebe jen zúženým otvorem. Vím, že bude ještě mnoho utrpení na světě, než vývoj odstraní aspoň nejhorší, ale je pravděpodobno, že hlavní náprava bude zjednána ještě dříve, než se světová revoluce uskuteční, a možná, že kondenzované neštěstí, jakým je taková revoluce, bude v součtu několikrát větší, než vleklé utrpení dnes trpících. Ale jisto je, že pak nebude nikoho, kdo by je chtěl a mohl napraviti, kdežto dnes je takových lidí dosti, a mnoho.

A právě tato revoluce jest tím, proč nejsem, nemohu a nechci býti komunistou. Mám z ní příšernou úzkost. Vím, že v Evropě byla mnohokrát horší, než byla v Rusku, kde život měl jednoduchou, až primitivní strukturu. Tam to byl překocený trakař, zde by to byl přesný chronometr, hozený do stoupy. Snad bych se jí tak nebál, kdybych viděl, že se komunisti řádně připravují k řízení světa. Ale vidím, že se řádně připravují jen k převratu, snad mají již rozděleny vládní resorty, a kdo obsadí poštu, kdo bude dělat policii, ale o mnoho více ne. Ale za chvíli po převratu nadejde těžká práce, bezodkladné řízení veškeré té organizace životního koloběhu, který se nesmí zastavit ani na hodinu, nemá-li stanout navždy. A k tomu se komunisti nijak nepřipravují a připravit nemohou nebo nechtějí, protože taková příprava by byla snad prací na celé generace a její obtížnost by byla pravým opakem k lehké agitaci pro krátký a efektní revoluční akt. Proto se revoluce bojím. Snad by to bylo jiné, kdybych věděl, že až budu zastřelen a se mnou sto tisíc nebo milión představitelů dnešní „vládnoucí“ společnosti, že bude od té chvíle mnohem lépe dvěma miliónům lidí. Dva je víc než jeden a to je matematika, které se nedá nic vytknout. Snad bych se pak té revoluci nebránil, ačkoliv čert věř pudu sebezáchovámí, ale jistě bych se ani pak nestal komunistou, který by musel střílet na lidi jiného světového názoru, nebo že jsou bez světového názoru, nebo že si schovali pytel brambor. Ale přece jen bych stál u zdi klidněji, kdybych věděl, že nazítří po mé smrti krásně a dle všech snů utopie půjde moje dcerka do školy, zazpívá tam před učením internacionálu, dostane dosyta najíst a na zimu teplé šaty. Zcela určitě však bude jinak a mohlo by se například vypočítat přesně a bez nadsázky, jak zle bude u nás za týden nebo za měsíc po komunistické revoluci. Jistě bude součet bolesti a neštěstí po ní přesahovat součet bídy několika proletářských generací a postihnou navíc i ty, kteří dnes netrpí. Takže to vyjde ne na stejné, ale na hůř, protože je to vždy jedna bída, ať jí trpí kdokoliv. Ale i kdybych na ni nemyslil pro ostatní, myslím na ni pro sebe a pro svou holčičku, vidím ji za půl roku po světové revoluci, až její matka by prodala poslední, co by jí zbylo, jak se plouží po ulici podél domů s bříškem odulým hlady, jako se ploužily povolžské děti. A nikdo by jí nemohl pomoci, jako jsme pomáhali povolžským dětem, protože bída by byla také světová a trpěly by děti, i ty, které trpí dnes, i ty, které dnes netrpí.
18. XII. 1924


Bibliografická citace: HOŘEC, Jaromír. Proč nejsem komunistou. Praha: Lidové noviny, 1990, 110 p. ISBN 80-710-6006-2.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

8.6.

Policejní vyšetřování ilegální buňky KSČ v Brně v roce 1934

Případová studie popisuje průběh policejního vyšetřování ilegální činnosti členů a sympatizantů KSČ v Brně v r...
11.3.

Ivan Olbracht - Obrazy ze soudobého Ruska I. (1920)

Digitální kopie prvního dílu reportážních črt Ivana Olbrachta, v nichž vzpomíná na svou cestu do sovětského Ru...
3.7.

Josef Hora: Omyly Karla Čapka

Poté, co 4. prosince 1924 Karel Čapek publikoval v revue Přítomnost  svou stať "Proč nejsem komunistou?", zare...
3.7.

Ivan Olbracht: Proč nejsou komunisty

Podobně, jako zareagoval redakční kolega z Rudého práva Josef Hora, zvedl pomyslnou rukavičku souboje i Ivan O...
3.7.

Stanislav K. Neumann: Dopis z Prahy

Ve stylu Perských listů píše Stanislav Kostka Neumann fiktivní dopis jistého Sáši, který koresponduje z Prahy ...
2.7.

Richard Weiner: Proč nejsem komunistou?

Expresionistický básník, prozaik a pařížský dopisovatel Lidových novin Richard Weiner se osobitě vypořádal s a...
2.7.

Ferdinand Peroutka: O praporu rudém a šedivém

Jeden z nejvýznamnějších československých novinářů 20. století Ferdinand Peroutka vydával kritický týdeník Pří...
2.7.

Jaroslav Kříženecký: Proč nejsem komunistou?

Genetik zabývající se filozofií a vývojem vědy byl osloven Peroutkovým týdeníkem Přítomnost, aby se vyjádřil n...
1.7.

Jaroslav Kallab - Proč nejsem komunistou

Jaroslav Kallab - právník, který znal svůj obor jak z akademického prostředí, tak ze soudní praxe. Působil jak...
27.6.

Jan Herben - Proč nejsem komunistou?

Historik, politik, žurnalista, člen Maffie a Masarykův přítel Jan Herben na otázku - proč nejsem komunistou? -...
26.6.

Ladislav P. Procházka - Proč nejsem komunistou?

Ladislav Procházka se k otázce, kterou mu položila Peroutkova Přítomnost v roce 1924, postavil nevšedním způso...
26.6.

Fráňa Šrámek - Proč nejsem komunistou?

Spisovatel, buřič a básník Fráňa Šrámek na tuto světonázorovou otázku v Peroutkově Přítomnosti v roce 1924 odp...
26.6.

Josef Kopta - Proč nejsem komunistou?

Koptova odpověď na tuto otázku, zveřejněná v týdeníku Přítomnost v roce 1924, je velmi originální. Oceňuje růz...
26.6.

Josef Čapek - Proč nejsem komunistou?

Všestranně nadaný Josef Čapek se vypořádal s o tázkou "Proč nejsem komunistou?" citově, srdcem tvůrce zavrhuje...
25.6.

Karel Čapek - Proč nejsem komunistou

Spisovatel a publicista Karel Čapek, tento citlivý a přemýšlivý pozorovatel společnosti, měl silnou potřebu se...
Více souvisejících...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Aktualizováno: 12.9.2019 21:20 | Rubrika: Aktuality, Metodika
Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Vyšla nejnovější didaktika dějepisu od uznávaného autora s dlouholetou praxí výuky dějepisu na ZŠ a gymnáziu – výsledek mnoha seminářů pro učitele dějepisu na Slovensku i v ČR, nebo pro studenty učitelství, kteří společně po někol...

_Aktuality

Stáhněte si metodiky občankářů

Aktualizováno: 12.9.2019 21:26 | Rubrika: Vzdělávání
Stáhněte si metodiky občankářů

Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd vydala souhrn více než 75 metodik, které vznikly v rámci projektu VOSK. Řada témat je bytostně spjata s moderními dějinami, proto jej sdílíme i na našem webu. VOSK je zkratka n...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT