Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

„Na počátku komunistické éry, v době všeobecného jásotu pro jednotu se slovanským Sovětským svazem, vyložil Václav Černý historické kořeny panslavismu - od německé romantiky přes české obrození až k panrusismu a jeho použití sovětskými i československými komunisty. Černého dílo je jednak dokumentem o skrytém odporu českého ducha - jednak ale knihou zcela aktuální. Masivně vzrůstající ruská přítomnost v České republice na počátku 21. století vyžaduje porozumění, proč se mohou tak mnozí Rusové upřímně domnívat, že české země patří k jejich sféře - a proč je řeč některých českých politiků o přátelství s Ruskem tak nebezpečná pro české národní zájmy. Kniha Vývoj a zločiny panslavismu by se měla stát povinnou knihou pro každého českého učitele i novináře.“
anotace nakladatelství - Knihovny Václava Havla

Nedokončený esej Václava Černého „Vývoj a zločiny panslavismu“ vznikl pravděpodobně v první polovině padesátých let 20. století. Knižní vydání vychází z Černého rukopisu, je psán perem v sešitu bez desek o formátu A5 na 114 stranách. Text obsahuje pět částí (mota k prvním čtyřem jsou uvedena vždy až na závěr každé z nich). Z části šesté, patrně závěrečné, zůstal nadepsán jen titul "A co teď!". Text byl poprvé publikován v časopise Střední Evropa, vycházel na pokračování od října 1993 (č. 33) do dubna 1994 (č. 38/39). Knižně: 1. vyd. v Praze : ISE, 1994 // 2. vyd. Sešity Knihovny Václava Havla ; roč. 3, sv. 2/2011

Prof. PhDr. Václav Černý (26. března 1905 Jizbice u Náchoda – 2. července 1987 Praha)
literární vědec, spisovatel, překladatel a filozof, základní biografické údaje najdete ve Slovníku české literatury po roce 1945 - klikněte ZDE

Ale vraťme se stručně k Benešově koncepci, již proponoval poválečnému slavismu! Je vybudován na předpokladu, že „všechny slovanské národy vyjdou z druhé světové války zase svobodné a se svými vlastními samostatnými státy". Všechny se během války méně či více účastnily boje s fašismem, a zůstanou-li i po válce přáteli a spojenci, což Beneš doporučuje, bude jen nápravou jejich politických omylů a chyb v letech 1914-1939. Beneš se prohlašuje pro „opravdové moderní slovanství realistické, které bez velikých romantických plánů politických o nějakých slovanských impériích a jakýchkoli politických, národních či sociálních mesianismech si napřed vytvoří svobodného, zdravého a sociálně uspokojeného člověka a občana doma, v každém jednotlivém státě slovanském". Předpokladem budoucí slovanské politiky jest mu, aby také Sověty uznaly jednak realitu národní, jednak hodnotu lidského individua: „Soudím, že v té hrozné světové krizi od r. 1938 i sovětský socialism, i ruští komunisté vyvozují správné závěry z faktu, že čím se jde hlouběji k lidové mase, tím více se musí respektovat její nejsilnější životní city a hlavní složky každé lidské personality, individuality každého jedince, nemá-li míti nakonec neúspěch i celá jejich nauka sociální." Starý panslavismus je rozhodně dokonale mrtev, formou i obsahem, a Beneš se šíří především o tom, čím nový slavismus býti nemůže a nesmí: „Nové slovanství bude pokládati vše, co připomíná reakci slavjanofilství, panslavism a panrusism, dřívější polské nebo ruské mesianství a konečně i předválečný neoslavism za definitivně pohřbené. Slavjanofilství bylo ideologií, která vědecky a filozoficky, historicky a sociologicky neobstála. Svými mesianistickými teoriemi o poměru carského Ruska k Evropě hověla prostě danému reakčnímu režimu; co se týče její filozofie historie, byla prostě nepravdivá a nesprávná. Poměr Evropy a Ruska, jak jej líčilo slavjanofilství, neexistuje a neexistoval. Mesianism ruský vzhledem k Evropě byl velikou iluzí; slavjanofilský romantism byl a je definitivně překonán." Ale jako se neosvědčil mesianism koncipovaný autokracií carskou, musí z budoucího slavismu „zmizet prvek mesianismu, mesianismu jakéhokoliv druhu, také mesianismu komunistického", neboť „je v podstatě každého mesianismu, je v jeho psychologii, že nakonec vyvolává odpor, a to pro ideu svého nezbytného velikášství a pro ideu své nadřaděnosti nad ostatními, které jsou mu inherentní. I tento nový mesianism komunistického slovanství by se musil nakonec stát velikou překážkou každého budoucího slovanství a realistické slovanské politiky. Proto je třeba se mu vyvarovat." Ze všech teorií o jednotě a souručenství Slovanů bude dále nutno jednou provždy vyloučit prvek náboženský a zaujmout stanovisko plného respektu všech náboženství, tolerance a neutrality. Co zbývá z panslavismu, vyloučíme-li z něho veškeré prvky mesianismu — politického, nacionálního i náboženského? Zdá se, že pouhá myšlenka na historické a stále obnovitelné nebezpečí germánské, plynoucí z nevyhnutelného historického sousedství obou etnických skupin. Beneš se pochopitelně vzpírá chápat smysl budoucího slavismu z tohoto jediného a čistě negativního zřetele. „Bylo by však chybou politicky chtít chápat ideu souručenství slovanského výlučné anebo jednostranné jen pod zorným úhlem rozporu Germánů se Slovany. Skutečné poslání Slovanů nemá jen smysl obranný a negativní, má býti a může býti mezi národy a ve světě především faktorem konstruktivním, pozitivním a světově budovatelským." Přecházeje k pozitivnímu obsahu budoucího slavismu, vidí Beneš v druhé světové válce především příležitost pro slovanské národy a státy, aby definitivně vyřešily všechny své spory vnitropoliticko-národní (problém národní jednoty Čechů a Slováků, Srbů a Chorvatů, Rusů a Ukrajinců) a všechny své spory mezinárodní politiky mezislovanské (hranice rusko-polská, polsko-česká, jugoslávsko-bulharská): má se tak stát cestou dohody, na základě demokratických kompromisů a tak, aby napříště bylo území jednoho každého slovanského státu ostatním Slovanům nedotknutelné a byl přijat princip, že nadále v slovanských státech není slovanských menšin. Již toto uklidnění mezislovanských vztahů by znamenalo v Evropě velikou garancii míru. Beneš vidí pro dobu poválečnou možnost tří velikých slovanských státních bloků navzájem se podporujících: Sovětský svaz, blok Slovanů západních (Poláci a Čechoslováci), blok Slovanů jižních (Jugoslávci a Bulhaři). Co se pak týče objektivního obsahu všeslovanské budoucí politiky, „při formulaci této nové politické spolupráce je možno se pro budoucnost opírati jen o program demokracie." Prostě budoucí politika spřátelených Slovanů není možná, účinná a užitečná jim samým jako ostatnímu světu, leč bude-li politikou obrany a propagací mezinárodní spravedlivé a mírumilovné demokracie univerzální. „Absolutisté, caristi, pravoslavní reakcionáři, šovinisté starého ražení, fašisté a i buržoazní liberálové, kteří nejsou s to překonati dřívější koncepce jakéhokoli imperialismu nebo ovládání mezislovanského, ale také komunisté — chtěli-li by svůj režim mesianisticky a násilně vnucovati všem ostatním třídám nebo národům — nutně by se vraceli k předválečným koncepcím..." Slavismus, má-li to slovo mít ještě význam, znamená dnes a příště jen „spolupráci se všemi ostatními národy na všeevropském a všesvětovém pořádku, novém mezinárodním řádu a nové mezinárodní evropské a světové organizaci míru v duchu kulturního spojenectví a závodění všelidského". Slavismus takto pojatý dával by zároveň Slovanům možnost pojmout i základní otázku německou pozitivně a bez nutného ostnu proti Němcům: společně a jednotně připraveni čelit každé možné obnově pangermánského Drang nach Osten, Slované by mohli a měli být ochotni k mírové demokratické spolupráci s Němci v duchu rovnosti národů. V takové politice by Němci nemohli spatřovat nic útočného proti sobě a ostatní národové by v ní neviděli žádný šovinismus. Pro takovou politiku by bylo zbytečné zakládati jakoukoliv slovanskou federaci, vytvářející politická nedorozumění, škodící konsolidaci Evropy a porušující rovnováhu mezi Evropou západní, střední a východní. Dojde-li v budoucnosti ke koncentraci Evropy, „nechtěl bych tudíž", praví Edvard Beneš, „aby příliš schematická a naprosto apriorní, definitivní koncepce tzv. slovanské politiky federační překážela vývoji všeevropskému". Myšlenka na Evropu a na demokracii, s níž „je nerozlučitelně spjata" „existence a prosperita všech slovanských států a národů v jejich svobodě a samostatnosti" - takové jsou prostě a takové byly vždy a zůstaly vůdčí ideje slavismu Benešova, jenž není leč readaptací národního a slovanského programu Palackého a Masaryka.