Moderní-Dějiny.cz

Plíživé omezování demokracie v letech 1945–1948 ve vzpomínkách opata Anastáze Opaska

Publikováno: 1.10.2014, Aktualizováno: 9.10.2014 07:17

Nabízíme vám ukázku ze vzpomínkové knihy opata břevnovského kláštera Anastáze Opaska Dvanáct zastavení, ze které se dozvíte, že církev nebrala příliš vážně vyprávění uprchlíků z východu, kteří se od konce 2. sv. války snažili dostat dále na západ. Opasek dále vzpomíná na chování Čechů v pohraničí, na místech po odsunu Němců, a zamýšlí se nad tím, zda tyto vlastnosti předcházely „velkému pádu“ v roce 1948. V závěru popisuje postupné omezování všeho, co mohlo oslovovat nábožensky založeného člověka – zánik spolků, novin, nakladatelství či časopisů, ale také pronásledování duchovních i věřících.

Plíživé omezování demokracie v letech 1945–1948 ve vzpomínkách opata Anastáze Opaska

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Ještě začátkem prosince 1947 bylo pro mne velkým překvapením, když si ke mně při recepci na švýcarském vyslanectví přisedl úředník vyslanectví a přímo se mě ptal: „Tak jak to bude? Jaro tady u vás v Československu bude asi hrozné.“ Tři měsíce před Únorem! Dost jsem na to, co říkal, vyvaloval oči. I když vážnosti politické situace jsem si byl vědom. Odpověděl jsem: „Já vám k tomu nemohu nic říct.“ Chtěl-li ode mne nějaké jemu neznámé informace, já jsem mu je dát nemohl. Ve stejné době, v prosinci 1947, opustil Prahu pronuncius Ritter a už se nevrátil, čili Vatikán na základě svých diplomatických zkušeností a styků asi tušil, co se blíží. Pochybuji že my, ostatní představení v Čechách, na Moravě a pravděpodobně i na Slovensku, bychom byli připraveni na totální pohromu a očekávali ji. Ani vyprávění uprchlíků z Východu, kteří procházeli Prahou a snažili se co nejdříve dostat dál za hranice, a to už od roku 1945, jsme nebrali doslova. Přijímali jsme jejich zkušenosti jako něco u nás nepravděpodobného. Jistě jsme v tom byli utvrzováni oficiálními prohlášeními. Mnoho představených řádů v té době bylo zvoleno nově, neboť staří zahynuli v koncentrácích, byli odsunuti a podobně. Nejdříve byl zvolen novoříšský opat Machalka, který přežil Osvětim, Buchenwald a Dachau, brzy po něm emauzský Maurus Verzich, já před Únorem, po Únoru opat Tajovský, premonstrát v Želivě. My jsme neviděli situaci politicky s totálním nebezpečím. Viděli jsme nebezpečí v komunismu, jak jsme ho tušili z analýzy marxismu, jenže to praktické uplatnění marxismu, to byl vlastně stalinismus, který už není ani marxismus, ale diktatura nejhrubšího zrna. A to jsme neočekávali. Takový asi byl v církvi názor na situaci na sklonku roku 1947.
Já jsem to spíš intuitivně tušil. Na Silvestra 1947 jsem pronesl velké kázání – vždycky na konci roku se v kostele při pobožnosti hodnotí rok. Mluvil jsem o velkých těžkostech, v které vstupuje církev, o nebezpečí pronásledování; někdo by to možná označil jako vizi. V Katolické akci tehdy vyšla brožurka o pomoci laiků v církvi, kdyby nebylo dost kněží. Té jsem v kázání použil. Na Nový rok, kdo za mnou přišel do sakristie nebo na opatství, se ptal: „Co jste to říkal? Vy jste nás vlastně strašil a upozorňoval, že bude třeba, aby všichni lidé pomáhali církvi.“ A o tom jsem skutečně kázal. Nevím, jak to na mne přišlo. Jistě to nebylo jenom ze mne a také to nebylo z nějakého politického přesvědčení. Nějak z vnitřku, ze srdce. Bylo to kázání apokalyptické. Zaznamenáno myslím není.

Leta 1945 až 1948 byla velmi neklidná, pozorovali jsme to při jednáních o církevní majetek, o katolické školy (na Slovensku byly úplně zrušeny) a v mnoha dalších otázkách. Obtíže byly i při vydávání knih. Ale jak jsem řekl, překážky nebyly tak velké, aby se předpokládala pohroma. Situace byla polovičatá, jako demokracie byla polovičatá, protože nebyla opravdová svoboda politických stran: každý inteligentní člověk chápal, že Národní fronta je veliká fraška, že to není svoboda jednotlivých stran, že demokracie kulhá až nebezpečně. Nemohu například nevzpomenout na Nepoměřice u Kutné Hory, v nichž mnoho let starostoval můj strýc Josef, politicky agrárník. Celá vesnice byla agrární a celá vesnice ho vždy volila. Agrární strana, po válce zakázaná, pochopitelně měla jiné názory než prezident Beneš. Agrárníci byli po celou dobu své existence velice silná zemědělská strana. V jejím zákazu možná hrálo roli, že komunisté se chystali časem zabavovat majetek sedláků a zakládat kolchozy – a zlomit odpor silné politické strany by bylo těžké. Předsedu strany Berana vláčeli po věznicích nejdříve Němci, po válce zase Češi, až zemřel ve vězení v Leopoldově. Beran byl politik velmi zkušený a vlastenec. Pochybuji, že by nějakým způsobem zrazoval národ. Agrární strana by byla hrála v poválečné době dost důležitou roli. Venkov byl se zákazem agrární strany nespokojený a nevěděl, co prakticky dělat. Někteří slaboši vstoupili do komunistické strany. Jinak se straníci rozešli do strany lidové a národně socialistické. V těchto dvou stranách se také octli bývalí agrární poslanci, pokud ještě směli být politicky činní. A spokojen nebyl nikdo, ani poslanci, ani členové.
Za války u nás neexistovala žádná politická strana, všechny byly zakázané. Bylo jedině Národní souručenství, v němž také byli agrárníci a též kněží, spíše lidé konzervativní. Jistě tu byla určitá opozice proti vetřelcům, ale strany za války nebyly. Všechno vzniklo za návštěvy, ke které asi nemělo dojít, za návštěvy prezidenta Beneše s vládou v Moskvě. Ministr Hála mi později vyprávěl, jak kolik nocí se Šrámkem nespali, „když nám tam předkládali k schválení různé záležitosti, o nichž jsme předtím ani nevěděli, a překvapili nás oznámením, jak bude vypadat vláda, až přijedeme do Košic. Nemohli jsme proto spát. Takové věci se v Moskvě odehrávaly.“ Není to citát doslovný, ale obsahově přesný. Moskevské „jednání“ byl diktát.
Sami jsme vstupovali do neštěstí, které jsme připravovali nedůsledností od roku 1945. Když jsem projížděl v roce 1945 západními Čechami, bylo nápadné, až provokativní, kde všude a v jakém množství vlály sovětské prapory. Bylo to oddůraznění toho, že do západních Čech přišli Američané, byl to přehnaný veřejný projev ve prospěch Sovětského svazu i v té oblasti. Udeřilo mě to tenkrát do očí.
V pohraničí se projevovala i chamtivost Čechů. Byli chtiví po cizím majetku. Jistě tu byli i morální lidé, kteří si řekli: „Nemohu přeci jít obsazovat cizí majetek, to není můj majetek.“ Němci na něm pracovali až do vyhnání jako otroci. Byla to hrozná věc: vyhnání milionů, zabrání majetku, z něhož nebyl bohatý stát, z něhož byli bohatí jednotlivci, a jsou možná dodnes – tím, že kradli až vykradli, ale také zpustošili mnozí z nich majetky, hospodářství, která vysáli a pak je třeba po roce opustili. To bohužel byla vlastnost Čechů. Nevím, jestli je to nějaké naše prokletí. Nevím, je-li pravda, co jsem jako student četl o některých českých legionářích, že se mnozí při cestě Ruskem dávali překřtít na pravoslavnou víru, protože jim za to dali několik zlatých mincí. Je to nepochopitelné, jakoby přijmout jiný náboženský názor za to, že dostanu hrst zlatých mincí. Je-li toto pravda, tak se tu projevují velmi nedobré vlastnosti českého člověka, které se po pětačtyřicátém projevily zas jiným způsobem a které se dokonale projevily po roce čtyřicátém osmém a které trvají dodnes – bezcharakternost a ohebná páteř. Jistě máme i dobré vlastnosti, ale připomínám ty špatné, protože odněkud už z dřívějška to všechno spělo k velkému pádu, k potopě, do které jsme vstoupili v roce 1948.
Tu dobu, situaci národa a církve v ní bych charakterizoval tak, že všechny kladné hodnoty, které vytvořily dějiny a demokratická leta v Československu, byly soustavně napadány a ničeny. Vedení církve se mělo dostat do područí.
Biskupové – obyčejně biskupská konference – vydávali významné dokumenty, pastýřské listy apod., a myslím, že to jsou jedny z nejcennějších dokladů o odporu a o správném postoji církve k hodnotám, které jsou trvalé, které byly nějakým způsobem státem uznány a uzákoněny a dávaly církvi v demokratickém zřízení velkou svobodu. Byly odbourávány jedna za druhou.
Třebaže hmotné statky nejsou v životě církve podstatné, církev bez majetku, odkázaná na dobrodiní od státu, se dostává do područí režimu. Majetek byl zabaven, zkonfiskován. Kněží, kteří pracovali ve státní správě jako faráři, kaplani, kanovníci či biskupové, ovšem dostali platy. Uvědomme si však, jak veliké bylo církevní jmění, které neleželo ladem, které však by muselo být zachováno v celistvosti, aby bylo užitečné pro církevní i občanské účely. Kromě hodnoty trvalého majetku v pozemcích, lesích, hospodářských zařízeních (pily, pivovary aj.) tu byly značné výnosy. Přitom pohyb tohoto jmění byl omezen státními zákony již za první republiky podle zákonů přejatých z Rakouska-Uherska, šlo o takzvaný „majetek mrtvé ruky“. Církev nemohla bez souhlasu státních úřadů prodat například ani metr čtvereční půdy. Z výnosů byly udržovány kostely, katedrály i malé venkovské kostelíky, školy, hřbitovy, vše, co patřilo církvi. Byli z nich placem dělníci a řemeslníci. Čili těch peněz bylo užitečně užíváno. Až na podzim 1949 Čepička starý zákon zrušil a všechen majetek sebral. Víme dobře, jak to dopadlo: kostely se udržovaly pouze na turistických trasách a ve velkých městech z důvodů spíše propagačních nebo jako umělecky cenné objekty. Desítky kostelů byly použity na jiné účely, nebo byly vyhozeny do povětří, zvlášť ve vojenských územích, protože na údržbu nebyly peníze nebo byly objekty tak zničené, že i z bezpečnostních důvodů nic jiného nezbývalo.
Konečně i kněžská svoboda je omezena, musí-li kněz složit slib věrnosti státu. Podle stalinistických zákonů zformulovaných v říjnu 1949, navíc jednostranně interpretovaných k ochraně státní ateistické ideologie, se stal kněz bezmocný, stát se stal jeho výlučným chlebodárcem, což v demokracii nebylo a není možné. Byl to ryzí stalinismus, velmi to připomínalo sovětský vzor: zabrání škol, zabrání řádových nemocnic, jako například nemocnice Pod Petřínem, v níž byl také noviciát sester svatého Karla Boromejského, atp.
Podobně se postupovalo v kultuře. V těch letech byla určitými metodami likvidována všechna nakladatelství vydržovaná nebo podporovaná církví, tedy katolická nakladatelství, jako byl v Praze Vyšehrad. Přinejmenším byli vyměněni zaměstnanci – podobně jako byla politicky „obrozena“ Národní fronta akčními výbory v roce 1948. Název nakladatelství zůstal, ale organizace se dostala pevně do státních rukou. Její správa a obsah práce byl státní.
Několik lidových časopisů v katolickém duchu mělo veliký náklad, jistě přes sto tisíc. V Praze vycházel týdeník Neděle, na Moravě další. V Brně byl vydáván jeden z nejrozšířenějších měsíčníků pro školní mládež vůbec, Anděl strážný, původně vydávaný rajhradskými benediktiny, tedy měsíčník s velkou tradicí. Po válce se ho ujali laici. Také byl zastaven. Co oslovovalo člověka nábožensky nebo podporovalo náboženské smýšlení a cítění, bylo v letech 1948–1949 zastaveno. Všechna tato periodika měl nahradit týdeník Katolické noviny. Nebyl nový, jeho titul byl zachován, ale dostal se do rukou kněží, kteří byli pohotoví k službě novému komunistickému režimu, a k roku, v němž píšu tyto vzpomínky, je stále církevně zakázán.
Tyto skutečnosti nejlépe vystihují zmíněné biskupské listy z přelomu čtyřicátých a padesátých let, které ukazují, že jediný otevřený bojovník za lidská práva, za svobodu, za demokracii bylo v té době vedení katolické církve. Vedení církve reprezentované biskupy, opaty, představenými klášterů se ukázalo naprosto nekompromisní, nekolaborantské. Chovalo se čestně, stejně jako to dnes obdivujeme na disidentech a chartistech. Listy našich biskupů, kteří pak skončili ve vězení či v internaci, by se měly vydat, už proto, aby se ukázalo, že od roku čtyřicátého osmého, kdy velká část inteligence se přidala ke straně z důvodů chlebařských nebo v ní začala od mládí vyrůstat, jediný odboj v národě, jediná rezistentní síla, která promlouvala nahlas až do úplného umlčení, byli především katoličtí biskupové. Nevím, že by například Církev československá husitská v té době protestovala vůči protizákonným zásahům do církevního a náboženského života všech církví v Československu.
Kolaboranty si režim nalezl mezi ctižádostivci – nebyl mezi nimi ani jediný biskup. Snad byli někteří biskupové pasivní, ale žádný nezradil. Snad byli někteří slabí, ale žádný neopustil církev a nepřidal se k novým otrokářům. Kdybychom sledovali životopisy vedoucích sdružení, které v té době vznikalo, několikrát měnilo název, až se dopracovalo k titulu Mírové hnutí katolického duchovenstva v Československu, s bolestí bychom mohli říci, že šlo zvláště o kněze, kteří navázali styky s komunisty již v koncentračních táborech, jako například Josef Plojhar a pozdější kanovník vyšehradský Josef Beneš. Bývali to kněží nekvalitní, třeba těžký alkoholik, který už i na celibát zapomněl, na jiného si třeba zjistili, že má několik dětí a podobně. Byli to tedy často kněží, které bylo možno vydírat a donucovat tak k spolupráci. Někteří se přidali ze strachu, ať už ochotně či neochotně. Zopakovalo se to za „normalizace“ po roce 1968 ve sdružení Pacem in terris. Řekl bych, že o žádném z vedoucích osobností těchto sdružení bychom při konfrontaci s životem v církvi nemohli říci, že měl čisté ruce. Lidé to věděli. Zpočátku ani nechodili na bohoslužby takových kněží, přestože jejich bohoslužby byly platné. Když to trvalo leta, ztrácelo to vyhrocení ostrost, navíc na venkově neměli lidé možnost si vybrat.
Pronásledováni byli pochopitelně také věřící, a to dost tvrdě. Náboženská svoboda byla sice formálně zaručena, ale chodily-li děti ve škole na náboženství, nemohly většinou pokračovat ve vyšším vzdělávání. Účast na náboženství ve školách byla natolik omezena a tak znesnadněna, že se našlo vždy jen několik statečných rodičů. Jsou to ovšem již důsledky dřívějších období, předchozího vývoje: u nás nebyla katolická masa jako v Polsku, nebylo takové množství věřících, aby se mohli bez obav postavit za biskupy a důsledně hájit jejich stanovisko. Ať stávkou nebo jinak. Tyto důsledky přežívajícího josefinismu způsobily, že obnova církve – viditelná už po roce 1938 – nezasáhla v Československu národ, ale pouze určité vrstvy, spíše intelektuální.
Zdůrazňuji, že nešlo v boji církve o obhájení majetku, který patřil církvi katolické jako takové, ač jí byl vysloveně ukraden. Není to soukromý majetek, třebaže je tak zapsán podle místních zákonů. Je to majetek církve, která je obecná, přesahuje hranice, a je také podroben zákonům církevním celosvětově. Spíše šlo o výchovu mládeže, o kulturní činnost, vydávání časopisů a knih, o nemocnice, o starobince – o všechno, co církev v demokratických státech stále má, spravuje a podle obecně platných zákonů v tom žije se svými věřícími.
Biskupové několikrát protestovali u vlády i u prezidenta, jejich listy se veřejně četly v kostelích, pokud tam ještě byl kněz, pokud už nebyl ve vězení. Mnozí kněží byli za toto čtení postaveni před soud a někteří odsouzeni. Vzpomínám na kněze olomoucké arcidiecéze patera Theodora Funka, který se dostal před soud jen za to, že převážel kufr prohlášení arcibiskupa Matochy. Byl odsouzen na deset let, a odseděl si je. Nic víc neudělal, jen jako kněz pracující při ordinariátu olomouckém vezl kufr s prohlášením svého představeného kněžím, kteří se sešli na Velehradě.
Tak začínal únor čtyřicet osm a tak pokračovala vláda komunistické strany v prvních měsících a v nejbližších letech.

OPASEK, Anastáz. Dvanáct zastavení: vzpomínky opata břevnovského kláštera. Vyd. 4. Praha: Torst, 2013, s. 182–189. ISBN 978-807-2154-548.

Jan Anastáz Opasek (20. dubna 1913, Vídeň – 24. srpna 1999, klášter Rohr, Bavorsko)



Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

14.1.

Parlamentní volby 1946 na stránkách tisku jednotlivých stran NF

Ve spolupráci s Městským muzeem v Čelákovicích jako doplněk ke kolekci volebních plakátů publikovaných na naše...
11.8.

Vězení Ruzyně - Dům strachu a smrti ve vzpomínkách Anastáze Opaska

Pasáž ze vzpomínkové knihy opata břevnovského kláštera Anastáze Opaska Dvanáct zastavení se týká jeho zatčení ...
20.7.

Václav Černý - poválečná devastace kulturních památek v Sudetech

Literární historik Václav Černý ve svých pamětech vykresluje osudy sudetských měst a architektonických památek...
25.5.

Václav Černý o tzv. národní očistě a národní spravedlnosti po válce

Autor dává v textu průchod svému rozčarování nad poválečným porušováním idejí Národní fronty všemi jejími poli...
22.5.

Václav Černý – odsun Němců v prvních poválečných dnech

Václav Černý líčí atmosféru prvních poválečných dnů, především souvislosti divokého odsunu Němců a táže se po ...
10.5.

Jan Zábrana – shrnutí voleb v roce 1946

V tomto textu najdete ukázku z deníkových záznamů básníka, prozaika, esejisty a překladatele Jana Zábrany. Aut...
27.3.

Vojta Beneš - Mezi Západem a Východem (1947)

Článek prezidentova bratra Vojty Beneše z roku 1947, původně publikovaný v Newyorských listech, kterým se snaž...
16.3.

Rok po roce - 1945-1949 v Československu - pracovní list

Soubor pracovních listů k shrnující prezentaci Rok po roce - 1945-1949 v Československu je zaměřen na práci s ...
27.1.

Z kázání Josefa Toufara na svátek svatých Petra a Pavla v roce 1946

P. Josef Toufar nepatřil mezi strhující kazatele. Nedělní promluvy si vždy připravoval v sobotu písemně a učil...
24.1.

Rok po roce - 1945-1949 v Československu - prezentace

Shrnující prezentace je zaměřena na vybrané významné události a fenomény československých dějin druhé půle 40....
14.1.

Rok po roce - 1945–1949 - text

Shrnující mikrostudie je zaměřena na vybrané významné události a fenomény světových dějin prvních poválečných ...
30.10.

Parlamentní volby v ČSR v květnu 1946 – pracovní list

Pracovní list je praktickým doplňkem výukové prezentace „Parlamentní volby 26. 5. 1946“, obsahuje několik úkol...
1.10.

Parlamentní volby 26. května 1946

Praktická výuková prezentace rekapitulující průběh a výsledky parlamentních voleb v Československu v roce 1946...
9.8.

Václav Černý na příkladu Československa o pauperizaci národů pod sovětským panstvím

Přečtěte si analýzu děsivých důsledků začlenění některých evropských zemí, včetně Československa, po válce do ...
8.8.

Václav Černý o Benešově koncepci "nového slovanství"

Přečtěte si zamyšlení Václava Černého z jeho nedokončené eseje „Vývoj a zločiny panslavismu“ o Benešově předst...
Více souvisejících...

_Prameny

Kindertransporty: kolektivní zachránce

Aktualizováno: 3.11.2019 20:24 | Rubrika: Počátek století a první světová válka
Kindertransporty: kolektivní zachránce

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na historii tzv. Kindertransportů (německy "transporty dětí"), programem pomoci dětským uprchlíkům před nacismem, který zac...

_Metodika

Vznik Československa

Aktualizováno: 30.10.2019 11:10 | Rubrika: Počátek století a první světová válka
Vznik Československa

Stručná výkladová prezentace pojednává o krystalizaci boje za samostatné Československo. Je založena na studii Rozpad rakousko-uherské monarchie a nové politické uspořádání středoevropského prostoru, jejímž autorem je doc. PhDr. J...

_Aktuality

Výstava Paměť umělců Ostravy v Husově sadu

Aktualizováno: 5.12.2019 15:51 | Rubrika: Aktuality
Výstava Paměť umělců Ostravy v Husově sadu

Příběhy vybraných uměleckých osobností přináší aktuální výstava v ostravském Husově sadu nazvaná Paměť umělců města Ostravy. Připravila ji nezisková společnost Post Bellum, která natáčí, archivuje a na webu Paměť národa zveřejňuje...

_Dějiny v médiích

Festival svobody Na školách

Aktualizováno: 30.11.2019 18:58 | Rubrika: Česko
Festival svobody Na školách

Projekt několika neziskových organizací působících na poli vzdělávání, které na jednom místě středním školám nabízejí soubor aktivit a materiálů připomínajících 30. výročí sametové revoluce. Tento soubor má studentům představit ne...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT