Moderní-Dějiny.cz

Marcel Reich-Ranicki - Miliony lidí odvracely oči...

Publikováno: 17.7.2013, Aktualizováno: 1.9.2013 21:10

Věřila dospívající mládež v nacistickém Německu oficiální propagandě, byla přesvědčena o tom, že Židé jsou opravdu neštěstím německého národa a lidstva? Je to docela dobře možné. Ale v očích těchto žáků byla nacionálněsocialistická propaganda něčím abstraktním...  Čtěte ze vzpomínek Marcela Reicha-Ranického.

Marcel Reich-Ranicki - Miliony lidí odvracely oči...

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Marcel Reich-Ranicki, profesor, Dr. h. c. mult.
Narodil se v roce 1920 ve Włocławku na Visle a vyrostl v Berlíně. V roce 1938 je Reich-Ranicki deportován do Polska. Jako Žid zažívá ve varšavském ghettu ta nejstrašnější ponížení, která mohou lidé lidem připravit. Spolu se svou ženou Tosiou toto peklo přežije. V poválečném Polsku se stává komunistou a svědkem největší zrady ideje spravedlivé společnosti. V roce 1958 se vrací do Německa a téměř okamžitě je uznáván jako kritik. Od roku 1960 do roku 1973 byl zaměstnán jako literární kritik týdeníku Die Zeit a od roku 1973 do roku 1988 vedl ve Frankfurter Allgemeine Zeitung redakci v oblasti literatury a literárního života. V letech 1968-69 vyučoval na amerických univerzitách, od roku 1971 do roku 1975 byl hostujícím profesorem pro novou německou literaturu na univerzitách ve Stockholmu a Uppsale, od roku 1974 čestným profesorem v Túbingenu, v letech 1991-92 hostujícím profesorem v oboru Heinrich Heine na univerzitě v Dusseldorfu. Od roku 1988 do roku 2001 vedl televizní pořad „Literární kvarteto". Svým „Literárním kvartetem" dokazoval od roku 1988, že zprostředkování náročné literatury v televizi může být nanejvýš zajímavé. Marcel Reich-Ranicki hodně obdivovaný a hodně haněný, je tak známou a populární, tak vlivnou a nakonec i tak spornou osobností jako asi žádný jiný německý kritik před ním. Je čestným doktorem univerzit v Uppsale, Augsburgu, Bambergu, Düsseldorfu a Utrechtu.

Co se skrývá za neporovnatelným vzestupem Reicha-Ranického, za jeho neuvěřitelným úspěchem? Když se jako sotva devítiletý chlapec stěhuje ze svého rodného města do Berlína, loučí se s ním jeho učitelka těmito slovy: „Jedeš, můj synu, do země kultury." Avšak země kultury se mu již jako dítěti nejeví bez svých temných stránek. Jako červená nit se táhne tato rozporuplná zkušenost celým jeho dalším životem: štěstí, za něž vděčí německé literatuře, hudbě a německému divadlu, je nerozlučitelně spjato se strachem z německého barbarství.

Biografické údaje in Marcel Reich-Ranicki: "Můj život" (Mein Leben, 1999), česky 2003 v překladu Marty Myškové.

Je však třeba dodat ještě to, co jsem se dozvěděl až o mnoho let později, v roce 1982. Tento učitel hudby Steineck byl dlouholetým členem NSDAP, a to ne obyčejným. Patřil již na konci dvacátých let k Hitlerovým nadšeným příznivcům. A ještě něco jsem o něm zjistil. Na Fichtově gymnáziu se s abiturienty obvykle loučili písní „A teď naposled", kterou každoročně zpívával žákovský sbor. Tato píseň z roku 1848, jejíž text tvoří verše Hoffmanna von Fallerslebena, měla nyní fatální kaz na kráse, kterého si dříve nikdo nevšiml: hudbu zkomponoval Žid, a to Felix Mendelssohn-Bartholdy.
Steineck našel východisko z této ošemetné situace. Napsal zkrátka novou melodii k původnímu textu. Člověk, který se nás snažil po léta a skutečně ne bez úspěchu přesvědčit o tom, že na světě není nic krásnějšího a vznešenějšího než hudba, tento člověk neměl žádné zábrany a nestyděl se tudíž tuto píseň „odžidovštiť, „arizovat". Proč se odhodlal k tak hanebnému činu, co za tím stálo? Určitě ne nevědomost nebo láska k hudbě, spíše ctižádostivost a ješitnost. Nebo se chtěl zalíbit mocnému řediteli, „zlatému bažantovi" Heinigerovi?
Tento Heiniger, pokud si dobře vzpomínám, byl jediný z našich učitelů, který se opakovaně projevoval jako horlivý až fanatický nacionální socialista. V žádném případě bychom ho ale neměli zaměňovat za často vulgární příslušníky SA z ulice. V celkovém vzhledu tohoto asi padesátiletého kulaťoučkého muže s lysinkou nebylo nic řízného. Nechoval se jako důstojník před svou rotou nebo svým praporem. Mnohem více mu záleželo na tom, aby žákům ukázal uvolněnost generála. Někdy nám dával najevo, že ví o novém státě nesrovnatelně více, než se mohl člověk dočíst v novinách. Neměli jsme v něm spatřovat jen malého nacistu, ale jednoho z elity mocných a zasvěcených.
V naší třídě učil dějepis. Mluvil hodně a zkoušel jen málokdy. Chtěl být považován za docenta, ne za obyčejného učitele. Proto s námi jednal zvláště zdvořile, jako bychom byli již studenti. Ani židovští žáci si nemohli stěžovat — a já ze všech nejméně. Byl ke mně vždy laskavý, nikdy se mne neptal na historická fakta a data, za což jsem mu byl vděčný. Říkal, že mi přísluší především výklad dějin. Někdy se se mnou ve vyučování bavil jako s dospělým a rovnocenným partnerem. Ale byla to jen taktika: chtěl slyšet mé názory, aby je o to efektivněji mohl vyvrátit z nacionálněsocialistického hlediska — a není divu, že se mu to bez námahy dařilo.
Jednoho dne třídě nečekaně sdělil, že z další hodiny budou židovští žáci „uvolněni". Jak se později ukázalo, byla hodina věnována vypořádání se se „světovým židovstvem". Toho měli být, přese všechno, židovští žáci ušetřeni. Jeho názory na Židy neměly žádný vliv na známky, které nám dával. Já jsem měl vždycky dvojku, dokonce i na maturitním vysvědčení. Lepší známku z dějepisu neměl nikdo ve třídě.
Spravedlivý byl, tento Heiniger. Kdyby ale byly nadřízené orgány přikázaly, že se Židé mohou zúčastňovat vyučování jen vestoje nebo že smí vstupovat do školy jen bosí, byl by toto nařízení určitě plně respektoval a zcela jistě odůvodnil vhodně volenými slovy jako historickou nutnost. Ne, nemuseli jsme chodit do školy bez bot, zato nám však a také některým nežidovským spolužákům přeměřovali lebky. Dělo se to v hodinách nauky o rasách, nově zavedeném předmětu v Třetí říši, který měl v podstatě jen jeden cíl: přesvědčit žáky o méněcennosti Židů a nadřazenosti „árijců". Tomuto předmětu vyučovali učitelé biologie, v naší třídě to byl jistý Thom, starší a rozumný pán, jehož jméno svádělo žáky každý rok ke stejné slovní hříčce: na dveře třídy, kterou vedl, byl vždy na začátku nového školního roku připevněn nápis „Chaloupka strýčka Thoma".
Nové nauky si tento učitel zřejmě moc nevážil. Nudil nás nezvykle rozsáhlými výklady o člověku neandrtálském a jiných lidech dávné minulosti. Zjevně měl málo chuti zabývat se otázkou Židů. Snad k tomu přispěly překvapující výsledky měření lebek. Provádělo se podle daného návodu v učebnici nauky o rasách a mělo vědecky nesporným způsobem prokázat, ke které rase měřený jedinec patří.
Ukázalo se, že typicky nordickou, tedy po rasové stránce nejlepší lebku měl jen jediný žák — a to byl Žid. Pan Thom na to reagoval zaraženě, ale ne nešťastně. S úsměvem se zeptal tohoto žáka, zda nemá mezi svými předky nějaké „árijce". Jeho odpověď zněla: „Ne, spíše Židy." Všichni se rozesmáli. Tento chlapec měl být ostatně jedním ze štíhlých a vysokých světlovlasých a modrookých vlajkonosičů při zahajovací slavnosti olympijských her v roce 1936. Když se ale na poslední chvíli zjistilo, že je Žid, byl rychle vystřídán. Zkrátka a dobře: hodiny nauky o rasách nebyly v naší třídě právě úspěšné.
Bylo nevyhnutelné, že se odstup mezi židovskými a nežidovskými žáky stále zvětšoval. Souviselo to nejprve s běžným životem. Všichni žáci nežidovského původu byli v hitlerjugend, někteří v údajně vybranější formaci, v tak zvané Marine-Hitler-Jugend, námořnické hitlerjugend, která cvičila na Havole. Jeden z nich byl vysokým funkcionářem jungvolku. Často přicházeli do školy v uniformách, rádi líčili své zážitky a dobrodružství, ale ne zrovna v rozhovorech s Židy. Samozřejmě si ještě vzpomínám na spolužáka, který se směl zúčastnit jednoho norimberského sjezdu strany. Ve třídě se pak vzrušeným hlasem chlubil: „Stál jsem nedaleko vůdce. Viděl jsem ho a nezapomenu nikdy na jeho modré oči."
Od žádného spolužáka jsem nikdy neslyšel ani slovo proti Židům. Ne-li všichni, pak určitě většina věřila v nové Německo. Poslouchali rádio, četli víceméně podrobně noviny. Denně byli vystavováni nanejvýš agresivní antisemitské propagandě, která jen přechodně ustoupila v době konání olympijských her v roce 1936 viditelně do pozadí, ale později v roce 1937 a zejména 1938 neustále sílila. Cestou do školy jsme museli procházet kolem červených výkladních skříněk, v nichž se objevovaly smutně proslulé karikatury z časopisu „Stürmer". Ostatně během olympijských her tyto skříňky zmizely. Cizinci měli uvěřit tomu, že Třetí říše je civilizovaný stát. Také mnozí Židé si začali namlouvat, že to nejhorší již přestáli a že se s nimi teď bude jednat lidštěji.
Atmosféru v naší škole by mohla charakterizovat tato nepatrná událost. Jeden z našich ještě mladých učitelů, bezpochyby nacista, přišel jednou po přestávce do třídy dříve než obvykle. Protože tam bylo dost hlučno, pronesl nechtěně a ne potichu: „Tady je rámus jako v židovské škole." Rázem nastalo ticho a bylo to trochu nezvyklé a mrazivé ticho. Pak začala hodina, ale po několika minutách přerušil učitel svůj výklad. Zeptal se, co se děje. Jeden žák vstal a stručně od¬pověděl, že s tou židovskou školou to nebylo nutné. Učitel zrozpačitěl a prohlásil, že nemůže pochopit, proč reaguje třída na běžné německé rčení tak podrážděně.
Jak je vidět, přímé antisemitské projevy nebyly ve vyučování obvyklé, každopádně ne v této škole nebo alespoň ne v naší třídě. Vděčili jsme za to pruskému duchu, kterého si tak cenili Židé od dob své emancipace? Nebo jsme my, židovští žáci Fichtova gymnázia, těžili z toho, co zbyl0 ještě z étosu západoberlínského měšťanstva? Jisté je to, že s námi také nacionální socialisté z řad našich učitelů jednali spravedlivě.
A co spolužáci? Proč nám, Židům, nedělali problémy, proč nás nikdy nešikanovali? V roce 1963 jsme se setkali v Berlíně, my, kteří jsme přežili z maturitního ročníku 1938, mezi námi čtyři lékaři. Bylo to příjemné, zábavné setkání. Proběhlo tak, jak taková setkání obvykle probíhají: „Víš ještě? Vzpomínáš si?" Vyprávěly se neškodné anekdoty, vzpomínalo se na různé věci. Někteří z pánu mluvili o svých úspěších v povolání, o svých častých a dalekých cestách na dovolenou, ale to většinou jen tak mezi jiným. Debatovalo se i o autech, kterými jezdili. Nálada byla dobrá a nudné to vůbec nebylo.
Jen občas všichni trošku ztichli. To když někdo vyprávěl o malém dobrodružství během nějaké školní slavnosti nebo výletu, a najednou se rozpačitě zarazil, protože se přítomní Židé toho tehdy nesměli zúčastnit. Teprve nyní, tedy s pětadvacetiletým zpožděním jsem se dozvěděl, že se po maturitě odehrál hlučný večírek na rozloučenou s nezapomenutelnými příhodami, zejména když mnozí učitelé a abiturienti ve značně podroušeném stavu oslavovali sbratření. Kritizovalo se chování některých kamarádů, samozřejmě těch nepřítomných, tedy těch padlých. Několikrát byla nálada trochu zmrazená, a to vždy tehdy, když si pánové vzpomněli na to, že u stolu sedí také Židé. Ale jinak to bylo celkem velmi příjemné.
Jen tak mimochodem, přirozeně s vážným obličejem, se mne někdo zeptal, jak jsem přečkal válku. Přátelé ze školy se asi domnívali, že je vhodné projevit určitý zájem. Nebylo to nic víc než zdvořilostní otázka. Odpověděl jsem stručně a jasně. Nikdo nechtěl slyšet nic podrobnějšího. Byli mi vděční, že jsem rychle přešel na jiné téma. Všichni tito pánové, vzdělaní a přemýšliví lidé, byli důstojníky v armádě, na Východě i na Západě. Můžeme si být jisti, že prožili hrozné a příšerné věci. Měli co do činění i s pronásledováním Židů? Nevím. Že ale byli přinejmenším v hrubých rysech informováni o tom, co se s Židy dělo, jsem zcela přesvědčen. Zneklidňovalo je to někdy, za války nebo po ní, když se německá vina stávala stále zřetelnější? Během těch dvou dní, co trvalo naše setkání, nebylo možné na mých starých kamarádech ze školy nic poznat, ani tehdy ne, když jsem hovořil s každým zvlášť.
Snad dokážu pochopit, že se nikdo z nich necítil vinen. Nic mi není vzdálenější než připisování jejich spoluviny. Ale co určitá míra spoluzodpovědnosti za to, co Němci udělali a co se dělo ve jménu Německa? Ne, ani o spoluzodpovědnosti nepadlo jediné slovo, nechtěli o tom mluvit. Moji dobře vychovaní školní kamarádi, kteří kdysi nosili hnědé a černé uniformy a později uniformy wehrmachtu, ti všichni byli podle mne typickými představiteli ročníků 1919 a 1920. Nechtěl jsem prosazovat toto téma. Vždyť jsme nepřijeli do Berlína proto, abychom uslyšeli něco trpkého, všechno mělo i nadále probíhat harmonicky. Ale trošku jsem přece jen musel tuto harmonii narušit, a to otázkou, která se však neměla týkat let válečných, nýbrž našeho společně stráveného času, dá-li se to tak říci.
Řekl jsem, že jsem se v průběhu minulého čtvrtstoletí často ptal sám sebe, proč se naši spolužáci tehdy v Třetí říši navzdory obrovské antisemitské propagandě vůči nám, Židům, ničím neprovinili. Všichni chvíli mlčeli. Nakonec řekl jeden z přítomných spíše váhavě: „Proboha, jak jsme měli věřit teorii o méněcennosti Židů? Nejlepší němčinář ve třídě byl Žid a jeden z nejrychlejších běžců na sto metrů byl rovněž Žid."
Byl jsem zaražen, taková odpověď mě zklamala, považoval jsem ji za směšnou. A kdybych nebyl býval nejlepším němčinářem a můj přítel jedním z nejlepších běžců, pak by nás byli šikanovali? Bylo snad pronásledování Židů zavrženíhodné jen proto, že se jim mohl připsat ten či onen výkon? Myslím, že jsem mohl své spolužáky lehce přesvědčit o tom, že mě chtěli uchlácholit nesmyslnou odpovědí. Ale neudělal jsem to, neboť se mi zdálo, že jsem už dostatečně narušil nenucenost setkání.
Pravda asi vypadala jinak. Určitou roli snad sehrál příklad našich učitelů. Protože se k nám, Židům, chovali vždy slušně a zdvořile, chovali se k nám slušně a zdvořile i naši kamarádi ze třídy. Navíc pocházeli z dobrých měšťanských rodin, v nichž se vždy dbalo na výchovu dětí. Společenské způsoby byly v naší třídě na dobré úrovni, vulgární výrazy, které dnes nezadržitelně pronikají i do německé literatury, zejména když jde o sexuální problematiku, u nás nebyly běžné. Převládal tu přátelsko-zdvo-řilostní společenský tón.
Věřila však dospívající mládež oficiální propagandě, byla přesvědčena o tom, že Židé jsou opravdu neštěstím německého národa a lidstva? Je to docela dobře možné. Ale v očích těchto žáků byla nacionálněsocialistická propaganda, jak si to stále ještě myslím, něčím abstraktním (asi jako „světové židovstvo"). Nevztahovala se pouze, nebo se nevztahovala vůbec na ty, s nimiž seděli v jedné lavici, od nichž sem tam opisovali písemky a kteří jim rádi opláceli protislužby, které tedy po léta znali a respektovali — na židovské spolužáky.
Naši spolužáci, synové z dobrých rodin a odchovanci hitlerjugend, považovali nicméně za samozřejmé, že ze školy mizelo stále více Židů a že ti, kteří zůstali, byli diskriminováni a vydělováni. O tom s námi nemluvili a nikdy nepadlo ani slovo údivu nebo dokonce politování.
Tak to vypadalo na Fichtově gymnáziu v Berlíně. Na jiných berlínských školách, zejména v severních a východních čtvrtích obývaných převážně dělníky a maloměšťáky, to prý bylo podstatně horší. Ještě horší to bylo podle vzpomínek vrstevníků — nejen Židů — v malých městech: židovští žáci byli nezřídka vystaveni strašnému, sadistickému trápení jak ze strany svých učitelů, tak také ze strany svých spolužáků.
Na jednoho spolužáka si zvláště rád vzpomínám. Byl sympatický a k nám Židům se choval bezvadně. Když jsem ho po válce opět uviděl — pracoval mezitím jako lékař — vyprávěl mi o tom, že v roce 1940 v blízkosti nádraží Stettiner Bahnhof v Berlíně spatřil našeho spolužáka T. ve větší skupině Židů vedené a střežené policií. Zapůsobil na něho zoufalým dojmem. „Pomyslel jsem si, že T. bude velmi trapné, když ho uvidím v tak žalostném stavu. Bylo mi to nepříjemné, rychle jsem odvrátil oči." Ano, to je přesné: miliony lidí odvracely oči.

Součástí tohoto článku je také pracovní list, který najdete v příloze tohoto článku 
Marcel Reich-Ranicki se jako sotva devítiletý chlapec přestěhoval se svou rodinou z rodného města do Berlína. Jako student gymnázia židovské národnosti zažívá rozporuplné situace, které se později spolu s ostatními vzpomínkami stávají tématem jeho knihy „Můj život“ (Mein Leben, 1999). Pracovní list se věnuje rozboru jeho vzpomínek na školní léta strávená na Fichtově gymnáziu v Berlíně. Podstatnou část materiálu tvoří otázky pro studenty založené na práci s textem, avšak součástí jsou rovněž otázky zaměřené na objasnění dějepisných termínů. Pracovní list je dobrým základem pro vyvolání debaty ve třídě.  

Přílohy

pdf
Marcel Reich-Ranicki - Miliony lidí odvracely oči… – pracovní list
Typ souboru: *.pdf | Velikost: 0,34 MB
Pro přístup k souboru musíte být přihlášen.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

18.7.

Marcel Reich-Ranicki - Svatba ve stínu deportací

Nad největším židovským městem v Evropě byl vynesen rozsudek, rozsudek smrti... Čtěte vzpomínky Marcela Reicha...
18.7.

Marcel Reich-Ranicki - Šmalcovníci na árijské straně válečné Varšavy

Chtěli tito neurvalí mladí muži, pro něž se našlo v okupačním žargonu slovo „šmalcovníci", své oběti skutečně ...
17.7.

Marcel Reich-Ranicki - Lov přináší potěšení

Každý Němec, který nosil uniformu a měl zbraň, si mohl ve Varšavě s Židem dělat, co se mu zachtělo. Mohl ho př...
14.6.

Pocítit dějiny na vlastní kůži, vzduch rapidně houstne - Německo v roce 1930

Polodiktatura ve jménu demokracie, vytvořená na obranu před pravou diktaturou - zastrašování vlastních přívrže...
14.6.

Hitler - fascinace monstrem

Bezuzdná drzost, s níž nepříjemný prťavý apoštol štváčů pozvolna vyrůstal v démona, i nechápavost jeho krotite...
14.6.

Sjednocený, ke všemu ochotný národ

Hákový kříž nebyl do německých mas vyražen jako do vzpírající se, zato však tvarovatelné, pevné substance, nýb...
12.6.

Celá jedna generace v Německu si s darem svobodného soukromého života neví rady

V dekádě mezi lety 1914 a 1924 téměř všechno zachvátil chaos a rozpad, ti mladší už nevyrůstali do světa s pev...
2.6.

Adolf Hitler - dětství, mládí, politické začátky

Výkladová prezentace se zaměřuje na dětství a rodinné kořeny Adolfa Hitlera, jeho mladá léta a dospívání, živo...
27.5.

Kam se vlastně Němci poděli?

Je typické alespoň pro první léta nacismu, že prakticky celá fasáda normálního života zůstala zachována: plná ...
27.5.

Německo už není Německem – konflikt mezi nacionalismem a věrností k vlastní zemi

Nacionalismus jako národní sebevzhlížení a sebezbožnění je bezesporu všude nebezpečná duševní choroba, která d...
24.5.

Antisemitismus v dějinách - pracovní list

Ačkoliv ústřední událostí 20. století je v souvislosti s Židy šoa, je třeba věnovat pozornost i jiným tématům,...
23.5.

Dva druhy teroru a cesta k vítězství nacionálněsocialistické revoluce v Německu

Evropské dějiny znají dva druhy teroru. Jedním je bezuzdná krvelačnost revoluční masy puštěné ze řetězu a opil...
16.5.

Propaganda - představení fenoménu

Pojem propaganda je často a v různých souvislostech zmiňován, aniž by používání tohoto termínu bylo podloženo ...
1.5.

Nacistická antisemitská čítanka Der Giftpilz

Pracovní listy s ukázkami z nacistické antisemitské čítanky pro německé školáky vydané v roce 1938 nakladatels...
1.5.

Působení nacistické propagandy na děti a mladé Němce

Prezentace pomůže učitelům rozkrýt mechanismy působení propagandy na mladé Němce a Němky v nacistickém Německu...
Více souvisejících...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Antonín Novotný - komunistický politik a prezident

Aktualizováno: 9.5.2019 12:17 | Rubrika: Šedesátá léta 20. století, Československo v letech 1948-1968
Antonín Novotný -  komunistický politik a prezident

Prezentace přináší základní údaje o osobnosti československého komunistického politika a prezidenta Antonína Novotného, za jehož vedení se na přelomu 50. a 60. let 20. století musel režim potýkat s neustále se zhoršující hospodářs...

_Aktuality

Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Aktualizováno: 11.6.2019 15:10 | Rubrika: Vzdělávání
Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Institut terezínské iniciativy vás zve do Brna na mezinárodní letní školu pro pedagogy Výchova k respektu a toleranci. Role příběhů ve výuce, kterou pořádá Institut Terezínské iniciativy ve spolupráci s Anne Frank House v Amsterda...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT