Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Příběh jednoho Němce
Kniha novináře a publicisty Sebastiana Haffnera "Příběh jednoho Němce, Vzpomínky na léta 1914-1933" způsobila krátce po svém vydání v roce 2000 značný rozruch. Kuriózní na celé věci bylo, že autor, který po týdny zaměstnával německé noviny a časopisy, byl v té době už rok mrtev (rukopis byl nalezen v pozůstalosti) a že jeho kniha obsahovala autobiografické zápisky, které vznikly před více než šesti desetiletími, v roce 1939. Co mohlo na konci století, jehož první třetinou se text zabývá, vyvolat tak plamennou diskusi kritiků, komentátorů a historiků - a jak to, že se právě tahle kniha okamžitě vyšvihla na první příčku německého žebříčku nebeletristických titulů? Haffnerovy zápisky totiž oživily staronový spor - spor o to, zda bylo možné v meziválečném Německu předvídat, kam události nevyhnutelně spějí, anebo zda většina národa skutečně neměla o kořenech pozdějšího nacistického zla ani tušení a kocovina z toho, čím vším prošli, na Němce dolehla až poté, co druhá světová válka skončila.

Kniha líčí první tři desetiletí života inteligentního a důsledného člověka. Syn z měšťanské, dobře situované rodiny začíná své vyprávění vzpomínkou na to, že vypuknutí první světové války pro něj neznamenalo víc než narušení prázdninové idyly. Jako student práv a pozdější soudní zaměstnanec reprezentuje tu část inteligence, která dospívala v prostředí nově se probouzející demokracie a doufala v rozvoj zdravého, průmyslově i kulturně silného státu. Německá společnost, zmítaná po prohrané válce protichůdnými zájmy, tyto naděje nevyhnutelně zklamala. Přinejmenším celá jedna generace mladých - Haffnerových vrstevníků - proto byla nucena nějak zareagovat. Někteří emigrovali, jiní se podrobili (museli podrobit?) režimu anebo propadli demagogii nových vůdců národa. Haffner sám, ačkoli nepatřil k Němcům pronásledovaným z politických ani z rasových důvodů, se v roce 1938 rozhodl pro první možnost a odešel do exilu do Velké Británie, neboť, jak píše, „nacisté jeho nosu nevoní"...
 
Sebastian Haffner
Už počátkem 30. let zkoušel psát a publikoval drobné články v novinách (ostatně v době, kdy se rozhodl pro emigraci, zastával dobré místo ve vydavatelství Ullsteinpresse), se v Británii prosadil knihou Germany: Jekyll and Hyde (vyšla v Londýně roku 1940) a po roce 1954, kdy se vrátil zpět do vlasti, se stal jedním z nejvýznamnějších německých novinářů a publicistů. Je autorem řady bestsellerů, např. Churchill, Anmerkungen zu Hitler (Poznámky k Hitlerovi), Von Bismarck zu Hitlera Německá revoluce 1918-1919, která vyšla česky. Titul Příběh jednoho Němce se v Německu dočkal mnoha vydání.

Biografické texty převzaty z předsádek českého knižního vydání:
Haffner, Sebastian, 1907-1999
Příběh jednoho Němce: vzpomínky na léta 1914-1933
přeložila Jana Zoubková
V českém jazyce vyd. 1.
Praha, Prostor, 2002
229 s.

"Evropské dějiny znají dva druhy teroru. Jedním je bezuzdná krvelačnost revoluční masy puštěné ze řetězu a opilé vítězstvím, druhým je chladnokrevná, promyšlená krutost vítězného státního aparátu, sloužící k zastrašení a demonstraci moci. Za normálních okolností znamenají tyto formy buď revoluci, nebo represi. Ta první je revoluční, ospravedlňuje se vyhroceným vzrušením a hněvem okamžiku, vykloubením doby. Druhá je represivní: na svou omluvu uvádí odplatu za předešlé revoluční hrůzy. Nacisti zatím jako jediní zkombinovali oba druhy teroru způsobem, pro nějž neplatí ani jedna omluva. Teror v roce 1933 prováděla opravdová luza lačnící po krvi, totiž SA (SS tehdy ještě nehrála tak velkou roli jako později), zároveň však SA vystupovala jako „pomocná policie", jednala bez náznaku rozčilení, spontaneity, a především nebyla sama nijak ohrožena, naopak jednala s pocitem dokonalého bezpečí, podle rozkazu a naprosto disciplinovaně. Zvnějšku se to jevilo jako revoluční teror. Divoká neholená chátra vnikala v noci do bytů a odvlékala bezbranné lidi kamsi do mučíren. Avšak ve skutečnosti to byl represivní teror: chladný, vykalkulovaný, státem přikázaný a řízený, plně krytý policií a armádou. Nic se nedělo v rozrušení, jaké se dostavuje po vítězném boji, velkém přestálém nebezpečí - nic takového totiž nepředcházelo. Nebyla to ani odplata za zvěrstva spáchaná předtím protivníkem - k žádným předtím nedošlo. To, co se dělo, bylo prostě děsivé převrácení normálních pojmů: lupiči a vrazi vystupují v roli policie, jsou vybaveni plnou mocí státu; s jejich oběťmi se jedná jako se zločinci, jako s psanci předem odsouzenými k smrti. Jeden případ nabyl takových rozměrů, že pronikl na veřejnost. Sociálnědemokratický odborový funkcionář z Cópenicku se postavil se svými syny na odpor hlídce SA, která v noci vtrhla do jeho domu, aby ho „zatkla", a zjevně v sebeobraně dva příslušníky SA zastřelil. Ještě téže noci přemohla tohoto muže i jeho syny jiná, silnější skupina SA a oběsila je v kůlně u domu. Druhý den však na rozkaz a disciplinovaně dorazily hlídky SA do bytů všech obyvatel Copenicku, o nichž bylo známo, že jsou sociální demokrati, a na místě je ubily. Počet mrtvých nebyl nikdy zveřejněn. Tento druh teroru má tu výhodu, že lze buď s politováním pokrčit rameny a mluvit o „nevyhnutelných průvodních jevech každé revoluce" - tak se omlouvá revoluční teror -, nebo poukázat na striktní disciplínu, doložit, že všude je naprostý klid a pořádek a že jisté policejní zásahy byly nutné právě proto, aby se v Německu zamezilo propuknutí revolučního chaosu; tak se omlouvá represivní teror. Oba typy omluvy se střídaly podle druhu posluchačů.

Tento způsob propagandy pochopitelně přispěl a dál přispívá k tomu, že nacistický teror je odpornější než jakýkoliv jiný, který známe z evropské historie. Dokonce i krutost může mít nádech velikosti, je-li páchána naprosto otevřeně a rozhodně; když ti, kteří se jí dopouštějí, se ke svým činům plamenně hlásí - jak tomu bylo za Francouzské revoluce, v ruské a španělské občanské válce. Nacisti naopak nikdy neukázali nic jiného než odporný, zbabělý a zsinalý škleb zapírajícího vraha. Zatímco systematicky mučili a vraždili bezbranné lidi, ujišťovali denně vznešenými a dojemnými slovy, že nikomu nebude zkřiven ani vlásek a že se nikdy žádná revoluce neodehrála tak humánně a nekrvavě. A pár týdnů poté, co zvěrstva začala, tu byl zákon, který hrozil přísným trestem každému, kdo by byť mezi vlastními čtyřmi stěnami tvrdil, že se páchají. Nacisti pochopitelně neměli v úmyslu zvěrstva opravdu utajit. To by pak nedosáhli svého účelu - budit všeobecnou hrůzu a strach, aby se lidé podrobili. Účinnost teroru byla právě nevystupňována tajemstvím, tím, že bylo nebezpečné o něm i jen mluvit. Otevřené přiznání toho, co se odehrávalo ve sklepeních a koncentračních táborech SA - na řečnické tribuně nebo v novinách - by možná i v Německu vyvolalo zoufalý odpor. Šeptandou šířené děsivé historky - „Buďte opatrný, sousede! Víte, co se stalo panu X?" zlomily každému páteř mnohem snáz. Tím spíš, když lidi byli zároveň pohlceni nekonečnou řadou slavností, oslav a nacionálních manifestací. Začalo to už obrovskou oslavou vítězství před volbami, „Dnem národního pozvednutí" 4. března. Masové pochody, ohňostroje, bubnování, kapely, prapory po celém Německu, Hitlerův projev zaznívající z tisíců amplionů, slavnostní přísahy a sliby - i když ještě vůbec nebylo jisté, jestli nacisti ve volbách neutrpí porážku. A k tomu skutečně došlo. Ve volbách, posledních, které se kdy v Německu konaly, dostali nacisti jen 44 procent hlasů (předtím měli 37 procent) - většina je pořád ještě nevolila. Když si člověk uvědomí, že teror už byl v plném proudu, že levicové strany měly v posledních rozhodujících týdnech zacpaná ústa, je třeba říct, že jako celek se německý národ držel ještě velice slušně. Ale to nebyla pro nacisty překážka. Porážka se prostě slavila jako vítězství, teror zesílil, slavnosti se zdesateronásobily. Celých čtrnáct dní nezmizely prapory z oken, týden nato zrušil Hindenburg staré říšské barvy a hákový kříž s černo-bílo-rudou se stal „prozatímní říšskou vlajkou". Denně se konaly průvody, masové manifestace, akty vděku za národní osvobození, pochodová hudba od rána do večera, shromáždění k uctění hrdinů, zasvěcování vlajek a nakonec jako vyvrcholení bombasticky šmírácké divadlo nazvané „Postupimský den" se starým zrádcem Hindenburgem u hrobu Fridricha Velikého, Hitler posté čemusi přísahá věrnost, vyzvánějí zvony, poslanci slavnostně pochodují do kostela, vojenská přehlídka, skloněné kordy, děti mávají praporky, pochodňové průvody.

Neuvěřitelná prázdnota těchto nikdy nekončících představení postrádajících jakýkoliv smysl opět nebyla ani trochu dílem náhody. Obyvatelstvo si totiž mělo zvyknout jásat a slavit, aniž by vědělo proč. Aby nacisti měli důvod ty, kteří jásot očividně ignorovali - pst! - mučit dnem a nocí ocelovými biči a spirálovitými vrtáky, dokud nezemřeli. Jásejme tedy a vyjme s vlky, heil, heil, heil! A lidé tomu začali přicházet na chuť. V březnu roku 1933 bylo nádherné počasí. Copak nebylo krásné a slavnostní splynout v jarním slunci s radostným davem na náměstích vyzdobených vlajkami a naslouchat vznešeným větám o vlasti, svobodě, pozvednutí a svaté přísaze? (Určitě lepší, než si s vyloučením veřejnosti nechat v kasárnách SA napumpovat hadicí vodu do střev.) Chodilo víc a víc lidí - nejdřív ze strachu. Když se však dostavili podruhé, nepřišli ze strachu - to by bylo nízké a opovrženíhodné. Tak si říkali, že se účastní z přesvědčení. Tohle byl základní psychologický vzorec, který přinesl nacionálněsocialistické revoluci vítězství. Dovršit vítězství pomohl přirozeně další faktor. Tím byla zbabělá zrada vůdců všech stran a organizací, na něž spoléhalo 56 procent Němců, kteří ještě 5. března vlastnějším, nejosobnějším životě jednotlivce nemusí takřka projevit - anebo ho zpustoší tak, že nezůstane kámen na kameni. V běžném podání dějin tuto intenzitu nelze poznat. „1890: Vilém II. propouští Bismarcka." Jistě je to významné, tučně tištěné datum v německých dějinách. Ale těžko mezník v životopise nějakého Němce, kromě malého okruhu zúčastněných. Život každého člověka se odvíjel stejně jako předtím. Žádnou rodinu to nerozdělilo, žádné přátelství se nezhroutilo, nikdo neopustil vlast, nic takového. Nebyla zrušena ani jedna schůzka nebo operní představení. Kdo byl nešťastně zamilován, zůstal i nadále, kdo byl šťastně zamilován, také, chudí zůstali chudými, bohatí bohatými... A teď s tím srovnejme jiné datum: „1933: Hindenburg pověřuje Hitlera." Šedesát šest milionů lidských životů postihlo zemětřesení!

Jak řečeno, vědecky pragmatické vylíčení dějin nevypovídá nic o rozdílné intenzitě historické události. Kdo se o tom chce něco dozvědět, musí číst biografie, nikoli ovšem biografie státníků, nýbrž ty velmi vzácné životopisy neznámých lidí. Tam to uvidí: Jedna „historická událost" propluje mimo osobní, to znamená opravdový život jako oblak nad jezerem; nic se nepohne, jen prchavý odraz se mihne na hladině. Jiná událost bičuje jezero jako bouře; jezero je takřka k nepoznání. A další událost může třeba způsobit, že všechna jezera vyschnou. Myslím, že dějiny nelze správně pochopit, když se na tuto dimenzi zapomíná (a zapomíná se na ni takřka vždycky)."