Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Příběh jednoho Němce
Kniha novináře a publicisty Sebastiana Haffnera "Příběh jednoho Němce, Vzpomínky na léta 1914-1933" způsobila krátce po svém vydání v roce 2000 značný rozruch. Kuriózní na celé věci bylo, že autor, který po týdny zaměstnával německé noviny a časopisy, byl v té době už rok mrtev (rukopis byl nalezen v pozůstalosti) a že jeho kniha obsahovala autobiografické zápisky, které vznikly před více než šesti desetiletími, v roce 1939. Co mohlo na konci století, jehož první třetinou se text zabývá, vyvolat tak plamennou diskusi kritiků, komentátorů a historiků - a jak to, že se právě tahle kniha okamžitě vyšvihla na první příčku německého žebříčku nebeletristických titulů? Haffnerovy zápisky totiž oživily staronový spor - spor o to, zda bylo možné v meziválečném Německu předvídat, kam události nevyhnutelně spějí, anebo zda většina národa skutečně neměla o kořenech pozdějšího nacistického zla ani tušení a kocovina z toho, čím vším prošli, na Němce dolehla až poté, co druhá světová válka skončila.

Kniha líčí první tři desetiletí života inteligentního a důsledného člověka. Syn z měšťanské, dobře situované rodiny začíná své vyprávění vzpomínkou na to, že vypuknutí první světové války pro něj neznamenalo víc než narušení prázdninové idyly. Jako student práv a pozdější soudní zaměstnanec reprezentuje tu část inteligence, která dospívala v prostředí nově se probouzející demokracie a doufala v rozvoj zdravého, průmyslově i kulturně silného státu. Německá společnost, zmítaná po prohrané válce protichůdnými zájmy, tyto naděje nevyhnutelně zklamala. Přinejmenším celá jedna generace mladých - Haffnerových vrstevníků - proto byla nucena nějak zareagovat. Někteří emigrovali, jiní se podrobili (museli podrobit?) režimu anebo propadli demagogii nových vůdců národa. Haffner sám, ačkoli nepatřil k Němcům pronásledovaným z politických ani z rasových důvodů, se v roce 1938 rozhodl pro první možnost a odešel do exilu do Velké Británie, neboť, jak píše, „nacisté jeho nosu nevoní"...
 
Sebastian Haffner
Už počátkem 30. let zkoušel psát a publikoval drobné články v novinách (ostatně v době, kdy se rozhodl pro emigraci, zastával dobré místo ve vydavatelství Ullsteinpresse), se v Británii prosadil knihou Germany: Jekyll and Hyde (vyšla v Londýně roku 1940) a po roce 1954, kdy se vrátil zpět do vlasti, se stal jedním z nejvýznamnějších německých novinářů a publicistů. Je autorem řady bestsellerů, např. Churchill, Anmerkungen zu Hitler (Poznámky k Hitlerovi), Von Bismarck zu Hitlera Německá revoluce 1918-1919, která vyšla česky. Titul Příběh jednoho Němce se v Německu dočkal mnoha vydání.

Biografické texty převzaty z předsádek českého knižního vydání:
Haffner, Sebastian, 1907-1999
Příběh jednoho Němce: vzpomínky na léta 1914-1933
přeložila Jana Zoubková
V českém jazyce vyd. 1.
Praha, Prostor, 2002
229 s.

Tuto strašlivou, rozhodující zradu historické povědomí světa příliš nazaregistrovalo. Nacisti neměli zájem ji zdůrazňovat, protože by hodnotu jejich „vítězství" značně snížila. A zrádci sami - ti neměli zájem tím spíš. Přesto tato zrada vysvětluje skutečnost, zprvu nepochopitelnou, jak se mohlo stát, že velký národ, který netvoří pouze zbabělci, bez odporu propadl hanbě. Zrada to byla totální, všeobecná a dopustily se jí všechny strany od levice po pravici. O tom, že komunisti za okázalou fasádou „pohotovosti" a přípravy občanské války ve skutečnosti připravovali jen včasný útěk vysokých funkcionářů do ciziny, jsem se už zmínil.

Vedení sociální demokracie poprvé zradilo miliony svých věrných a slepě oddaných stoupenců, slušných obyčejných lidí, už 20. července 1932, když Severing a Grzesinski „ustoupili násilí". Volební boj ve třiatřicátém sociální demokraté vedli nesmírně pokořujícím způsobem - napodobovali hesla nacistů a zdůrazňovali, že jsou také „nacionální". Den před volbami, 4. března, odjelo jejich „eso", pruský ministerský předseda Otto Braun, autem do Švýcarska; v Tessinu si předem předvídavě koupil domek. V květnu, měsíc před rozpuštěním strany, byli sociální demokrati už tak daleko, že v Říšském sněmu vyslovili jako jeden muž Hitlerově vládě důvěru a zpívali s ostatními Horst-Wessel-Lied (neoficiální hymna nacistů); v roce 1930 ji složil Horst Wessel, vůdce berlínského oddílu SA, který se poté, co byl zavražděn, stal národním mučedníkem. Parlamentní zpravodaj poznamenal: „Neutuchající potlesk v jednacím sále i na tribunách. Otočen k sociálním demokratům tleská i říšský kancléř."

Centrum, velká měšťansko-katolická strana, k níž se v posledních letech stále víc přikláněli i protestanti, dosáhlo dna už v březnu. Díky hlasům Centra bylo dosaženo dvoutřetinové většiny, která Hitlerově vládě „legálně" umožnila diktaturu. Stranu vedl někdejší říšský kancléř Brüning. Na to se dnes v zahraničí zapomíná a mnozí vidí v Brüningovi muže, který by v budoucnu mohl nahradit Hitlera. Věřte mi: v Německu se nezapomnělo - člověk, který se ještě 23. března domníval, že z taktických důvodů smí dát svěřenou stranu při životně důležitém hlasování k dispozici Hitlerovi, je tam navždy znemožněn.

A konečně němečtí nacionalisté (Deutschnationale Volkspartei - Německá národní lidová strana), konzervativní pravicové kruhy, které si „čest" a „hrdinství" nárokovaly přímo jako svůj stranický program - ach bože, jak dokonale bezectná a zbabělá byla hra, kterou jejich předáci předvedli stoupencům v roce 1933 a předvádějí ji i nadále! Když se nesplnilo jejich očekávání z 30. ledna, že nacisty „zaangažováním zneškodní", čekalo se od nich alespoň, že budou nacisty „brzdit" a „zabrání nejhorší-mu". Nic takového se nestalo. Podíleli se na všem, ať to byl teror, pronásledování Židů nebo pronásledování křesťanů, nevadilo jim ani, že jejich strana byla zakázána a jejich stoupenci zatýkáni. Na socialistické funkcionáře, kteří se vykašlali na své voliče a uprchli, je dost smutný pohled. Ale co říci o urozených důstojnících - například o panu von Papen -, kteří vidí, jak jejich nejbližší přátele a spolupracovníky stavějí ke zdi a střílejí, a přesto dál zůstávají ve funkci a volají „heil Hitler"?

Stejně jako strany reagovaly i svazy. Existoval „Komunistický svaz frontových bojovníků", dále tu byl vojensky organizovaný, ozbrojený „Říšský černorudozlatý prapor", který měl miliony stoupenců a výslovně se profiloval tak, aby v případě nutnosti držel v šachu SA. Po celou dobu nebylo o Říšském praporu nic slyšet, vůbec nic, ani to nejmenší. Beze stopy zmizel, jako by nikdy neexistoval. Odpor se v Německu vyskytl nanejvýš jako individuální čin zoufalství, jak tomu bylo u onoho odboráře v Cópenicku. Důstojníci Říšského praporu se nezmohli ani na náznak obrany, když jejich spolkové domy „přebírala" SA. A Stahlhelm - vojsko německých nacionalistů - se rovněž nechalo usměrnit a později po částech rozpustit, sice s reptáním, ale bez odporu. Nevyskytl se jediný případ energické obrany, zmužilosti, pevnosti. Vyskytovala se jen panika, útěky a přeběhlictví. Miliony lidí byly ještě v březnu 1933 ochotny bojovat. Přes noc se ocitly bez vůdců a beze zbraní, zrazeni. Část z nich ještě v zoufalství hledala útočiště ve Stahlhelmu a ve straně německých nacionalistů, když se ukázalo, že ostatní nebojují. Počet jejich členů během několika týdnů neuvěřitelně vzrostl. Potom byly rozpuštěny i tyto organizace - kapitulovaly bez boje.
Toto strašlivé morální selhání předáků opozice je základním rysem „revoluce" z března 1933. Nacistům velice usnadnilo vítězství. Zároveň přirozeně zpochybňuje jeho hodnotu a trvalost. Hákový kříž nebyl do německých mas vyražen jako do vzpírající se, zato však tvarovatelné, pevné substance, nýbrž jako do beztvarého, poddajného kašovitého těsta. Takové těsto dokáže stejně snadno a bez odporu přijmout jiný tvar, až přijde čas. Od března 1933 ovšem visí ve vzduchu nezodpovězená otázka, zda se ho vůbec vyplatí formovat. Bytostná morální slabost Německa, která tehdy vyšla najevo, je totiž příliš obludná, než aby z ní jednou dějiny nevy vodily důsledky.

Každá revoluce u jiných národů, ať přinesla jakkoli krvavé ztráty a dočasné oslabení, vedla k obrovskému vzepětí veškeré morální energie na obou stranách barikády - a tím dlouhodobě národ posílila. Jen si připomeňme ono závratné množství hrdinských činů, všechny příklady pohrdání smrtí a lidské velikosti - samozřejmě vedle výstřelků, krutosti a násilí - na straně jakobínů stejně jako u roajalistů v revoluční Francii, či na straně frankistů stejně jako u republikánů v dnešním Španělsku! Ať byl výsledek jakýkoliv, statečnost, s níž se o něj bojovalo, přetrvává ve vědomí národa jako nevyčerpatelný zdroj síly. Dnešní Němci mají místo tryskajícího zdroje síly jen vzpomínku na hanbu, zbabělost a slabost. Jednoho dne se to zcela jistě projeví; je docela možné, že to bude znamenat rozklad německého národa i státního útvaru.

Ze zrady protivníků a pocitu bezmoci, slabosti a hnusu, který vzbuzovala, se zrodila třetí říše. Ještě 5. března byli nacisti v menšině. Kdyby se volby konaly za tři týdny znovu, pravděpodobně by opravdu měli většinu. Nejen teror vykonal za tu dobu své, nejen oslavy omámily tolik lidí (Němci se tak rádi nechávají unést na vlasteneckých slavnostech). Rozhodující bylo, že vztek a zhnusení z vlastních zbaběle zradivších předáků převážil nad vztekem a nenávistí vůči skutečnému nepříteli. V průběhu března 1933 lidé najednou po statisících vstupovali do nacistické strany, proti níž se dosud vymezovali - takzvaní „březnoví padlí", kterým se vysmívali a jimiž pohrdali i samotní nacisti. I dělníci ze sociálnědemokratických nebo komunistických organizací přecházeli po statisících do nacistických „závodních buněk" nebo do SA. Vedly je k tomu různé důvody, často celý propletenec důvodů. I kdybychom však hledali sebedéle, nenašel by se mezi nimi jediný silný, přesvědčivý, přijatelný a pozitivní důvod - ani jediný, kterým by se mohli chlubit. V každém jednotlivém případě se projevovaly všechny známky nervového zhroucení.
Nejprostším důvodem, a zároveň u všech tím nejniternějším, byl strach. Raději bít, než být bit. Pak poněkud mlhavé omámení, opojení jednotou, magnetismus masy. Dalším důvodem bylo pro mnohé zhnusení a touha pomstít se těm, kteří je nechali na holičkách.

A pak to zvláštní německé myšlení, úvaha asi tohoto druhu: „Nic, co předpovídali odpůrci nacistů, se nesplnilo. Tvrdili, že nacisti nevyhrají. A přece vyhráli. Takže jejich odpůrci neměli pravdu. Tudíž mají pravdu nacisti." U některých (zvláště u intelektuálů) hrálo roli přesvědčení, že pokud teď vstoupí do nacistické strany, mohou ještě její tvář změnit a nasměrovat jinam. Samozřejmě fungovala i obyčejná davová psychóza a konjunkturalismus. U primitivnějších a stádně uvažujících lidí byl průběh stejný jako v mytických dobách, kdy se poražený kmen zřekl svého božstva, protože se neosvědčilo, a za ochránce si zvolil boha vítězného nepřátelského kmene. Svatý Marx, v něhož tak dlouho věřili, nepomohl. Svatý Hitler je očividně sil¬nější. Zničme tedy obrazy svatého Marxe na oltářích a zasvěťme je Hitlerovi. Místo „za všechno může kapitalismus" se naučme odříkávat „za všechno můžou Židé". Možná nás to spasí.

Jak patrno, není to nic nepřirozeného, je to zcela jistě projev normálního fungování lidské psychiky a téměř beze zbytku vysvětluje zdánlivě nevysvětlitelné. Jediné, co zbývá vysvětlit, je totální nepřítomnost toho, čemu se u národa i jednotlivce říká „charakter": pevné, zvnějšku neotřesitelné jádro, ušlechtilá tvrdost, nejvnitřnější rezerva hrdosti, přesvědčení, sebedůvěry a důstojnosti, kterou lze v hodině zkoušky mobilizovat. To Němci nemají. Jako národ jsou nespolehliví, poddajní, bez pevného jádra. Březen 1933 to prokázal. V okamžiku dějinné výzvy, kdy slušné národy jako mávnutím proutku spontánně povstanou, Němci jako mávnutím proutku strnou, zmalátní, povolí a kapitulují - stručně řečeno nervově se zhroutí. Výsledkem nervového zhroucení milionů jednotlivců byl sjednocený, ke všemu ochotný národ, který je dnes noční můrou celého světa.