Zaostřeno na moderní dějiny – Adolf Hitler v přímých prezidentských volbách
Scénář pořadu.

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího vydání našeho pořadu. Dnes se zaměříme na jedny prezidentské volby, a sice na ty, které proběhly v Německu na jaře 1932. Šlo o volby přímé a účastnil se jich i Adolf Hitler. Byť nakonec prohrál s Paulem von Hindenburgem, dokázal svou bombastickou kampaň zúročit ve volbách parlamentních a dostat se, právě i díky volebnímu úspěchu své Nacionálně socialistické strany, k moci.

Německé prezidentské volby z roku 1932 jsou zajímavé v řadě ohledů. Šlo vlastně teprve o druhé přímé demokratické volby prezidenta, které se na evropském kontinentu ve dvacátém století uskutečnily, a navíc, německý prezident byl tehdy vybaven dosti rozsáhlými pravomocemi. Plně se v nich uplatnila politická reklama, ba přímo propaganda. Z hlediska vedení kampaně šlo o volby překvapivě „moderní“.

Nejprve si ale připomeňme některé historické i politické souvislosti. Po porážce císařského Německa v první světové válce vznikla v Německu republika, a protože její ústava byla přijata ve Výmaru, říkalo se jí Výmarská republika. Výmarská ústava však může sloužit jako ilustrace toho, že i dobře míněná opatření mohou vyvolat sice nezamýšlené, leč velmi škodlivé důsledky. Německý parlament, oficiálně nazvaný Říšský sněm, byl volen pomocí poměrného systému, neboť dle tehdy převládajícího mínění měl parlament věrně odrážet rozložení jednotlivých politických proudů ve společnosti. Z toho však plynula potenciální nestabilita vlád, které se v parlamentní demokracii musejí opírat o parlamentní většinu.

Tvůrci ústavy si tento problém uvědomovali, a aby posílili výkonnou moc, zřídili instituci přímo voleného a pravomocemi bohatě vybaveného prezidenta, jenž měl být protiváhou pestře složeného parlamentu a oporou vládní moci.

„Hlavu státu, říšského prezidenta, měl volit celý národ. Již ten název byl podivný. ‚Říše‘ a ‚prezident‘, to nešlo dohromady. Prezident jmenoval šéfa říšské rady neboli říšského kancléře a na jeho návrh říšské ministry. Ti museli odstoupit, když jim říšský sněm vyslovil nedůvěru. Říšský prezident mohl říšský sněm rozpustit a dát lidu možnost rozhodnout v nových volbách. Prezident mohl předložit voličům k rozhodnutí také každý návrh zákona, na němž se neshodl s říšským sněmem. Naopak voliči mohli předložit říšskému sněmu cokoli chtěli jako ‚přání lidu‘ a vyvolat tak referendum v případě, že by říšský sněm jejich podnět nepřijal. Hlasovací právo měli všichni muži a ženy starší dvaceti let. V krajní tísni, ‚kdyby byly v Německé říši veřejná bezpečnost a pořádek závažným způsobem narušeny nebo ohroženy‘, mohl říšský prezident z vlastního rozhodnutí zasáhnout, ‚v případě nutnosti s použitím ozbrojené moci‘,“ píše ve svých Dějinách Německa 1919–1945 historik Golo Mann. V závěru citované pasáže naráží na článek 48 Výmarské ústavy, podle nějž mohl prezident v mimořádných situacích vládnout pomocí dekretů, což se později ukázalo jako velmi problematické opatření.

Golo Man Výmarskou ústavu charakterizuje jako „vcelku dobře promyšlenou“, ale upozorňuje též na skutečnost, že „ústavy se stávají tím, čím jsou, teprve ve skutečném životě“.

Jaký tedy byl skutečný život instituce německého prezidenta, papírově vymezené textem Výmarské ústavy? Prvním držitelem tohoto úřadu se stal sociální demokrat Friedrich Ebert, jenž byl ale do úřadu zvolen v roce 1919 ještě nepřímo, parlamentem. Přímá volba měla proběhnout až po vypršení jeho sedmiletého mandátu. Friedrich Ebert však zemřel ještě před tím – 28. února 1925, ve věku 54 let.

Jeho smrt měli zčásti na svědomí jeho političtí protivníci, kteří se snažili poškodit Ebertovu pověst a chtěli prezidenta zatáhnout do probíhajícího korupčního skandálu. Poněvadž Ebert hodlal být k dispozici vyšetřovacímu výboru Říšského sněmu, navzdory naléhavé radě lékařů odložil operaci slepého střeva. Když se jí nakonec podrobil, bylo už pozdě.

V březnu 1925 tak Němci poprvé dostali možnost zvolit si prezidenta v přímé volbě. Přímá volba prezidenta představovala tehdy v Evropě, ale vlastně i ve světě, něco dosti neobvyklého. Ostatně, volba amerického prezidenta je dodnes sice fakticky přímá, formálně však jde o volbu nepřímou. A v Evropě byla dosti nová i instituce prezidenta, neboť až první světová válka přinesla rozsáhlejší pád a rozpad monarchií – jednak německého císařství, ale hlavně habsburské monarchie i ruského carského impéria.

Většina republik, které na troskách těchto monarchií vznikly, však převzala model parlamentního režimu se spíše symbolickou hlavou státu. Za ústavní vzor tu sloužila francouzská III. republika, s nepřímo voleným a spíše ceremoniálním prezidentem. Výmarská republika tedy v meziválečné Evropě tvořila významnou výjimku. Německé prezidentské volby z let 1925 a 1932 vlastně znamenaly premiéru přímých prezidentských voleb na starém kontinentu – pomineme-li zvolení Ludvíka Napoleona Bonaparta francouzským prezidentem v roce 1848, což byl však pro dotyčného pouze předstupeň k vyhlášení druhého císařství.

Volební systém byl z dnešního hlediska dosti zvláštní. Pokud nikdo nezískal nadpoloviční většinu v kole prvním, konalo se kolo druhé, kam však mohly strany nominovat nové kandidáty a neplatilo také, že by do druhého kola postoupili jen dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního. Pro úspěch ve druhém kole již stačila většina pouze relativní.

První kolo prezidentských voleb z roku 1925 se konalo 29. března a žádný ze sedmi kandidátů nezískal nadpoloviční většinu. Muselo se tedy konat kolo druhé, kam německá pravice, ostře vyhraněná proti Výmarské republice, nominovala hrdinu první světové války, tehdy již sedmasedmdesátiletého maršála Paula von Hindenburga. Hodně Němců tehdy věřilo mýtu o dýce v zádech, podle nějž válku neprohrála armáda, která prý v roce 1918 byla jen krůček od vítězství, ale proradní politici, kteří svým kapitulantstvím vrazili armádě dýku do zad. Autorem tohoto mýtu i slov o „dýce v zádech“ byl sám Hindenburg.

„Hindenburg byl vaším velkým vůdcem ve velké a těžké době. Nikdy vás neopustil. Bojujte za něho i nyní, kdy vám chce zůstat věrným vůdcem a opět se vám postavit do čela,“ zněla tehdejší politická agitace německých nacionalistů. A slavila úspěch: ve druhém kole voleb, konaném 26. dubna, dalo skoro 15 milionů voličů (48,3 %) své hlasy Hindenburgovi. Představitel katolické strany Centrum a ve druhém kole společný kandidát demokratických stran Wilhelm Marx, který byl ve dvacátých letech několikrát předsedou vlády, obdržel jen něco přes třináct a půl milionu hlasů (neboli 45,3 %). Komunista Ernst Thälmann získal bezmála dva miliony hlasů (6,4 %).

Němci si tedy zvolili za prezidenta spíše mýtus, člověka, který zosobňoval hodnoty starého císařství a vojenské autority, tudíž kandidáta bytostně nedemokratického. Prví roky sedmiletého mandátu Paula von Hindenburga však proběhly relativně klidně.

„V následujících letech to šlo docela dobře. Hindenburg důstojně reprezentoval, i když trochu skoupě. Dodržoval přesně své povinnosti, chodil na hony, vykonával přehlídky tak jako již po celé půlstoletí, tu a tam promluvil i s nějakým sociálním demokratem. Hindenburg neměl v úmyslu podnikat nic proti duchu doby. Byl flegmatický, těžkopádný, uzavřený v myšlenkovém světě svého stavu, ale vůbec nebyl neinteligentní a byl pohotovější, než by se dalo soudit z jeho velkého, strnulého obličeje,“ uvádí ve svých Dějinách Německa Golo Mann. Na sklonku dvacátých let však udeřila velká hospodářská krize, která vedla k růstu politického radikalismu. Nezaměstnanost, propad životní úrovně i ztráta životních perspektiv se v Německu spojily s dlouhodobou frustrací z válečné porážky a druhořadé pozice země v mezinárodním systému.

Tyto podmínky hnaly kalnou vodu na mlýn Adolfu Hitlerovi a jeho nacionálním socialistům. V parlamentních volbách konaných v září 1930 sice zvítězili sociální demokraté s 24,5 % hlasů, ale na druhém místě skončili nacionální socialisté s 18,3 %. Pro srovnání, v předchozích volbách v roce 1928 získala NSDAP pouze 2,6 % a dvanáct poslanců. V roce 1930 však v Říšském sněmu zasedlo už 107 nacionálních socialistů.

V roce 1932 se pak konaly prezidentské volby, neboť sedmiletý mandát Paula von Hindenburga vypršel. Bylo mu tehdy už osmdesát čtyři let, projevovala se u něj senilita, přesto nakonec opět kandidoval, navíc, což je obrovský paradox, s podporou demokratických stran takzvané výmarské koalice. Tedy s podporou tábora svých politických protivníků z roku 1925. Jak se to mohlo stát?

Síly oponující výmarské demokracii už totiž měly jiného favorita – Adolfa Hitlera, a demokraté též cítili, že nedisponují kandidátem schopným Hitlerovi v přímých volbách vzdorovat. Hitlerově kandidatuře však stála v cestě zásadní překážka: neměl ústavou požadované německé občanství. Rozený Rakušan Hitler sice sloužil v 1. světové válce v německé armádě, po válce se však rakouského občanství zřekl aniž by získal jiné. 25. února 1932 ho však vláda v Brunšvicku jmenovala vládním radou, což bylo současně spojeno s přiznáním německého občanství.

Hitler se tak mohl vrhnout do boje o prezidenta. Musel ale okamžitě čelit jinému problému – jak se postavit Hindenburgovi, symbolu německého nacionalismu a válečnému hrdinovi?

„Goebbelsova propaganda našla způsob, jak na Hindenburga zaútočit, aniž by to znamenalo ho současně urážet. Ano – v minulosti prokázal svému národu velikou službu, ale nyní již nastal čas, aby ustoupil a udělal místo mladšímu muži, neboť v opačném případě bude pokračovat posun směrem k hospodářskému chaosu a politické anarchii,“ píše v knize Nástup Třetí říše britský historik Richard Evans a pokračuje: „Nacisté rozpoutali obrovskou kampaň, jež nabrala podobu shromáždění, pochodů, přehlídek a demonstrací – to vše podporováno plakáty, letáky a nekonečnou řadou novinových článků. Ani to všechno ale nestačilo. V prvním kole voleb získal Hitler pouhých 30 % hlasů. Ani Hindenburg ale nedokázal přes veškerou podporu sociálních demokratů a strany Centrum posbírat požadovanou nadpoloviční většinu. Dosáhl pouhých 49,6 % hlasů, což bylo mučivě blízko k potřebnému podílu.“

První kolo, které se konalo 13. března 1932, tedy nerozhodlo. V kole druhém se 10. dubna utkali Hindenburg, Hitler a komunista Ernst Thälmann. Volební účast byla v obou kolech velmi vysoká – přes 80 %. Podle Richarda Evanse: „Před rozhodujícím soubojem odhodili nacisté veškeré zábrany. Hitler si najal letadlo a pohyboval se v něm napříč Německem od města k městu. Důsledek této volební pouti nazvané ‚Hitlerův let nad Německem‘, jaká neměla obdoby, byl doslova elektrizující.“

Politolog Harwood Childs ve své soudobé analýze těchto voleb, otištěné v červnu 1932 v The American Political Science Review, upozorňuje na zajímavou souvislost. Rozhlas byl tehdy státní či státem ovládaný, a v kampani tedy sloužil pouze vládnímu táboru. Podle Childse: „Hitlerova žádost o podobné privilegium byla zamítnuta, a aby překonal tento handicap, mezi prvním a druhým kolem použil letadla, což mu umožnilo vést kampaň v celé zemi ve vysoké frekvenci tří i více velkých projevů denně.“  

Úsilí se vyplatilo. Hitler zvýšil svůj podíl na 37 %, což představovalo více než 13 milionů hlasů. Hindenburgovi se však podařilo s podporou všech hlavních politických stran kromě nacistů a komunistů zvýšit podporu na 53 %. Jeho účast na kampani ale většinou sestávala z pouhých výstupů před davy a mávání jim bez mluvení.

„Jeho znovuzvolení se však dalo do jisté míry předpokládat od samotného počátku. Opravdu důležitý ale byl triumfální pochod nacistů, mířících neustále vpřed. V roce 1932 rozpoutala nacistická strana, která byla nyní lépe organizovaná i financovaná než v roce 1930, prezidentskou kampaň doslova v americkém stylu a soustředila se na osobnost Adolfa Hitlera coby reprezentanta celého Německa. Hitler sice nebyl zvolen, ale jeho strana získala více hlasů než kdykoli v minulosti,“ zdůrazňuje Richard Evans. Ukázalo se také, že NSDAP je nejsilnější německou stranou, což potvrdila v červencových parlamentních volbách, v nichž zvítězila se ziskem skoro 38 % hlasů. Tehdy se Hitler k moci ještě nedostal. V listopadu 1932, v dalších parlamentních volbách, pak sice zisk jeho strany poklesl na 33 %, Hitler z toho ale vyvodil závěr, že se musí odhodlat k rozhodujícímu mocenskému skoku. Kdo mu v něm mohl zabránit? Výmarští demokraté a Hindenburg?

„Aby udržela obávaného nepřítele dále od moci, hledala demokracie ochranu za širokými rameny jediného člověka, který měl ještě naději porazit Hitlera ve volebním boji. Nevyhrála nic, i když vyhrála prezidentské volby. Hindenburg nebyl jejím prezidentem. ... Hindenburg zvítězil. Hlasovala pro něho většina národa, pro Hitlera jen o málo více než třetina. Avšak tato třetina hořela pro svého Vůdce nadšením, zatímco Hindenburgovi voliči se shodovali jen v tom, co nechtěli. Stařec byl symbolem jejich bezradnosti,“ konstatuje výstižně Golo Mann. Stařičký Hindenburg sice ještě chvíli Hitlerovi vzdoroval, ostatně, pohrdal jím, a dokonce ho mylně nazval „českým frajtrem“, pak ho ale, 30. ledna 1933, pod tlakem okolí, jmenoval kancléřem. Po požáru Říšského sněmu nechal Hitler 28. února prostřednictvím říšského prezidenta Hindenburga vydat „nařízení na ochranu národa a státu“ – takzvaný Dekret o požáru Říšského sněmu.

Toto opatření, k němuž prezidenta opravňoval problematický článek 48 ústavy, fakticky likvidovalo veškeré ústavní svobody Výmarské republiky a vydláždilo Hitlerovi cestu k definitivnímu převzetí absolutní neomezené moci.

Hindenburg pak zůstal v úřadu až do své smrti 2. srpna 1934. Zemřel ve svém domě v Neudecku ve východní Prusku, přesně dva měsíce před svými 87. narozeninami. Hitler za ním den před jeho smrtí přiletěl a navštívil ho. Starý a zmatený Hindenburg ho pokládal za císaře Viléma II. a oslovoval Hitlera „Vaše Výsosti“.

Tak dopadl první a dosud vlastně i poslední přímo volený německý prezident. Tím nechceme říci, že přímá volba prezidenta je něco principiálně špatného a že nutně vede k diktatuře. Před jejím případným zavedením je však třeba důkladně zvážit jak ústavní pravomoci prezidenta, tak způsob volby. To z příběhu Paula von Hindenburga vyplývá více než jasně. S maršálem Hindenburgem a svobodníkem Hitlerem se rozloučíme písní „Sbohem, můj malý poručíku“ – na nahrávce z roku 1930 ji zpívá Liane Haidová. Na shledanou za týden na vlnách Českého rozhlasu 6 se těší Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.