Moderní-Dějiny.cz

Marcel Reich-Ranicki - Lov přináší potěšení

Publikováno: 17.7.2013, Aktualizováno: 28.7.2013 23:05

Každý Němec, který nosil uniformu a měl zbraň, si mohl ve Varšavě s Židem dělat, co se mu zachtělo. Mohl ho přinutit, aby zpíval nebo tancoval nebo nadělal do kalhot nebo aby si před ním klekl a prosil o holý život. Mohl ho z ničeho nic zastřelit nebo ho zabít pomalejším, strastiplnějším způsobem... Čtěte ze vzpomínek Marcela Reicha-Ranického.

Marcel Reich-Ranicki - Lov přináší potěšení

Tento materiál vznikl v rámci projektu „Moderní dějiny do škol“, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR.

Marcel Reich-Ranicki, profesor, Dr. h. c. mult.
Narodil se v roce 1920 ve Włocławku na Visle a vyrostl v Berlíně. V roce 1938 je Reich-Ranicki deportován do Polska. Jako Žid zažívá ve varšavském ghettu ta nejstrašnější ponížení, která mohou lidé lidem připravit. Spolu se svou ženou Tosiou toto peklo přežije. V poválečném Polsku se stává komunistou a svědkem největší zrady ideje spravedlivé společnosti. V roce 1958 se vrací do Německa a téměř okamžitě je uznáván jako kritik. Od roku 1960 do roku 1973 byl zaměstnán jako literární kritik týdeníku Die Zeit a od roku 1973 do roku 1988 vedl ve Frankfurter Allgemeine Zeitung redakci v oblasti literatury a literárního života. V letech 1968-69 vyučoval na amerických univerzitách, od roku 1971 do roku 1975 byl hostujícím profesorem pro novou německou literaturu na univerzitách ve Stockholmu a Uppsale, od roku 1974 čestným profesorem v Túbingenu, v letech 1991-92 hostujícím profesorem v oboru Heinrich Heine na univerzitě v Dusseldorfu. Od roku 1988 do roku 2001 vedl televizní pořad „Literární kvarteto". Svým „Literárním kvartetem" dokazoval od roku 1988, že zprostředkování náročné literatury v televizi může být nanejvýš zajímavé. Marcel Reich-Ranicki hodně obdivovaný a hodně haněný, je tak známou a populární, tak vlivnou a nakonec i tak spornou osobností jako asi žádný jiný německý kritik před ním. Je čestným doktorem univerzit v Uppsale, Augsburgu, Bambergu, Düsseldorfu a Utrechtu.

Co se skrývá za neporovnatelným vzestupem Reicha-Ranického, za jeho neuvěřitelným úspěchem? Když se jako sotva devítiletý chlapec stěhuje ze svého rodného města do Berlína, loučí se s ním jeho učitelka těmito slovy: „Jedeš, můj synu, do země kultury." Avšak země kultury se mu již jako dítěti nejeví bez svých temných stránek. Jako červená nit se táhne tato rozporuplná zkušenost celým jeho dalším životem: štěstí, za něž vděčí německé literatuře, hudbě a německému divadlu, je nerozlučitelně spjato se strachem z německého barbarství.

Biografické údaje in Marcel Reich-Ranicki: "Můj život" (Mein Leben, 1999), česky 2003 v překladu Marty Myškové.

Sotva se Varšava vzdala, sotva vpochodovala německá armáda do města, ihned to začalo, ihned vypuklo obrovské veselí vítězů a s ničím nesrovnatelná zábava dobyvatelů — lov na Židy.
Po bleskovém, velkolepém vítězství se nevázaným a pochopitelně po dobrodružství prahnoucím německým vojákům naskytl na ulicích některých čtvrtí hlavního města překvapivý pohled. To, s čím se ještě nesetkali, tady potkávali na každém kroku: s údivem a s úžasem tu pozorovali bezpočet orientálních nebo každopádně alespoň orientálně působících individuí s neobyčejně dlouhými pejzy a hustými, ježatými vousy. Exotické bylo i jejich oblečení: černé, téměř vždy až ke kotníkům sahající kaftany bez ozdob a také černé, většinou kulaté čepice nebo klobouky.
Nicméně s těmito příšernými a přece velmi temperamentními cizinci se mohli, jinak než s Poláky, bez problému dorozumět: mluvili zvláštním a pro německé uši spíše ošklivě znějícím nářečím. Oproti polštině byla tato řeč, jidiš, docela dobře srozumitelná, když se nemluvilo příliš rychle. Proč ale byla řeč Židů, ať už sebevíc nepěkná, právě německým uším srozumitelná, s tím si vojáci nelámali hlavu, leda že by mezi nimi byl nějaký germanista, kterému by ony převážně hrdelní hlásky připomněly největší německé básníky dávno zmizelé epochy, verse era von der Vogelweide a Wolframa von Eschenbach. Neboť ze svého středověkého putování napříč Evropou si Židé odnesli, zachovali a udrželi řeč německých kmenů, středohornoněmecký jazyk, třebaže ho doplnili hebrejskými, slovanskými a jinými prvky. Mládí vojáci tak poprvé ve svém životě spatřili ortodoxní Židy. Sympatie v nich tito nezvyklí obyvatelé Varšavy nevzbudili, naopak, spíše ošklivost a možná nepřekonatelný odpor. Je však možné, že vojáci podvědomě pociťovali i určitou spokojenost nebo dokonce určité zadostiučinění. Zatímco doma, ve Stuttgartu, Schweinfurtu nebo Stralsundu, nebyli zpravidla schopni odlišit Židy od rasově čistých Němců, „árijců", teď měli možnost si na vlastní oči prohlédnout ty, které dosud znali jen jako karikatury z německých novin, zejména ze štvavého plátku Der Stürmer.
Tady tedy byli, ti potměšilí a odpuzující nepřátelé německého národa, ti podlidé, před nimiž Hitler obvykle zapřísáhle varoval a o nichž ještě častěji a ještě mnohem názorněji mluvíval malý doktor, říšský ministr Goebbels. Vítězní vojáci nyní pochopili, co se jim po léta vysvětlovalo a kázalo: tito početní Židé na ulicích Varšavy — to byly ty strašné asijské hordy, které ohrožovaly Evropany a kteří „árijcům", především však Němcům, ukládali o život.
Že by tito podlidé, působící, pravda, spíše ustrašeně než neústupně, mohli mít zbraně, bylo velmi nepravděpodobné, ale v každém případě se to muselo prověřit: denně se konaly razie a nikdy se nevědělo, která čtvrť bude právě na řadě. Zbraně, které dobře naladění vojáci údajně hledali, se při vší snaze u zbožných Židů najít nedaly. Zato vlastnili jiné věci, které přicházely naprosto vhod těmto německým mužům, starajícím se nyní pilně o pořádek: prsteny a náprsní tašky a nějaké peníze a příležitostně i zlaté hodinky.
Avšak nešlo jen o to, aby byli Židé oloupeni. Nepřátelé Německé říše měli být také potrestáni a poníženi. To se dalo lehce zařídit: vojáci si brzy všimli, že ortodoxní Židy je možné pokořit zvláště bolestivě, jestli se jim odstřihnou vousy. Pro tento účel se podnikaví okupanti zásobili dlouhými nůžkami. Ale ti zbabělí Židé utíkali a schovávali se ve dvorech a domech. Moc jim to nepomohlo, rychle byli pochytáni. Kým? Německými vojáky? Určitě také jimi, ale častěji těmi, kteří se novým mocipánům dali do služeb: polskými výtržníky a povaleči všeho druhu, často výrostky, kteří se radovali, že si našli veselou a také zábavnou a pestrou činnost.
Když se jim podařilo chytit prchajícího Žida, pak ho s hulákáním zavlekli k Němcům, kteří se ihned pustili do díla: srdnatě odstřihávali dlouhé židovské vousy, které občas napřed zapalovali hořícími novinami. To byla pak obzvláště hodnotná podívaná. Jakmile se vousy ocitly na silnici, dali se početní zvědavci do povyku a mnozí tleskali. Pilní pomahači nepřišli úplně zkrátka: tu a tam se pro ně našla nějaká bankovka nebo nějaký prsten.
Brzy byli olupováni i asimilovaní, evropsky se oblékající Židé — a protože pro Němce bylo těžké, aby je odlišili od Nežidů, mohli se polští pomocníci opět dobře uplatnit: většina z nich znala jen jedno jediné německé slovo — „Jude" —, to však na jejich úkol dokonale stačilo. Popíral-li chycený muž, že je Žid, pak rozkaz zněl: „Kalhoty dolů!" — a záhy vyšlo najevo, zdali byl či nebyl obřezán. Oběti takových razií nikdy nevěděly, kdy se vrátí domů — bude-li to za několik hodin, několik dnů nebo se nevrátí nikdy.
Často se stávalo, že Židy — a také Židovky — sebrali na ulici a nahnali je do německé služební budovy, v níž se muselo uklidit. Když nebyly po ruce hadry na vytírání podlahy, pak bylo poručeno Židovkám, zejména těm lépe vypadajícím, aby si svlékly své kalhotky. Ty se daly také použít jako hadry. Pro vojáky to byla ohromná legrace - kterou si konec konců jejich kamarádi vyzkoušeli již "březnu 1938: ve Východní marce, především ve Vídni.
V početných raziích na ulicích následovalo už v říjnu 1939 přepadávání Židů v bytech. Konalo se nejčastěji po dvacáté hodině, když domy byly zamčeny. Tak jsme jednou večer uslyšeli, jak na vrata našeho domu někdo neobyčejně hlasitě tluče. Hned se vědělo, že to jsou Němci. Vystrašený domovník rychle otevřel, ale brzy mu spadl kámen ze srdce. Neboť tito vojáci se dožadovali vpuštění jen proto, že potřebovali židovského zubaře. Tím mínili mého bratra. Zájem o jeho osobu nepramenil ovšem z žádného lékařského důvodu: mladí muži potřebovali zlato — a domnívali se, že ho najdou u zubního lékaře.
Vzápětí už tloukli, opět velmi silně, na naše dveře od bytu. Tak to obvykle vypadalo: zvonek tito návštěvníci nepoužívali, protože energické bušení puškou nebo jinou zbraní nahánělo těm, které chtěli navštívit, hrůzu mnohem účinněji. Bratr otevřel dveře a zdvořile, i když trochu příliš hlasitě se zeptal: „Co si přejete?" Stál jsem vedle něho. Na polotmavém schodišti jsme uviděli tři vojáky v armádních uniformách, každému z nich bylo jen něco přes dvacet let. Křičeli na nás: „Ruce vzhůru!", jejich zbraně byly namířeny proti nám. Hrubým tónem se nás zeptali, nejsou-li tu poschováváni nějací partyzáni. Zdálo se, že naše záporná odpověď je nepřekvapila. Potom se vzteklým úšklebkem namířili své pistole na naši šatní skříň a poručili mi, abych ji otevřel. Samozřejmě, že ani tady se partyzáni nenašli. Poté se tito vojenští strážci Pořádku podívali za záclony, stále s vytasenou zbraní.
Hned nato přešli bezprostředně k věci. Tentokrát bez řevu, avšak za tichého vyhrožování chtěli vědět, kde bratr schovává své zlato a maminka své šperky. Jeden z nich maminku ohrožoval; bratr se odvážil opatrně zaprotestovat, ale ihned se mu dostalo poučení: „Držet hubu!" Jakoby na omluvu bratr řekl, že každý syn má jen jednu matku. Voják se nechal slyšet: „A každá matka má jen jednoho syna« Situace byla směšná a zároveň nebezpečná. Nikdo z nás neodvážil ani pousmát, a už vůbec ne vojáka upozornit na to, že to není úplně pravda. Vždyť by po takové provokaci drzých Židů mohl použít zbraň: i kdyby nám udělal cokoliv zlého, nikomu nebyl povinen skládat účty.
Ani ne za minutu bylo po všem. Ne beze spěchu opustili všichni tři vojáci náš byt — rozumí se, že s vytouženou kořistí. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že nás přepadli začátečníci. Že by už podobnou scénu viděli v kině a u nás ji jednoduše napodobili? V každém případě bylo zlato pryč a náš strach polevil — nicméně maminčina víra v německý pořádek a v německou spravedlnost polevit nechtěla.
V tomto směru se podobala mnohým Židům v Polsku, především těm starším a asimilovaným: ti skutečně věřili, že německá okupace nebude ani tentokrát o moc horší než ta za 1. světové války. Okupanti dají Židům nakonec pokoj a snad s nimi budou dokonce jednat celkem korektně. A co razie a přepady hned v prvních dnech a týdnech po dobytí Varšavy? To jsou prý brutální projevy zvůle, které se odehrály bez vědomí nadřízených a které se velmi brzy už nebudou opakovat.
Příštího rána se maminka vypravila na cestu a já jsem šel s ní. Zanedlouho jsme našli německé velitelství. Tady si chtěla stěžovat a vyžádat si navrácení svého snubního prstenu a také zlata, které bylo odcizeno jejímu synovi. Byla opravdu přesvědčena o tom, že se jí to podaří. Ale do budovy velitelství jsme nesměli ani vstoupit: vlídný strážný nám doporučil, abychom se co nejrychleji vzdálili.
Vojáci, kteří neustále přepadávali židovské byty, se chtěli obohatit. Nicméně podceňovat by se neměl ani zcela jiný motiv: dělali něco, co jim očividně přinášelo radost. K touze po povyražení se často přidával onen sklon k sadismu, který museli ve své vlasti stále skrývat a který v nepřátelském Polsku, o tom byl přesvědčen bezpočet uniformovaných Němců, nebylo nutno potlačovat: tady nemuseli brát ohled nic a na nikoho, tady nepodléhali žádnému dozoru a žádné kontrole. Jinak než u Rýna nebo u Mohanu mohli konečně dělat to, o čem vždycky snili: vyřádit se.
Na konci listopadu 1939 se v našem bytě němečtí vojáci objevili znovu, tentokrát však dopoledne mezi desátou a jedenáctou hodinou. Nechtěli — na rozdíl od svých řízných předchůdců — ani zlato, ani šperky, naopak, požadovali pracovní síly, tedy především mladé muže. Ihned nás sebrali, mne i mého bratra, který musel přerušit lékařské ošetření strachem strnulého pacienta. Na ulici už stála kolona třiceti nebo čtyřiceti Židů. Protože jsme byli o něco lépe oblečeni než ostatní, s výsměchem nám poručili, abychom se postavili do čela zástupu.
Museli jsme se dát do pochodu, aniž bychom věděli, kam jdeme a proč. Naši dozorci a poháněči, většinou mí vrstevníci, tedy ve věku dvaceti, nanejvýš pětadvaceti let, se bavili tím, že nás šikanovali a zanedlouho i trápili. Rozkazovali nám, abychom dělali, co je zrovna napadlo: museli jsme rychle utíkat, najednou se zastavovat a pak opět běžet zase kousek zpátky. Když se na cestě objevila velká louže (ty ovšem byly v rozbité Varšavě všude) a my jsme se ji pokoušeli obejít, ihned nás přinutili, abychom přes ni několikrát sem a tam přeběhli. Naše oblečení záhy vypadalo žalostně — a právě na tom těmto vojákům záleželo. Potom jsme měli zpívat. Začali jsme zpívat populární polskou pochodovou píseň, naši dozorci však požadovali píseň v jidiš.
Nakonec nám poručili — a zdálo se, že se jim tento nápad velice líbí — abychom sborově křičeli: „Jsme židovské svině. Jsme špinaví Židé. Jsme podlidé" — a podobně. Trochu starší Žid dělal, že neslyší. V každém případě nekřičel s námi — snad proto, že byl příliš slabý nebo proto, že se odvážil proti tomuto ponižování protestovat. Voják zařval: „Utíkej!", muž uběhl několik kroků a voják po něm vystřelil, Žid se skácel k zemi a zůstal na cestě ležet. Byl raněn? Byl mrtev? Nebo jen strachy upadl? Nevím, nikdo z nás se o něho nesměl postarat.
A já? Urazil, ponížil nebo pokořil mě tento německý barbar v uniformě wehrmachtu? Tehdy jsem si myslel, že mě vůbec nemůže urazit, že mě může jen zmlátit nebo zranit nebo i zabít. Věřil jsem, že bude lepší, když se bez odporu zapojím do tohoto ukrutného cirkusu, když budu raději křičet a zpívat, než abych riskoval svůj život. Nic z toho nebylo neobvyklé. Odehrávalo se to téměř denně, téměř v každém polském městě. Neobvyklé bylo naopak to, co jsem toho dopoledne bezprostředně po tomto pochodu do práce ještě zažil.
Po dvaceti či třiceti minutách jsme dospěli k cíli, k prostorné studentské koleji na náměstí Narutowicz Platz, vybudované krátce před válkou. Obrovská budova byla nyní používána jako německá kasárna. Naším úkolem bylo důkladně vyčistit celý suterén, v němž se k naší smůle nacházel i bazén. Dozorci nám sdělili, že nás všechny rázným kopancem dopraví do bazénu, ne-budeme-li dobře a dost rychle pracovat. Považoval jsem to za naprosto věrohodné.
Z jakéhosi důvodu chtěl jeden z těchto rozjařených, brutálních vojáků ode mne něco vědět. Ihned jsem poznal, že je z Berlína. Rozhovor s ním by snad mohl být užitečný. A tak jsem se odvážil všetečně poznamenat, že jsem rovněž z Berlína. Nesměle jsem se ho zeptal, kde bydlí. „Gesundbrunnen" — odpověděl mi neochotně. Dovolil jsem si poznamenat, že právě tam jsem vídával krásná fotbalová utkání. Jako malý školák jsem se opravdu, pouze přechodně, zajímal o fotbal, ale ještě jsem se dobře vyznal v berlínských mužstvech. Jeho oddíl, pochválil se voják, je prý Hertha BSC. Rychle jsem vyjmenoval tehdy známé hráče — a to mě zachránilo.
Potěšilo ho, že ve Varšavě, v tomto pro něho cizím světě našel někoho, s kým se mohl pobavit o mužstvu Hertha BSC a jeho soupeřích. Tento mladý muž, který nás ani ne před půlhodinou sadisticky týral a nutil nás řvát, že jsme špinavé židovské svině, tento člověk, který nám před několika minutami s pistolí v ruce vyhrožoval, že nás nažene do ledové vody bazénu — tento chlapík se teď choval úplné normálně, ba skoro vlídně. Už jsem vůbec nemusel pracovat, i s mým bratrem bylo zacházeno lépe, i on těžil z mých ohromujících informací. Poté, co se mnou onen fotbalový fanoušek z berlínské severní čtvrti skoro hodinu proklábosil, směli jsme, bratr a já, odejít domů.
Tak to bylo: každý Němec, který nosil uniformu a měl zbraň, si mohl ve Varšavě s Židem dělat, co se mu zachtělo. Mohl ho přinutit, aby zpíval nebo tancoval nebo nadělal do kalhot nebo aby si před ním klekl a prosil o holý život. Mohl ho z ničeho nic zastřelit nebo ho zabít pomalejším, strastiplnějším způsobem. Mohl přikázat Židovce, aby se svlékla, svým spodním prádlem vytřela dlažbu na ulici a potom se před zraky všech vymočila. Němcům, kteří si dopřávali takové žerty, nikdo tuto zábavu nepřekazil, nikdo jim nebránil v tom, když Židy týrali nebo je vraždili, nikdo je nebral k zodpovědnosti. Ukázalo se, čeho jsou lidé schopni, dostane-li se jim neomezené moci nad druhými lidmi.
Německé návštěvníky jsme nyní vídali v našem malém bytě stále častěji. Na konci ledna 1940 si dva nebo tři vojáci přáli vidět mého bratra, pravděpodobně ho chtěli zatknout. Náhodou nebyl doma. Čekali tedy na něho.
Tentokrát to však nebylo jedno z obvyklých přepadení nebo svévolných aktů, neboť celý dům byl obklíčen, nikdo ho nesměl ani opustit, ani do něho vstoupit. Pouze o malé, devítileté nebo desetileté děvčátko, dcerku našeho ho domovníka, které si hrálo na dvoře s míčem, se stráž vůbec nezajímaly. Tomuto děvčátku ale jeho matka řekla, aby si dále hrálo s míčem a přitom nenápadně vyšlo na ulici a pak utíkalo vracejícímu se panu doktorovi naproti a varovalo ho. Tak se to také stalo. Bratr se okamžitě dal zpátečním směrem a schoval se u přátel v jejich bytě. Vojáci mezitím klidně a trpělivě čekali — dosti dlouho, možná dvě nebo tři hodiny. Pak byli odvoláni; na důvěřivou maminčinu otázku, zdali se dnes ještě vrátí, odpověděli že rozhodně ne. Skutečně se již neobjevili.
O několik dní později jsme zjistili pozadí této události. Mladému Polákovi židovského původu, který se zúčastnil několika úspěšných akcí jedné vlastenecké odbojové organizace, se navzdory vší pravděpodobnosti podařilo uprchnout z varšavského vězení gestapa. V souvislosti s tím bylo přes sto osob — jak Židů, tak i Nežidů — zatčeno jako rukojmí; byli to výhradně akademicky vzdělaní lidé: advokáti, inženýři, lékaři i zubní lékaři. Na tomto seznamu stálo i jméno mého bratra.
Jestliže nenašli hledanou osobu v jejím bytě, pak zpravidla jako náhradníka sebrali libovolného muže, který tam byl po ruce: rodinného příslušníka nebo návštěvníka nebo i řemeslníka, který tu něco opravoval. Všechny osoby zatčené v této akci popravili. Můj bratr zůstal zatím ušetřen: malé děvčátko, hrající si s míčem, mu zachránilo život.
Proč jsem nebyl zatčen a zavražděn místo svého bratra já, jak se to ve většině jiných případů stalo? Zdá se, ze je to rozumná otázka. Přesto je absurdní, a byla myslitelná pouze na začátku okupace, kdy jsme ještě dostatečně neznali okupační mocnost a její metody, kdy jsme ještě nevěděli, že Němci, kteří měli náš osud ve svých rukou, byli téměř všichni nevypočitatelnými jedinci, schopnými jakéhokoliv sprosťáctví, jakéhokoliv ohavného skutku, jakéhokoliv zločinu. Ještě jsme nepochopili, že tam, kde se k barbarství a krutosti připojí náhoda a svévole, je otázka po smyslu a logice zbytečná a nemá vztah ke skutečnosti.

Přílohou tohoto dokumentu je také pracovní list, který najdete v příloze:
Pracovní list určený pro studenty středních škol a vyšších stupňů gymnázií rozebírá úryvek textu z knihy Marcela Reich-Ranického Můj život. Text popisující zacházení s židy ve Varšavě na počátku druhé světové války je opatřen otázkami, které studenta vedou k porozumění písemného pramene a k prohloubení znalostí z dané problematiky. Pracovní list je navíc vybaven otázkami podněcujícím k zamyšlení a následné diskuzi ve třídě.


Přílohy

pdf
Pracovní list: Marcel Reich-Ranicki - Lov přináší potěšení

Pracovní list určený pro studenty středních škol a vyšších stupňů gymnázií rozebírá úryvek textu z knihy Marcela Reich-Reinickeho Můj život. Text popisující zacházení s židy ve Varšavě na počátku druhé světové války je opatřen otázkami, které studenta vedou k porozumění písemného pramene a k prohloubení znalostí z dané problematiky. Pracovní list je navíc vybaven otázkami podněcujícím k zamyšlení a následné diskuzi ve třídě.

Typ souboru: *.pdf | Velikost: 0,31 MB
Pro přístup k souboru musíte být přihlášen.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

3.8.

Geneze nacistického vyhlazovacího programu - část první

Výkladová prezentace hledá kořeny nacistického antisemitismu již v 19. století, sleduje výrazný posun v protiž...
3.8.

Geneze nacistického vyhlazovacího programu - část druhá

Druhá část výukové prezentace se soustředí na radikalizaci protižidovské politiky v nacistickém Německu, sledu...
18.7.

Marcel Reich-Ranicki - Svatba ve stínu deportací

Nad největším židovským městem v Evropě byl vynesen rozsudek, rozsudek smrti... Čtěte vzpomínky Marcela Reicha...
18.7.

Marcel Reich-Ranicki - Šmalcovníci na árijské straně válečné Varšavy

Chtěli tito neurvalí mladí muži, pro něž se našlo v okupačním žargonu slovo „šmalcovníci", své oběti skutečně ...
17.7.

Marcel Reich-Ranicki - Miliony lidí odvracely oči...

Věřila dospívající mládež v nacistickém Německu oficiální propagandě, byla přesvědčena o tom, že Židé jsou opr...
30.6.

Pogrom po holocaustu - Kielce 1946

V polském městě Kielce se 4. července 1946 odehrála tragédie, která se po zkušenosti s holocaustem zdá neuvěři...
31.5.

Povstání ve Varšavském ghettu v roce 1943

Výuková prezentace se věnuje jednomu z největších konfliktů mezi Židy a německou armádou – povstání ve varšavs...
24.5.

Antisemitismus v dějinách - pracovní list

Ačkoliv ústřední událostí 20. století je v souvislosti s Židy šoa, je třeba věnovat pozornost i jiným tématům,...
12.1.

Antisemitismus v dějinách

Výuková prezentace se věnuje fenoménu antisemitismu: v úvodu je antisemitismus definován, následují jeho jedno...
1.4.

Vzpomínky Samuela Putermana z varšavského ghetta

Pracovní list pro studenty - spojení textu vzpomínek obyvatele židovského ghetta ve Varšavě Samuela Putermana ...
5.3.

Transporty do Niska nad Sanem. První deportace evropských Židů

Studie profesora Mečislava Boráka o prvním deportačním transportu Židů v Evropě z Ostravy do Niska nad Sanem.
25.1.

Kadeřníkem v Treblince - ukázka z filmu Šoa (Francie, 1985)

Velmi strhující a emotivní výpověď Abrahama Bomby z Izraele. Ten byl spolu s ostatními 16 holiči donucen praco...
14.1.

Každodenní život ve varšavském ghettu 1941

Jeruzalémský památník Jad Vašem vytvořil pracovní text pro studenty druhého stupně základních a středních škol...
2.8.

Tzv. pakt Molotov - Ribbentrop (23.8. 1939)

Sovětsko-německý pakt o neútočení a přátelství, smlouva podepsaná 23. 8. 1939 v Moskvě J. von Ribbentropem a V...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Aktualizováno: 12.9.2019 21:20 | Rubrika: Aktuality, Metodika
Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Vyšla nejnovější didaktika dějepisu od uznávaného autora s dlouholetou praxí výuky dějepisu na ZŠ a gymnáziu – výsledek mnoha seminářů pro učitele dějepisu na Slovensku i v ČR, nebo pro studenty učitelství, kteří společně po někol...

_Aktuality

Stáhněte si metodiky občankářů

Aktualizováno: 12.9.2019 21:26 | Rubrika: Vzdělávání
Stáhněte si metodiky občankářů

Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd vydala souhrn více než 75 metodik, které vznikly v rámci projektu VOSK. Řada témat je bytostně spjata s moderními dějinami, proto jej sdílíme i na našem webu. VOSK je zkratka n...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT