Normalizace je na takovéto mezníky a zlomy poměrně chudá. Pokud ji chce učitel prezentovat z perspektivy, co zajímavého se stalo, může narazit na potíže: jako by s výjimkou Charty 77 nebylo o čem vyprávět. Normalizace představuje mimořádně statické období a právě absence významných historických událostí patří k konstitutivním rysům této doby. Vyprávět o Československu padesátých a šedesátých let není těžké, učiteli se nabízí řada dramatických událostí a tragických osobních příběhů, které lze atraktivně podat. Čas normalizace, bezvýchodně zacyklený v rytmu stranických sjezdů, významných výročí, státních návštěv a vyprázdněného jazyka normalizační ideologie, však vyžaduje jiný úhel pohledu. Jak vyprávět o době, kdy se vlastně nic nedělo? Téma lze zajímavě otevřít z perspektivy kulturních dějin. Kulturní studia normalizace, zaměřená na banální každodennost, normalizační umění a módu, životní styl (chatařství, kutilství, zahrádkářství) a další specifické fenomény (pop music, céčka, syntetické materiály aj.), mohou studenty zaujmout stejně jako pohnutá historie let padesátých a šedesátých. Zajímavě přitom odráží tvářnost normalizační společnosti.

přečtěte si celý text na webu Ústavu pro studium totalitních režimů v sekci vzdělávání / metodická podpora