Zaostřeno na moderní dějiny: Volba Václava Havla prezidentem v prosinci 1989
Scénář pořadu.

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u dalšího vydání našeho pořadu. Dnes se zaměříme na událost zdánlivě všeobecně známou, na zvolení Václava Havla prezidentem 29. prosince 1989. Dalo by se říci, že fotografie z této volby patří k ikonostasu sametové revoluce a nechybí v žádné učebnici dějepisu: Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí, pronásledovaný disident je zvolen do čela státu namísto normalizačního „prezidenta zapomnění“ Gustáva Husáka.

Jenže ve skutečnosti to nebylo tak jednoduché a neproblematické, jak by se na základě učebnicové pohádky mohlo zdát. Listopadová revoluce vystavila Václava Havla do situace, kterou dosud neznal: musel převzít roli skutečného politika, tedy někoho, kdo oslovuje a vede široké vrstvy obyvatel. Občanské fórum v prvních dnech revoluce nepočítalo s tím, že by jeho představitelé přijímali vládní či parlamentní ústavní funkce, myslelo, že dosáhne odchodu těch nejvíce zkompromitovaných funkcionářů starého režimu a ty méně zkompromitované, co je nahradí, pak bude kontrolovat.

Rychlý a dramatický spád událostí však Občanské fórum donutil ke změně tohoto postoje. Desátého prosince 1989 jmenoval prezident Gustáv Husák novou vládu. Jejím předsedou se sice stal komunista Marián Čalfa, ale většina křesel připadla zástupcům Občanského fóra, slovenské Veřejnosti proti násilí a členům satelitních národněfrontovních stran, jež se ale rychle obrozovaly a odtrhávaly od vazeb ke KSČ.

„Nový premiér se projevil jako obratný a zároveň mimořádně schopný státní úředník znalý ústavních i jiných, méně viditelných stránek konstrukce starého režimu. Okamžitě přerušil vazby na dosavadního komunistického premiéra Ladislava Adamce a přeorientoval se na vedení OF. V situaci, kdy se fórum rozhodlo získat moc prostřednictvím ovládnutí stávajících politických institucí, se Čalfa ukázal jako užitečný spojenec. Havlovu důvěru premiér získal šikovnou zákulisní politikou při prosazování jeho prezidentské kandidatury. Myšlenka na ni se zrodila už na začátku prosince, nicméně Koordinační centrum OF nemělo jasnou představu o tom, jak ji úspěšně ‚zařídit‘,“ píše brněnský politolog Lubomír Kopeček ve své knize Éra nevinnosti. Česká politika 1989–1997. Prezidentský post se totiž v prosinci 1989 uvolnil, neboť Gustáv Husák si uvědomil hloubku probíhajících historických změn a krátce po jmenování Čalfovy vlády abdikoval.

Avšak Federální shromáždění, jež mělo nového prezidenta volit, sestávalo z komunistických poslanců či z poslanců do té doby plně loajálních starému režimu. Začátkem prosince si tedy šlo jen obtížně představit, že by takto složený sbor zvolil Václava Havla, nepřítele komunistického režimu číslo jedna, do nejvyšší ústavní funkce.

Václav Havel měl také několik konkurentů. O prezidentský post projevil zájem Ladislav Adamec, jehož kandidaturu podpořila KSČ. Socialistický svaz mládeže podporoval Čestmíra Císaře, reformního komunistu z doby Pražského jara.

Ten už na prezidenta vlastně jednou kandidoval, v roce 1968, kdy ho navrhovala část studentů. Jeho tehdejší obliba mezi studenty pramenila z toho, že se jako ministr školství a kultury v letech 1963 až 1965 zasadil o uvolnění situace ve školství. Z funkce byl ale odvolán a poté působil jako velvyslanec v Rumunsku. Do vlasti se vrátil právě na jaře 1968. 

„22. března 1968 za mnou přišla delegace mládeže, že mě navrhli jako svého kandidáta na prezidenta. Nezapomeňte, že v tisku probíhaly všelijaké ankety oblíbenosti politiků, žebříčky, a je fakt, že v několika krajích jsem byl na prvním místě. I když jsme s Josefem Smrkovským představovali horké kandidáty, na plénu ÚV KSČ 28. března byl navržen generál Ludvík Svoboda,“ vzpomínal Čestmír Císař na svou první prezidentskou kandidaturu v rozhovoru pro týdeník Naše rodina.

Tu druhou, k níž došlo o více jak 21 let později, pak ve stejném interview líčil následovně: „Volal mě Karel Urbánek, který vystřídal Jakeše jakožto prvního tajemníka strany – soudruh Husák se bude vzdávat prezidentské funkce, co byste říkal tomu, kdybychom vás kandidovali? Kategoricky jsem to odmítl, že stávajícím parlamentem se po letech perzekuce zvolit nenechám! Celkově mi to bylo trapné. Jenže pak přišli svazáci s druhou nabídkou kandidatury. Přiznám se, že jsem si říkal – co když to dva, tři dny nechám běžet, třeba bude legrace. A legrace opravdu nastala. Mládežníci vyrobili letáček, jak bych si představoval volbu prezidenta, a vylepili ho všude možně. Občanské fórum se ovšem postaralo, aby leták strhávali nebo zamalovávali… No – byla to ode mne trošku škodolibost…“
    
Pokud si dobře vzpomínáme, ten letáček byl tehdy docela rozšířený, takže s tím zamalováváním nebo strháváním to nebylo tak horké, jak to Čestmír Císař po létech líčil. Navíc, s odstupem se snaží celou věc bagatelizovat, nicméně jenom z legrace tehdy na svou kandidaturu určitě nepřistoupil. A jeho kandidatura v roce 1989 každopádně nahrávala silám starého režimu, nikoliv těm, kdo usilovali o skutečnou a zásadní změnu.

Nejvážnějšího Havlova soupeře však představoval Alexander Dubček, hlavní postava Pražského jara, v té době mimořádně populární hlavně na Slovensku.

„Improvizovaný průzkum veřejného mínění uskutečněný 6. prosince v pražských ulicích ukázal, že Dubčeka dokonce i v hlavním městě, kde se dala čekat největší podpora vůdce Občanského fóra, preferovalo jedenáct procent respondentů. Adamce, Císaře a Havla shodně asi jedno procento. Tehdy populárního Valtra Komárka, který ovšem prezidentské ambice neprojevoval, podporovalo necelých osm procent dotazovaných. Havel nebyl v prosinci 1989 příliš veřejně známý, zvláště ve srovnání s Dubčekem. Mimo to kvůli předchozí dlouholeté ostouzející kampani režimních médií nebyl vnímán jednoznačně pozitivně,“ uvádí ve své knize Lubomír Kopeček. Tehdy se také na politické scéně poprvé objevil návrh, který z ní vlastně od té doby nikdy nezmizel: návrh na přímou volbu prezidenta. Paradoxně, první stranou, jež návrh na přímou volbu prezidenta předložila, byla KSČ (s podporou Socialistického svazu mládeže). Učinila tak 11. prosince na jednání u kulatého stolu, tedy na jednání tehdejších hlavních politických hnutí a stran.

Komunisté sice tehdy disponovali jasnou většinu v parlamentu, ale bylo jim jasné, že kdyby s její pomocí zvolili prezidentem svého kandidáta, vyvolají tak vlnu nevole, demonstrací a stávek. Proto se uchýlili k taktice prosazení přímé volby, neboť doufali, že by přímá volba mohla hrát ve prospěch jejich kandidáta Ladislava Adamce, nikoliv v Praze, ale hlavně ve venkovských oblastech. Že by tedy, v celkovém součtu, mohl Ladislav Adamec porazit kandidáta Občanského fóra. S odstupem se zdá, že komunisté tehdy svůj vliv na venkově či v menších městech přeceňovali, nicméně obava, že se revoluce těší podpoře hlavně v Praze a ve velkých městech, kdežto venkov zůstává netečný ba prokomunistický, byla tehdy v řadách Občanského fóra a jeho příznivců hodně rozšířená.

Delegace OF vedená Petrem Pithartem (a podporovaná Československou stranou lidovou a Československou stranou socialistickou) komunistický návrh odmítla a vyslovila se pro volbu prezidenta Federálním shromážděním v souladu s platnou ústavou. 13. prosince však spor o způsob volby prezidenta pokračoval. Komunističtí poslanci, disponující v parlamentu absolutní většinou, podali návrh zákona o referendu, jehož součástí byla přímá volba.

Téhož dne probíhalo další jednání u kulatého stolu, ale ani při něm nedospěly takzvané „rozhodující politické síly“ k dohodě o způsobu volby prezidenta. Občanské fórum se svými spojenci prosazovalo volbu parlamentem, komunisté a svazáci trvali na přímé volbě. A jak upozorňuje Lubomír Kopeček: „Proti tomuto na první pohled demokratizujícímu kroku svěřujícímu volbu prezidenta z rukou komunisty ovládaného parlamentu do rukou občanů se Občanskému fóru špatně argumentovalo.“

Prekérní situaci vyřešil až premiér Marián Čalfa, který inicioval tajnou schůzku s Václavem Havlem, jež se uskutečnila 15. prosince v úřadu vlády. Čalfa nabídl Havlovi spolupráci při prosazování jeho prezidentské kandidatury. Přislíbil, že se postará o to, aby se volba uskutečnila ve Federálním shromáždění, aby parlament akceptoval Havla jako jediného prezidentského kandidáta a aby s ohledem na slovenské veřejné mínění zvolil Alexandra Dubčeka předsedou Federálního shromáždění.

Václav Havel v knižním rozhovoru Prosím stručně, vydaném roku 2006, líčí tuto osudovou schůzku následovně: „Bylo to v jedné místnosti na úřadu vlády, o níž měl Čalfa zjištěno, že není odposlouchávána. Právě tam mi naplno a bez jakéhokoliv sentimentu či vytáček řekl, že podle jeho mínění komunismus u nás definitivně skončil a je třeba udělat všechno pro hladký přechod moci do demokratických rukou a pro obnovu tržního hospodářství. Nenabídl mi nic jiného než svou pomoc při změně systému a nic ode mne nechtěl, tím méně jakékoli protislužby. Přišel s ideou pro mne v té době převratnou, že mám být zvolen už 29. prosince. Měl to všechno dobře promyšleno. A já také pochopil, proč chtěl se mnou mluvit mezi čtyřma očima. Nejen proto, že Občanské fórum byla velká žvanírna, která by leccos z jeho scénáře mohla pomotat, ale hlavně asi proto, že nechtěl, aby se cokoli, byť jen vinou naší neopatrnosti, dostalo k sluchu lidí z druhého tábora, především poslanců. Oni by mohli začít organizovat různé protiakce. Dnes mě napadá, že možná věděl víc než já o spolupracovních StB mezi námi a nechtěl, aby se to či ono přes ně dostalo k těm, které jsem tehdy nazýval ‚přátelé starých pořádků‘. Je to legrační, ale byl to spíš Čalfa než já, kdo se tehdy choval jako správný revolucionář.“

Často se lze setkat s interpretací, že součást dohod mezi Václavem Havlem a Mariánem Čalfou tvořila i jakási „tajná doložka“ o beztrestnosti pro příslušníky starého režimu, to však Václav Havel, a nejenom v citované knize, vždy popíral. A poněvadž se jedná o téma minimálně na samostatný pořad, necháme ho nyní být.

Marián Čalfa svým přeběhnutím pochopitelně sledoval pragmatické cíle. Například a asi především ten, že se chtěl udržet ve vysoké politice, což se mu podařilo – premiérem zůstal až do roku 1992, a to díky podpoře Václava Havla, jež mezi veřejností vyvolávala diplomaticky řečeno údiv.

A tím, že premiérem byl a měl zůstat Slovák, de facto vypadl ze hry o prezidenta asi nejvážnější Havlův soupeř, Alexander Dubček, neboť platilo nepsané pravidlo, že když je předsedou federální vlády Slovák, prezidentem musí být Čech. A naopak. Dubčeka navíc Havel neutralizoval již krátce před dohodou s Mariánem Čalfou.

„Vzpomínám si, že ho nikdo nedokázal nebo se ani neodvážil přesvědčovat, aby své ambice vzdal. A tak to nakonec padlo na mne. Byl to jeden z nejabsurdnějších úkolů, které jsem v životě měl: sám kandidát na prezidenta, navíc tak trochu z donucení, měl jsem za úkol někomu jinému vysvětlovat, že se nemá o tuto funkci ucházet. Měl jsem na to téma více důvěrných hovorů s Dubčekem a musím říci, že mi ho bylo velmi líto a že mi tohle poslání bylo příšerně nepříjemné,“ svěřil se Václav Havel Karlu Hvížďalovi v knižním rozhovoru Prosím stručně. Alexandra Dubčeka patrně obměkčila i tehdejší Havlova představa, že bude prezidentem pouze dočasně, do svobodných voleb. Václav Havel se zprvu zdráhal na prezidenta kandidovat a své politické angažmá tehdy patrně opravdu považoval za přechodné. Že v úřadu československého a později českého prezidenta vydrží, s půlroční přestávkou v roce 1992, třináct let, s tím tenkrát asi opravdu nepočítal.

Nicméně na posunu od předpokládané krátkodobé provizornosti k dlouhodobému působení v úřadu je pěkně vidět, jak jsou postoje politických aktérů ovlivněny měnícími se okolnostmi. Ale je na něm patrná i přitažlivost prestižního prezidentského postu, byť ten silnými ústavními pravomocemi zrovna neoplývá. Sám Václav Havel o něj později hodně stál.

Mariánem Čalfou dirigovaná operace „Havel na Hrad“ spěla ve druhé polovině prosince 1989 do finále. 19. prosince premiér Čalfa přednesl ve Federálním shromáždění programové prohlášení federální vlády a jménem vlády navrhl Václava Havla do prezidentského úřadu jako jediného kandidáta. Programové prohlášení i Havlovu kandidaturu parlament jednomyslně přijal.

A 22. prosince dospěly k dohodě o obsazení úřadu prezidenta republiky a předsedy Federálního shromáždění i politické strany a hnutí u „kulatého stolu“ – jedinými kandidáty na tyto funkce se stali Václav Havel a Alexander Dubček. Rovněž byl dohodnut klíč k obsazení uvolněných mandátů ve Federálním shromáždění a zásady další rekonstrukce zákonodárných sborů.

A jak se Mariánu Čalfovi podařilo dosáhnout souhlasu komunistického parlamentu s volbou „ztroskotance a samozvance“ Václava Havla? Moc sdílný na toto téma nikdy nebyl, utrousil vlastně pouze jednu větu: „Byl jsem opravdu hodně brutální. Skutečně. Prostě byli poslanci, kterým se muselo domluvit...“

Není třeba mít kdovíjak bujnou fantazii, aby si člověk dokázal představit, jak asi taková „domluva“ reálně vypadala.

29. prosince byl na slavnostním zasedání Federálního shromáždění na Pražském hradě Václav Havel jednomyslně zvolen československým prezidentem. Marián Čalfa se i v tento den radši pojistil, a to tak, že hlasování poslanců bylo veřejné. Mimochodem, další veřejné hlasování při prezidentské volbě proběhlo až v roce 2008. Studenti ukončili stávku, sametová revoluce, alespoň její hlavní fáze, skončila.

Podle všech klasických děl o přechodech k demokracii je pro hladký přechod nejlepší aliance umírněné opozice a reformního (či pragmatického) křídla nedemokratického režimu. Tedy, v našem případě, svazek Havel – Čalfa.

Byť plně odpovídá teorii, zůstává po něm doposud pachuť a neustále se vracející otázky: stálo to za to, bylo to nutné? Neměla se pozornost Občanského fóra napřít spíše k jiným, sice méně prestižním, leč mocensky reálně významnějším funkcím? Jenže lidé milují symboly. Platí to dodnes, neboť volba prezidenta českou veřejnost přitahuje rozhodně víc, než třeba obtížně pochopitelné detaily důchodové reformy.

Písní Wind of Change, tedy Vítr změny, německé skupiny Scorpions, inspirovanou událostmi roku 1989, se s Vámi, milí posluchači, ze studia Českého rozhlasu 6 pro dnešek loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.