Moderní-Dějiny.cz

Ludvík Napoleon prezidentem aneb první přímá volba prezidenta v Evropě v prosinci 1848

Publikováno: 3.1.2013, Aktualizováno: 11.1.2013 09:26

Dne 10. prosince 1848 byl francouzským prezidentem zvolen Ludvík Napoleon Bonaparte, synovec slavného Napoleona Bonaparta. Šlo o historicky první a na dlouhou dobu poslední přímou volbu prezidenta v Evropě. Na její příčiny, průběh i na to, jak Ludvík Napoleon silný prezidentský mandát zneužil k vyhlášení císařství, zaostřili Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Ludvík Napoleon prezidentem aneb první přímá volba prezidenta v Evropě v prosinci 1848

Zaostřeno na moderní dějiny – Ludvík Napoleon prezidentem aneb první přímá volba prezidenta v Evropě v prosinci 1848
Scénář pořadu.

Dobrý večer, vážení a milí posluchači, vítáme Vás u poslechu pořadu Zaostřeno na moderní dějiny, v němž se dnes zaměříme na přímou volbu prezidenta, konkrétně na vůbec první přímou volbu prezidenta na evropském kontinentu. Uskutečnila se 10. prosince 1848 ve Francii a zvítězil v ní Ludvík Napoleon, synovec Napoleona Bonaparta, známého vojevůdce a prvního císaře Francie. Synovec, kterého spisovatel Victor Hugo obdařil posměšným titulem „malý Napoleon“, kráčel ve strýcových stopách a pomocí státního převratu nakonec i on dosáhl císařské koruny. Byl tedy sice zvolen prvním francouzským prezidentem, přesto se stal i posledním monarchou Francie.

Ludvík Napoleon se narodil roku 1808 a byl synem Napoleonova mladšího bratra Ludvíka, v letech 1806–1810 krále holandského. „Jeho starší bratr Karel byl pěkně rostlý a horoval o tom, že bude vojákem. Ludvík Napoleon byl zasněný, a když se ho jednou ptali, čím bude, odvětil, že bude prodávat fialky. V povaze tohoto dítěte se nikdo nevyznal, býval něžný, ale také zlomyslný,“ píše o budoucím francouzském prezidentu a císaři Otakar Dorazil v knize Vládcové nového věku. Než se však zaměříme na jeho další životní dráhu, musíme alespoň zhruba načrtnout historické kořeny prezidentského úřadu i první evropské přímé volby prezidenta. Nástup prezidentů logicky souvisí s pádem monarchií a vznikem republik. Monarcha svou moc odvozoval shůry, z Boží milosti, kdežto republika odvozuje moc zdola, z lidu. Funkci hlavy státu tak v republikách plní osoba zpravidla nazývaná jako prezident, tedy, přeloženo do češtiny, předseda, jenž může mít velmi silné, ale také jen slabé, spíše pouze reprezentativní pravomoci. A hodně se může lišit i způsob volby, kterou lze provést nepřímo v parlamentu nebo v nějakém jiném shromáždění, či přímo voliči. Anebo také nějakým kombinovaným způsobem.

Nikoliv náhodou se historie prezidentů začíná odvíjet americkou válkou za nezávislost z konce osmnáctého století – za nezávislost od britské koruny. Koho však postavit do čela vlády a státu, když se kolonie od starého panovníka odtrhává a žádný jiný král, kromě indiánských náčelníků, není nablízku? Odpověď je vlastně jednoduchá: suverénem je lid, a lid tedy někoho vybere ze svého středu. A raději přes shromáždění volitelů, neboť čistě přímá volba by mohla instalovat k moci i populistu, z něhož by se pak vyklubal tyran. Tak se, zhruba řečeno, zrodili moderní prezidenti. Americký prezident je vlastně lidem voleným (byť zdaleka ne absolutním) monarchou, neboť jen on představuje výkonnou moc – ministry si vybírá sám, žádné schvalování nebo odvolávání vlády parlamentem v tomto systému neexistuje.

Ve Francii sice v průběhu revoluce, v roce 1793, sťali králi Ludvíku XVI. a jeho manželce Marii Antoinettě hlavu gilotinou, v čele první francouzské republiky však stály různé kolektivní orgány. Posléze si moc uzurpoval Napoleon Bonaparte: nejprve jako první konzul, ale v roce 1804 se nechal papežem korunovat na císaře. Po jeho porážce u Waterloo v roce 1815 se na francouzský trůn vrátili Bourboni, Ludvík XVIII. a Karel X. Toho zbavila trůnu červencová revoluce z roku 1830, jež však vyústila nikoliv v republiku, ale v konstituční monarchii s králem Ludvíkem Filipem Orleánským, z vedlejší rodové větve Bourbonů, jemuž se přezdívalo „král barikád“ ale i „král občan“ či „král bankéřů“. Ideje francouzské revoluce se totiž, nehledě na pokusy o návrat před rok 1789, v průběhu devatenáctého století čím dál důrazněji hlásily o slovo, politický řád měl nadále spočívat na občanských svobodách a parlamentu, šlechta ustupovala měšťanstvu a dělnictvu, a pokud zůstávali v čele státu králové, tak zpravidla již s mocí dosti omezenou ústavou. To byl i případ monarchie Ludvíka Filipa, jenž se od prezidenta lišil vlastně jen královským titulem. Ostatně, francouzským králem ho zvolil parlament.

„Korunovace se dála bez náboženských obřadů a Ludvík Filip se neodvážil ani veřejně chodit na mši, tak se chtěl zavděčit republikánské straně. Zatím však rostlo nové hnutí, které mu nebylo příjemné: strana socialistická vedená žurnalistou Louisem Blancem a advokátem Ledru-Rollinem, která žádala zřizování národních dílen, o jejichž výtěžek by se dělníci sami dělili, a všeobecné právo hlasovací,“ konstatuje Otakar Dorazil. Volební právo bylo tehdy ve Francii omezeno jen na majetné vrstvy a předseda vlády Guizot požadavky na jeho rozšíření odmítal následujícím argumentem: „Obohaťte se prací, a stanete se voliči.“ A právě vládou odmítaný požadavek na rozšíření volebního práva se, spolu s rostoucí nespokojeností dělníků, staly hlavní příčinou revoluce, jež propukla v únoru 1848. Poté, co úřady zakázaly plánovaný banket k podpoře reformy volebního práva, došlo 21. února 1848 v Paříži k veřejným protestům, které se rychle změnily v nepokoje. V následujících dnech probíhaly pouliční boje na barikádách mezi povstalci a královskými oddíly. 24. února byl k demisi donucen neoblíbený premiér François Guizot a poté abdikoval i sám král Ludvík Filip. Vznikla dočasná vláda a byla vyhlášena Druhá republika. Její ústavu mělo vypracovat ústavodárné shromáždění, do něhož se – 4. května 1848 – volilo pomocí všeobecného volebního práva, byť, nutno dodat, pouze pro muže.

„Shromáždění, zvolené na základě všeobecného hlasovacího práva, sestávalo z 900 zástupců, kteří dostávali parlamentní dietu (25 franků za den). Svěřilo vládu výkonné pětičlenné komisi, která měla jmenovat ministry. Shromáždění toto bylo demokratické, úplně se lišící od sněmovny na základě volebního censu,“ uvádí významný francouzský historik Charles Seignobos, jehož knihu Politické dějiny Francie v století devatenáctém zde citujeme dle jejího českého vydání z roku 1903. Kdyby se do parlamentu volilo jen v Paříži, měli by v něm patrně většinu socialisté, venkov však hlasoval daleko konzervativněji, a radikální levice tak byla se svou pozicí velmi nespokojena. 24. června 1848 propuklo v Paříži povstání dělníků, a to i kvůli uzavření takzvaných národních dílen, které umožňovaly práci nezaměstnaným. Povstání bylo po prudkých bojích s francouzskou armádou a národní gardou potlačeno. Boje si vyžádaly 3000 mrtvých a asi 15 000 osob bylo posláno do trestních táborů v zámořských koloniích. I tato událost hodně ovlivnila prezidentské volby z prosince 1848.

Na podzim, 4. listopadu, schválilo Národní shromáždění novou ústavu, v jejíž preambuli se konstatovalo: „U přítomnosti Boha a jménem národa Francie se konstituovala v republiku. Francouzská republika jest demokratická, její zásady jsou: volnost, rovnost, bratrství; její podklad: rodina, vlastnictví, veřejný pořádek.“ Ústava uznávala individuální svobody a zrušila otrokářství v koloniích, cenzuru i trest smrti za politické zločiny. Podle Charlese Seignobose šlo o vítězství demokratické republiky nad republikou sociální, neboť: „Práva individuelní byla prohlášena, reformy sociální slíbeny, avšak ve formě, z níž nebylo možno vyvozovati nějakých určitých práv.“ Zákonodárná moc příslušela jednokomorovému parlamentu, sestávajícímu ze 750 poslanců volených na základě všeobecného volebního práva; výkonnou moc měl mít v rukou prezident volený na čtyři roky, s právem vybírat si ministry.

„Byl to americký vládní mechanism, přenesený z vlády spolkové, nemající armády, ani úředníků, do vlády centralisované, opatřené nepřemožitelnou armádou a sborem úředníků zvyklých panovati. Všechna praktická moc byla v rukách presidenta republiky. Osud celého režimu závisel od otázky: Jakým způsobem bude vykonána volba presidenta?“ podotýká Charles Seignobos. Kdyby byl volen nepřímo, parlamentem, asi by zvítězil předseda prozatímní vlády Cavaignac. V přímé volbě zase tolik šancí neměl, i kvůli tomu, že nechal krvavě potlačit červnové dělnické bouře, což mu vyneslo velmi nelichotivou přezdívku „červnový řezník“. Nakonec se prosadil kompromis. Měla proběhnout přímá volba, avšak pokud by nikdo nezískal přes 50 % hlasů, měl o prezidentovi rozhodnout parlament.

Voleb se zúčastnilo celkem šest kandidátů, k hlavním favoritům však patřil Ludvík Napoleon. Toho jsme opustili ve chvíli, kdy jako dítě pronášel přání stát se prodavačem fialek. Když však Napoleon I. prohrál v roce 1815 bitvu u Waterloo, museli všichni příslušníci jeho rodiny do exilu. Budoucí Napoleon III. tudíž vyrůstal ve Švýcarsku a v Bavorsku. Mluvil proto s lehkým německým přízvukem, což mu později ve Francii vynášelo nemalý posměch. Zastával liberální postoje a v Itálii se zapojil do hnutí karbonářů bojujících proti Rakousku, které tehdy ovládalo italský sever. Mezitím v roce 1832 zemřel ve Vídni na tuberkulózu Napoleon II., syn Napoleona I. Ludvíku Napoleonovi se tak otevřela možnost pokusit se o bonapartistický převrat ve Francii s tím, že je legitimním nástupcem svého strýce.

V roce 1836 se proto tajně vrátil do Francie a pokusil se ve Štrasburku zahájit bonapartistický puč. Neuspěl, ale unikl zajetí. V roce 1840 se o převrat pokusil podruhé a opět neúspěšně: byl zajat a uvězněn v pevnosti Ham. O šest let později se mu ale podařilo uprchnout do Anglie, když si vyměnil šaty se zedníkem, který v pevnosti pracoval. Do Francie se vrátil po revoluci z roku 1848. Úspěšně kandidoval do Národního shromáždění. Mezi dělníky mu získala jistou popularitu kniha Konec chudoby, kterou napsal v roce 1844 během veznění a kde se vyslovil pro rozšíření dělnických práv. A na venkově, mimo Paříž, přímo magicky působilo samotné jméno Napoleon.

„Volba presidenta všeobecným hlasováním z 10. prosince 1848 rozhodla otázku moci. Obě strany republikánské, od dob únorové revoluce mezi sebou bojující, měly svého kandidáta, socialisté Ledru-Rollina, demokraté Cavaignaca. Nově utvořená strana bonapartistická podporovala Ludvíka Napoleona, hlavu Napoleonovy rodiny, který však stavěl se pouze občanem, nikoliv nápadníkem trůnu. Dřívější royalisté se k němu připojili. Rolníci, jimž nedostalo se politické výchovy, znali jen jedno jméno a to císaře Napoleona i hlasovali pro toto jméno. Ludvík Napoleon dostal pět milionů a čtyři sta tisíc hlasů, Cavaignac milion čtyři sta tisíc, Ledru-Rollin tři sta sedmdesát tisíc,“ shrnuje průběh a výsledky první přímé volby prezidenta na evropském kontinentu historik Charles Seignobos. V procentním vyjádření získal Ludvík Napoleon skoro 75 % hlasů, Cavaignac téměř 20 %, Ledru-Rollin pět procent. Zbylí tři kandidáti obdrželi méně než procento hlasů.

Ludvík Napoleon se tedy stal princem-prezidentem Francie. Princem byl titulován proto, že jeho otec byl krátce králem Nizozemska. Když se ujal vlády, přísahal věrnost demokratické republice a její ústavě. Dlouho mu to ale nevydrželo. Moc je svůdná a Napoleonovu synovci úřad prezidenta nestačil. Vadilo mu též omezení mandátu na čtyři roky, navíc bez možnosti znovuzvolení. V prosinci 1851 tudíž zorganizoval státní převrat, zosnoval vlastně puč sám proti sobě, a stal se v podstatě neomezeným vládcem.

„Večer 2. prosince 1851 byla ještě u presidenta obvyklá recepce, sotva se však hosté rozešli, zatkla policie nejpřednější členy Národního shromáždění na lůžku. Zbylí poslanci se za úsvitu sešli ve sněmovně a rozhořčeni porušením ústavy se usnesli sesadit presidenta, ale vojsko je zatklo a odvedlo do vězení. Ulice byly pilně střeženy. Když se ráno roznesla zpráva o provedeném násilí, došlo k projevům na ulicích a vojsko střílelo, bylo 2000 mrtvých a zraněných. Potom dala vláda zatknouti 26 000 osob, které se jí zdály ‚příliš oddanými republice‘, a 15 000 z nich odsoudila do vyhnanství. Z Francie odešel tehdy i Victor Hugo. Ludvík Napoleon se tak stal neomezeným pánem země a vydal provolání k lidu, aby slůvkem ‚ano, nebo ne‘ prohlásil, zda schvaluje to, že se ujal plné moci. Toto ‚hlasování lidu‘ dopadlo ovšem ve prospěch Ludvíka Napoleona, dostal 8 milionů hlasů proti 250 000. Usadil se v bývalém královském paláci a připravoval obnovení císařství, jež bylo prohlášeno 2. prosince 1852,“ popisuje Otakar Dorazil převzetí plné moci Ludvíkem Napoleonem, jenž si dal i vyhlášení císařství schválit v lidovém hlasování, které však neprobíhalo ve zcela svobodných poměrech.

„Hegel kdesi poznamenává, že všechny velké světodějné události a osoby se tak říkajíc přiházejí dvakrát. Zapomněl dodat: jednou jako tragedie, po druhé jako fraška,“ zní úvodní věta ze spisu Karla Marxe 18. brumaire Ludvíka Bonaparta. Jeho název odkazuje na podobnou událost z 9. listopadu 1799 (podle tehdejšího revolučního kalendáře se psal 18. brumaire), kdy se Napoleon I. po svržení direktoria stal prvním konzulem. Císař Napoleon III. se však projevil jako osvícený monarcha. Zahájil velkou modernizaci Francie a učinil z ní průmyslovou velmoc. Za jeho vlády se rozběhla výstavba železnic, rozvíjela se věda a technika a také finanční trh. Na popud Napoleona III. došlo i k zásadní přestavbě hlavního města – úzké uličky Paříže vystřídaly široké bulváry. Zatáhl však Francii do řady vojenských dobrodružství, z nichž dvě – intervence v Mexiku a válka s Pruskem – se mu nakonec staly osudnými. V roce 1870, po porážce od pruské armády v bitvě u Sedanu, kterou lze označit za jeho Waterloo, byl zajat a brzy na to sesazen z trůnu. Francie se opět, a zatím trvale, stala republikou a její poslední monarcha zemřel 9. ledna 1873 v anglickém exilu. Zejména závěr jeho politické dráhy tedy odpovídá Marxově charakteristice.

Zvolení Ludvíka Napoleona prezidentem a následný převrat jsou však zároveň varováním před koncentrací moci v rukou jedince, byť cestou demokratických voleb. Od roku 1870 až do zvolení generála de Gaullea prezidentem v přímých volbách v roce 1965 měla francouzská republika nepřímo volené prezidenty: nesporně šlo též o reflexi hořké zkušenosti s přímou volbou Ludvíka Napoleona. Písní Jana Wericha o jeho větším strýci se s Vámi, milí posluchači, ze studia Českého rozhlasu 6 pro dnešek loučí Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.

Zvukový záznam pořadu si poslechněte v archivu Českého rozhlasu

Zaostřeno na Moderní dějiny

Autoři pořadu přibližují určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad je zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu váže. Moderní dějiny autoři chápou primárně jako dějiny dvacátého století, avšak někdy zavítají i do století devatenáctého, zvláště při stopování kořenů nějakého trendu. A samozřejmě neopomíjejí ani aktuální současnost. Hlavním cílem je poukázat na příčiny a důsledky zapomenutých či opomíjených událostí a fenoménů, anebo na nepříliš známé souvislosti událostí takzvaně všeobecně známých.
Konkrétní pořad se zpravidla váže k výročí určité události, nikoliv nutně k výročí kulatému. Tématem jednotlivých dílů jsou nejen historické události, ale například i umělecká díla nebo stavby, v nichž se moderní dějiny výrazně odrážejí. Pořad je zaměřen především na události zahraniční, ale čas od času zavítáme i do českých zemí. Cílovou skupinou jsou všichni, kdo mají hlubší zájem o historii a historické souvislosti přítomných jevů, od studentů po důchodce.

Pořad vznikl v roce 2009 a od té doby se vysílá pravidelně každé pondělí od 21:40 hodin.

Jednotlivé díly pořadu si můžete poslechnout v iRadiu.

Své dotazy a náměty pište na e-mailovou adresu: cro6@rozhlas.cz.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literaturyPandorina skrinka
Více...

_Související články

10.12.

Poslední volba T. G. Masaryka prezidentem

Dne 24. května 1934 byl počtvrté a naposledy zvolen prezidentem T. G. Masaryk. Nicméně čtyřiaosmdesátiletého z...
3.12.

Volba Václava Havla prezidentem v prosinci 1989

Víte, kdo po listopadu 1989 jako první navrhl přímou volbu prezidenta? Mnohé asi překvapí, že to byla Komunist...
23.11.

Adolf Hitler v přímých prezidentských volbách

Na jaře 1932 proběhly v Německu přímé prezidentské volby, druhé ve Výmarské republice a vlastně jedny z prvníc...

_Prameny

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

_Metodika

Údaje o zemřelých obětech protektorátního „Cikánského tábora I“ v Letech u Písku

Aktualizováno: 16.5.2020 20:59 | Rubrika: Aktuality, Československo v letech 1938-1945
Údaje o zemřelých obětech protektorátního „Cikánského tábora I“ v Letech u Písku

Po čtyřech letech usilovné výzkumné a dokumentační práce Institutu Terezínské iniciativy došlo ke zveřejnění jmen a základních údajů o mužích, ženách a dětech, kteří zemřeli během let 1942 a 1943 jako vězni v „Cikánském táboře I“ ...

_Aktuality

Seminář památníku Terezín pro učitele Jak vyučovat o holokaustu

Aktualizováno: 28.5.2020 23:09 | Rubrika: Vzdělávání
Seminář památníku Terezín pro učitele Jak vyučovat o holokaustu

Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolujeme si Vás informovat, že Památník Terezín ve dvou termínech (11. – 13. září a 2. - 4. října 2020) opět pořádá seminář pro učitele Jak vyučovat o holokaustu. V příloze článku najdete letáče...

_Dějiny v médiích

Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

Aktualizováno: 27.4.2020 19:59 | Rubrika: Speciály, Video
Oslavte Den vítězství a projděte se historií s videi a pracovními listy

ČT edu vytvořilii speciál kolekci videí a pracovních listů k druhé světové válce. Znalost historie nám pomáhá určit směr našich budoucích kroků. Konec druhé světové války je důležité si připomínat, a proto vám přinášíme speciální ...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2020 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT