Moderní-Dějiny.cz

O solidaritě a přátelství - Havlovy Dopisy Olze

Publikováno: 9.9.2015, Aktualizováno: 16.9.2015 11:19

V některých z prvních dopisů Václava Havla Olze činí narážky na své předchozí uvěznění. Stojí za to připomenout, oč šlo, přiblíží nám to atmosféru, jaká halila Československo v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století, i pohnutky lidí, obvykle nazývaných „disidenti“.

O solidaritě a přátelství - Havlovy Dopisy Olze

Pokud jde o věznění, z něhož vzešly dopisy Olze, byl Václav Havel – stejně jako většina dalších členů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných – zatčen 29. května 1979 ráno. Byl však vězněn už dvakrát předtím; poprvé na jaře roku 1977 a podruhé v prvních měsících roku 1978. A právě toto druhé nedlouhé vězení nám poslouží jako klíč k pochopení něčeho z disidentské mentality.

Osmadvacátého ledna 1978 se v budově Národního domu na pražských Vinohradech konal ples železničářů. Několik desítek signatářů Charty si na něj koupilo lístek, aby se společně pobavili. Neměli se železničáři vcelku nic společného, a rozhodně neměli v úmyslu tam nějak politicky či angažovaně vystupovat – chtěli se prostě jít pobavit a z mnoha pražských plesů si v plesové sezóně náhodně vybrali tenhle. A tak se v podvečer vypravili na ples.

Ukázalo se však, že Státní bezpečnost (tehdejší československá politická policie) pokládá takovou neškodnou zábavu za nepřípustnou, a tak většině „nevítaných návštěvníků“ ve vstupu do plesového sálu zabránili. Někteří se tam dostali – ti, které policisté nepoznali –, ale například když přišel dramatik Pavel Kohout k pořadateli a prokázal se vstupenkou, pořadatel („muž s myší tváří“, jak Kohout napsal) mu ji vzal, vytáhl z kapsy čtyřicet korun (to byla cena vstupenky) a řekl mu: „Dělníci nechtějí tancovat vedle nepřátel socialismu!“ Nemá smysl rozvíjet úvahy o tom, co si „dělníci“, kterých se samozřejmě nikdo neptal, přáli či nepřáli, ani zda byl Pavel Kohout „nepřítelem socialismu“. Důležité je, že signatáři Charty 77 byli v tehdejším Československu – podobně jako jiné skupiny obyvatel – občany druhé kategorie, kterým bylo zakázáno to, co bylo ostatním dovoleno, a navíc o tom ani nebyli informováni.

Když se v předsálí Národního domu shromažďovalo neúspěšných návštěvníků plesů víc a víc, vytvořili policisté řetěz a násilím je vytlačili z budovy. Padlo přitom mnoho ran.

Václav Havel se do budovy vůbec nedostal. Když se k ní blížil, všiml si, že jeho přítel, herec Pavel Landovský, stojí s rozhovoru se dvěma policisty, kteří ho právě zatýkali. Havel se nabídl, že půjde s nimi na policejní služebnu, aby dosvědčil, že se Landovský neúčastnil žádné výtržnosti, že šel prostě na ples. Na policejní služebně však zjistil, že je zatčen i on sám. Oba nepochybně doplatili na to, že policisté věděli, jak vypadají, a vybrali si je za vhodné terče. Třetí zatčený, elektrikář Jaroslav Kukal, také doplatil na svůj vzhled: měl dlouhé vlasy a vousy a byl tudíž nápadný. O tom, že by se podílel na nějaké výtržnosti, samozřejmě nemohla být řeč – ostatně jediní, kteří se chovali nějak výstředně a budili pozornost, byli tajní policisté. Bilance pokusu pobavit se na plese byla tedy smutná: několik zbitých a tři uvěznění. Co si mohli spoluvězni myslet o těch třech, kteří přišli do jejich cel v plesových oblecích, by jistě bylo hodno zpracování v nějaké hře Václava Havla.

Záhy po této tragikomické epizodě se skupina disidentů domluvila, že udělají, co bude v jejich silách, aby své přátele a kolegy dostali z vězení. Založili 17. února „Výbor na obranu Václava Havla, Jaroslava Kukala a Pavla Landovského“ a začali sbírat výpovědi svědků o tom, co se na náměstí Míru a v budově Národního domu 29. ledna 1978 stalo s plánem uspořádat jakýsi „paralelní proces“. Ochotných svědků byly desítky a členové „Výboru“ byli přesvědčeni, že se jim podaří v samizdatovém tisku a v zahraničních sdělovacích prostředcích prokázat, že obvinění jsou nevinní a že celý incident (byť v případě tři obviněných o žádný incident ani nešlo) vyvolali příslušníci Státní bezpečnosti. Státní moc kupodivu tentokrát nahlédla, že obvinění i věznění těch tří je nesmyslné a může režimu přinést leda posměch a ostudu, a po zhruba šesti týdnech byli Havel, Landovský a Kukal propuštěni.

Nejde o nicotnou epizodu a nejde jen o týdny, které absurdně obvinění strávili ve vyšetřovací vazbě. Je samozřejmě otázka, zda by vyšetřovací orgány neuznaly nesmyslnost celé akce samy, ale členové „Výboru“ pochopitelně osvobození obviněných pokládali za svůj veliký úspěch a rozhodli se dát své iniciativě trvalý charakter. Dvacátého sedmého dubna 1978 vyšlo první sdělení právě vzniklého Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, v němž se píše, že byl založen „v duchu Charty 77“ a jeho cílem je „sledovat případy osob, které jsou trestně stíhány či vězněny za projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní či justiční svévole. Budeme s těmito případy seznamovat veřejnost i úřady a podle svých možností pomáhat postiženým osobám.“ Neomylně z toho zní slovo „solidarita“, které si dal nedlouho poté do znaku polský nezávislý odborový svaz.

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) dělal to, co bylo v daných podmínkách možné. Jeho členové psali jednotlivá sdělení, v nichž popisovali konkrétní případy pronásledovaných osob, chodili či jezdili k soudním procesům a snažili se pomáhat rodinám pronásledovaných. A právě za to byla po třinácti měsících většina z nich uvězněna.

Václav Havel také Olgu v dopisech často nabádá, aby ho informovala o „veselých večírcích“, a aby se bavila. Olga se podobně jako jiné „slaměné vdovy“, jak disidenti označovali manželky vězněných, bavit chtěla: nepokládala za vhodné neustále sedět doma a truchlit, ač ji samozřejmě nesmírně trápilo, že je Václav ve vězení. Ctila však zásadu, že se člověk má i v nenormálních podmínkách chovat co možná normálně: kdyby nic jiného, pomůže tím člověk svému mentálnímu rozpoložení. Když člověk neustále mluví o tom, jak je okolní svět strašný a jak trpí, nevzejde z toho nic dobrého: i proti vlastnímu utrpení má člověk bojovat.

A tak Olga s několika přáteli založila neformální společnost, která si říkala „Hrobka“ nebo „Nový brak“. Původně měli v úmyslu samizdatově šířit brakovou literaturu (tedy dívčí romány, klukovské kovbojky, detektivky a další druhy pokleslé literatury, kterými kdekdo pohrdá a kdekdo je v dětství dychtivě četl či dosud čte), pak ale usoudili, že plýtvat silami na přepisování takových děl nemá smysl, když je tolik serióznějších dokumentů a děl, která je potřeba přepisovat a šířit. Vznikla tedy „jen“ braková knihovna, do které její členové pilně snášeli, co měl kdo doma nebo na co narazil v antikvariátě.

Další, a vlastně hlavní činností „Nového braku“ byly právě ony veselé večírky. Ty vznikly (nepočítáme-li, že se jimi lidé bavili odnepaměti) v disidentském společenství už dřív. Společná oslava Silvestra v bytě některého disidenta se záhy stala tradicí a byly to tematické kostýmované oslavy konce starého roku: „Milionářský večírek“, „Poslední z posledních“, či „Monarchii pro všechny!“. Jejich součástí pravidelně byly živé obrazy, připravované týdny předem nebo také improvizované přímo v průběhu oslavy.

Podobnou tradicí se staly oslavy narozenin Olgy Havlové na Hrádečku – „statkářky Olgy“. Hrádeček samozřejmě nebyl žádný statek, byla to obyčejná podhorská chalupa, ale stála o samotě, takže hluk oslav neměl koho rušit. Sjížděly se tam desítky lidí, a jak to v přátelských okruzích bývá, nespočívala starost o návštěvníky jen na hostitelce – vždycky se našlo dost pomocných rukou, které byly ochotny umýt nádobí, uvařit nebo pomoci uklízet. I narozeninové oslavy měly určený ráz – „Dožínky“, „Poslední léč – Halali!“ nebo „Příchod praotce Čecha na Říp“. Stojí za připomenutí, že při tom posledním (to už byl Václav Havel doma z vězení) Olga zastoupila svého manžela a napsala krátkou divadelní hru, v níž vylíčila, jak to s legendárním příchodem Čechů do české země bylo „doopravdy“. Hru pak účastníci narozeninové oslavy promptně za notného veselí inscenovali v sadě u chalupy.

Myslím, že připomenutí tohoto společenství, které samozřejmě přesahovalo celou „Hrobku“ či pokus o společnou návštěvu plesu, docela hezky ukazuje, jak se pronásledovaní disidenti snažili bránit trudnomyslnosti a útlaku. Nutno říci, že Václav Havel měl na celé té atmosféře – na niž ti, kdo ji zažili, blaženě vzpomínají dodnes – velký podíl. Byl to především on, kdo do vznikajícího „opozičního“, nebo spíš nezávislého hnutí, ze kterého se koncem roku 1976 zrodila Charta 77, vnesl nový prvek.

Po okupaci Československa v srpnu 1968 byla v československé kultuře a publicistice důsledně potlačena každá stopa nezávislosti. Existoval seznam zakázaných autorů, v Národní knihovně vzniklo doslova oddělení „libri pohibiti“, kam byly soustředěny knihy vyřazené z knihoven. Nenávist představitelů režimu šla tak daleko, že byly vyřazeny i knihy zahraničních autorů, které přeložili „nevhodní“ překladatelé – to jest takoví, kteří nehodlali odvolat svá prohlášení a postoje z Pražského jara 1968 –, nebo ke kterým podobně „nevhodní“ českoslovenští autoři připojili předmluvu či doslov. (Překladatel Jaroslav Kořán ve věznici na Borech vyřezával z tisíců již hotových výtisků knihy list, na kterém byl uveden jako její překladatel, a vlepoval tam list, na němž stálo: „Přeloženo z angličtiny“)

Intelektuálové zareagovali tím, že začali svá nová díla vydávat ve strojopisných přepisech, čímž vznikla řada samizdatových edic: Edice Petlice (v reakci na edici původní české prózy nakladatelství Československý spisovatel, která se jmenovala „Klíč“, ale v níž už knihy zakázaných autorů nesměly vycházet), Edice Expedice (kterou řídil Václav Havel a jejíž název narážel na obrozeneckou Českou expedici z devatenáctého století), a mnoho dalších. Vznikly také samizdatové časopisy, kam přispívali zakázaní autoři – ale pod pseudonymy i ti „nezákazaní“, jimž se podařilo zůstat v různých oficiálních strukturách a kteří pokládali neoficiální diskuse za zajímavější a důležitější než ty vykastrované oficiálně povolené.

Smyčka utažená nad nezávislou kulturou a myšlením se zatáhla i nad čímsi méně intelektuálním – nad rockovými kapelami, jichž v Československu vzniklo v uvolňující se atmosféře šedesátých let mnoho desítek. Aby mohli jejich hudebníci dál hrát, platilo pravidlo: ostříhat, upustit od anglického názvu a anglických textů, a zmírnit rytmus. Ne všichni poslechli. Mezi těch několik neposlušných patřila skupina Plastic People of Universe v čele se svým uměleckým vedoucím Ivanem „Magorem“ Jirousem.

A právě Plastic People se na jaře 1976 stali terčem režimu: řada hudebníků a jejich přátel a kolegů byla zatčena a uvězněna a v létě a na podzim téhož roku se konaly soudy, které několik obviněných odsoudily k trestům odnětí svobodu. Václav Havel byl jedním z těch, kteří se postavili na jejich obranu. Je jistě trochu komická představa, jak by se asi profesoři Václav Černý či Jan Patočka, ctihodní pánové, kteří se proslavili už v meziválečném Československu, bavili na rockovém koncertě mezi desítkami dlouhovlasých mládenců a děvčat, ale dobře chápali, proč je třeba se jich zastat. (Legenda praví, že se profesor Patočka s lehkou obavou zeptal: „Ale nemusím tu hudbu poslouchat?“)

A u soudu, který na podzim 1976 poslal mladé muzikanty do vězení, se sešli příslušníci všech složek rodícího se československého disentu. Role Václava Havla je nepochybná: velmi správně pochopil, že aby se v opozici vůči režimu dalo také žít, aby nebyl každý odpůrce autoritářství a útlaku osamoceným ostrůvkem, je potřeba společenství. A aby mohlo společenství volně dýchat, potřebuje i ty zmiňované „veselé večírky“. Tak vznikl manifest Charty 77, tak se do něj dostalo to kouzelné slůvko „společenství“ – a tak postupně dosti rychle vzniklo i společenství Charty 77. Nebyla to samozřejmě jen zásluha Václava Havla, jeden člověk společenství nevytvoří, ale rozsah jeho zásluhy je v tomto případě vetší než jiných. Škoda, přeškoda, že nemůžeme zabloudit na chviličku na nějakou disidentskou sešlost a nemůžeme se podívat, jak si starý komunista, vyhozený po roce 1968 ze strany i ze zaměstnání, povídá s těmi vlasatými kluky nebo s katolickým či evangelickým knězem, které by – kdyby byl v komunistické straně zůstal – nejspíš také pokládal za občany druhé kategorie. A co si oni povídají s člověkem, který byl ještě před pár lety velepodezřelým příslušníkem „establishmentu“. Sama bych si moc ráda poslechla, o čem si to tenkrát povídali.

Doslov Petrušky Šustrové k prvnímu ukrajinskému vydání Dopisů Olze, které vyšlo v roce 2015, uveřejňujeme s jejím laskavým svolením.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

16.3.

Václav Havel o smyslu Charty 77 a druhé kultuře (1983)

Rozhovor s Václavem Havlem, který na sklonku dramatického roku 1983, několik měsíců po svém propuštění do domá...
14.3.

Václav Havel "Nechci emigrovat" (1983)

Rozhovor s Václavem Havlem, který otiskl Vídeňský časopis Profil 22. srpna 1983. Bylo to několik měsíců po pro...
20.1.

Život a společnost na Hrádečku - soubor fotografií Bohdana Holomíčka

Představujeme vám unikátně v prostředí internetu soubor fotografií Bohdana Holomíčka, který zachycuje prostřed...
2.1.

Charta 77 - kořeny, smysl, reakce, inspirace

Výuková prezentace se zabývá kořeny Charty (Helsinská konference KBSE, proces s undergroundem, Havlův dopis Hu...
16.9.

Anglická verze výstavy PANTu o Olze Havlové ve Washingtonu!

Anglická verze putovní výstavy „Olga Havlová ve vzpomínkách přátel a fotografiích Bohdana Holomíčka“, kterou v...
19.10.

Dvě stovky fotografií Václava Havla od Bohdana Holomíčka z let 1974-1989

Dvě stě fotografií zachycujících Václava Havla v letech 1974-1989 je k nahlédnutí na webu Archivu Knihovny Vác...
26.3.

Václav Havel vzpomíná na dobu po zveřejnění prohlášení Charty 77

Úryvek z knihy Dálkový výslech. Novinář Karel Hvížďala položil Václavu Havlovi otázku: „Co následovalo po zveř...
12.3.

Vyšetřování prvních signatářů Charty 77

Text historika Petra Blažka je anotací rozsáhlejšího článku, který byl v roce 2008 publikován ve sborníku DEVÁ...
16.11.

Dopis Václava Havla Gustávu Husákovi (8.4.1975)

Dopis Václava Havla tehdejšímu prezidentovi Gustávu Husákovi je řazen mezi nejzásadnější Havlovy texty a zákla...
17.6.

Fenomén Hrádeček

Dokumentární úvaha o geniu loci Hrádečku, místa, kde se protínají závažné dějinné události s obyčejnými i neob...
19.11.

Disident - Abeceda komunistických zločinů

Disidentka Hana Jüptnerová žila i v komunistických 70. letech podle svého přesvědčení. Tajní ji za to vyslýcha...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Aktualizováno: 12.9.2019 21:20 | Rubrika: Aktuality, Metodika
Metafora stromu jako model didaktiky dějepisu

Vyšla nejnovější didaktika dějepisu od uznávaného autora s dlouholetou praxí výuky dějepisu na ZŠ a gymnáziu – výsledek mnoha seminářů pro učitele dějepisu na Slovensku i v ČR, nebo pro studenty učitelství, kteří společně po někol...

_Aktuality

Stáhněte si metodiky občankářů

Aktualizováno: 12.9.2019 21:26 | Rubrika: Vzdělávání
Stáhněte si metodiky občankářů

Asociace učitelů občanské výchovy a společenských věd vydala souhrn více než 75 metodik, které vznikly v rámci projektu VOSK. Řada témat je bytostně spjata s moderními dějinami, proto jej sdílíme i na našem webu. VOSK je zkratka n...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT