Moderní-Dějiny.cz

Život v klášteře za německé okupace ve vzpomínkách Bohumila Víta Tajovského

Publikováno: 26.7.2015, Aktualizováno: 2.8.2015 14:26

Pasáž z knižního rozhovoru s opatem želivského kláštera Bohumilem Vítem Tajovským Člověk musí hořeti, ze které se dozvíte o omezeních, se kterými se musel klášter za II. světové války vyrovnávat. Jedním z nich byl například přísný zákaz poslechu zahraničního rozhlasového vysílání, který porušovali pomocí tzv. čerčilek. Tajovský dále vzpomíná na dceru bývalého generálního ředitele Vítkovických železáren Marianu Mašínovou roz. Benešovou, kterou v klášteře ukrývali. V závěru rozhovoru pak popisuje ústup německé armády a osvobozování.

Život v klášteře za německé okupace ve vzpomínkách Bohumila Víta Tajovského

Ukázka z knihy: TAJOVSKÝ, Bohumil Vít, Aleš PALÁN a Jan PAULAS. Člověk musí hořeti: rozhovor Aleše Palána a Jana Paulase a opatem želivského kláštera. Vyd. 1. Praha: Torst, 2001, s. 145–155. ISBN 80-721-5126-6.

Bohumil Vít Tajovský (3. 3. 1912 Klanečná – 11. 12. 1999 Želiv)

Měla okupace nějaký dopad na chod kláštera?
Měli jsme vlastní hospodářství, a proto jsme na tom byli i za války dost dobře. Mohli jsme střílet zvěř v našich le­sích, udili jsme zajíce a v honitbě byli i bažanti. Stejně tak byla povolená zabíjačka, i když s omezením, jak čas­to a pro kolik osob se může zabíjet. Za prase zabité na­černo hrozilo dlouholeté vězení, ale hospodáři, kteří měli víc prasat, to i tak riskovali. To, co se v klášteře nespotřebovalo, jsme mohli prodávat, ovšem jenom velkoob­chodníkům. Po materiální stránce jsme tedy nouzí netrpěli, ale jako klášter jsme měli jiná omezení. Za protektorátu jsme na­příklad nesměli přijímat nové členy, protože Němci ne­měli zájem na další činnosti řádů – stejně jako později komunisté.

U komunistů se to dá při jejich ateismu pochopit.
Hitler se možná naoko choval jinak, ale ve skutečnosti byl stejný. Křesťanství hlásá rovnost všech lidí a to se mu nemohlo hodit do krámu. Měli jsme v klášteře zrovna jednoho výborného kandidáta, doktora Jiřího Kynčila. Když k nám nemohl vstoupit, oženil se a později pracoval jako archivář a správce zámku v Klášterci nad Ohří. Jako histo­rik napsal i několik studií o Želivě a panu opatu Schindlerovi. V Klášterci jsem ho v roce 1993 také pochovával. Během války se kvůli náletům nesmělo večer svítit a všechna okna bylo třeba zatemňovat. Měli jsme černé stahovací rolety, a abychom v klášteře nemuseli zakrý­vat každé okno, scházeli jsme se večer jen v některých místnostech. Ohromná okna v želivském kostele se ale zatemnit nedala, a Vánoce jsme proto slavili už odpoled­ne, ještě před setměním. Rovněž zimní večerní bohosluž­by se musely časově posunout. Na půlnoční jsme se bro­dili sněhem do blízké Červené Řečice, kde byl kostelík s menšími okny, která už nějak zakrýt šla. Při poslechu zahraničního vysílání jsme zase museli všechno nejdřív důkladně zamknout, aby nás nikdo ne­mohl překvapit. Strašil nás příklad premonstrátů z Nové Říše, kteří přijali jednoho novice, ten od nich po čase odešel a udal je, že poslouchají cizí rozhlas. Za poslech zakázané stanice hrozilo za války vězení nebo i smrt. Všichni novoříšští členové byli zatčeni a odvlečeni do koncentračního tábora v polské Osvětimi. Pan opat Sou­ček a další tři spolubratři tam nakonec zahynuli. Dnes mají v Nové Říši před kostelem památník.

Kdy jste se o novoříšském zatčeni dověděli?
Zpráva se k nám dostala poměrně brzy, ale už přesně nevím od koho – možná právě z rozhlasu, protože cizina o těchto věcech věděla často dřív než naši lidé. Možná to ale bylo i od Antonína Bubly, který celému zatčení o vlásek unikl – byl to náruživý rybář a šel zrovna na ryby. Němci zatím celý klášter vybrali, a když se Bublá zase vrátil, našel klášter prázdný. Měl štěstí, že ho neza­tkli ani potom a mohl zůstat v Nové Říši jako premon­strátský farář.

Nebáli jste se, že i mezi vás do Želiva někoho nasadí?
Byli jsme opatrní. Jednak jsme opravdu nebrali žádné nové členy a také při poslechu rádia jsme si dávali dobrý pozor, aby nás nikdo cizí nenachytal. Rádio jsme společ­ně poslouchali v jídelně, hlavně večer, kdy byla fortna už zavřená a my věděli, že do kláštera nikdo nepřijde. U hlav­ního vchodu seděl vrátný pan Vaněček ave dne v noci hlídal. Byl zároveň krejčí a měl tam i svou dílnu, kde ve volném čase šil řeholní hábity. Za protektorátu bylo také nařízeno, že se z rádií musí odpojit krátké vlny, aby lidé neposlouchali cizí stanice a hlavně projevy z Londýna. Existoval však domácí vyná­lez, takzvané čerčilky, které se vsunovaly vzadu do rádia a poslech krátkých vln znovu umožňovaly. Po skončení poslechu se musely samozřejmě uklidit. V klášterní jídel­ně bývaly hrací stolky, u kterých po večeři pan opat se staršími pány hrával karty nebo jiné společenské hry. Prá­vě tam jsme čerčilky ukrývali.

Takže Němci vás nikdy nepřekvapili.
Naštěstí ne. Jen jednou proběhla v klášteře prohlídka, jestli neschováváme nějaké zbraně. Za války se podob­né šťáry ve velkých budovách běžně dělávaly. Hledaly se nejen zbraně, ale také staré mapy, archivy nebo oso­by, které utíkaly před gestapem. Naši sbírku map jsem tenkrát Němcům zatloukl, řádový archiv byl zase dobře schován v opatské hrobce a jediné zbraně, které jsme měli, byly lovecké pušky v muzeu. Ty jsme ale měli po­voleny.

Skrývali jste během války někoho?
Krátký čas jsme v klášteře skrývali Marianu Mašínovou, rozenou Benešovou, jejíž tatínek byl generálním ředite­lem Vítkovických železáren. Byli to obrácení Židé, kteří se dali pokřtít, ale Němci podobné věci příliš neuznávali, tím spíš u Židů, kteří přijali křest až později. Mariana měla sice křestní list, ale musela se nadále hlásit jako Židovka, což ze strachu, že by ji poslali do transportu, neudělala. Mariana byla má vzdálená příbuzná a byla spřízněná i s Anastázem Opaskem. Její rodina je snad dokonce pří­buzná s bratry Mašínovými, kteří se za komunistů prostříleli na Západ.

Měli jste strach, když jste ji ukrývali?
Samozřejmě. Kdyby se to zjistilo, byly za to koncentráky. O jejím přijetí rozhodl pan opat. Mariana ovšem pobýva­la většinou u příbuzných Beránků ve Lhoticích, vesnici vzdálené asi čtyři kilometry, a jenom když hrozilo nějaké nebezpečí, ukryla se u nás na opatství. Bylo tam dost po­kojů, aby se v nich mohla schovat. Když k nám někdy večer přišla, nikdo to ani nezpozoroval. Ještě za války od nás Mariana odešla a spolu s manželem se skrývali ně­kde poblíž Kolína, odkud pocházela. Hned ve čtyřicátém pátém utekli oba za hranice a od té doby žijí v Santa Bar­baře v Kalifornii. Dodnes si spolu píšeme.

Němci se tedy o klášter příliš nezajímali.
Ani ne. Když později německé úřady viděly, že jsou u nás ubytováni němečtí studenti, nechávaly nás na pokoji.

Jací němečtí studenti?
Na jaře 1944 přišli do kláštera studenti z německého gym­názia v Saltenburgu na předměstí Berlína. Protože se blí­žila fronta a Berlínu hrozilo bombardování, byli studenti přesunuti do bezpečí. Do kláštera přišlo úřední nařízení a museli jsme pro ně vyklidit celé opatství – i sám opat se přestěhoval do konventu. Gymnázium mělo na pět set studentů a profesorů. Hleděli jsme s nimi vycházet dobře a někteří profesoři nám byli dokonce dost nakloněni – chodili do klášterní knihovny i do kostela. Nějak výrazně jsme se tedy nestřetávali. Říkávali jsme si v komunitě, že ty děti za válku nemůžou. Je ale pravda, že některé z nich byly nacistickou výchovou silně poznamenány a že mezi nimi a českou mládeží docházelo občas ke rvačkám. Ně­mecké gymnázium zůstalo v klášteře asi jen půl roku a někdy na podzim 1944 se odstěhovalo. Na jeho místo pak přišla na krátkou dobu německá Luftwaffe. V klášteře měla něco jako kasárna a odtud jezdila na cvičení na nedaleké letiště – u obce Jiřičky vznik­lo za první republiky civilní letiště, o něž pečoval hum­polecký Aeroklub, a Němci ho zabrali pro sebe jako vojenské. Když se blížilo osvobození, Němci z Luftwaffe nám vyhrožovali, že vyhodí klášter do povětří, když proti nim budeme něco podnikat. Tvrdili, že ve sklepeních jsou vý­bušniny a oni je mohou kdykoliv aktivovat. Naštěstí k tomu nedošlo. Když viděli, že se blíží ruská vojska, ještě před 8. květnem ze Želiva utekli.

Ještě před skončením války však na Humpolecku proběhlo několikeré zatýkání…
K největšímu zátahu došlo v únoru 1945, kdy se na Hum­polecku skrýval před gestapem nějaký učitel z Moravy. Údajně prý organizoval pomoc rodinám pronásledova­ných. Místní obyvatelé ho přes noc ukrývali a někdy pře­nocoval také na farách. Do notýsku si přitom pozname­nal všechna místa, kde přespával, aby mohl prý po válce těmto dobrým lidem poděkovat. Němci ho ale chytili a zápisky u něj našli. Rázem měli v rukou všechna jména i adresy a přes noc pak na Humpolecku zatkli asi dvě stě padesát lidí. Byli mezi nimi i naši želivští členové Kvirin Kratochvíl, Bernard David, Rafael Vosmík, Nepomuk Pikl a Cyril Foral, ale také humpolecký primář Richter, dro­gista Palán nebo tatínek Jana Zábrany. O celém humpo­leckém zátahu jsme se dozvěděli, až když nám ráno ně­kdo přišel říct, že naši spolubratři jsou zatčeni. Všechny odvezli na výslechy do Tábora, a přestože některé pustili, řadu z nich odvezli do Terezína. Páteři Kvirin a Bernard tam zemřeli.

Znal jste toho učitele?
Ne, neznal. Do kláštera nepřišel, protože věděl, že jsou u nás ubytováni Němci, ale ukrýval se například u mého bratrance, řídícího Beránka ve Lhoticích. Toho, chudáka, také zatkli a dlouhou dobu jsme o něm vůbec nic nevědě­li. V Terezíně ztratil vědomí, a když se probral, vůbec ne­věděl, jak se jmenuje – opustila ho paměť. Po třech měsí­cích hledání jsme ho s jeho manželkou našli v nemocnici v Kutné Hoře. Když nás uviděl, najednou se mu paměť vrátila a nakonec se šťastně vrátil domů.

Před koncem války Němci ještě stačili zabrat budo­vu humpoleckého gymnázia.
Gymnázium sídlilo v bývalé obecné škole v Hálkově uli­ci: v přízemí byla obecná škola, nahoře fungovalo gym­názium. Asi půl roku před koncem války Němci tuto bu­dovu obsadili pro vojenské účely. Už předtím zabrali i humpoleckou měšťanku a zřídili v ní jakousi ozdravov­nu pro německou mládež. Třídy gymnázia i ostatních humpoleckých škol byly pak rozmístěny většinou po humpoleckých hospodách – hospodští patrně dostávali náhradu za ušlou tržbu. Vyučovací hodiny musely končit včas, aby učitel stihl na další hodinu přeběhnout do jiné „třídy“, třeba na druhém konci Humpolce. Velký zásah do výuky znamenaly i přelety spojenec­kých letadel. Když zahoukaly sirény, přestalo se vy­učovat a muselo se okamžitě do krytů. Výuka pak zno­vu pokračovala až třeba za dvě hodiny. Ke konci války se už neučilo vůbec a do školy se chodilo jenom pro úkoly. Odjel jsem proto do Želiva a tam mě zastihl i konec války.

Jak probíhal ústup německé armády?
Německá vojska utíkala z Polska přes Čechy do Německa. Dívali jsme se, jak prchají, dalekohledem z oken klášterní knihovny. V Želivě sjížděla vojska ze strmého kopce, na jehož konci byla prudká zatáčka, které se říkalo „zatáčka smrti“. Byla tam sice dopravní značka, ale Němci ji nebrali na vědomí a často tam, hlavně v noci, havarovali. Také při ústupu se jich v zatáčce několik zabilo. Na útěku ještě sta­čili zastřelit u rozcestí na Ledeč a Humpolec asi pět nebo šest chlapců. Kluci se koukali, jak Němci utíkají, možná na sebe nějak upozornili a Němci je postříleli. Donedávna připomínal jejich památku na rozcestí kříž.

Znal jste ty chlapce osobně?
Jistě, vždyť jsem je učil ve škole náboženství. Pocházeli ze sousedních Vitic a ze Šadovy Lhotice a chodili větši­nou do lhotické školy, kam jsem také docházel vyučovat. Jeden z nich se jmenoval David a byl to jediný syn vitického statkáře. Pro rodiče to musela být hrozná rána. Všechny chlapce jsem tenkrát také pohřbíval. Němci zastřelili za obcí Kletečná i našeho hajného Antonína Čapka. Když ustupovali, chtěli po něm, aby je dovedl na obecní úřad, a pak ho tam i s jeho synem Jaro­slavem zastřelili. V Humpolci jinak žádné velké střílení nebylo. Místní odboj vedl plukovník Dastych, velmi milý a vzdělaný člověk, který byl před válkou plukovníkem Československé armády a po válce vojenským atašé v New Yorku. Ještě v roce 1938 si v Želivě zakoupil vilu a během války tu bydlel. V květnových dnech 1945 sta­nul v čele delegace humpoleckých občanů, která chtěla zabránit zbytečným obětem na životech a vyjednávala s německým velitelstvím o příměří.

Jak proběhlo vlastni osvobození?
Když Rusové přijeli, byli Němci už většinou pryč. Všude po městě vlály československé prapory a všechny rus­ké vozy a tanky byly ozdobeny bezy, které zrovna roz­kvetly. Na jednom z ruských tanků přijela do Želiva do­konce jedna naše sestra premonstrátka. Bylo z toho děsné haló, když ji v hábite vezli na tanku. Nasedla v Humpolci a jela do Želiva navštívit nemocného pana faráře Mastného, který působil jako duchovní rádce na­šich sester v humpoleckém Domově důchodců a krátce předtím ho ranila mrtvice. „Jak to, že ses nebála?“ ptali jsme se jí. „Vždyť vojáci jsou hodní, nic mi neudělali,“ odpověděla. Je pravda, že tehdy žádná jiná doprava ne­byla možná: vlaky nejezdily a autem se dalo cestovat jen omezeně. Dokonce ani noviny nevycházely. O tom, že Německý Brod byl přejmenován na Havlíčkův, jsme se dozvěděli až z místního rozhlasu. Měl bych ještě dodat, že doktor Bohumír Mastný byl také želivským farářem. Narodil se v Dolních Vilímovicích na Moravě, studoval v Innsbrucku a byl to člověk nejen učený, ale i oblíbený. Byl to poslední želivský fa­rář, kterého jmenoval opat želivského kláštera, jeho ná­stupce byl už dosazen státní církevní správou. Po zá­chvatu mrtvice se pater Mastný sice načas zotavil, ale chodil už jenom s obtížemi. Zemřel v padesátém roce na cestě do internačního tábora v Semilech, kam teh­dy sváželi lidi, kteří odtud putovali dál do Broumova. Říká se, že v semilské nemocnici jeden primář odpravoval ty, kteří nemohli dál. A pater Mastný byl už velmi nepohyblivý.

Ten primář je přímo zabíjel?
Ano, usmrcoval je nějakými injekcemi. Dokonce jsem o tom nedávno i četl v humpoleckých novinách ve vzpo­mínce na doktora Mastného. Toho nakonec pohřbili v jeho rodišti v Dolních Vilímovicích.

Vraťme se k osvobození Želiva. Ruská vojska navzdo­ry tvrzení vaší sestry premonstrátky předcházela jis­tá neblahá pověst v chování vůči civilnímu obyva­telstvu…
To je pravda. V klášteře jsme proto raději schovali všech­ny ženské, které u nás pracovaly. Pan opat jim dal povo­lení, že se mohou zdržovat v konventě, který byl jinak pod klauzurou, a doufali jsme, že to budou vojáci respek­tovat. Ženy byly takto ukryté asi dvě nebo tři noci. Vojáci se k nám sice dobývali, ale řekli jsme jim, že jde o církevní objekt a ten že má zvláštní ochranu. Jako mezinárodní řád jsme měli exteritorialitu, což buď uznali nebo jim to nic neříkalo a jenom nevěděli, co si mohou dovolit. V Želivě k nějakému velkému drancování naštěstí ne­došlo – až na ty koně a kočáry, které nám sebrali. Na druhé straně nám Rusové nechali nějaké bryčky, které ukradli zase jinde, a protože je vůbec nemazali, zadrhla se jim kola a nemohli s nimi dál. V Humpolci vyváděli mnohem hůř. Bylo známo, že někteří vojáci jsou schopni otrávit se alkoholem anebo v opilosti vyvádět hrozné věci, a proto byl raději odstaven humpolecký lihovar. Vojáci alespoň vypili všechno, co jen trochu zavánělo al­koholem. Říkalo se, že dokonce vtrhli do školy a vypili tam i líh, v němž byli v přírodopisném kabinetě naloženi různí hadi, ještěrky a jiná zvířata.

Kromě krádeže kočáru a koní jste s ruskými vojáky neměli žádný jiný problém?
Mně vzali ještě památeční hodinky.

Ty, které jste měl jako památku na biřmování od strýčka?
Ty mi sebrali také, ale pak mi vzali ještě jedny. Rusové byli krádežemi hodinek přímo posedlí. Když jsem pohřbí­val ty zastřelené chlapce, měl jsem na ruce stříbrné švý­carské hodinky, které jsem zdědil po nejstarším bratru Václavovi. Byla to jediná památka, kterou jsem po něm měl. Šel jsem právě do kostela, kde měla být za chlapce sloužena mše svatá, když mě vojáci zastavili: „Davaj časy!“ Bránil jsem se, že je to památka, ale oni na to ne­dbali a hodinky mi sebrali. Jedna ruská posádka se potom načas ubytovala přímo v želivském opatství, kde ještě krátce předtím sídlila Luftwaffe. Rusové se ale chovali strašně: strhali záclony, zni­čili pohovky, vytrhávali parkety, topili s nimi a podobně. Němci byli samozřejmě naši nepřátelé, ale aspoň podle mé zkušenosti takoví barbaři nebyli. Je ovšem pravda, že Malinovského vojska, která k nám přijela, netvořili ani tak Rusové jako spíš příslušníci různých asijských ná­rodností. Při pronásledování německého vojska přišly na Humpolecko s ruskou armádou i rumunské jednotky dělostřelectva a jezdectva. Vojáci nechávali volně pást koně a ti místním lidem způsobili různé škody. Rumuni zde ale dlouho nezůstali a zamířili dál do Brodu, kde jsou do­dnes někteří pochováni.

Po válce se také vraceli vězňové z koncentračních táborů.
Protože ještě pořád nefungovala žádná doprava, městský národní výbor vypravil nákladní auta do Terezína. Někte­ří vězni přijeli hodně zubožení a museli se ještě dlouho léčit. Pamatuji si především na návrat pana primáře Rich­tera, s nímž jsem byl velmi spřátelený. Z Terezína se vrá­tili také spolubratři Nepomuk Pikl a Metod Ťoukálek. Nepomuk byl v dobrém zdravotním stavu, Metod se po osvobození ještě nějaký čas léčil v terezínské nemocnici z následků skvrnitého tyfu, který v táboře vypukl. Páteři Bernard a Kvirin se nevrátili vůbec a o jejich smrti jsme se dozvěděli, teprve když jsme po nich začali pátrat.

Související články

_Zajímavé odkazy

Archiv bezp. složekDigi. archiv časopisůCentropaSlovník české literaturyElektronická knihovnaASUDLiteratura ke staženíBibliografie od roku 1961Biografický archivMene Tekeljanpalach.czNárodní archivPamátník Vojna My jsme to nevzdaliPamátník LidicePolitičtí vězni.czPříběhy bezprávíMetodický portál RVPSorelaÚstav pamäti národaVONS.czmultikulturalita.czŽivá paměťAnna FrankováRomano Džaniben17. november 1989Demokratická revoluce 1989Cesta k listopaduHolocaust Memorial CenterTerror HázaExil 20. stoletíHlocaust.czTváří tvář historiiDeportálEuropeanaZmizelí sousedéSvobodně!Ośrodek KARTAMuezum Varšavského povstáníScriptum.czSlezské zemské muzeumČs. vizuální kultura v 50. letechMapováníProjekt Věrný zůstanuJeden svět na školáchStopy totalityo. s. Asi-milovaníProjekt Školákem v ProtektorátuGulag.czRyszard Siwiec 1909–1968Společnost Edvarda Beneše_Příběh Jana ZajíceOśrodek Pamięć i PrzyszłośćLogo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Logo není k dispozici.Neviditelné oběti komunismuCentrum pro studium holokaustu a židovské literatury
Více...

_Související články

23.6.

Číhošťský zázrak ve vzpomínkách opata želivského kláštěra Bohumila Víta Tajovského

Přečtěte si ukázku knižního rozhovoru s opatem želivského kláštera Bohumilem Vítem Tajovským Člověk musí hořet...
31.10.

Proticírkevní propaganda - střet idejí nacismu a komunismu s katolickou církví

Výuková prezentace se zabývá obecně střetem ideologií nacismu a komunismu s idejemi římskokatolické církve. Po...
29.10.

Osudové propletení aneb T + T

Příběh přátelství želivského opata Víta Tajovského a číhošťského kněze a mučedníka Josefa Toufara. Opat Vít Ta...
21.3.

Perzekuce a odboj katolické církve za okupace

Prezentace vychází ze studie zabývající se postavením katolické církve v Československu v období Protektorátu ...
12.10.

Katolická církev v období protektorátu - odboj a utrpení

Studie se zabývá postavením katolické církve v Československu v období Protektorátu Čechy a Morava. Popisuje s...

_Prameny

Genocida Romů a Sintů

Aktualizováno: 12.3.2019 13:26 | Rubrika: Druhá světová válka
Genocida Romů a Sintů

Představujeme vám novou aktivitu IWitness v českém jazyce. Tato e-learningová výuková aktivita se zaměřuje na pochopení rozsahu genocidy Romů a Sintů za druhé světové války. 

_Metodika

Antonín Novotný - komunistický politik a prezident

Aktualizováno: 9.5.2019 12:17 | Rubrika: Šedesátá léta 20. století, Československo v letech 1948-1968
Antonín Novotný -  komunistický politik a prezident

Prezentace přináší základní údaje o osobnosti československého komunistického politika a prezidenta Antonína Novotného, za jehož vedení se na přelomu 50. a 60. let 20. století musel režim potýkat s neustále se zhoršující hospodářs...

_Aktuality

Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Aktualizováno: 11.6.2019 15:10 | Rubrika: Vzdělávání
Letní škola - Výchova k respektu a toleranci

Institut terezínské iniciativy vás zve do Brna na mezinárodní letní školu pro pedagogy Výchova k respektu a toleranci. Role příběhů ve výuce, kterou pořádá Institut Terezínské iniciativy ve spolupráci s Anne Frank House v Amsterda...

_Dějiny v médiích

Požár říšského sněmu

Aktualizováno: 12.3.2019 13:25 | Rubrika: Zaostřeno na Moderní dějiny, Evropa a svět mezi válkami
Požár říšského sněmu

Historici se dodnes přou, zda byl požár Říšského sněmu z 27. února 1933 zinscenován nacisty, kteří ho každopádně obratně využili k pošlapání zbytků německé demokracie. Otázkou také zůstává, zda čtyřiadvacetiletý Marinus van der Lu...

 
© Všechna práva vyhrazena 2009 - 2019 Občanské sdružení PANT
Materiály na tomto portálu jsou určeny pouze pro vzdělávací účely.
Občanské sdružení PANT